ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.110.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 110/2011 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný M. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 61 To 77/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 113/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 1 T 113/2009, byl obviněný M.N. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3, 4 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným M. K. tím, že „po předchozí dohodě s odděleně stíhanou I. K. v úmyslu vylákat pojistné plnění ze smyšlené řetězové dopravní nehody, kterou na místě zinscenovali, a ke které mělo dojít dne 26. 6. 2006 kolem 20,45 hodin v P., ul. V K. v úrovni sloupu veřejného osvětlení č. 013758
1) obž. M. N. dne 30. 6. 2006 oznámil tuto událost prostřednictvím vyplněného formuláře „Oznámení škodní události“ na pracovišti likvidace pojistných událostí společnosti ALLIANZ pojišťovna, a.s. v P., ul. K., čímž uplatnil nárok na pojistné plnění z titulu pojištění škody na vozidle způsobené nehodou na základě smlouvy tzv. komplexní autopojištění, kterou uzavřela u této pojišťovny jeho manželka D. N., kdy pojistná událost byla vedena pod č., vznik škody způsobené na osobním motorovém vozidle, které řídil a to tovární značky Mitsubishi Pajero, ke které mělo dojít tak, že do vozidla, které řídila odděleně stíhaná I.K., a to tov. zn. PEUGEOT 406, narazilo zezadu osobní vozidlo tov. zn. NISSAN ALMERA, které řídil obžalovaný M. K., a to v důsledku řetězové reakce, kdy do vozidla NISSAN ALMERA narazilo vozidlo MITSUBISHI PAJERO, řízené obžalovaným N., přičemž uplatněným poškozením na vozidle v důsledku nahlášené dopravní nehody z uvedené smlouvy mu bylo dne 11. 9. 2006 vyplaceno pojistné plnění společností Allianz a.s. v celkové výši 227.732,- Kč,
2) obžalovaný M. K. dne 28. 6. 2006 oznámil prostřednictvím vyplněného formuláře „Oznámení škodní události“ na pracovišti likvidace pojistných událostí společnosti ALLIANZ pojišťovna, a.s. tamtéž v P., K., nárok na pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla z uvedené smlouvy uzavřené manželkou obžalovaného N., přičemž uplatněným poškozením na vozidle v důsledku nahlášené dopravní nehody bylo obžalovanému vyplaceno dne 13. 9. 2006 pojistné plnění společnosti Allianz a.s. v celkové výši 163.700,- Kč,
a odděleně stíhané I. K. bylo vyplaceno uvedenou pojišťovnou ALLIANZ, a.s. z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla z uvedené smlouvy dne 13. 9. 2006 plnění v celkové výši 38.501,- Kč,
ačkoliv následně bylo znaleckými posudky zjištěno, že uvedená poškození jsou z technického hlediska nepřijatelná pro popsaný průběh dopravní nehody a nekorespondují s popisovaným průběhem dopravní nehody, čímž vyplacením plnění všem původně spoluobviněným vznikla společnosti ALLIANZ pojišťovna, a.s. škoda ve výši 429.933,- Kč“ .
Za tento trestný čin byl obviněný M.N. odsouzen podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, za současného stanovení přiměřeného omezení spočívajícího v povinnosti během zkušební doby podle svých sil a možností uhradit škodu. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody spolu s odděleně stíhanou I. K. poškozené Allianz pojišťovně, a.s. částku 429.933,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. N. a M. K., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 61 To 77/2010, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. N. uznal vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť s obviněným M. K. „po předchozí dohodě s již odsouzenou I. K. v úmyslu vylákat pojistné plnění z řetězové dopravní nehody, kterou na místě zinscenovali, a ke které mělo dojít dne 26. 6. 2006 kolem 20,45 hodin v P., ul. V K. v úrovni sloupu veřejného osvětlení č. 013758
1) obž. M. N. dne 30. 6. 2006 oznámil tuto událost prostřednictvím plněného formuláře „Oznámení škodní události“ na pracovišti likvidace pojistných událostí společnosti ALLIANZ pojišťovna, a.s. v P., ul. K., čímž uplatnil nárok na pojistné plnění z titulu pojištění škody na vozidle způsobené nehodou na základě smlouvy tzv. komplexní autopojištění, kterou uzavřela u této pojišťovny jeho manželka D. N., kdy pojistná událost byla vedena pod č., vznik škody způsobené na osobním motorovém vozidle, které řídil a to tovární značky Mitsubishi Pajero, ke které mělo dojít tak, že do vozidla, které řídila odděleně stíhaná I. K., a to tov. zn. PEUGEOT 406, narazilo zezadu osobní vozidlo tov. zn. NISSAN ALMERA, které řídil obžalovaný M.K., a to v důsledku řetězové reakce, kdy do vozidla NISSAN ALMERA narazilo vozidlo MITSUBISHI PAJERO, řízené obžalovaným N., přičemž uplatněným poškozením na vozidle v důsledku nahlášené dopravní nehody z uvedené smlouvy mu bylo dne 11. 9. 2006 vyplaceno pojistné
plnění společností Allianz a.s. v celkové výši 227.732,- Kč,
2) obžalovaný M. K. dne 28. 6. 2006 oznámil prostřednictvím vyplněného formuláře „Oznámení škodní události“ na pracovišti likvidace pojistných událostí společnosti ALLIANZ pojišťovna, a.s. tamtéž v P., K., nárok na pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla z uvedené smlouvy uzavřené manželkou obžalovaného N., přičemž uplatněným poškozením na vozidle v důsledku nahlášené dopravní nehody bylo obžalovanému vyplaceno dne 13. 9. 2006 pojistné plnění společnosti Allianz a.s. v celkové výši 163.700,- Kč a již odsouzené I.K. bylo vyplaceno uvedenou pojišťovnou ALLIANZ, a.s. z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla z uvedené smlouvy dne 13. 9. 2006 plnění v celkové výši 38.501,- Kč,
ačkoliv následně bylo znaleckými posudky zjištěno, že uvedená poškození jsou z technického hlediska nepřijatelná pro popsaný průběh dopravní nehody a nekorespondují s popisovaným průběhem dopravní nehody, čímž vyplacením plnění všem původně spoluobviněným vznikla společnosti ALLIANZ pojišťovna, a.s. škoda ve výši 429.933,- Kč“ .
Za uvedený trestný čin odvolací soud odsoudil obviněného M.N. podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Citovaným rozsudkem dále rozhodl o vině a trestu obviněného M. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oba obviněné zavázal k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody spolu s již odsouzenou I. K. poškozené Allianz pojišťovně, a.s. částku 429.933,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. N. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadeným rozhodnutím byla závažným způsobem porušena jeho práva.
Následným podáním (datovaným dnem 5. 5. 2010) doplnil, že soudu prvního stupně předložil celou řadu důkazů, které měly vyvrátit obžalobu v tom smyslu, že se společně s dalšími pachateli dopustil trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. Odvolací soud sice připustil důvodnost opravného prostředku a zmírnil výrok o trestu, ale nepostupoval v souladu se zákonem, neboť se dostatečně nevypořádal se skutkovým stavem a subsumpcí jeho jednání pod skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu. Obviněný k tomu poznamenal, že v daném případě svědčí v jeho prospěch, že způsob kolize dopravních prostředků, místo i doba provedení vykazují objektivně nahodilý děj bez jakékoliv jeho účasti a tomu odpovídají i zmatečné závěry tzv. znaleckého posudku, který připouští i jiné nehodové děje, než které jsou popsány v technickém popisu posudku. Namítl, že pokud soudy nižších stupňů připouštějí, že došlo ke zveličení následků pojistné události, jedná se pouze o spekulace. Poukázal též na skutečnost, že původně organizovaná skupina pachatelů byla překvalifikována na samostatné dílčí útoky jednotlivých obviněných, přičemž svoji roli nepochybně sehrálo i předchozí pravomocné odsouzení I. K. Rovněž připomněl, že obhajoba požadovala zpracování revizního posudku, ale tento důkazní návrh odvolací soud pro nadbytečnost zamítl.
V dalším podání (ze dne 22. 11. 2010) obviněný namítl, že jeho skutek byl posouzen jako výše uvedený trestný čin, přestože jeho skutkovou podstatu nenaplňuje, a v souvislosti s tím namítl porušení základních zásad trestního procesu, konkrétně zásad uvedených v §2 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. ř. Prohlásil, že odvolací soud vzal z nejasných důvodů za prokázané, že „vznik pojistné události byl od počátku fingován“, resp. že pojistná událost byla „úmyslně vyvolána“, zatímco na druhou stranu a na rozdíl od soudu prvního stupně uvádí, že „o nevýznamné kolizi (automobilů) nepochybuje“, ale má pouze za to, že její následky byly „zveličeny“. Podle jeho názoru však soud neměl dostatek důkazů, které by jej opravňovaly setrvat na jednom či druhém stanovisku, nevypořádal se s některými závažnými argumenty zmíněnými v odvolání obou obviněných a navíc rozhodoval ve věci samostatně, aniž by napadený rozsudek zrušil pro jeho nezákonnost a vrátil věc na první stupeň, čímž závažným způsobem obviněné zbavil práva na odvolání a ponechal jim pouze mimořádné opravné prostředky. Tím došlo k porušení zásad podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. V daných souvislostech obviněný zdůraznil, že klíčovým místem tohoto selhání soudu ve smyslu uvedených zákonných ustanovení je znalecký posudek, v němž absentují konkrétní odpovědi na otázku, do jaké míry a v jakém rozsahu některá z poškození vozů zcela najisto nemohla vzniknout při střetu vozidel (znalec jasně nevymezil, které škody pochází z předmětné nehody a které odjinud a nesnažil se o finanční vyčíslení obou případných skupin škod). Za této situace byl soudem nevyslyšený požadavek na zpracování revizního posudku plně oprávněný. Odvolací soud na základě předem přijatého závěru, že vznik pojistné události je od počátku fingován usoudil, že není podstatné, v jaké skutečné výši vznikl nárok na pojistné plnění, přičemž o nevýznamné kolizi nepochybuje, má však za to, že následky byly zveličeny. Obviněný prohlásil, že uplatnil nárok na pojistné plnění v určité výši a že k tomu, aby bylo možné prokázat jeho pojistný podvod a kvantifikovat jej (zejména z hlediska škody nikoliv malé ve smyslu §250a odst. 3, §89 odst. 11 tr. zák.), musí soud trvat na tom, aby bylo znalecky postaveno najisto, které z jím proti pojišťovně uplatněných škod nevznikly při dotčené nehodě, na jejíž konto je údajně uplatnil. Pouze ty škody, o nichž lze postavit najisto, že nevznikly při dotčené nehodě, by eventuálně tvořily částku uplatněnou neprávem jako nárok na pojistné plnění (viz též rozhodnutí č. 29/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný dále uvedl, že rovněž úsudek soudu o spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, když obžaloba nepředložila jediný relevantní důkaz, který by svědčil proti oběma obviněným. Podotkl, že ani v hypotetickém případě, kdy by soud uznal vinným někoho ze zamlčení nebo hrubého zkreslení údajů uvedených při uplatnění nároků na plnění z pojistné spočívajícího v tom, že by se takový obviněný rozhodl zkratkovitě využít nehodu, ke které došlo a nahlásil v jejím rámci i starší poškození z jiné nehody, by to nutně neimplikovalo provázaný podvod druhého obviněného, tím méně pak jeho spolupachatelství. Skutečnost, že jde o dávné a letmé známé od vidění, nemůže být dostatečným podkladem pro podezření o spolupachatelství. Dodal, že soud měl v tomto ohledu uplatnit zásadu in dubio pro reo. Soudům rovněž vytkl, že nezkoumaly telekomunikační provoz telefonů obou obviněných v době před nehodou.
Za nezákonný označil též postup soudu při uložení trestní sazby s tím, že pro její stanovení odvolací soud použil vadné argumentace soudu prvního stupně. Ohradil se přitom proti tomu, že soud prvního stupně argumentoval počtem jeho likvidovaných pojistných událostí v posledním období a zdůraznil, že všech pět likvidovaných pojistných událostí bylo bez závad. Stejné podle jeho slov platí i o navazující pseudoargumentaci o typických znacích pojistného podvodu, pro který podle soudu prvního stupně je typický výskyt náhodných svědků z řad známých. Zhodnotil, že případ byl soudy spíše jaksi typizován a na základě určitých irelevantních znaků předem zaškatulkován, než aby byl skutečně nestranně prozkoumán a zhodnocen, což je v rozporu s §2 odst. 2, 4, 5 a 6 tr. ř., resp. tím došlo k porušení zásady nulla poena sine lege, zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a pravidla prokázání viny obžalovaného, kdy neprokázanou vinu je třeba hodnotit jako prokázanou nevinu. Vyjádřil přesvědčení, že byl potrestán i za to, co trestnými činy vůbec nebylo, totiž za příliš četné pojistné události, aniž by však orgány činné v trestním řízení jakkoli prokázaly, že by se v souvislosti s nimi dopustil trestných činů.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 61 To 77/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 1 T 113/2009, zrušil a věc se vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že po seznámení se s obsahem tohoto podání sděluje, že se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 61 To 77/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě porušení procesních ustanovení §2 odst. 1, 2, 4, 5 a 6 tr. ř., zvláště neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny a vadná skutková zjištění, přičemž de facto současně prosazuje vlastní skutkové hodnotící úvahy a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (že skutek, který je mu kladen za vinu, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.), resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 1, 2, 4, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného porušení procesních ustanovení §2 odst. 1, 2, 4, 5 a 6 tr. ř. (zvláště z namítaného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady presumpce neviny a vadných skutkových zjištění), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že aplikace rozhodnutí č. 29/2003 Sb. rozh. tr. (podle něhož je škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zák. částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé, resp. za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal) není v předložené trestní věci přiléhající. Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných totiž nelze vyvodit, že by v souvislosti se zjištěným poškozením předmětných vozidel, ať už k němu došlo při fingovaní dopravní nehody či jinak, vznikl zúčastněným osobám jakýkoliv nárok na pojistné plnění. Jinak řečeno, ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě napadeného rozhodnutí plyne, že dopravní nehoda byla zinscenována, tedy fingována, a tudíž na pojistné plnění vůbec nevznikl nárok.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý