ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.299.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 299/2011-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. března 2011 o dovolání obviněného M. L ., roz. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2009, č. j. 4 To 161/2009-196, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 136/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 11. 2008, č. j. 2 T 136/2008-132, byl obviněný spolu s dalšími třemi obviněnými uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1, 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Proti tomuto rozsudku podal obviněný, stejně jako spoluobvinění, odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2009, č. j. 4 To 161/2009-196, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2009, č. j. 4 To 161/2009-196, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného je zmíněný dovolací důvod dán tím, že „od počátku trestního řízení popírá spáchání skutku, pro který byl odsouzen“. Poukazuje na to, že s poškozeným se sice setkal, ale popírá jakékoliv chování, ve kterém by mohlo být spatřováno násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí apod. Odsuzující rozsudek stejně jako usnesení soudu druhého stupně je vybudováno pouze na výpovědi poškozeného, aniž by soudy braly v úvahu postoje poškozeného k trestnímu řízení, případně vysvětlil rozpory ve svých výpovědích. Dále poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly s výpovědí tohoto poškozeného, kterou učinil u hlavního líčení, ve které obviněného stejně jako spoluobviněné vyviňuje. Podle obviněného nemůže dovolací soud v případě existujícího rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry odmítnout shora uvedené skutečnosti, byť jde o závěry skutkové, a to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04. Podle obviněného rovněž z pohledu dovolacího důvodu nelze přehlédnout rozdíly ve skutkové větě oproti podané obžalobě, přičemž v popisu skutku absentuje „přímý objektivně zachytitelný popis násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí…“ S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně sám rozhodl a obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, je potřebné uvést, že tyto jsou z pohledu dovolacího důvodu irelevantní, neboť tyto směřují proti hodnocení důkazů, které vedly soudy k závěru o vině obviněného (obviněných). Sám obviněný (obhájce) k okruhu jím uplatněných námitek si tuto skutečnost uvědomuje, což je z dovolání patrno, a proto jejich obsah váže k pojmu „rozporu či extrémního rozporu“, jak vyplývá z výkladu tohoto pojmu v mnoha rozhodnutích Ústavního soudu. V této souvislosti zmiňuje např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 či sp. zn. I. ÚS 4/04.
Zmiňuje-li obviněný tzv. „nesoulad s učiněnými skutkovými zjištěními“ a v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud poukázat na to, že uvedená rozhodnutí jsou mu známa. Musí však konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ z pohledu Ústavního soudu nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
Obviněný odkazuje ve svém dovolání na rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků (poškozeného) v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (viz str. 3 - 6 rozsudku či str. 4 - 8 usnesení soudu odvolacího). Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
Za právní námitku nelze označit ani tu část námitek, kde obviněný poukazuje na to, že v popisu skutku absentuje objektivně zachytitelný popis násilí nebo pohrůžky násilím nebo pohrůžky jinou těžkou újmou apod. V této souvislosti je potřebné uvést, že zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) atento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Přestože soudu obviněný vytýká nedostatky v odůvodnění rozsudku a poukazuje na libovůli, sám využívaje ustanovení zákona nezmiňuje některé okolnosti, které byly pro rozhodnutí soudu podstatné a které soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zmínily. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že popis skutku je jakýmsi zhutněným výrazem myšlenek, které jsou vyjádřeny a rozvedeny v odůvodnění, tudíž nelze výrok rozhodnutí posuzovat izolovaně bez myšlenek vyjádřených v odůvodnění.
Uvedenou skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje z toho důvodu, že zejména soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení, kde reagoval na tytéž námitky, které jsou obsahově shodné s námitkami uvedenými v dovolání, rozvedl, které skutečnosti prokazují správnost úvah soudu prvního stupně o naplnění všech znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným (viz str. 6 – 7 usnesení). V této souvislosti lze rovněž za správné označit upozornění např. na rozhodnutí 25/1983 – II. Sb. rozh. tr. (přiměřeně také roz. č. 53/2007 Sb. rozh.tr.).
S ohledem na zmíněný charakter námitek, které směřovaly do oblasti skutkového zjištění, neúplnosti dokazování, nesprávnému hodnocení důkazů, nedostatkům odůvodnění, nesprávné aplikaci ukládaného trestu při chybějícím výroku apod., které byly z pohledu uplatněných dovolacích důvodů shledány právně irelevantními, musí Nejvyšší soud při opětovném poukázání na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud musí dále uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný, či nejvyšší státní zástupce, domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná opět o námitky skutkového charakteru, dovolací důvod nenaplňující, nelze tyto pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že tyto v rámci hodnocení důkazů vycházely důsledně z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvedly plně v souladu s ustanoveními §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann