ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1309.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1309/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 o dovolání, které podala obviněná T. C . , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 42 To 119/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 174/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 3 T 174/2008, byla obviněná T. C. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 20. 3. 2008 kolem 09.30 hod. v obci D., okr. T., společně s další dosud neustanovenou osobou (starší ženou), v zištném úmyslu vnikla na dvorek rodinného domu, kde pak zůstala hlídat a neustanovená osoba vnikla do obytné části domu, kde v ložnici ze skříně odcizila uloženou finanční hotovost ve výši 117.000,- Kč, poté byla v domě přistižena poškozenou M. J., která starší ženu v domě na chvíli zamkla a když pak ze strachu dveře opět odemkla, tak starší žena společně s T. C. utekly pryč, čímž M. J., způsobily škodu odcizením finanční hotovosti ve výši 117.000,- Kč“. Za tento trestný čin byla obviněná podle §247 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené M. J. částku ve výši 117.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 42 To 119/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vychází z nesprávného právního posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že z provedeného dokazování a skutkových zjištění nelze bez nejmenších pochybností dospět k právnímu závěru, že spáchala trestný čin, kladený jí za vinu. Vyjádřila přesvědčení, že soudy nemají k dispozici ucelený řetězec přímých či nepřímých důkazů o její vině, a proto měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo (ostatně soud prvního stupně takto původně postupoval, když ji dvakrát zprostil obžaloby). Prohlásila, že předmětný skutek nespáchala, dům v obci D. nikdy nenavštívila a poškozenou M. J. do doby zahájení trestního stíhání neznala. Poznamenala, že ani při hlavním líčení, které následovalo po druhém zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, byť byly znovu provedeny důkazy tak, jak bylo uloženo ze strany soudu odvolacího, nedošlo k žádnému novému skutkovému zjištění, s jedinou výjimkou - zjištění data narození její babičky. Tato skutečnost však podle ní nemohla být rozhodujícím důkazem svědčícím o její vině. Odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval její námitkou v tom smyslu, že dosud není ustanovena druhá osoba, která měla krádež provést, s tím, že i kdyby se teoreticky prokázalo, že v inkriminované době v D. u domu poškozené M. J. byla, nelze bez ustanovení druhé osoby s jistotou určit, jaká by byla její vina na údajné krádeži peněz. V této souvislosti upozornila, že sama poškozená vypověděla, že osoba, o níž tvrdí, že to byla ona (obviněná), stála před domem, kdežto v domě měla být právě osoba druhá. Odvolací soud se de facto ztotožnil s názorem soudu nalézacího, a to že jediný důkaz, svědectví poškozené, je dostatečným podkladem pro zjištění viny. Zdůraznila, že další důkazy o její vině neexistují, když vyslechnutí svědci buď vypověděli, že ji nepoznávají jako osobu, která měla být před domem poškozené, nebo vypovídali v její prospěch, přičemž jiné důkazy (daktyloskopické, trasologické či pachové stopy) svědčící o její přítomnosti na místě činu nebyly obžalobou předloženy. Následně se ohradila proti způsobu provedení rekognice. Seznala, že tento důkaz nebyl proveden v souladu se zákonem a nelze mu přikládat váhu, jakou mu přikládaly soudy. K tomu podotkla, že posuzované osoby byly diametrálně odlišné, resp. že poškozená při prvním předvedení posuzovaných osob nebyla schopna identifikace a až následně, po vyzvání aby posuzované osoby přistoupily co nejblíže ke sklu, označila její osobu. Toto podle ní svědčí o ne zcela dobrém zraku poškozené (jak vyplývá z protokolu o rekognici, podezření, že poškozená má vadu zraku pojala i policie).
Obviněná dále uvedla, že členové senátu odvolacího soudu poškozenou neviděli a ani s ní nejednali a nemohli se tak o jejich vnímacích schopnostech sami přesvědčit. Návrh obhajoby na provedení důkazu znaleckým posudkem, který by objasnil otázku rozpoznávacích a paměťových schopností poškozené, byl však zamítnut. Argumentovala, že ve světle těchto okolností, ve spojení s výpovědí svědkyně B., by tento důkaz mohl do věci vnést nové světlo. Dodala, že nelze opomenout ani tu skutečnost, že obhajoba neměla možnost se rekognice účastnit. Shledala, že o hodnotě přímého důkazu spočívajícího v rekognici a výpovědi poškozené lze tak mít důvodné pochybnosti a nepřímé důkazy (výpovědi svědků B., Z., Ch. a Ch.) nepředstavují ucelený řetězec, na jehož podkladě lze dojít k závěru o její vině. Upozornila, že v zásadě presumpce neviny je zahrnuto to, že vina musí být obžalovanému prokázána zákonnými prostředky, přičemž obžalovaný není povinen dokazovat svou nevinu. Poté prohlásila, že inkriminovaného dne byla na návštěvě u své babičky v J. a že soudem zjištěná okolnost, že toho dne babička neměla narozeniny, nemůže bez dalšího zakládat nepravdivost či nevěrohodnost její obhajoby. Postup a právní závěry odvolacího soudu, potažmo prvoinstančního soudu jsou podle jejího mínění v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, s tím, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dochází též tehdy, jestliže orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 42 To 119/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 3 T 174/2008, a podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem o jejím zproštění obžaloby ve smyslu §226 písm. c) tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Následně konstatoval, že obviněná nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Obviněná brojí proti hodnocení důkazů soudy a na podkladě této polemiky prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se souzeného skutku vůbec nedopustila a v době jeho spáchání se zdržovala na jiném místě. Takovéto námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění ovšem deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce dodal, že trestní řád nepředepisuje, jaké množství důkazů je zapotřebí k prokázání určité skutečnosti. Z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, že by výrok o vině nebylo možno opřít o jediný důkaz; kategorický závěr o nemožnosti takového postupu nevyplývá ani z obviněnou citovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1624/09.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 42 To 119/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněné směřují výhradně právě do oblasti procesní (skutkové). Obviněná totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká pouze pochybení v důkazním řízení a jmenovitě soudům pak neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila). Toliko z uvedených procesních (skutkových) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného neúplného a neperfektního důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý