ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1324.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1324/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Š . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 8 To 61/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 2 T 4/2011, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „od přesně nezjištěné hodiny dne 19. 12. 2010 do 00.24 hod. dne 20. 12. 2010, v pokoji na ubytovně v P., K., požadoval nejdříve slovně na svém otci, poškozeném J.Š., vydání finanční hotovosti ve výši 200,- Kč, a když mu peníze otec nevydal, tak přestože věděl o jeho nepříznivém zdravotním stavu, který mu znemožňoval se účinně bránit, ve stavu prosté opilosti středního stupně a prostém afektu, poškozeného střední až velkou intenzitou fyzicky napadl v úmyslu zmocnit se jeho peněz za každou cenu i za cenu smrti poškozeného, a to tím způsobem, že jej nejprve několikrát udeřil sevřenou pěstí do oblasti hlavy, následně po pádu poškozeného na zem jej kopal do oblasti hlavy a obličeje, a poté jej několikrát udeřil skleněnou lahví od piva a dřevěnou stoličkou o rozměrech 30x30x18 cm do hlavy a v průběhu napadání opakovaně po poškozeném požadoval vydání hotovosti se slovy „dej mi dvě stě nebo tě zabiju“, a když poškozeného obžalovaný sprostými slovy vyzval, aby si šel umýt obličej od krve, ten využil tohoto okamžiku a zaklepal na dveře pokoje svědkyně E.M. a přítomného M. V. žádal o zapůjčení částky 200,- Kč slovy „prosím tě nemáš dvě stě, nebo mě zabije“, následně svědkyně E. M. přivolala Policii ČR, poškozený byl poté ošetřen Rychlou záchrannou službou hl.m. Prahy a odvezen k ošetření na 1. chirurgickou kliniku VFN v Praze, kde byl umístěn na Jednotku intenzivní péče k pozorování, protože nebylo možné vyloučit nutnost chirurgického zákroku s následnou hospitalizací do 11. 1. 2011, a obžalovaný způsobil svým jednáním poškozenému mnohačetné tržně-zhmožděné rány hlavy hvězdicovité s rameny délky až 10 cm a obličeje, zlomeninu očnice s vniknutím vzduchu do ní, otřes mozku, rozsáhlý krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v oblasti čelní, spánkové, temenní a týlní vlevo až 7 mm, pohmoždění stěny hrudní s podezřením na zlomeninu 8. žebra vlevo, přičemž pokud došlo k nárůstu krevního výronu pod tvrdou plenou mozkovou, vznikl by otok mozku, který by bez včasné odborné lékařské pomoci, mohl vést v řádu několika hodin ke smrti poškozeného se selháním základních životních funkcí“ . Za to byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu částku 6.340,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho prospěch městský státní zástupce v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 8 To 61/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaným skutkem spočívajícím v tom, že (obviněný) „od přesně nezjištěné doby dne 19. 12. 2010 do 00,30 hod. dne 20. 12. 2010 v pokoji na ubytovně v P., K., požadoval na svém otci, poškozeném J. Š., vydání částky 200,- Kč, a když mu poškozený peníze nevydal, napadl jej v úmyslu zmocnit se jich tak, že jej několikrát udeřil pěstí do hlavy, následně po pádu poškozeného na zem jej kopal do oblasti hlavy a obličeje, poté jej několikrát udeřil lahví od piva a dřevěnou stoličkou do hlavy, čímž poškozenému způsobil mnohočetné tržně zhmožděné rány hlavy a obličeje, zlomeninu levé očnice s vniknutím vzduchu, otřes mozku, rozsáhlý krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v oblasti čelní, spánkové, temenní a týlní vlevo a pohmoždění stěny hrudní. Obžalovaný poté vyzval poškozeného, aby si šel umýt krev, čehož poškozený využil, pokoj opustil a sousedku svědkyni E.M. požádal o půjčku částky 200,- Kč, kterou chtěl předat obžalovanému, aby jej už dále nenapadal. Svědkyně však přivolala policii ČR“ . Za tento zločin ho podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu částku 6.340,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval zřejmými antipatiemi svědkyň M. a Š. vůči jeho osobě. Prohlásil, že je nanejvýš patrné, že tyto svědkyně ho neměly rády a svým svědectvím ho mohly záměrně poškozovat. Zdůraznil, že jediný, kdo může přesně vypovědět o jeho osobě a chování, je poškozený, který z něho strach nemá a nijak nepotvrdil, že by jej již někdy napadl či snad po něm žádal peníze. Připomněl, že také svědkyně M. uvedla, že když poškozený řekl, že peníze na půjčení nemá, (obviněný) byl toliko sprostý, ale jinak se peněz nedomáhal. Zhodnotil, že všechna svědectví jsou neprůkazná a nemusí se zakládat na pravdě, když z vyšetřování je evidentní, že neměl přátele a lidé z otcova okolí k němu nechovali žádné sympatie. Dále shledal, že ani odvolací soud neprokázal, že z pokoje svědkyně M. a svědka V. bylo skutečně něco slyšet, když nedoplnil dokazování, aby měl všechny potřebné informace k rozhodnutí, a proto nemohl správně právně posoudit skutek, který mu je kladen za vinu. K tomu dodal, že pokud nebude Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zproštěn obžaloby v plném rozsahu, nadále trvá na provedení vyšetřovacího pokusu na místě činu za účelem zjištění, do jaké míry je slyšet mluva lidí za zdí, a to s přihlédnutím k tomu, že poškozený mluví jen velmi obtížně.
Následně poznamenal, že odhlédne-li od sporné skutečnosti, zda někdy před projednávanou událostí svého otce napadl, z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, podle něhož „obžalovaný v minulosti svého otce opakovaně napadl, víceméně shodným způsobem, a k tak závažnému následku (těžká újma na zdraví, smrt) nedošlo“ , je patrné, že jeho jednání by nemohlo být pokryto ani zaviněním ve formě nedbalosti nevědomé, jelikož nejenže by o možnosti způsobení takového následku nevěděl, ale ani by o tom vědět nemohl. V tomto je podle jeho slov nutné přihlédnout ke znaleckému posudku z odvětví psychiatrie a výpovědi znalců z odvětví psychiatrie a psychologie v tom smyslu, že jeho intelekt je na dolní hranici normy a zároveň je nutné přihlédnout k míře požitého alkoholu a stavu afektu v dané chvíli. Podle jeho názoru, pokud by se člověku (čistě hypoteticky) podařilo použít proti nějaké osobě hrubé násilí a této osobě se nikdy nic nestalo, pak tento člověk nadále nemohl vědět o tom, že by stejným jednáním téže osobě takový následek způsobit mohl. Jinými slovy, i kdyby připustil, že se podobného násilí na svém otci již v minulosti dopustil, pak nevěděl, ale ani nemohl vědět, že by stejné násilí mohlo způsobit takový následek, jako je těžká újma na zdraví, a nebylo by tak možné užít ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Rovněž upozornil, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen, že jediného násilného jednání se měl dopustit na poškozeném, resp. že se nikdy před tím nedopustil násilí na nikom jiném, a to ani ve stavu opilosti nebo pod vlivem jiných návykových látek. Podle něho je třeba přihlédnout též ke skutečnosti, že již v době před prvním jednáním u Městského soudu v Praze ho poškozený osobně navštívil ve vazbě (ve výkonu trestu odnětí svobody ho navštěvuje dodnes) a sám před policejním orgánem projevil snahu o to, aby trestní stíhání bylo zastaveno. Je tedy více než zřejmé, že se ho poškozený nijak nebojí, a to i přesto, co mu měl údajně způsobit, a že kdyby byla loupež trestným činem, který může být stíhán jen se souhlasem poškozeného, nebylo by vůbec k trestnímu řízení došlo. Poškozený sice odmítl vypovídat v přípravném řízení i v hlavním líčení před nalézacím soudem, projevil však zájem vypovídat před soudem odvolacím. Obviněný k tomu uvedl, že si je vědom skutečnosti, že odvolací soud provádí dokazování jen ve výjimečných případech, ale že jím navrhovaný výslech poškozeného byl důkazem důležitým pro rozhodnutí o odvolání a nešlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně ve smyslu §263 odst. 6 věta první tr. ř. Podotkl, že pokud nebude Nejvyšším soudem v plném rozsahu zproštěn obžaloby, trvá na provedení výslechu poškozeného. Dále poznamenal, že se jeho stav po psychické stránce nijak nezlepšil (problémy má stále), a proto navrhl, aby byl ustanoven nový znalec k prokázání jeho psychického stavu, když nadále trvá na tom, že není psychicky zdráv a jeho jednání by tímto mohlo být značně ovlivněno.
Vyjádřil též přesvědčení, že nebylo ani prokázáno, že by k útokům byla použita láhev nebo stolička. Na těchto byly sice zjištěny biologické stopy, ale nikoli stopy daktyloskopické. Jejich užití během činu je tak pochybné, když krev se na ně mohla dostat různým způsobem. Připomněl, že podle znalce je vznik zranění možno vysvětlit kromě úderů tupými předměty také údery pěstí nebo kopnutími, případně pádem. Podle obviněného nebylo prokázáno, zda konkrétní zranění byla učiněna tupým předmětem, pěstí či pádem.
Obviněný shrnul, že v proběhlém trestním řízení se nepodařilo prokázat, že by čin spáchal právě on a že se skutek stal tak, jak bylo uvedeno, jelikož byly provedeny pouze nepřímé důkazy a v potaz byla brána hlavně výpověď svědkyně M. Důkaz, který by jako jediný mohl celou věc vyjasnit, výslech poškozeného, byl odvolacím soudem označen za nadbytečný. Podle jeho názoru zde není prostor pro uznání na jeho vinu z jakéhokoli trestného činu, když z rozsudku odvolacího soudu je patrné, že se zabýval toliko kvalifikací skutku, nikoliv však otázkou, zda se skutek stal tak, jak bylo uvedeno, a zda jej skutečně spáchal on.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 61/2011 a zprostil ho obžaloby v plném rozsahu, s tím, že pokud Nejvyšší soud uzná za vhodné doplnění dokazování a nedoplní-li dokazování sám, nechť rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 61/2011, zruší a věc vrátí soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 8 To 61/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, příp. že nevěděl a ani nemohl vědět, že by násilí, jež měl užít vůči svému otci, tomuto mohlo způsobit závažné poranění). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý