ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.45.2011.1
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 dovolání, které podal obviněný J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 8 To 217/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 209/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 11 T 209/2009, byl obviněný J. N. uznán vinným, že
v době od měsíce března 2009 do měsíce srpna 2009 včetně, v B., ani jinde, řádně nepřispíval na výživu svých dětí, a to dcery M. N., syna J. N. a nezletilého syna O. N., ačkoliv mu tuto povinnost ukládá §86 a násl. zákona o rodině č. 94/1963 Sb., a dále mu byla blíže specifikována naposledy rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004, jímž mu bylo stanoveno přispívat s účinností od 1. 9. 2004 na výživu dcery M. měsíčně částkou 1.600,- Kč, na výživu syna J. měsíčně částkou 1.400,- Kč a na výživu nezletilého syna O. měsíčně částkou 1.000,- Kč, ve všech případech splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky J. N., i když si byl své povinnosti vědom, za uvedené období stanovené výživné ani zčásti neplatil, o snížení částky na platbu výživného si nepožádal, a za uvedené období tak na výživném dluží nezletilé dceři M. částku 9.600,- Kč, nezletilému synu J. částku 8.400,- Kč a matce nezletilého syna O. – J. N. částku 6.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou (poznámka: byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 8 To 217/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. N. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
Obviněný uvedl, že v době, kdy se stal skutek, v němž byl spatřován trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák., dosahoval evidentně nižších příjmů, které byly jen zlomkem částky, z níž Okresní soud v Pelhřimově vycházel při stanovení výše výživného v rozsudcích sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004. Podotkl, že tyto poměry na jeho straně ukazují, že nebylo reálné, aby mohl platit výživné na tři děti v celkové výši 4.000,- Kč měsíčně. Dodal, že k tomu měly soudy při rozhodování o vině přihlížet. Otázka, jaká je výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin, je předběžnou otázkou významnou pro posouzení viny. Soud, který rozhoduje o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., proto vždy posoudí tuto otázku samostatně, a to i tehdy, jestliže tu o ní je pravomocné rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, což vyplývá z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že k této předběžné otázce v trestním řízení nepřihlédly, čímž řízení zatížily vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Soudy považovaly neplacení celkové částky 4.000,- Kč měsíčně za trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák., přičemž z rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. P 3/95, 3P a Nc 221/2004, vycházely mechanicky, aniž ve vztahu k době spáchání skutku samostatně posoudily hlediska stanovená v §96 odst. 1 zákona o rodině. Podle obviněného vyžadoval důsledné posouzení uvedených hledisek především nápadný rozdíl mezi jeho výdělkovými poměry, a to v době činu, oproti poměrům, z nichž vycházel civilní soud při stanovení výše výživného. Rovněž zdůraznil, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že v době spáchání skutku byl nějakou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody, kde neměl možnost pracovat a vydělávat peníze, z nichž by stanovené výživné na své tři děti hradil. Protože se soudy s tímto rozdílem nevypořádaly způsobem, který by odpovídal tomu, jak se posuzují předběžné otázky, a který by byl v souladu se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin, je namístě závěr, že nemůže obstát výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. i výrok o trestu.
Nad rámec popsaných skutečností obviněný vytkl, že soudy nezohlednily fakt, že všechny děti již dosáhly zletilosti a tím plné způsobilosti k právním úkonům. Tímto okamžikem lze mít rovněž za to, že již jsou schopny dosahovat výdělku vlastní prací a uspokojovat své životní potřeby. Nelze automaticky přejímat závěry, jež vyplývají z již více než dvacet let staré judikatury. Je nutno zohlednit společenský vývoj, kdy již není možné akcentovat zájem společnosti na výchově „nových pracovních sil“ a s tím spojenou povinnost rodičů živit děti do okamžiku, než dosáhnou co nejvyšší kvalifikace (byť by byly schopny se samy živit nebo alespoň na svou výživu podstatnou měrou přispívat), ale naopak je zapotřebí zdůraznit odpovědnost dospělého člověka za svá rozhodnutí. Není povinností rodiče bezpodmínečně zajistit svému potomku studium vysoké školy, zvláště je-li schopen uhradit značnou část svých potřeb vlastní prací. Opačný přístup by byl nepřiměřeně formalistický.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 11 T 209/2009, a prvostupňovému soudu vrátil věc k dalšímu řízení.