ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1505.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1505/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání, které podal obviněný M. Č. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 263/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 190/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 T 190/2010, byl obviněný M. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „ve volně přístupném areálu pro zákazníky obchodní firmy Z. R., s.r.o. dne 24. 6. 2010 v době od 18.35 hodin do 19.10 hodin v původní snaze řešit problém hluku, který jej obtěžuje v sousedství v důsledku činnosti obchodní firmy Z. v R., vstoupil do výrobní haly, kde však slovními urážlivými výroky napadl I. Z., poté i J. Z., kterého pak napadl i fyzicky tak, že mu způsobil drobný otok a bolestivost v oblasti dolního konce levé kosti vřetenní“ . Za to byl obviněný podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 263/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud první instance vycházel při hodnocení skutkového stavu ze znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Krejzlíka CSc. a z výpovědí svědků P. B. a M. Z.. Upozornil, že jmenovaný soudní znalec se ve svém posudku vyjadřoval k možnému a k tvrzenému mechanizmu vzniku zranění tak, jak je uváděli jednotliví účastníci, přičemž dospěl k závěru, že: „Z výše uvedených možných mechanizmů vzniku stanovených na základě objektivně zjištěných zranění obou aktivních účastníků konfliktu a včetně i výpovědí svědků vyplývá, že prakticky žádná z výpovědí není v souladu objektivním zjištěním rozsahu zranění M. Č. a J. Z. .“ Dále argumentoval, že vyvozovat věrohodnost svědků P.B. a M. Z. toliko ze skutečnosti, že podle znaleckého posudku i výpovědi těchto svědků nemohl vytrhnout tlakové lahve a manipulovat s nimi, je nedostačující. Připomněl, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vznesl pochybnosti stran věrohodnosti dotyčných svědků, a to především s ohledem na jejich zaměstnanecký poměr k J. Z., resp. k jeho obchodní společnosti. Ohledně výpovědi svědka M. Z. poznamenal, že je z ní jednak patrná jistá oddanost a solidárnost svědka k jeho zaměstnavateli, jednak že svědek, který celou událost neviděl, nemůže tvrdit, že útočníkem byl právě on (obviněný). Z výpovědi svědka P. B. potom podle něho není zřejmé, kdo s jednáním začal, přičemž svědek P. B. popisoval odstrkování rukama tak, že odstrčení ve vztahu k J. Z. bylo silnější, což je tvrzení velmi nevěrohodné, pochybné a rozporné se znaleckým posudkem. Není totiž možné, aby (obviněný) s ohledem na svůj zdravotní stav (po operaci tříselné kýly) mohl způsobem, který popsal tento svědek, útočit na J. Z., jenž je navíc oproti němu mnohem robustnější postavy. Konstatoval, že soud prvního stupně vyvozoval věrohodnost svědků P. B. a M. Z. především ve vztahu ke znaleckému posudku, a to navíc pro celý průběh incidentu, včetně údajného vulgárního slovního napadání I. Z. a J. Z.. V této souvislosti podotkl, že i v tomto ohledu jsou předmětné svědecké výpovědi zavádějící a jejich věrohodnost nelze vyvozovat ze závěrů znaleckého posudku, který nemá sebemenší vliv na údajné slovní napadání výše uvedených z jeho strany, resp. na slovní potyčku mezi uvedenými subjekty. Dodal, že tito svědci se totiž řadí do skupiny svědků, jež vypovídali ve prospěch J. Z., a tudíž je možné jejich výpovědi hodnotit jako nevěrohodné stejně, jako výpovědi ostatních svědků.
Dále obviněný namítl, že ve znaleckém posudku není jednoznačně uvedeno, že po incidentu s J. Z. neutrpěl zranění, popř. že mu zranění nezpůsobil J. Z.. Není ani vyloučeno, že by ho nemohl J. Z. napadnout zezadu, jak tvrdí on a svědci, které soud prvního stupně označil za svědky vypovídající v jeho prospěch, především pak svědek P. B., a přesto by výsledek incidentu odpovídal závěrům znaleckého posudku. Znalec se totiž ve svém posudku nevyjádřil ani v tom smyslu, že by jím popsaný útok J. Z. musel zanechat na jeho těle objektivně zjistitelné stopy. Na str. 25 posudku znalec uvádí, že on (obviněný) mohl utrpět poranění, která tam znalec popisuje a že J.Z. nejpravděpodobněji zranění utrpěl „v době, kdy společně s obviněným M. Č. spadli na zem. Při takovém pádu (náraz na ruku v anatomickém slova smyslu) totiž zranění tohoto druhu nejčastěji při daných konfliktech vznikají.“ Z toho podle názoru obviněného jednoznačně plyne, že předmětné zranění J. Z. nezpůsobil. Navíc to byl právě J. Z., který i podle výpovědi P. B. shodil jeho osobu na zem, resp. který ho (obviněného) sám chytil a udeřil s ním o zem. Seznal, že v případě slovního napadání v podobě urážlivých a vulgárních výroků se jednalo o vzájemnou slovní potyčku mezi J. Z., I. Z. a jeho osobou a že v otázce, kdo tuto potyčku vyvolal, stojí jen tvrzení J. Z. a svědků vypovídajících v jeho prospěch proti tvrzením jeho osoby (obviněného) a svědků vypovídajících na jeho straně. Shrnul, že svědecké výpovědi jednotlivých skupin svědků si odporují. Svědci P. B. a M. Z., z jejichž výpovědí soud prvního stupně vycházel, neuvedli, že by fyzicky napadl J. Z., přičemž tento závěr není dán ani znaleckým posudkem. Navíc je ze znaleckého posudku zřejmé, že zranění, která J. Z. při potyčce s ním utrpěl, mu nezpůsobil on (obviněný). Není rovněž najisto postaveno, kdo koho slovně napadl. V řízení před soudem prvního stupně bylo navíc prokázáno, že se k J. Z. dostavil s úmyslem řešit problematiku hluku. Prohlásil, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, že nalézací soud dospěl k neúplným a k nesprávným skutkovým zjištěním a následně nesprávně právně posoudil skutek. Soud druhého stupně potom tuto vadu rozsudku soudu první instannce neodstranil a jeho důvodně podané odvolání zamítl. Dodal, že pochybnosti o průběhu celého incidentu stále přetrvávají, a tudíž je nezbytné vycházet ze zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 263/2011, zrušil a v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, a to se závazným právním názorem, aby byl zproštěn obžaloby, případně aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby.
Do doby konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 7 To 263/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady presumce nevinny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (vyjadřuje přesvědčení, že nebylo prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý