ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1297.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1297/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2011 o dovoláních, která podali obvinění R. K . , a L. N . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 To 236/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 73/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. K. a L. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 3 T 73/2011, byli obvinění R. K. a L. N. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 17. října 2010 v době od 03:00 hodin do 04:13 hodin na E. n. v H.K. bezdůvodně společně fyzicky napadli T. P., a L.B., které se v této době vracely v karnevalovém převleku bezdomovkyň domů, tak, že je nejprve slovně uráželi, poté R. K.strčil rukama T. P. do ramene a po jejím pádu na lavičku ji opakovaně udeřil pěstí do hlavy a srazil ji na zem, a když se postavila, přistoupil k ní L. N., který ji nejméně šestkrát udeřil pěstí do obličeje a srazil ji na zem, kde ji opakovaně nejméně dvakrát kopl do břicha a do oblasti hlavy, následně ji uchopil za tělo a táhl ji k zábradlí u řeky, zde ji zezadu natlačil na zábradlí a předloktím ji stiskl kolem krku, v důsledku čehož ztratila vědomí, a následně ji nejméně jednou kopl, přičemž R. K.mezitím napadl L.B., která se snažila bránit T. P., tak, že se snažil udeřit ji pěstmi do hlavy, uchopil ji za vlasy a stáhl ji na zem mezi zaparkovaná vozidla, poté si jí sedl na záda a nejméně třikrát ji udeřil pěstmi zezadu do hlavy a krku, následně R. K. přistoupil k T. P. a nejméně jednou ji udeřil pěstí do hlavy, v důsledku čehož utrpěla T.P. tupý úraz hlavy, trupu, levé horní a pravé dolní končetiny spočívající ve zhmoždění měkkých tkání čela vlevo, oděrky kůže v rozsahu víček obou očí a v měkkých pokrývkách lebních v čelní krajině, spánkové krajině, uzavřenou zlomeninu nosních kůstek bez posunu, otřes mozku, zhmoždění měkkých tkání trupu na levém lokti a pod pravým kolenem s dobou léčení do 30. října 2010, a L.B. utrpěla tupý úraz hlavy charakteru zhmoždění měkkých tkání týlní krajiny projevující se bolestivostí, což si vyžádalo pracovní neschopnost od 18. října 2010 do 2. listopadu 2010“. Za tuto trestnou činnost byli obvinění podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škodě poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, částku 5.879,- Kč a T.P.částku 11.400,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R.K. a L. N., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 To 236/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali oba obvinění dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku shodně vyjádřili přesvědčení, že v rámci důkazního řízení nebylo postaveno najisto, kdo předmětný incident vyvolal, s tím, že nesporovali své jednání, ale že k němu došlo na základě předchozích ataků ze strany svědkyň T.P. a L.B. Podle svých slov připustili, že jejich obrana nebyla adekvátní, a proto byli srozuměni s výrokem o vině. Uložený trest odnětí svobody nepodmíněně však shledali nikoliv přiměřenou trestní sankcí, zvláště za situace, kdy jsou oba netrestaní, žijí bezúhonným způsobem života a založili rodiny s dětmi. V této souvislosti upozornili, že státní zástupce jim v rámci prvoinstančního soudního řízení navrhoval uložení trestu výchovného, tedy nespojeného s odnětím svobody. Zdůraznili, že podle 38 tr. zákoníku je trestní sankce nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného činu a poměrům pachatele. Podle jejich názoru by v daném případě rozhodně postačilo uložení trestů, které je jako pachatele postihují méně. Poznamenali, že ačkoliv již v přípravném řízení nahradili škodu ve výši 1.500,- Kč, jak byla původně vyčíslena poškozenou T.P., v rámci důkazního řízení jim bylo soudy předestřeno, že se o způsobenou škodu nezajímali. Dodali, že nemohli ovlivnit rozšíření požadované náhrady škody, kterou poškozená T. P. uplatnila až v rámci hlavního líčení.
Proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu §265k tr. ř. rozhodnutí odvolacího i prvoinstančního soudu zrušil, a věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí, popřípadě aby sám ve věci rozhodl tak, že se jim ukládá trest nespojený s odnětím svobody nepodmíněně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 To 236/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením, resp. ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem obvinění neuplatnili), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále je „tr. zák.“) – nyní v §38 až §42 tr. zákoníku – a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněných brojící proti nepřiměřené přísnosti jim uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněným byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na přečiny, jimiž byli uznáni vinnými.
Dále (pro úplnost) je na místě uvést, že dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Pokud tedy obvinění R. K. a L. N. v souvislosti s námitkami nepřiměřenosti uloženého trestu tvrdí, že předmětný incident vyvolaly poškozené a že oni (obvinění) se pouze nepřiměřeně bránili, čímž prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (podle soudů nižších stupňů bylo vyloučeno, že by poškozené dívky obviněné jakýmkoliv způsobem vyprovokovaly) a soudům tak de facto vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, tedy porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., pak ani takové argumenty pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod subsumovat nelze.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý