ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1614.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1614/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2011 dovolání, které podal obviněný R. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, byl obviněný R. Z. uznán vinným trestnými činy:
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě I. výroku],
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě II. výroku],
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě III. výroku],
- úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. [v bodě IV. výroku],
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě V. výroku],
- krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [v bodě VI. výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkových větách výroků rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v bodě VII. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. a pro skutek v bodě VIII. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný Ing. M. Š., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v bodě IX. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Vůči citovanému rozsudku podali odvolání obviněný R. Z. a v neprospěch obviněných R. Z. a Ing. M. Š. státní zástupce.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného R. Z. napadený rozsudek částečně zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod bodem V. a v celém výroku o trestu, a dále pod body VII., VIII., v rámci nichž byl obviněný R. Z.podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 4 VZV 1/2001.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněnému R.Z. uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod I.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod II.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod III.), trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. (bod IV.) a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod VI.), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části (body V., VII. a VIII. napadeného rozsudku) vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
IV. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. M. Š. (bod IX. napadeného rozsudku).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009, byl k dovolání obviněného R. Z. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, a to pouze v té části rozhodnutí, jíž zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem VI. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, kterým byl obviněný R. Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu, jenž byl odvolacím soudem obviněnému uložen. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněného R. Z. napadený rozsudek částečně zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod bodem VI. a v celém výroku o trestu.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného R. Z. uznal pod bodem VI. vinným, že
v době od 10. 9. 1999 do 1. 9. 2000 ve V. a jinde s cílem získat peněžní prostředky pro svou vlastní potřebu a k podnikatelským aktivitám SEZOOZ GROUP, a. s., využívaje postavení společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., v níž byl předsedou představenstva, jako majoritního akcionáře společnosti MOBA LEASING, a. s., a postavení svého jako osoby na základě plné moci ze dne 10. 9. 1999, zmocněné ke všem právním úkonům za společnost MOBA LEASING, a. s., formou hotovostních výběrů či formou bankovních převodů odcizoval finanční prostředky, které do společnosti MOBA LEASING, a. s., přicházely jako leasingové splátky či jiné platby, přičemž toto nejprve účetně deklaroval jako půjčky na základě smluv datovaných 10. 9. 1999, 1. 10. 1999 a 18. 10. 1999, čímž za období od 10. 9. 1999 do 9. 12. 1999 odcizil peněžní prostředky ve výši 16.142.180,- Kč, dále pak v období od 10. 12. 1999 do 1. 9. 2000 postupně odcizil ze společnosti MOBA LEASING, a. s., finanční částku ve výši 15.520.000,- Kč, čímž způsobil MOBA LEASING, a. s., škodu v celkové výši 31.662.180,- Kč, přičemž ve snaze zakrýt své jednání uzavřel fingovanou smlouvu o spolupráci při postoupení pohledávek mezi společnostmi SEZOOZ GROUP, a. s., a MOBA LEASING, a. s., datovanou dnem 10. 12. 1999, kterou podepsal za obě strany s tím, že prostředky odčerpané ze společnosti MOBA LEASING v období od 10. 9. 1999 do 12. 11. 1999 budou považovány za zúčtovatelné zálohy, sloužící k plnění předmětu smlouvy o spolupráci, a další finanční prostředky v následujícím období odčerpané a deklarované jako zálohy, budou sloužit ke stejnému účelu, poté dohodou o ukončení smlouvy o spolupráci při postoupení pohledávek datovanou dnem 4. 9. 2000, kterou opět podepsal za obě strany, zavázal SEZOOZ GROUP, a. s., k vrácení finanční částky ve výši 34.000.000,- Kč, včetně úroků z poskytnutých záloh, kterýžto závazek pak fiktivně zanikl tím, že smlouvami datovanými ve dnech 28. 8. 2000 až 1. 9. 2000 uzavřela jako prodávající společnost MOBA LEASING, a. s., zastoupená jím jako členem představenstva, smlouvu o převodu cenných papírů s kupujícím společností HESPERUS, a. s., v níž byl majoritním akcionářem, na základě které mělo dojít k převodu vlastnictví akcií emitenta Moravia Banky na společnost HESPERUS, a. s., přičemž vzhledem k odstoupení od této smlouvy HESPERUS, a. s., vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 34.000.000,- Kč společnosti MOBA LEASING, a. s., a fingované vyrovnání dluhu bylo dokončeno dohodou datovanou dnem 10. 9. 2000 o vzájemném započtení pohledávek mezi společností MOBA LEASING, a. s., jím zastoupenou a HESPERUS, a. s., vůči pohledávce společnosti MOBA LEASING, a. s., za společností HESPERUS, a. s., vzniklé uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky mezi postupitelem MOBA LEASING, a. s., zastoupeným jím a postupníkem HESPERUS, a. s., datované dnem 4. 9. 2000, dle které MOBA LEASING, a. s., postoupila HESPERUS, a. s., pohledávku za SEZOOZ GROUP, a. s., ve výši 34.000.000,- Kč za cenu rovněž 34.000.000,- Kč ,
kdy takto porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, která je zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti zejména v ustanovení §192 odst. 1 obchodního zákoníku a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře.
Takto zjištěným jednáním podle odvolacího soudu obviněný spáchal v bodě VI. přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Za tento přečin, a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod I.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod II.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod III.), trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. (bod IV.), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, jakož i za sbíhající se trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 35 T 7/2003, ze dne 18. 5. 2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 65/2006, ze dne 11. 7. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Naposledy citovaný rozsudek vrchního soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný R. Z. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pokud jde o výrok o vině a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v případě výroku o trestu.
Obviněný připomněl, jak bylo ve věci rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008. Konstatoval, že dovoláním napadeným rozsudkem byl odvolacím soudem, po doplnění dokazování, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to zčásti na skutkovém základě, který korespondoval s tzv. skutkovou větou rozsudku, ovšem vzhledem ke změně právní kvalifikace soudem doplněnou o podstatnou část, jež zní: „ kdy takto porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, která je zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti, zejména v ustanovení §192 odst. 1 obchodního zákoníku a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře“. Podle obviněného jde o pochybení hmotně právní, které bylo učiněno o vlastní vůli soudu, bez iniciativy státního zástupce. Vytkl, že pokud by doplnění nebylo učiněno, tak nedostatečný popis skutkové věty by nenaplňoval znaky přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ani trestného činu podle §255 tr. zák., a proto odvolací soud měl rozhodovat zprošťujícím výrokem. Dodal, že jde o nesprávnou aplikaci zásady zákazu reformace in peius, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, v němž se uvádí: „Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem - ust. §2 odst. 5 in fine tr. ř.).”
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení obviněný shledal ve skutečnosti, že odvolací soud postupoval nesprávně a v rozporu s principy časové působnosti trestního zákona, pokud mu trest ukládal podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, přestože jak Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném o dovolání v této věci, tak i Vrchní soud v Olomouci rozhodovaly za nové právní úpravy, tj. za účinnosti trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Současně odkázal na str. 23 rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, že pokud byl rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 zrušen také výrok o trestu uložený původním rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, bylo povinností odvolacího soudu o tomto nově rozhodnout. Odvolací soud vycházel ve shodě s právním názorem intervenujícího státního zástupce z trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakožto soudu dovolacího, „nastala ve věci situace, kdy zde existuje již částečně pravomocný výrok o vině obžalovaného“, kdy je užita právní kvalifikace podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Bylo tedy nutno vyřešit, podle jaké právní normy bude obviněnému ukládán trest. Ve svých úvahách vrchní soud dospěl k závěru, že pokud jednotlivé výroky pod body I. až IV. původního rozsudku nabyly právní moci a ani dovolací soud v těchto bodech neshledal jakékoliv pochybení, nelze do tohoto rozsudku zasahovat. Z pohledu ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. je nejpřísnějším trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., u kterého je stanovena trestní sazba v rozpětí 5 až 12 let. Podle názoru vrchního soudu je proto třeba při ukládání trestu postupovat podle zákona účinného do 31. 12. 2009, což vyplývá z důsledného respektování ustanovení §35 odst. 1 tr. zák.
Zmíněné hmotně právní posouzení obviněný označil za nesouladné se zákonem, jak je interpretován judikaturou. Uvedl, že vrchní soud se postavil na stanovisko, že lze vycházet ze „starého“ trestního zákona ve výroku o vině, a že podle dřívějšího trestního zákona – konkrétně §250 odst. 4 tr. zák. – lze uložit i trest. Tento názor shledal v rozporu s principem zakotveným v právním řádu, že dřívější zákon nebo nový zákon je třeba vždy užít jako celek (včetně ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku), a to podle kritérií, která určí, zda nová či naopak původní právní úprava je pro pachatele příznivější. Připomněl zásadu, podle níž „.. . odvolací soud přezkoumává napadený rozsudek ex nunc, tj. posuzuje zákonnost a odůvodněnost příslušných výroků z hlediska skutkových zjištění a právních norem existujících (a účinných) v době rozhodování odvolacího soudu...” (Trestní právo procesní autorů D. Císařová, J. Fenyk, T. Gřivna a kolektiv, ASPI 2008, str. 554). Trestní právo hmotné, obecná část, 6. přepracované vydání, autorů O. Novotný, M. Vanduchová, P. Šámal a kolektiv na str. 97 dovozuje: „...platí zásada, že dřívějšího či nového zákona je třeba užít jako celku...” , a dále že „Pozdější, pro pachatele příznivější právo se uplatní, pokud nebylo ještě o vině pravomocně rozhodnuto. Došlo-li ke zmírnění právní úpravy po právní moci rozhodnutí po činu spáchaném před touto změnou, mohlo by to mít vliv jen na eventuální rozhodování o milosti prezidenta republiky. Byl-li však takový mimořádný opravný prostředek úspěšně uplatněn, bude nutno v novém rozhodnutí použít nového, pro pachatele příznivějšího práva.” Obviněný odkázal na určitou připomenutou analogii, že nový trestní zákoník stanoví, že trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který podle tohoto zákona není trestným činem, případně jeho zbytek, se nevykoná. Poukázal i na Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání Beckovy edice Komentované zákony, autorů P. Šámal, F. Púry, S. Rizman, str. 144 a násl., kde se dovozuje: „...trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu...” ; nelze odmítnout užití současného příznivějšího práva s odkazem na to, že výrok o vině zůstal pravomocný, když platí zásada, že je třeba hodnotit současnou i dřívější právní úpravu i v takovém případě jako celek. Z téhož pramene citoval ze str. 146, že ,,...dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku, nelze tedy rozhodovat například o vině podle zákona jednoho a o trestu či o některých trestech podle zákona dalšího...“, přičemž opět platí, že s ohledem na úpravu časové působnosti trestního zákona měl soud užít úpravu příznivější, tedy současnou a nikoliv úpravu dřívější, která je podstatně přísnější, a to zejména v základní trestní sazbě. Poukázal i na str. 147, kde se dovozuje: „...pozdější, pro pachatele příznivější zákon se uplatní, pokud nebylo o vině ještě pravomocně rozhodnuto, ... byl-li však takový mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu (jako v tomto konkrétním případě) úspěšně podán, bude nutno v novém rozhodnutí použít pozdějšího, pro pachatele příznivějšího zákona.” Podle obviněného měl vrchní soud ukládat trest po příznivější změně právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, tj. v trestní sazbě do 10 let. Vzhledem k uvedeným principům nemůže obstát názor odvolacího soudu, že je vázán částečně pravomocným rozhodnutím o vině, které nebylo dovoláním změněno. Pokud má být zachován princip užití příznivějšího zákona (buď starého nebo nového) jako celku, jak je definován v §2 odst. 1 tr. zákoníku, musí být jako celek užita příznivější nová úprava.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí:
- podle §265k odst. 1 tr . ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008,
- podle §265m odst. 1 tr . ř. rozhodl ve věci rozsudkem a jeho osobu podle §226 písm. b) tr . ř. zprostil obžaloby pro přečin podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (v bodě VI.) a uložil mu přiměřeně mírnější trest odnětí svobody.
Jelikož po právní moci napadeného rozsudku nemohl nastoupit trest ze zdravotních důvodů, navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr . ř. odložil výkon napadeného rozsudku.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak dosud bylo soudy ve věci rozhodnuto.
Pokud jde o argumentaci obviněného, který uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Olomouci do jisté míry doplnil popis skutkového děje, pro jehož spáchání byl obviněný uznán vinným (přečinem podle §220 tr. zákoníku). Podotkl, že je nutné akceptovat i obviněným zmíněné závěry Ústavního soudu, jež se týkají výkladu zásady zákazu reformationis in peius. Dodal, že případný nesoulad postupu odvolacího soudu s touto zásadou není pochybením v hmotně právním posouzení skutku, ale je pochybením především procesním. Konstatoval, že popis skutkového děje ve výroku o vině zůstal ve vztahu k jednání obviněného i jeho faktickým následkům zcela identický – totožnost skutku byla zachována. Skutková věta byla toliko doplněna o hmotně právní kvalifikaci jeho úkonů v rámci obchodního práva (tj., že jednání obviněného bylo v rozporu s ustanoveními §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku). V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že doplnění hodnocení jednání obviněného podle jiného hmotně právního předpisu, za absence zejména jakéhokoli rozšíření či doplnění jeho činnosti či jejích následků, není postup, jenž by byl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1418/2008), a rovněž není nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se s první částí dovolacích námitek obviněného neztotožnil.
Pokud jde o druhou část dovolací argumentace státní zástupce zmínil, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za více trestných činů, z nichž první skupinu tvořily trestné činy, pro jejichž spáchání již byl před 31. 12. 2009, tj. za účinnosti dřívější právní úpravy, pravomocně uznán vinným, a dále to byl přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným dovoláním napadeným rozsudkem vrchního soudu. Obviněný správně uvedl, že při časové konkurenci hmotě právních úprav je namístě užít úpravu pro něho příznivější, a to vždy jako celek (srov. rozhodnutí č. 73/1951 Sb. rozh. tr.). Současně platí, že naplnil-li obviněný více skutky spáchanými před 1. 1. 2010 znaky více trestných činů ve vícečinném souběhu, je třeba trestnost všech činů posuzovat z hledisek §2 odst. 1 tr. zákoníku. Není tudíž vyloučeno, že některý trestný čin bude třeba posoudit podle ustanovení nového trestního zákoníku, pokud to je pro pachatele příznivější, a další trestný čin podle ustanovení trestního zákona. Trest se potom vyměří podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, bez ohledu, zda jde o trestní zákoník či trestní zákon. Nikdy však nesmí dojít k uložení takových trestů, které nový trestní zákoník nepřipouští (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1962 Sb. rozh. tr.).
S odkazem na výše popsané skutečnosti státní zástupce konstatoval, že Vrchní soud v Olomouci v souladu s popsanými pravidly dovodil, že na různé skutky je nutné s ohledem na jejich příznivost pro obviněného aplikovat různé právní úpravy, a dále, že nejpřísněji trestným činem (§35 odst. 2 tr. zák.), pro který ho v konečném důsledku odsuzoval, je trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Upozornil, že zde stanovený trest, resp. jeho sazba, není trestem, který by nový trestní zákoník nepřipouštěl. Podle takto vymezených skutečností odvolací soud uložil obviněnému zejména trest odnětí svobody ve výměře osmi let a šesti měsíců, přitom ani v tomto postupu nelze shledat neprávnost v hmotně právním posouzení.
Ve vyjádření státní zástupce zdůraznil, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání. Rovněž neshledal podklad pro rozhodnutí o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. Z. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. Z. uplatňuje v dovolání předně námitku, která jím uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňuje. Vrchnímu soudu v Olomouci totiž primárně vytýká procesní vadu, kterou shledává v tom, že v novém výroku o vině pod bodem VI. rozšířil skutkovou větu, čímž porušil zásadu zákazu reformationis in peius, z čehož až následně dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Současně považuje dovolací soud za potřebné stručně uvést níže popsané skutečnosti.
Ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. zakotvuje, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody .
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno podle citovaného ustanovení považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření i v náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Zákaz reformationis in peius přitom není možno chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody a povinnosti k náhradě škody apod. (P. Šámal a kol., Trestní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, str. 2027). Není porušením zákazu reformationis in peius, nahradí-li odvolací soud jen z podnětu odvolání obžalovaného jednu skutkovou okolnost jinou, pokud mají obě stejný právní význam a nemění se tím rozsah spáchaného skutku, přísnost jeho právního posouzení ani možnost uložení trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1086/2002).
Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchnímu soudu v Olomouci nelze vytýkat, že by svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformationis in peius, jak je vyjádřena v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., byť, a to na rozdíl od jím zrušené tzv. skutkové věty pod bodem VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, doplnil novou tzv. skutkovou větu pod bodem VI. svého rozsudečného výroku o formulaci citovanou v dovolání. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že doplnění, které odvolací soud učinil, se týkalo pouze hmotně právní kvalifikace úkonů obviněného z hlediska ustanovení §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Naproti tomu nedošlo k rozšíření nebo doplnění jednání obviněného či jeho následků. Postup soudu druhého stupně tudíž nelze shledat v rozporu s trestním řádem, a to i při uvážení v dovolání výslovně zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05. Ostatně na tyto skutečnosti oprávněně upozorňuje též státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech namítá, že výrok o trestu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí, že Vrchní soud v Olomouci postupoval v rozporu s principy časové působnosti trestního zákona, pokud mu trest ukládal podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, což obsahově deklarovaný dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanou právní vadou.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., který byl účinný do 31. 12. 2009, i ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je účinný od 1. 1. 2010, zcela shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Podle judikatury Ústavního soudu, jež se týká časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).
Již vícekrát se Nejvyšší soud vyjádřil k interpretaci časového střetu nové a staré trestněprávní zákonné úpravy (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod), a to např. v rozhodnutích ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 98/2000, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 562/2010 a ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 11 Tdo 615/2010. Rovněž je nutno zdůraznit, že „ Při posuzování trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít“ (srov. rozhodnutí č. 17/2007 Sb. rozh. tr.) . Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby (P. Šámal a kol., Trestní zákoník I., §1 až 139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 43).
Taktéž je potřebné poukázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (publikováno pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr.), v němž se konstatuje: „Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009, bylo na str. 20 mimo jiné konstatováno: „…v případě nového rozhodnutí o vině obviněného, by se soud druhého stupně měl zabývat tím, zda nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů), který nabyl účinnosti ode dne 1. 1. 2010, není ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější, než dřívější trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů). To se týká i trestných činů, ohledně nichž zůstaly i po provedeném dovolacím řízení nedotčeny pravomocné výroky o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to ve spojení s příslušnou částí rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a za které by měl být obviněnému ukládán trest (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).“ Zde je potřebné uvést, že ve zmíněném judikatorním rozhodnutí bylo zdůrazněno, že otázku aplikace ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. je nutno řešit i za situace, kdy výrok o vině, o níž bylo podle dříve účinného ustanovení trestního zákona rozhodnuto (v judikovaném případě před 1. 7. 1990), je pravomocný a v novém rozhodnutí po tomto datu je ukládán pouze trest, neboť podle citovaného zákonného ustanovení je třeba rozumět trestností činu nejen možnost uznat pachatele vinným, ale i uložit mu přiměřený trest.
S obviněným R. Z. je nutno souhlasit, že trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb. je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku (§16 odst. 1 tr. zák.) pro něho příznivější než trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto je evidentní při porovnání sazeb trestu odnětí svobody jednak na trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. (pět až dvanáct let) a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 5 tr. zák. (pět až dvanáct let) na straně jedné a jednak na zločin podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku (pět až deset let) a zločin úvěrového podvodu podle §210 odst. 6 tr. zákoníku (pět až deset let) na straně druhé.
Vrchní soud v Olomouci rozhodoval dovoláním napadeným rozsudkem za situace, kdy již byly z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, pravomocné výroky o vině pod body I. až IV., a to ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, neboť zůstaly nedotčeny i po jejich přezkoumání v předchozím dovolacím řízení Nejvyšším soudem (usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009). V odůvodnění rozsudku na str. 25 odvolací soud v souvislosti s ukládaným trestem mimo jiné oprávněně konstatoval: „…nebylo možno jakkoli zasahovat do právní kvalifikace jednání obviněného pod body, které rozhodnutím vrchního soudu již nabyly právní moci…“. Současně zdůraznil, že „…změnu právní kvalifikace jednání obžalovaného, která nastala trestním zákoníkem účinným od 1. 1. 2010 v trestném činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestném činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 5 tr. zák., kdy došlo ke snížení zákonného rozpětí trestní sazby z původních 5 až 12 let na 5 až 10 let, zohlednil rovněž v rámci výměry nově uloženého trestu obžalovanému“ . Nejvyšší soud dodává, že již výrok o trestu rozsudku mohl být formulován tak, aby bylo zřejmé, že došlo k zohlednění pro obviněného příznivější příslušné trestní sazby trestu odnětí svobody, jak je stanovena trestním zákoníkem. Podstatné ale je, že tuto skutečnost vrchní soud vzal při rozhodování o trestu plně v úvahu, což ostatně platí i o dalších skutečnostech podrobně rozvedených na str. 24 až 26 rozhodnutí, jež měly význam při ukládání trestu obviněnému včetně trestu odnětí svobody a zařazení pro jeho výkon do konkrétního typu věznice.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl dovolání obviněného R. Z. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
6 Tdo 1614/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2011 dovolání, které podal obviněný R. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/2003, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, byl obviněný R. Z. uznán vinným trestnými činy:
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě I. výroku],
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě II. výroku],
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě III. výroku],
- úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. [v bodě IV. výroku],
- podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě V. výroku],
- krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [v bodě VI. výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkových větách výroků rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v bodě VII. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. a pro skutek v bodě VIII. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný Ing. M. Š., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v bodě IX. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Vůči citovanému rozsudku podali odvolání obviněný R. Z. a v neprospěch obviněných R. Z. a Ing. M. Š. státní zástupce.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného R. Z. napadený rozsudek částečně zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod bodem V. a v celém výroku o trestu, a dále pod body VII., VIII., v rámci nichž byl obviněný R. Z.podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 4 VZV 1/2001.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněnému R.Z. uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod I.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod II.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod III.), trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. (bod IV.) a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod VI.), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části (body V., VII. a VIII. napadeného rozsudku) vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
IV. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. M. Š. (bod IX. napadeného rozsudku).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009, byl k dovolání obviněného R. Z. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, a to pouze v té části rozhodnutí, jíž zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem VI. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, kterým byl obviněný R. Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu, jenž byl odvolacím soudem obviněnému uložen. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněného R. Z. napadený rozsudek částečně zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod bodem VI. a v celém výroku o trestu.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného R. Z. uznal pod bodem VI. vinným, že
v době od 10. 9. 1999 do 1. 9. 2000 ve V. a jinde s cílem získat peněžní prostředky pro svou vlastní potřebu a k podnikatelským aktivitám SEZOOZ GROUP, a. s., využívaje postavení společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., v níž byl předsedou představenstva, jako majoritního akcionáře společnosti MOBA LEASING, a. s., a postavení svého jako osoby na základě plné moci ze dne 10. 9. 1999, zmocněné ke všem právním úkonům za společnost MOBA LEASING, a. s., formou hotovostních výběrů či formou bankovních převodů odcizoval finanční prostředky, které do společnosti MOBA LEASING, a. s., přicházely jako leasingové splátky či jiné platby, přičemž toto nejprve účetně deklaroval jako půjčky na základě smluv datovaných 10. 9. 1999, 1. 10. 1999 a 18. 10. 1999, čímž za období od 10. 9. 1999 do 9. 12. 1999 odcizil peněžní prostředky ve výši 16.142.180,- Kč, dále pak v období od 10. 12. 1999 do 1. 9. 2000 postupně odcizil ze společnosti MOBA LEASING, a. s., finanční částku ve výši 15.520.000,- Kč, čímž způsobil MOBA LEASING, a. s., škodu v celkové výši 31.662.180,- Kč, přičemž ve snaze zakrýt své jednání uzavřel fingovanou smlouvu o spolupráci při postoupení pohledávek mezi společnostmi SEZOOZ GROUP, a. s., a MOBA LEASING, a. s., datovanou dnem 10. 12. 1999, kterou podepsal za obě strany s tím, že prostředky odčerpané ze společnosti MOBA LEASING v období od 10. 9. 1999 do 12. 11. 1999 budou považovány za zúčtovatelné zálohy, sloužící k plnění předmětu smlouvy o spolupráci, a další finanční prostředky v následujícím období odčerpané a deklarované jako zálohy, budou sloužit ke stejnému účelu, poté dohodou o ukončení smlouvy o spolupráci při postoupení pohledávek datovanou dnem 4. 9. 2000, kterou opět podepsal za obě strany, zavázal SEZOOZ GROUP, a. s., k vrácení finanční částky ve výši 34.000.000,- Kč, včetně úroků z poskytnutých záloh, kterýžto závazek pak fiktivně zanikl tím, že smlouvami datovanými ve dnech 28. 8. 2000 až 1. 9. 2000 uzavřela jako prodávající společnost MOBA LEASING, a. s., zastoupená jím jako členem představenstva, smlouvu o převodu cenných papírů s kupujícím společností HESPERUS, a. s., v níž byl majoritním akcionářem, na základě které mělo dojít k převodu vlastnictví akcií emitenta Moravia Banky na společnost HESPERUS, a. s., přičemž vzhledem k odstoupení od této smlouvy HESPERUS, a. s., vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 34.000.000,- Kč společnosti MOBA LEASING, a. s., a fingované vyrovnání dluhu bylo dokončeno dohodou datovanou dnem 10. 9. 2000 o vzájemném započtení pohledávek mezi společností MOBA LEASING, a. s., jím zastoupenou a HESPERUS, a. s., vůči pohledávce společnosti MOBA LEASING, a. s., za společností HESPERUS, a. s., vzniklé uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky mezi postupitelem MOBA LEASING, a. s., zastoupeným jím a postupníkem HESPERUS, a. s., datované dnem 4. 9. 2000, dle které MOBA LEASING, a. s., postoupila HESPERUS, a. s., pohledávku za SEZOOZ GROUP, a. s., ve výši 34.000.000,- Kč za cenu rovněž 34.000.000,- Kč ,
kdy takto porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, která je zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti zejména v ustanovení §192 odst. 1 obchodního zákoníku a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře.
Takto zjištěným jednáním podle odvolacího soudu obviněný spáchal v bodě VI. přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Za tento přečin, a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod I.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod II.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod III.), trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. (bod IV.), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, jakož i za sbíhající se trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 35 T 7/2003, ze dne 18. 5. 2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 65/2006, ze dne 11. 7. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Naposledy citovaný rozsudek vrchního soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný R. Z. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pokud jde o výrok o vině a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v případě výroku o trestu.
Obviněný připomněl, jak bylo ve věci rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008. Konstatoval, že dovoláním napadeným rozsudkem byl odvolacím soudem, po doplnění dokazování, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to zčásti na skutkovém základě, který korespondoval s tzv. skutkovou větou rozsudku, ovšem vzhledem ke změně právní kvalifikace soudem doplněnou o podstatnou část, jež zní: „ kdy takto porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, která je zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti, zejména v ustanovení §192 odst. 1 obchodního zákoníku a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře“. Podle obviněného jde o pochybení hmotně právní, které bylo učiněno o vlastní vůli soudu, bez iniciativy státního zástupce. Vytkl, že pokud by doplnění nebylo učiněno, tak nedostatečný popis skutkové věty by nenaplňoval znaky přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ani trestného činu podle §255 tr. zák., a proto odvolací soud měl rozhodovat zprošťujícím výrokem. Dodal, že jde o nesprávnou aplikaci zásady zákazu reformace in peius, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, v němž se uvádí: „Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem - ust. §2 odst. 5 in fine tr. ř.).”
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení obviněný shledal ve skutečnosti, že odvolací soud postupoval nesprávně a v rozporu s principy časové působnosti trestního zákona, pokud mu trest ukládal podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, přestože jak Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném o dovolání v této věci, tak i Vrchní soud v Olomouci rozhodovaly za nové právní úpravy, tj. za účinnosti trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Současně odkázal na str. 23 rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, že pokud byl rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 zrušen také výrok o trestu uložený původním rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, bylo povinností odvolacího soudu o tomto nově rozhodnout. Odvolací soud vycházel ve shodě s právním názorem intervenujícího státního zástupce z trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakožto soudu dovolacího, „nastala ve věci situace, kdy zde existuje již částečně pravomocný výrok o vině obžalovaného“, kdy je užita právní kvalifikace podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Bylo tedy nutno vyřešit, podle jaké právní normy bude obviněnému ukládán trest. Ve svých úvahách vrchní soud dospěl k závěru, že pokud jednotlivé výroky pod body I. až IV. původního rozsudku nabyly právní moci a ani dovolací soud v těchto bodech neshledal jakékoliv pochybení, nelze do tohoto rozsudku zasahovat. Z pohledu ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. je nejpřísnějším trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., u kterého je stanovena trestní sazba v rozpětí 5 až 12 let. Podle názoru vrchního soudu je proto třeba při ukládání trestu postupovat podle zákona účinného do 31. 12. 2009, což vyplývá z důsledného respektování ustanovení §35 odst. 1 tr. zák.
Zmíněné hmotně právní posouzení obviněný označil za nesouladné se zákonem, jak je interpretován judikaturou. Uvedl, že vrchní soud se postavil na stanovisko, že lze vycházet ze „starého“ trestního zákona ve výroku o vině, a že podle dřívějšího trestního zákona – konkrétně §250 odst. 4 tr. zák. – lze uložit i trest. Tento názor shledal v rozporu s principem zakotveným v právním řádu, že dřívější zákon nebo nový zákon je třeba vždy užít jako celek (včetně ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku), a to podle kritérií, která určí, zda nová či naopak původní právní úprava je pro pachatele příznivější. Připomněl zásadu, podle níž „.. . odvolací soud přezkoumává napadený rozsudek ex nunc, tj. posuzuje zákonnost a odůvodněnost příslušných výroků z hlediska skutkových zjištění a právních norem existujících (a účinných) v době rozhodování odvolacího soudu...” (Trestní právo procesní autorů D. Císařová, J. Fenyk, T. Gřivna a kolektiv, ASPI 2008, str. 554). Trestní právo hmotné, obecná část, 6. přepracované vydání, autorů O. Novotný, M. Vanduchová, P. Šámal a kolektiv na str. 97 dovozuje: „...platí zásada, že dřívějšího či nového zákona je třeba užít jako celku...” , a dále že „Pozdější, pro pachatele příznivější právo se uplatní, pokud nebylo ještě o vině pravomocně rozhodnuto. Došlo-li ke zmírnění právní úpravy po právní moci rozhodnutí po činu spáchaném před touto změnou, mohlo by to mít vliv jen na eventuální rozhodování o milosti prezidenta republiky. Byl-li však takový mimořádný opravný prostředek úspěšně uplatněn, bude nutno v novém rozhodnutí použít nového, pro pachatele příznivějšího práva.” Obviněný odkázal na určitou připomenutou analogii, že nový trestní zákoník stanoví, že trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který podle tohoto zákona není trestným činem, případně jeho zbytek, se nevykoná. Poukázal i na Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání Beckovy edice Komentované zákony, autorů P. Šámal, F. Púry, S. Rizman, str. 144 a násl., kde se dovozuje: „...trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu...” ; nelze odmítnout užití současného příznivějšího práva s odkazem na to, že výrok o vině zůstal pravomocný, když platí zásada, že je třeba hodnotit současnou i dřívější právní úpravu i v takovém případě jako celek. Z téhož pramene citoval ze str. 146, že ,,...dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku, nelze tedy rozhodovat například o vině podle zákona jednoho a o trestu či o některých trestech podle zákona dalšího...“, přičemž opět platí, že s ohledem na úpravu časové působnosti trestního zákona měl soud užít úpravu příznivější, tedy současnou a nikoliv úpravu dřívější, která je podstatně přísnější, a to zejména v základní trestní sazbě. Poukázal i na str. 147, kde se dovozuje: „...pozdější, pro pachatele příznivější zákon se uplatní, pokud nebylo o vině ještě pravomocně rozhodnuto, ... byl-li však takový mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu (jako v tomto konkrétním případě) úspěšně podán, bude nutno v novém rozhodnutí použít pozdějšího, pro pachatele příznivějšího zákona.” Podle obviněného měl vrchní soud ukládat trest po příznivější změně právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, tj. v trestní sazbě do 10 let. Vzhledem k uvedeným principům nemůže obstát názor odvolacího soudu, že je vázán částečně pravomocným rozhodnutím o vině, které nebylo dovoláním změněno. Pokud má být zachován princip užití příznivějšího zákona (buď starého nebo nového) jako celku, jak je definován v §2 odst. 1 tr. zákoníku, musí být jako celek užita příznivější nová úprava.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí:
- podle §265k odst. 1 tr . ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 108/2008,
- podle §265m odst. 1 tr . ř. rozhodl ve věci rozsudkem a jeho osobu podle §226 písm. b) tr . ř. zprostil obžaloby pro přečin podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (v bodě VI.) a uložil mu přiměřeně mírnější trest odnětí svobody.
Jelikož po právní moci napadeného rozsudku nemohl nastoupit trest ze zdravotních důvodů, navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr . ř. odložil výkon napadeného rozsudku.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak dosud bylo soudy ve věci rozhodnuto.
Pokud jde o argumentaci obviněného, který uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Olomouci do jisté míry doplnil popis skutkového děje, pro jehož spáchání byl obviněný uznán vinným (přečinem podle §220 tr. zákoníku). Podotkl, že je nutné akceptovat i obviněným zmíněné závěry Ústavního soudu, jež se týkají výkladu zásady zákazu reformationis in peius. Dodal, že případný nesoulad postupu odvolacího soudu s touto zásadou není pochybením v hmotně právním posouzení skutku, ale je pochybením především procesním. Konstatoval, že popis skutkového děje ve výroku o vině zůstal ve vztahu k jednání obviněného i jeho faktickým následkům zcela identický – totožnost skutku byla zachována. Skutková věta byla toliko doplněna o hmotně právní kvalifikaci jeho úkonů v rámci obchodního práva (tj., že jednání obviněného bylo v rozporu s ustanoveními §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku). V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že doplnění hodnocení jednání obviněného podle jiného hmotně právního předpisu, za absence zejména jakéhokoli rozšíření či doplnění jeho činnosti či jejích následků, není postup, jenž by byl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1418/2008), a rovněž není nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se s první částí dovolacích námitek obviněného neztotožnil.
Pokud jde o druhou část dovolací argumentace státní zástupce zmínil, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za více trestných činů, z nichž první skupinu tvořily trestné činy, pro jejichž spáchání již byl před 31. 12. 2009, tj. za účinnosti dřívější právní úpravy, pravomocně uznán vinným, a dále to byl přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným dovoláním napadeným rozsudkem vrchního soudu. Obviněný správně uvedl, že při časové konkurenci hmotě právních úprav je namístě užít úpravu pro něho příznivější, a to vždy jako celek (srov. rozhodnutí č. 73/1951 Sb. rozh. tr.). Současně platí, že naplnil-li obviněný více skutky spáchanými před 1. 1. 2010 znaky více trestných činů ve vícečinném souběhu, je třeba trestnost všech činů posuzovat z hledisek §2 odst. 1 tr. zákoníku. Není tudíž vyloučeno, že některý trestný čin bude třeba posoudit podle ustanovení nového trestního zákoníku, pokud to je pro pachatele příznivější, a další trestný čin podle ustanovení trestního zákona. Trest se potom vyměří podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, bez ohledu, zda jde o trestní zákoník či trestní zákon. Nikdy však nesmí dojít k uložení takových trestů, které nový trestní zákoník nepřipouští (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1962 Sb. rozh. tr.).
S odkazem na výše popsané skutečnosti státní zástupce konstatoval, že Vrchní soud v Olomouci v souladu s popsanými pravidly dovodil, že na různé skutky je nutné s ohledem na jejich příznivost pro obviněného aplikovat různé právní úpravy, a dále, že nejpřísněji trestným činem (§35 odst. 2 tr. zák.), pro který ho v konečném důsledku odsuzoval, je trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Upozornil, že zde stanovený trest, resp. jeho sazba, není trestem, který by nový trestní zákoník nepřipouštěl. Podle takto vymezených skutečností odvolací soud uložil obviněnému zejména trest odnětí svobody ve výměře osmi let a šesti měsíců, přitom ani v tomto postupu nelze shledat neprávnost v hmotně právním posouzení.
Ve vyjádření státní zástupce zdůraznil, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání. Rovněž neshledal podklad pro rozhodnutí o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. Z. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. Z. uplatňuje v dovolání předně námitku, která jím uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňuje. Vrchnímu soudu v Olomouci totiž primárně vytýká procesní vadu, kterou shledává v tom, že v novém výroku o vině pod bodem VI. rozšířil skutkovou větu, čímž porušil zásadu zákazu reformationis in peius, z čehož až následně dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Současně považuje dovolací soud za potřebné stručně uvést níže popsané skutečnosti.
Ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. zakotvuje, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody .
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno podle citovaného ustanovení považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření i v náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Zákaz reformationis in peius přitom není možno chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody a povinnosti k náhradě škody apod. (P. Šámal a kol., Trestní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, str. 2027). Není porušením zákazu reformationis in peius, nahradí-li odvolací soud jen z podnětu odvolání obžalovaného jednu skutkovou okolnost jinou, pokud mají obě stejný právní význam a nemění se tím rozsah spáchaného skutku, přísnost jeho právního posouzení ani možnost uložení trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1086/2002).
Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchnímu soudu v Olomouci nelze vytýkat, že by svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformationis in peius, jak je vyjádřena v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., byť, a to na rozdíl od jím zrušené tzv. skutkové věty pod bodem VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, doplnil novou tzv. skutkovou větu pod bodem VI. svého rozsudečného výroku o formulaci citovanou v dovolání. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že doplnění, které odvolací soud učinil, se týkalo pouze hmotně právní kvalifikace úkonů obviněného z hlediska ustanovení §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Naproti tomu nedošlo k rozšíření nebo doplnění jednání obviněného či jeho následků. Postup soudu druhého stupně tudíž nelze shledat v rozporu s trestním řádem, a to i při uvážení v dovolání výslovně zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05. Ostatně na tyto skutečnosti oprávněně upozorňuje též státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech namítá, že výrok o trestu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí, že Vrchní soud v Olomouci postupoval v rozporu s principy časové působnosti trestního zákona, pokud mu trest ukládal podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, což obsahově deklarovaný dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanou právní vadou.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., který byl účinný do 31. 12. 2009, i ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je účinný od 1. 1. 2010, zcela shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Podle judikatury Ústavního soudu, jež se týká časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).
Již vícekrát se Nejvyšší soud vyjádřil k interpretaci časového střetu nové a staré trestněprávní zákonné úpravy (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod), a to např. v rozhodnutích ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 98/2000, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 562/2010 a ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 11 Tdo 615/2010. Rovněž je nutno zdůraznit, že „ Při posuzování trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít“ (srov. rozhodnutí č. 17/2007 Sb. rozh. tr.) . Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby (P. Šámal a kol., Trestní zákoník I., §1 až 139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 43).
Taktéž je potřebné poukázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (publikováno pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr.), v němž se konstatuje: „Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009, bylo na str. 20 mimo jiné konstatováno: „…v případě nového rozhodnutí o vině obviněného, by se soud druhého stupně měl zabývat tím, zda nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů), který nabyl účinnosti ode dne 1. 1. 2010, není ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější, než dřívější trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů). To se týká i trestných činů, ohledně nichž zůstaly i po provedeném dovolacím řízení nedotčeny pravomocné výroky o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to ve spojení s příslušnou částí rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a za které by měl být obviněnému ukládán trest (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).“ Zde je potřebné uvést, že ve zmíněném judikatorním rozhodnutí bylo zdůrazněno, že otázku aplikace ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. je nutno řešit i za situace, kdy výrok o vině, o níž bylo podle dříve účinného ustanovení trestního zákona rozhodnuto (v judikovaném případě před 1. 7. 1990), je pravomocný a v novém rozhodnutí po tomto datu je ukládán pouze trest, neboť podle citovaného zákonného ustanovení je třeba rozumět trestností činu nejen možnost uznat pachatele vinným, ale i uložit mu přiměřený trest.
S obviněným R. Z. je nutno souhlasit, že trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb. je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku (§16 odst. 1 tr. zák.) pro něho příznivější než trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto je evidentní při porovnání sazeb trestu odnětí svobody jednak na trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. (pět až dvanáct let) a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 5 tr. zák. (pět až dvanáct let) na straně jedné a jednak na zločin podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku (pět až deset let) a zločin úvěrového podvodu podle §210 odst. 6 tr. zákoníku (pět až deset let) na straně druhé.
Vrchní soud v Olomouci rozhodoval dovoláním napadeným rozsudkem za situace, kdy již byly z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, pravomocné výroky o vině pod body I. až IV., a to ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, neboť zůstaly nedotčeny i po jejich přezkoumání v předchozím dovolacím řízení Nejvyšším soudem (usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009). V odůvodnění rozsudku na str. 25 odvolací soud v souvislosti s ukládaným trestem mimo jiné oprávněně konstatoval: „…nebylo možno jakkoli zasahovat do právní kvalifikace jednání obviněného pod body, které rozhodnutím vrchního soudu již nabyly právní moci…“. Současně zdůraznil, že „…změnu právní kvalifikace jednání obžalovaného, která nastala trestním zákoníkem účinným od 1. 1. 2010 v trestném činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestném činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 5 tr. zák., kdy došlo ke snížení zákonného rozpětí trestní sazby z původních 5 až 12 let na 5 až 10 let, zohlednil rovněž v rámci výměry nově uloženého trestu obžalovanému“ . Nejvyšší soud dodává, že již výrok o trestu rozsudku mohl být formulován tak, aby bylo zřejmé, že došlo k zohlednění pro obviněného příznivější příslušné trestní sazby trestu odnětí svobody, jak je stanovena trestním zákoníkem. Podstatné ale je, že tuto skutečnost vrchní soud vzal při rozhodování o trestu plně v úvahu, což ostatně platí i o dalších skutečnostech podrobně rozvedených na str. 24 až 26 rozhodnutí, jež měly význam při ukládání trestu obviněnému včetně trestu odnětí svobody a zařazení pro jeho výkon do konkrétního typu věznice.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl dovolání obviněného R. Z. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k