ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1260.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1260/2011-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 dovolání, které podala obviněná D. W. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 5 To 143/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 83/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 24 T 83/2010, byla obviněná D. W. uznána v bodě II. výroku vinnou, že:
1. dne 31. 01. 2007, v pobočce K. b., a. s., P., jako zaměstnankyně K. b., a. s., v pozici bankovní poradkyně, umožnila obžalovanému Š. podepsání žádosti o poskytnutí perfektní půjčky číslo xxx a smlouvy o úvěru číslo na částku 30.000,- Kč, jak za sebe, tak i za nepřítomnou manželku A. F., tehdy Š., jako spoludlužníka, a to bez jejího vědomí a souhlasu, kdy obžalovaná potvrdila, že ověřila její totožnost při uzavírání obou dokumentů, a to na základě jejího předloženého občanského průkazu číslo, přestože jednak A. F., tehdy Š., při uzavření úvěru nebyla přítomna, jednak tento občanský průkaz nebyl nikdy vydán, obžalovanému Š. byl úvěr poskytnut, z něho uhradil částku 7.758,- Kč, v důsledku toho poškozená A. F., tehdy Š. byla K. b., a. s., pro období srpen a září 2009 včetně, zařazena do registru dlužníků, čímž byla poškozené K. b., a. s., se sídlem N. P., P., IČ:, způsobena škoda ve výši 22.242,- Kč,
2. dne 12. 06. 2008, v pobočce K. b., a. s., U. P., P., jako zaměstnankyně K. b., a. s., v pozici bankovní poradkyně, umožnila obžalovanému Š. podepsání žádosti o poskytnutí perfektní půjčky číslo a smlouvy o úvěru číslo na částku 100.000,- Kč, jak za sebe, tak i za nepřítomnou bývalou manželku A. F., tehdy Š., jako spoludlužníka, a to bez jejího vědomí a souhlasu, kdy obžalovaná potvrdila, že ověřila její totožnost při uzavírání obou dokumentů, a to na základě jejího předloženého občanského průkazu číslo, přestože jednak A. F., tehdy Š., při uzavření úvěru nebyla přítomna, jednak tento občanský průkaz nebyl nikdy vydán, obžalovanému Š. byl úvěr poskytnut, z něho uhradil částku 9.990,-Kč, v důsledku toho poškozená A. F., tehdy Š., byla K. b., a. s., pro období srpen a září 2009 včetně, zařazena do registru dlužníků, čímž byla poškozené K. b., a. s., se sídlem N. P., P., IČ:, způsobena škoda ve výši 90.010,- Kč.
Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně obviněná spáchala:
- trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v bodě II/1 výroku),
- trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v bodě II/2 výroku).
Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Tímtéž rozsudkem byl spoluobviněný J. Š. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodě I/1 výroku) a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodě I/2 výroku). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl u obou obviněných aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009). Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené K. b., a. s., na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná D. W. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 5 To 143/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu obviněná D. W. napadla prostřednictvím obhájce dovoláním, jež opřela o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jejího názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněná s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. namítla, že skutky, jak jsou popsány pod body II/1 a II/2 rozsudku obvodního soudu, nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Připomněla, že obligatorním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu mimo jiné je způsobení vážné újmy na právech osoby, kterou dle odůvodnění rozsudku měla být poškozená A. F.. Podotkla, že musí jít o újmu na nemajetkových právech určité intenzity. Upozornila, že z provedených důkazů i výpovědi jmenované vyplývá, že poškozená byla zapsána v seznamu dlužníků po dobu dvou měsíců. V řízení však nebylo prokázáno, že by jí tím byla způsobena nějaká reálná vážná újma. Poškozená vypověděla, že se obávala reakce svých klientů, pokud by se dozvěděli, že je vedena v seznamu dlužníků. K ničemu takovému dle jejího vlastního tvrzení nedošlo. Podle obviněné nelze samotný zápis v seznamu dlužníků, a to bez jakýchkoli negativních dopadů či následků, ať už v oblasti pracovní či osobní, kvalifikovat jako vážnou újmu na právech. Z těchto důvodů měla být - ohledně trestného činu poškozování cizích práv ve stadiu pomoci - obžaloby zproštěna.
Dále obviněná vytkla extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními prvostupňového soudu (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací) a provedenými důkazy, např. pokud jde o důkaz písmoznaleckým posudkem či výpověď svědka Ing. R. F., na které v podrobnostech odkázala. Současně zmínila, že se nejedná o otázku hodnocení důkazů, ale o rozpor mezi skutečnostmi prokázanými provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudem. Zdůraznila, že pokud by soud vycházel ze skutečností z provedených důkazů skutečně vyplývajících, nemohlo být její jednání kvalifikováno jako trestný čin.
Ohledně skutku, jenž byl kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1 tr. zák. (bod II/1 rozsudku), resp. jako trestný čin úvěrového podvodu ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 3 tr. zák. (bod II/2 rozsudku), obviněná konstatovala, že jeho popis je ve výroku rozhodnutí poněkud nejasný a je třeba jej dovozovat z jeho odůvodnění. Podle jejího mínění si i zde prvostupňový soud v některých bodech odporuje, přičemž v této souvislosti ocitovala některé věty z rozsudku. V návaznosti na to vytkla, že skutek, který je jí kladen za vinu, je v rozhodnutí nedostatečně a nepřesně popsán; lze říci, že si jednotlivé popisy skutku odporují. Přitom není-li postaveno najisto, resp. prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, jak se skutek stal, nelze zodpovědět otázku, zda takový skutek je či není trestným činem.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že pokud jde o napadené usnesení odvolacího soudu, platí pro něj - vzhledem ke skutečnosti, že se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně a de facto převzal odůvodnění rozsudku - bez dalšího námitky, které vztáhla i na tento důvod dovolání.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i další rozhodnutí obsahově na ně navazující a její osobu zprostil obžaloby.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně shrnul, jak soudy ve věci rozhodly a obviněnou uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce připomněl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [příp. podle §265b odst. 1 písm. l ) alternativa druhá tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy učinily.
Dále státní zástupce konstatoval, že obviněné lze přisvědčit, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nebo jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Pokud obviněná v rámci svých námitek vytýká, že důkazy nebyly řádně hodnoceny a byly vyvozeny nesprávné skutkové závěry, nelze k tomu přihlížet. Takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Podle státního zástupce nelze pod uplatněné dovolací důvody podřadit ani námitku obviněné, že je posuzovaný skutkový děj popsán zejména v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nejasně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 899/2009). Navíc obviněnou tvrzený rozpor v rozsudku obvodního soudu neshledal s tím, že skutková zjištění jsou v zásadě zřejmá. Upozornil, že soud zjevně dovodil, že občanský průkaz poškozené nebyl obviněné předložen, proto si jeho číslo vymyslela a do příslušného bankovního materiálu nezařadila jeho kopii. Soud konstatoval, že obviněná tvrdila, že jí byl skutečně tento průkaz předložen (a toto předložení potvrdila do bankovních listin), což je však vyloučeno mimo jiné tím, že údajné číslo občanského průkazu obsahuje nižší počet číslic, než by v řádném případě měl, čehož by si obviněná, pokud by jí byl takový údaj jinou osobou jako správný na základě předloženého občanského průkazu tvrzen, musela povšimnout. Obviněná, která ovšem napomáhala spoluobviněnému J. Š. spáchat hlavní trestné činy, se ale v takové situaci nenacházela (číslo si vymyslela).
Ve vyjádření státní zástupce uvedl, že v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [příp. podle §265b odst. 1 písm. l ) alternativa druhá tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je toliko tvrzení obviněné, že svým jednáním nemohla spáchat pomoc k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť na straně poškozené (A. F.) nedošlo ke vzniku vážné újmy na jejích právech. Současně připomněl zákonné vymezení pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dodal, že ochrana je zde poskytována všem nemajetkovým právům fyzických (resp. i právnických) osob. Potřebnou míru vážnosti újmy pro naplnění naznačených znaků lze obtížně obecně specifikovat a je nutné ji hodnotit zejména s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že obviněná v postavení zaměstnankyně K. b., a. s., umožnila spoluobviněnému J. Š. sjednání smlouvy o půjčce i za jeho nepřítomnou manželku, poškozenou A. F.; bylo fiktivně vymyšleno číslo jejího občanského průkazu a byl spoluobviněným padělán její podpis. Vzhledem k tomu, že půjčka následně nebyla spoluobviněným řádně splácena (byl spáchán i trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.), byla poškozená zařazena v období srpna a září roku 2009 do registru dlužníků a K. b., a. s., naléhala na hrazení splátek. Poškozená navíc podnikala a měla obavu, že některý její klient může zjistit zápis její osoby do zmíněného registru a ukončit s ní spolupráci. Státní zástupce zdůraznil, že tyto okolnosti je nutno posoudit tak, že bylo porušeno výlučné právo poškozené vystupovat pod její osobní identitou a právo samostatně vstupovat do závazkových vztahů. Rovněž bylo následně porušeno právo poškozené nebýt zařazena do registru dlužníků v případě, že nemá neuhrazené pohledávky. Pokud jde o praktické dopady jednání spoluobviněných, je sice možné přisvědčit obviněné, že žádný z obchodních partnerů podnikající poškozené s ní z důvodu zápisu její osoby do citovaného registru spolupráci neukončil. Výklad obviněné, podle níž je za takových podmínek v podstatě bez dalšího nutné dovodit nemožnost spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (a tedy i pomoci k němu) je však poněkud zjednodušující a nereflektující další zjištění. Poškozená totiž byla kontaktována bankou s požadavkem na hrazení splátek, o kterých neměla ani tušení (na mimo jiné její jméno byla vyplacena půjčka), se současným zápisem do registru dlužníků, což již – bez ohledu na konečnou reakci klientů – ji nutně vystavilo vážné situaci, a to jako přímý důsledek jednání spoluobviněných, kteří porušili její práva. S přihlédnutím k dalším obecným pravidlům zejména ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. státní zástupce vyslovil přesvědčení, že hmotně právní posouzení jednání obviněné je v napadeném rozhodnutí správné a bez vad.
Závěrem vyjádření státní zástupce dovodil, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily žádného pochybení, jež bylo obviněnou tvrzeno. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné D. W. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněné D. W. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněné D. W. , jimiž v podrobnostech zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Žádný dovolací důvod nenaplňuje ani její výhrada, že skutkový děj je poněkud nejasný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 899/2009).
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněná D. W. sice zmíněný rozpor vytýká, avšak v předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z podrobného odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněné D. W. Nelze akceptovat výtku obviněné, že skutek, který je jí kladen za vinu, je v rozhodnutí nedostatečně a nepřesně popsán, a že si jednotlivé popisy skutku odporují. S učiněnými skutkovými zjištěními se v dovoláním napadeném usnesení ztotožnil i Městský soud v Praze, což je evidentní z argumentace na str. 3 rozhodnutí.
Je potřebné připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněná vznesla toliko skutkové námitky, bylo by nutno dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněná D. W. rovněž uplatňuje výhradu, když namítá, že oba skutky nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., což uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda napadená rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. platí, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák. zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Lze poznamenat, že ustanovením §209 tr. zák. jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., i práva právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i státu. Právy se zde tudíž rozumějí nemajetková práva. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu [srov. znění §209 odst. 1 písm. b) tr. zák.], může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Trestná činnost účastníka – pomocníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když jeho znaky přímo nenaplňuje. Pomoc je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Trestní odpovědnost pomocníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (tzv. zásada akcesority účastenství). Účastenství ve formě organizátorství [srov. znění §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.], návodu [srov. znění §10 odst. 1 písm. b) tr. zák.] a pomoci je trestné jenom tehdy, když se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem (jeho pokusem) hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním trestného činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.
Aplikujeme-li výše uvedené obecné argumenty na danou trestní věc, tak nelze dospět k závěru, že by soudy při právním posuzování předmětných skutků postupovaly v rozporu s hmotným právem, jak je vytýkáno v dovolání.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkových větách výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a blíže rozvedena v jeho odůvodnění, plyne, že obviněná J. W. jako bankovní poradkyně a zaměstnankyně K. b., a. s., umožnila spoluobviněnému J. Š. jednak podepsání žádosti o poskytnutí perfektní půjčky č. a smlouvy o úvěru č. na částku 30.000,- Kč, jednak podepsání žádosti o poskytnutí perfektní půjčky č. a smlouvy o úvěru č. na částku 100.000,- Kč, v obou případech i za nepřítomnou manželku poškozenou A. F., tehdy Š., jako spoludlužníka, a to bez jejího vědomí a souhlasu, když bylo fiktivně vymyšleno číslo jejího občanského průkazu a byl spoluobviněným padělán její podpis. Poskytnuté úvěry nebyly spoluobviněným J. Š. řádně spláceny, přičemž K. b., a. s., byla způsobena škoda 22.242,- Kč a 90.010,- Kč. Zjištěným jednáním obviněná spáchala trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (skutek v bodě II/1 výroku) a týž trestný čin podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (skutek v bodě II/2 výroku). Ostatně v tomto směru žádné relevantní právní námitky nebyly v dovolání vzneseny, a tudíž není potřebné, aby se tímto právním posouzením dovolací soud blíže zabýval. V důsledku řádného nesplácení úvěrů byla jmenovaná poškozená K. b., a. s., zařazena po období srpen a září 2009 do seznamu dlužníků a banka na její osobu naléhala s hrazením splátek.
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Obvodní soud pro Prahu 7 (následně v napadeném usnesení i Městský soud v Praze) v souladu s trestním zákonem, když každý ze skutků, jak jsou popsány pod body II/1 a II/2 výroku o vině rozsudku (viz jejich doslovná citace popsaná v úvodu tohoto usnesení) posoudil i jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněná D. W. poskytla jinému pomoc (spoluobviněnému J. Š.), aby jinému (poškozené A. F., tehdy Š.) způsobil vážnou újmu na právech (viz argumentace popsaná níže) tím, že uvede někoho v omyl (odpovědného pracovníka K. b., a. s., že jmenovaná je spoludlužnicí u dvou úvěrů, jež byly touto bankou poskytnuty jeho osobě). Obviněná svým jednáním úmyslně umožnila – pomohla spoluobviněnému J. Š. spáchat trestné činy poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Mezi jejím jednáním a trestnými činy spáchanými spoluobviněným je zjevný příčinný vztah a je splněna i podmínka akcesority účastenství.
V důsledku jednání obviněných bylo předně porušeno výlučné právo poškozené A. F., tehdy Š., vystupovat pod svou osobní identitou a právo samostatně vstupovat do závazkových vztahů. Dále bylo porušeno i její právo nebýt zařazena do registru dlužníků, pokud nemá neuhrazené pohledávky, což ji evidentně vystavilo vážné situaci, byť nebylo zjištěno, že by právě z tohoto důvodu některý z jejích klientů s ní ukončil spolupráci. V těchto skutečnostech včetně toho, že K. b., a. s., požadovala po poškozené hrazení splátek, lze zcela oprávněně shledat způsobení vážné újmy na jejích právech, jak důvodně konstatuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky obou trestných činů poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž je úmyslné zavinění, obviněná D. W. jednala v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Jako bankovní poradkyně nepochybně věděla, že svým jednáním, jak bylo shora připomenuto, může způsobit poruchu zájmu chráněného trestním zákonem v oblasti nemajetkových práv, a pro případ, že ji způsobí, byla s tím srozuměna. Jednání obviněné, byť jde o osobu, která doposud žila řádným životem, naplňuje rovněž materiální znak předmětných trestných činů. Stupeň nebezpečnosti jejího jednání pro společnost je vyšší než nepatrný a spočívá zejména ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který opakovaně porušila.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že právní námitky obviněné D. W., jež v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatnila, nelze akceptovat. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které obviněná podala, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Z tohoto důvodu nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k