ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.392.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 392/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 dovolání, které podal obviněný V. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 8 To 392/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 99/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 3 T 99/2010, byl obviněný V. V.uznán vinným, že
I. Dne 22. 2. 2010 kolem 16.00 hod. v P., v ulici M.H. před domem v prostorách před drogerií R. oslovil M. B., kterému pohrozil nožem, který vyndal z oděvu s tím, že jej vůči poškozenému použije, pokud mu nevydá finanční hotovost, takže poškozený ve strachu o svůj život a zdraví mu vydal 20,- Kč, a když poškozený o několik metrů poodešel, přiběhl k němu, chytil ho za ruku a pak mu vytrhl mobilní telefon zn. Samsung v hodnotě 1.000,- Kč.
II. Téhož dne 22. 2. 2010 kolem 22.30 hod. v P., L., natlačil M. R. P., která právě odemykala vchodové dveře, aby na ní vykonal soulož, do průchodu domu, kde ji nejprve natlačil na zeď za současného upozornění, že má nůž a má jít k němu, poté ji chytil za tělo, když poškozená křičela, zakryl jí krátce ústa, povalil poškozenou na zem a pod pohrůžkou použití nože si vynucoval pohlavní styk, což poškozená odmítala, křičela a odstrkovala jej, pak poškozenou zvedl ze země, poškozená se neustále snažila vyrazit mu nůž z ruky, což se jí nakonec podařilo, následně ji chytil za vlasy a hlavou ji jednou udeřil o zeď, druhý úder o zeď se poškozené, která se neustále bránila a křičela, podařilo vykrýt rukou, následně ji rukou zavřenou v pěst udeřil do brady, takže poškozená klesla na zem, kde jí sahal do rozkroku, poté ji znovu postavil, stáhl jí kalhoty a spodní kalhotky a svým již obnaženým přirozením se k ní přitiskl zezadu, čemuž se poškozená opět bránila, načež k ní přiskočil zepředu a tlačil jí hlavu silou ke svému přirození, když poškozená, která celou dobu křičela, jej udeřila do rozkroku, poté však v důsledku úderu a též příjezdu Policie ČR svého jednání zanechal a z domu utekl, avšak vzápětí byl zadržen hlídkou Policie ČR, kterou v mezidobí přivolaly osoby nacházející se před domem.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě I. výroku] a pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku [v bodě II. výroku]. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Dále podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní a sexuologické formou ústavní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. R.P., škodu ve výši 1.090,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 8 To 392/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný V. V. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a celkově nesprávném hmotně právním posouzení věci.
Obviněný vytkl, že nebyly podmínky pro vyslovení jeho viny a právní kvalifikaci výše uvedenými trestnými činy, když nemohlo jít o spáchání trestného činu (zvlášť závažného zločinu) loupeže. Namítl, že skutková zjištění nedávají možnost vyslovit a kvalifikovat jeho úmysl přisvojit si cizí věci (20,- Kč či mobilní telefon), neboť úmysl zjevně nebyl dán. Konstatoval, že v obou případech je zcela zjevné, že činy nespáchal se zbraní, a tudíž zjištěný skutkový stav nedává dostatečný podklad pro právní posouzení jeho jednání podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (absence násilí nebo pohrůžky násilí) a §185 odst. 2 tr. zákoníku (absence zbraně k činu aplikované).
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 8 To 392/2010, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 6. 2010, č. j. 3 T 99/2010-219, a přikázal prvostupňovému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podání shrnul dosavadní průběh soudního řízení a obsah obviněným uplatněných námitek.
Státní zástupce uvedl, že dovolací námitky lze sice z formálního hlediska podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, ve světle skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách je však nelze považovat za důvodné. Konstatoval, že existence subjektivní stránky zločinu loupeže, tj. od počátku existujícího úmyslu zmocnit se násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí cizí věci, stejně jako objektivních znaků uvedeného trestného činu spočívajících v tom, že obviněný násilí a pohrůžky násilí vůči poškozenému M. B. skutečně použil, jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění, jejichž příslušnou část ocitoval. Zdůraznil, že spáchání trestného činu se zbraní není zákonným znakem zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku; nůž použitý obviněným k pohrůžce je nicméně nepochybně zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku, podle kterého je zbraní vše, čím lze učinit útok proti tělu důraznějším.
Rovněž skutková zjištění popsaná pod bodem II. výroku o vině, kdy obviněný v průběhu fyzických útoků proti poškozené jí mj. stáhl kalhoty i spodní kalhotky, sám si obnažil přirození, a tím se k poškozené zezadu přitiskl, resp. jí k němu silou tlačil hlavu, svědčí jednoznačně podle státního zástupce o tom, že byl veden úmyslem předpokládaným v §185 tr. zákoníku, tj. přinutit poškozenou násilím a pohrůžkami bezprostředního násilí k souloži nebo jinému srovnatelnému pohlavnímu styku (orálnímu sexu). Poznamenal, že s ohledem na velmi stručnou formulaci dovolání není zcela jasné, zda obviněný mínil namítnout absenci subjektivní stránky též ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině. Ke zdůraznění pohrůžek přitom použil nože; takovýto předmět, jak již bylo výše zmíněno, je nepochybně zbraní ve smyslu ustanovení §118 a §185 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Ve vyjádření státní zástupce zdůraznil, že skutková zjištění v podobě vymezené v tzv. skutkových větách odpovídají všem znakům zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný vytýká, že pro posouzení jeho jednání, a to jako namítaných trestných činů, nebyla naplněna subjektivní stránka, zejména úmysl přisvojit si cizí věc u zločinu loupeže, přičemž oba skutky nespáchal se zbraní, což obsahově deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenými právními vadami.
Zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a spáchá-li čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a se zbraní.
Z ustanovení §118 tr. zákoníku plyne, že trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku platí, že jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo .
Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Obvodní soud pro Prahu 2 v souladu s trestním zákoníkem, když jednání obviněného, a to pod bodem I. výroku o vině rozsudku, posoudil jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Poškozenému M. B. „…pohrozil nožem, který vyndal z oděvu s tím, že jej vůči poškozenému použije, pokud mu nevydá finanční hotovost…“ a „…chytil ho za ruku a pak mu vytrhl mobilní telefon…“ .
Rovněž skutek pod bodem II. rozsudečného výroku o vině soud prvního stupně důvodně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu spáchat trestný čin spočívající v donucení jiného násilím a pohrůžkou násilí k pohlavnímu styku, a to k souloži a jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží (orálnímu sexu) a takový čin spáchal se zbraní, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Poškozenou M. R.P., aby na ní vykonal soulož, předně „…natlačil na zeď za současného upozornění, že má nůž a má jít k němu, poté ji chytil za tělo, když poškozená křičela, zakryl jí krátce ústa, povalil poškozenou na zem a pod pohrůžkou použití nože si vynucoval pohlavní styk, což poškozená odmítala, křičela a odstrkovala jej…“. Dále mimo jiné poškozenou „…rukou zavřenou v pěst udeřil do brady, takže poškozená klesla na zem, kde jí sahal do rozkroku, poté ji znovu postavil, stáhl jí kalhoty a spodní kalhotky a svým již obnaženým přirozením se k ní přitiskl zezadu, čemuž se poškozená opět bránila, načež k ní přiskočil zepředu a tlačil jí hlavu silou ke svému přirození…“ . Poškozená, která celou dobu křičela, jej udeřila do rozkroku, přičemž v důsledku úderu a též příjezdu Policie ČR svého jednání zanechal a z domu utekl.
V případě obou skutků obviněný jednal vůči poškozené osobě (M. B., M.R. P.) i za použití zbraně – nože – ve smyslu ustanovení §118 tr. zákoníku, neboť výše citované pohrůžky ohledně použití této věci, jež evidentně směřovaly k překonání a zamezení odporu poškozených, činily jeho útok proti jejich tělu nesporně důraznějším, byť z hlediska aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §185 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku má tato okolnost význam u skutku pod bodem II. rozsudečného výroku. V činech obviněného pod body I. a II. výroku o vině rozsudku obvodního soudu je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky daných trestných činů – úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jeho protiprávní jednání bylo očividně cíleně zaměřeno na porušení zájmů chráněných trestním zákonem. Ostatně v tomto směru již soud prvního stupně oprávněně argumentoval na str. 11 rozhodnutí.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, která byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro právní posouzení jednání obviněného, jak bylo v soudním řízení aplikováno. Správné právní kvalifikaci obou skutků, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Městský soud v Praze, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 též obě použité právní věty. Napadená rozhodnutí netrpí právními vadami, jež obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k