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Konstatovala, že je třeba dát obviněnému za pravdu, že při rozhodování o vině soud posuzuje rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost (včetně rozsahu) výživného stanovena. Může tudíž vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním (opatrovnickým) rozhodnutím. Při řešení otázky, v jaké výši byla povinná osoba schopna v konkrétní době platit výživné, a v jakém rozsahu tuto svoji povinnost v této době zaviněně neplnila, musí soud respektovat ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Rozsah vyživovací povinnosti je dán v zásadě poměrem reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněného. Jak státní zástupkyně upozornila, zejména je třeba vycházet z možností a schopností povinného; možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie. Zdůraznila, že soud může vycházet nejen z faktických příjmů povinného, resp. z jeho reálných majetkových poměrů, ale rovněž z potencionality příjmů jako východiska pro stanovování vyživovací povinnosti. Zákon hovoří především o povinnosti soudu zkoumat při hodnocení možností, schopností a majetkových poměrů povinného, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že soudy z dokazování dovodily, že obviněnému J. N. nebránila žádná objektivní překážka v tom, aby s ohledem na zásadu potencionality příjmů mohl na výživné svých dětí O., J. a M. N. hradit částky určené soudem. Současně v podrobnostech poukázala na důkazy, z nichž toto zjištění učinily. Soudům však vytkla, že neučinily žádný dotaz na orgány vězeňské služby, zda se obviněný v inkriminovaném období nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. Upozornila, že tato okolnost může mít vliv zejména na určení délky doby, po kterou lze obviněnému klást za vinu nehrazení výživného na jeho tři děti. Dodala, že dobu, kdy obviněný neměl možnost pracovat, pokud byl omezen na osobní svobodě, mu nelze v rámci trestní odpovědnosti klást k tíži. Zdůraznila, že se zohledněním zásady potencionality příjmů bylo možno dospět k závěru, že obviněný byl povinen hradit výživné na své děti ve výši, která byla soudem určena v občanskoprávním (opatrovnickém) řízení, avšak nebylo důsledně zjišťováno, zda tak mohl činit po celé období, které je uvedeno ve výroku rozsudku Městského soudu v Brně, jako období v němž výživné zaviněně nehradil.
Ve vyjádření státní zástupkyně reagovala i na námitku obviněného, že není povinen přispívat na výživu již zletilých dětí, pokud tyto studují. V této souvislosti poukázala na znění §85 odst. 1 zákona o rodině, které zakotvuje vyživovací povinnost rodičů k dětem. Současně v podrobnostech rozvedla, jak je toto zákonné ustanovení realizováno v praxi. Upozornila, že ve smyslu ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině je obviněný povinen plnit výživné i na své zletilé děti, pokud studují, neboť se tak připravují na své budoucí povolání. Podtrhla, že vyhýbání se plnění takové vyživovací povinnosti je třeba zásadně považovat za trestné.
Závěrem podání státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě soudní rozhodnutí a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby rozhodnutí o dovolání učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. N. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, které obviněný J. N. vznesl, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněný v podrobnostech vytýká, že jeho jednání nenaplnilo znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Jelikož vznesené námitky obsahově naplňují uplatněný dovolací důvod, tak Nejvyšší soud posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud učinil dotaz na Vězeňskou službu České republiky – Centrální evidenci vězňů, přičemž obdržel sdělení, že obviněný J. N. se v průběhu roku 2009 nenacházel ve vazbě a ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného . Ustanovení §4 písm. a) tr. zák. zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Lze připomenout, že objektem trestného činu podle §213 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě.
Ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině zakotvuje, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit . Podle §85 odst. 2 zákona o rodině platí, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů . Ustanovení §85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost . Podle §96 odst. 1 zákona o rodině platí, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika .
Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím.
Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně (viz její doslovné znění v úvodu tohoto usnesení), mimo jiné plyne, že v období od měsíce března 2009 do měsíce srpna 2009 včetně, obviněný J. N. nepřispíval na výživu svých dětí M., J. a O. N., ačkoliv mu tuto povinnost ukládal zákon o rodině a byla blíže specifikována naposledy rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. P 3/95, jímž mu bylo s účinností od 1. 9. 2004 stanoveno přispívat měsíčně na výživu, a to dcery M. částkou 1.600,- Kč, syna J. částkou 1.400,- Kč a syna O. částkou 1.000,- Kč. Na výživném dluží dceři M. částku 9.600,- Kč, synu J. částku 8.400,- Kč a matce nezletilého syna O. (pozn. dnes již zletilého) J. N. částku 6.000,- Kč. V tomto směru ani obviněný žádné výhrady v dovolání nevznesl.
V rámci výslechu jako podezřelý (č. l. 23 – 25 spisu) obviněný J. N. ke sdělenému podezření ze dne 7. 10. 2009 konstatoval, že to, co je tam uvedeno, je pravda a nemá k tomu žádných výhrad. Dále využil svého práva a k věci nevypovídal. K žádosti obviněného (č. l. 51 a násl. spisu) proběhlo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Brně mimo jiné zmínil obsah protokolu o trestním oznámení J. N., matky dětí, ze dne 18. 8. 2009. Z něho zjistil, že v předmětném období obviněný J. N. na výživném nic nezaplatil. Pokud jde o péči o děti, tak jmenovaná vypověděla, že v současné době kromě M. N. bydlí s oběma syny v pronájmu v bytě 2+l, kde měsíčně platí nájem s inkasem ve výši 4.000,- Kč a další náklady na domácnost jsou 6.000,- Kč. Pracuje jako prodavačka s příjmem asi 14.500,- Kč, měsíčně pobírá sociální dávky v celkové výši 6.100,- Kč. Nedostávala žádné náhradní výživné od úřadu. Děti jí na domácnost ještě nepřispívají, přestože dvě jsou již plnoleté, neboť studují a O. N. se učí na automechanika. Obviněný se s dětmi nestýká a nezajímá se o ně. Soud prvního stupně rovněž poukázal na rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. P 3/95, který nabyl právní moci dne 3. 3. 2005, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného přispívat s účinností od 1. 9. 2004 na výživu tehdy nezletilých dětí, a to M. částkou 1.600,- Kč měsíčně, J. částkou 1.400,- Kč měsíčně a O. částkou 1.000,- Kč měsíčně. Z listinných důkazů vyplynulo, že J. a M. N. studují v odůvodnění rozsudku označené školy.
Možnosti a schopnosti obviněného J. N. plnit výživné a jeho majetkové poměry soud prvního stupně dovozoval nepřímo. Zjistil, že obviněný není veden v evidenci Městského úřadu P., sociálního odboru jako příjemce dávek hmotné nouze, dále zjistil, že Městský úřad Ž. mu nevyplácí žádné sociální dávky, Okresní správa sociálního zabezpečení P. uvedla, že obviněný není v jejím registru plátcem pojistného a rovněž není poživatelem důchodu. Úřad práce v P. potvrdil, že obviněný není a nebyl v evidenci tohoto úřadu a Komise pro projednávání přestupků města P. potvrdila, že v letech 2004 a 2006 byl obviněný projednán pro dva přestupky v dopravě.
Na podkladě provedených a zhodnocených důkazů soudy obou stupňů dospěly k důvodnému závěru, že v možnostech a schopnostech obviněného bylo platit na výživné svých dětí M., J. a O. N. finanční částky v úhrnné výši 4.000,- Kč měsíčně. V této spojitosti v odůvodnění rozhodnutí soudy poukázaly na skutečnosti, že v předmětném období byl obviněný schopen pracovat, na jeho straně nebyly žádné zdravotní překážky, které by mu pracovat zabraňovaly, je vyučen (zedníkem) a byl schopen dosáhnout mzdy či odměny za svoji práci, přesto však svou zákonnou povinnost nesplnil. Možnosti a schopnosti obviněného plnit vyživovací povinnost (§96 odst. 1 zákona o rodině) soudy posuzovaly samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.), byť se, pokud jde o její finanční vyjádření a odůvodněné potřeby oprávněných osob, ztotožnily s tím, jak byla určena rozhodnutím opatrovnického soudu. Ze shora citovaného ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině plyne, že trvání vyživovací povinnosti není limitováno dosažením zletilosti dítěte, ani dovršením 26 let věku dítěte, neboť tato věková hranice je významná pouze pro přiznání dávek podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů; podle tohoto zákona se za nezaopatřené považuje dítě nejdéle do věku 26 let. Dítě tudíž může nabýt schopnosti samostatně se živit i před dovršením 18 let např., když po absolvování učebního oboru najde odpovídající pracovní uplatnění. Vyživovací povinnost vůči dětem se proto přizpůsobuje jejich schopnosti samostatně se živit. Lze poukázat na její elasticitu, tj. i na možnost jejího obnovení v případě relativního zániku vyživovací povinnosti. Relativně může vyživovací povinnost rodičů vůči dětem zaniknout v případě, jestliže dítě např. dokončí středoškolské vzdělání, avšak není přijato na vysokou školu, nastoupí do zaměstnání a je schopno se samo živit. K nástupu vyživovací povinnosti dochází např. po roce, kdy dítě začne opět řádně studovat a pozbude tak schopnost samostatně uspokojovat své potřeby. Ve smyslu ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině byl obviněný povinen plnit výživné i na své zletilé děti, neboť studovaly a tak se připravovaly na své budoucí povolání. Vyhýbání se plnění takové vyživovací povinnosti je třeba považovat za trestné, na což oprávněně upozorňuje i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Období uvedené v rozsudečném výroku rozhodnutí prvostupňověho soudu zahrnuje šest měsíců, po které neplnění vyživovací povinnosti soustavně trvalo, což je nutno považovat za delší dobu ve smyslu rozhodnutí č. 49/1992 Sb. rozh. tr. Současně je nutno uvést, že v tomto období obviněný J. N. nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, jak je zřejmé z výše konstatovaného sdělení příslušného orgánu vězeňské služby. V jednání obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť jeho protiprávní jednání bylo evidentně chtěné. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je dán významem zájmu chráněného trestním zákonem, který vyšší formou úmyslného zavinění porušil, přičemž nutno vzít v úvahu, že z hlediska tohoto druhu trestné činnosti jde o speciálního recidivistu.
Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěné jednání obviněného J. N. naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně i tzv. právní věta. Právní námitky, které obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k