ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1350.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1350/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 4 To 341/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 6 T 10/2011, byl obviněný R.B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto deliktů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v blíže nezjištěné době od 01.00 hodin do 05.15 hodin dne 12. 11. 2010 v Č.B., v ulici J. B., v blízkosti konečné zastávky MHD poškozenou T. V., chytil za ramena a proti její vůli ji natlačil na zadní sedadlo osobního automobilu tov. zn. Ford Scorpio 2. 0 barvy červené metalízy, rok výroby 1995, jehož je uživatelem, vozidlo uzavřel tak, že se poškozené nepodařilo dveře vozidla otevřít a vystoupit, poté ji odvezl do areálu bývalých kasáren ve Č. D., zde zaparkoval na blíže nezjištěném místě, vyndal sáček s obsahem 0,5 gramu pervitinu obsahujícím psychotropní látku metamfetamin zařazenou v příloze 5. zákona č. 167/98 Sb. o návykových látkách v platném znění a ačkoli není osobou oprávněnou s touto látkou nakládat, poškozenou vyzval, aby si vybrala, jakým způsobem si drogu aplikuje, zda nitrožilně či tzv. šňupáním, když poškozená opakovaně aplikaci drogy odmítla, nutil ji, aby si drogu aplikovala s tím, že pokud bude hodná, bude na ni hodný i on, proto si poškozená nakonec blíže nezjištěné množství pervitinu tzv. šňupáním aplikovala a obžalovaný si blíže nezjištěné množství drogy pervitin aplikoval nitrožilně, poté sklopil přední sedačky vozidla, ze sedadla řidiče přelezl na zadní sedadlo, zde si stáhnul kalhoty a trenýrky ke kolenům a požadoval po poškozené, ať jde k němu, přičemž když ho prosila, ať ji nechá být, tak jí vyhrožoval tím, že ji odveze do bordelu nebo na privát a opět jí opakoval, že pokud bude hodná, bude na ni hodný i on, poté ji osahával na prsou a na nohách, přitáhl ji k sobě, požadoval po ní, aby ho líbala na celém těle, snažil se ji proti její vůli donutit k orálnímu sexu tím, že jí držel za hlavu a tlačil ji směrem dolů ke svému penisu, snažil se svléknout jí legíny a spodní kalhotky, poté na ni nalehl tak, že ležela obličejem k sedačce, ruce měla pod sebou a nemohla se hýbat, přičemž se obžalovaný snažil jí zasunout penis do konečníku a vykonat anální styk, což se mu přes odpor poškozené nepodařilo, proto si opět sedl, začal poškozené nadávat, chytil ji za ruce, osahával ji na prsou a opětovně po ní požadoval orální sex, když opět odmítla, posadil ji na sebe a zasunul jí penis do pochvy a snažil se o své vyvrcholení, když se mu to takto nepodařilo, držel poškozenou jednou rukou za hlavu a žádal, aby ho líbala v oblasti podbřišku a sám se sexuální uspokojil, přičemž vyvrcholil pod sedačku osobního automobilu, kdy poškozená se po celou dobu marně bránila slovním odporem, neboť vzhledem k fyzické převaze obžalovaného neměla možnost se mu ubránit fyzicky, poté ji odvezl zpět na konečnou MHD na sídlišti M., kde jí pohrozil tím, že pokud někomu řekne, co se jí stalo, tak ji nechá zabít, poté ji z auta vysadil a odjel“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 4 To 341/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu nalézacího stran výroku o jeho vině a trestu. Vyjádřil přesvědčení, že v daném případě jde o tak extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a zvolenou právní kvalifikací, že nemůže být vyloučena ani přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) na základě podaného dovolání. Namítl, že soud postupoval při provádění a hodnocení důkazů v rozporu s §2 odst. 5, 6, tr. ř., když závěr o jeho vině opřel o skutková zjištění vyplývají výlučně z výpovědi poškozené. Podle něho je její výpověď v hrubém rozporu s ostatními provedenými důkazy i s věcnými důkazy založenými ve spise. Navíc, ze znaleckého posudku znalce z oboru psychologie vyplývá, že poškozená je zejména v té části, kde hovoří o jeho jednání kvalifikovaném jako znásilnění a vydírání, s velkou pravděpodobností nevěrohodná nebo alespoň méně věrohodná. Obviněný shledal, že z provedených důkazů se podává, že poškozená se na místo dostavila cíleně (nechala se svědkem B. na místě vysadit), její setkání s jeho osobou nejspíše nebylo setkáním náhodným, odmítala se nechat odvézt domů a vůbec nebyla schopna vysvětlit, za jakých okolností se dostala do jeho (obviněného) auta ani délku pobytu v tomto autě. Její popis znásilnění a způsobu, jakým se s ním rozloučila, zhodnotil jako zcela nevěrohodný. Uvedl, že také z výpovědi matky poškozené se podává její počáteční nedůvěra k věrohodnosti výpovědi dcery, přičemž její dodatečné tvrzení o tom, že snad v tomto případě dcera mluvila pravdu, nekoresponduje s věcnými stopami (nebyly nalezeny stopy po zápase, stopy spermatu ani známky násilí na poškozené). Rovněž upozornil, že poškozená je osobou závislou na drogách s obecně špatnou pověstí. Za této situace, pokud bylo na základě jejího tvrzení v rozporu se všemi ostatními provedenými důkazy uzavřeno na jeho vinu závažnou trestnou činností, podle něho došlo k porušení zásady hodnocení důkazů v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Prohlásil, že chybí jakékoliv objektivní důkazy o tom, že se vůči poškozené dopustil násilí, které směřovalo k jejímu znásilnění, nebo že snad k takovému znásilnění došlo. Podotkl, že z tohoto pohledu je neprůkazná i navazující kvalifikace přečinem vydírání, resp. že pokud by chtěl soud poškozené a její matce věřit v tom, že požila v ten den drogu, pak by odpovídala kvalifikace ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku. Poznamenal, že i pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že se skutkovými závěry nebude zabývat, musí se zabývat hrubým nepoměrem v hodnocení užitého násilí ve směru k sexuálním aktivitám, jakož i nedostatkem základu pro kvalifikaci přečinem vydírání, když mu takové konání žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno. Dodal, že otázka stupně škodlivosti předmětného jednání z pohledu dlouhodobého setrvání poškozené v autě, vyhledání jeho osoby, nastoupení do auta, okolnosti rozchodu s jeho osobou, včetně faktu, že se na místo nechala dovést a nechtěla odvézt domů, neumožňují závěr o tom, že bylo prokázáno, že užil násilí, které by umožňovalo kvalifikaci zločinem znásilnění a přečinem vydírání. Uzavřel, že odvolací soud se měl mnohem podrobněji z hlediska podaného odvolání zabývat skutkovým základem, měl hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a jestliže tak neučinil, bylo by na místě, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 4 To 341/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) - výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý