ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.240.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 240/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 dovolání, které podal obviněný P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 5 To 435/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 75/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 3 T 75/2010, byl obviněný P.K. uznán vinným, že
v P. ani jinde v době od 25. března 2009 do května 2010 včetně, ačkoli mu v tom nebránily žádné závažné skutečnosti, úmyslně neplnil vyživovací povinnost vůči svému synovi P.M., která vyplývá ze zákona o rodině a byla mu dále stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 5 P 32/98-55, ze dne 28. 5. 1998, který nabyl právní moci dne 15. 7. 1998, v částce 1.000 Kč měsíčně splatné k rukám matky dětí A. M., vždy do každého 15. dne měsíce předem, přičemž v daném období uhradil pouze 1.000 Kč v listopadu 2009.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 5 To 435/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení městského soudu, a to výrok o zamítnutí odvolání, napadl obviněný P.K. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, přičemž v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Obviněný konstatoval, že se k hlavnímu líčení u prvostupňového soudu dostavil se zpožděním, které bylo způsobeno problémy v dopravě. Skutečnost, že bude mít zpoždění, sdělil A. M. s tím, aby toto oznámila soudu. Ačkoliv jmenovaná byla u hlavního líčení přítomna, zmíněnou skutečnost soudu nesdělila, což potvrdila při výslechu u veřejného zasedání konaného o odvolání. Tím, že hlavní líčení proběhlo bez jeho přítomnosti, když měl s sebou připraveno dlužné výživné, jež chtěl předat k rukám A. M., bylo nejen porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení (§202 odst. 2 tr. ř.), ale byla mu odňata i možnost uplatnění zvláštního ustanovení o účinné lítosti (§197 tr. zákoníku), což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Přitom městský soud zamítl odvolání, aniž by se touto vadou řízení a námitkami uplatněnými v odvolacím řízení zabýval, čímž zatížil své rozhodnutí stejnou vadou a rovněž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Dále obviněný vytkl, že v řízení před soudy obou stupňů nebyl prokázán jeho úmysl neplnit vyživovací povinnost. Nebylo totiž v jeho silách platit uvedené výživné i z důvodu, že neměl možnost získat zaměstnání (s ohledem i na záznamy v rejstříku trestů). Odvolací soud se nezabýval ani jeho výhradami, že podporoval (živil) tři malé děti L. A. Jak obviněný poznamenal, byl si vědom toho, že jeho syn je zaopatřen a nestrádal, kdežto děti jmenované se ocitly v sociální nouzi, jejich matka nedostávala finanční podporu v takové výši, aby mohla jejich základní potřeby pokrýt. Proto se v rámci svých sil rozhodl těmto dětem pomoci. Jelikož uvedená skutečnost nebyla nikterak zohledněna, a to ani jako polehčující okolnost, došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Současně soudy porušily i zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). V rozhodnutích se svými skutkovými závěry dostaly do extrémního nesouladu s provedenými či navrženými důkazy.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení, případně, aby dovolací soud sám nově ve věci rozhodl.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupkyně konstatovala, že není možné obvodnímu soudu vytýkat, že ve věci provedl hlavní líčení i bez účasti obviněného, pokud k tomu byly splněny veškeré zákonem předpokládané podmínky, neboť v tomto postupu mu žádné skutečnosti nebránily. To, že obviněný svoji omluvu soudu zprostředkoval vzkazem po svědkyni, která takový vzkaz soudu nepředala, nelze posuzovat jako vadu řízení. Obviněnému v situaci, do které se dostal, nic nebránilo přímo informovat soud, a to zvláště, kdy chtěl dlužné výživné uhradit.
Dále státní zástupkyně připomněla, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat pouze vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, především hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování, povahu právně relevantních námitek nemají. Ve výjimečných případech lze připustit i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkového zjištění, avšak pouze tehdy, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a pokud jej dovolatel právně relevantně namítne. Podle státní zástupkyně se v posuzované věci o takový extrémní rozpor nejedná. Skutková zjištění, která jsou uvedena ve výroku o vině, zřetelně vyplývají z důkazů provedených před soudem. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně naplňuje zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž je možné konstatovat, že právní posouzení zřetelně vyznívá ve prospěch obviněného, neboť soud mohl zvažovat i právní kvalifikaci přísnější ve smyslu ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku.
Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, státní zástupkyně uvedla, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné v případě důvodů stanovených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jestliže část námitek obviněného obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídá ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S poukazem na zmíněné skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného P. K. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. V mimořádném opravném prostředku obviněný P.K. s odkazem na tento dovolací důvod vytýká, že byl zkrácen na svých právech tím, že hlavní líčení před Obvodním soudem pro Prahu 5 se dne 7. 7. 2010 konalo v jeho nepřítomnosti. Uplatněná námitka obsahově zmíněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.
Z ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.) .
Zákon v §202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Předně je potřebné konstatovat, že obviněný P.K. nebyl ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody a ani nešlo o trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let. Proto nepřicházelo v úvahu omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, které by vyplývalo z ustanovení §202 odst. 4 věty první tr. ř.
Z trestního spisu bylo zjištěno, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 5 nařídil ve věci hlavní líčení na den 7. 7. 2010 v 13.00 hod. Obviněný P.K. převzal podle poštovní doručenky předvolání k hlavnímu líčení společně s obžalobou dne 25. 6. 2010 (vše na č. l. 73 spisu). K hlavnímu líčení konanému dne 7. 7. 2010 od 13.00 hod. do 13.25 hod. se obviněný nedostavil, přičemž usnesením soudu bylo podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto, že hlavní líčení bude konáno v jeho nepřítomnosti, jak tyto skutečnosti plynou z příslušného protokolu (č. l. 77 spisu). Ze záznamu pořízeného dne 7. 7. 2010 pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 5 J. Š. se podává, že ve 13.26 hod se do trestní kanceláře dostavil obviněný, který se omluvil za pozdní příchod, a to vzhledem k dopravní situaci v MHD. Uvedl, že kontaktoval paní M. prostřednictvím její sestry J. A. s tím, že je na K. náměstí na cestě k soudu. Současně sdělil své telefonní číslo. Zároveň vzal na vědomí, že hlavní líčení již skončilo a rozsudek obdrží poštou domů (vše na č. l. 80 spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vytknout, že konal hlavní líčení dne 7. 7. 2010 v nepřítomnosti obviněného P. K., neboť je zřejmé, že byly splněny podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, o čemž soud rozhodl usnesením. Předně obviněnému byla obžaloba řádně doručena a k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán. Dále o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný v přípravném řízení vyslechnut (č. l. 4 – 7 spisu), bylo dodrženo ustanovení §160 tr. ř. o zahájení trestního stíhání (č. l. 2 – 3 spisu), přičemž dne 24. 5. 2010 byl do protokolu o výslechu obviněného upozorněn podle §166 odst. 1 tr. ř. na možnost prostudovat spis (č. l. 7 spisu). Rovněž obvodní soud mohl mít důvodně za to, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, s ohledem na právní kvalifikaci žalovaného skutku, důkazní situaci, charakter a význam důkazů, jejichž provedení dne 7. 7. 2010 přicházelo v úvahu. Ani skutečnost, že svědkyně A.M. u veřejného zasedání konaného o odvolání uvedla: „Sestra mi volala něco o tom, že obžalovaný bude mít k hlavnímu líčení zpoždění…“ (č. l. 137 spisu), přičemž takovouto informaci obvodnímu soudu nesdělila, nemůže mít na posouzení důvodnosti námitky obviněného žádný vliv. S dovolací námitkou, že obviněný byl zkrácen na svých právech tím, že nebyl přítomen u hlavního líčení, čímž mu mělo být upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces, tudíž nelze souhlasit.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Za irelevantní výhradu, kterou nelze podřadit pod obviněným P. K. deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný důvod dovolání, je nutno označit jeho tvrzení, že se odvolací soud nezabýval námitkami, které uplatnil v odvolání, neboť je v podstatě vytýkáno nedodržení procesního ustanovení §254 tr. ř.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Zmíněný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci, byť ji obviněný vytýká, se však v předmětné trestní věci evidentně nejedná, což bude rozvedeno níže.
Obviněný rovněž zpochybňuje právní posouzení skutku, neboť mimo jiné tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl neplatit výživné, což obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud proto též posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce . Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5 na straně jedné, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění, jak je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku popsal soud prvního stupně, jsou podložena důkazy provedenými v soudním řízení. Ze svědecké výpovědi A. M., matky P.M., bylo zjištěno období, po které obviněný P.K. nehradil výživné na svého jmenovaného syna (od 25. 3. 2009 do května 2010, s výjimkou měsíce listopadu 2009, kdy zaplatil 1.000,- Kč). Rovněž byly zjištěny okolnosti, z nichž nepochybně vyplývá, že výživné úmyslně neplnil. Prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku oprávněně zdůraznil: „…obžalovaný byl v inkriminovaném období schopen zajistit si, byť cestou brigád či méně kvalifikované práce, u nichž není opis rejstříku trestů zaměstnavateli začasté ani vyžadován, takový příjem, jenž by mu umožnil hradit výživné alespoň v částce 1.000,- Kč, jak byla stanovena již v roce 1998, přičemž je zjevné, že odůvodněné potřeby syna ve věku 16 – 17 let výrazně převyšují potřeby pětiletého dítěte“ . Taktéž upozornil, že obviněný sám uvedl, že nemá žádné zdravotní problémy, přičemž obvodní soud neshledal ani jiné závažné důvody, který by mu v nalezení práce bránily. Konstatoval, že tvrzení obviněného, o snaze najít si práci, je třeba hodnotit v kontextu zprávy úřadu práce (č. l. 40 tr. spisu). Z ní vyplývá, že jednak obviněnému byla v období od března 2009 do srpna 2009 nabídnuta volná místa, jednak byl posléze sankčně z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen (ve sjednaném termínu se nedostavil na úřad práce a do osmi pracovních dnů neoznámil vážný důvod, proč tak neučinil). Skutečnost, že obviněný byl schopen na výživné svého syna přispívat a že nebyl bez prostředků, plyne i z argumentace v dovolání, jak oprávněně upozorňuje i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku. Sám totiž tvrdí, že na svého syna výživné neplatil, neboť byl zaopatřen a uvádí, že podporoval i živil tři malé děti L. A., neboť se v daném období ocitly v sociální nouzi. S názorem obviněného, že tato okolnost eliminovala společenskou škodlivost jeho jednání nelze souhlasit. Ustanovení §85 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů . Z výše popsaných skutečností jednoznačně plyne, že obviněný cíleně úmyslně [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] neplnil po dobu výrazněji převyšující čtyři měsíce zákonnou povinnost rodiče přispívat na výživu vlastního dítěte. V jeho případě jde ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o jednání společensky škodlivé, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Skutek, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vykazuje všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Podle §197 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy (§196 tr. zákoníku) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Obviněnému P.K. nemohlo svědčit dobrodiní zákona, jež plyne ze znění §197 tr. zákoníku. Ke splnění vyživovací povinnosti, a to v celém rozsahu, musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Tato podmínka je splněna i tehdy, došlo-li ke splnění vyživovací povinnosti až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen odvolacím soudem, ale dříve než soud prvního stupně počne vyhlašovat nový rozsudek (srov. rozhodnutí č. 54/1971 Sb. rozh. tr.). Tyto náležitosti nebyly dány. Obviněný ani do doby konání veřejného zasedání o jeho odvolání, kdy od vyhlášení odsuzujícího rozsudku obvodním soudem uplynulo několik měsíců, dlužné výživné neuhradil, což Městský soud v Praze ověřil svědeckým výslechem A. M. (srov. argumentaci na str. 2 usnesení). Takové, byť alespoň v mezidobí dodatečné uhrazení výživného, mohl odvolací soud zohlednit při přezkoumávání výroku o trestu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, které obviněný P. K. v mimořádném opravném prostředku uplatnil, nelze akceptovat. Z toho důvodu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k