ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.514.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 514/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 dovolání, které podal obviněný L. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 100/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 4/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 45 T 4/2010, byl obviněný L. K. uznán vinným, že
ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1994, sp. zn. 1 T 55/93, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a potrestán nepodmíněným úhrnným trestem odnětí svobody v trvání 14 let, z jehož výkonu byl po vykonání celého trestu propuštěn dne 19. 11. 2006 a téhož dne byl eskortován do PL O. k výkonu nařízeného ústavního psychiatricko-sexuologického léčení, odkud byl propuštěn dne 11. 2. 2008,
opět dne 31. 12. 2009, v době kolem 22.00 hodin, ve S. – B., na ulici B., v kuchyni bytu, kam byl pozván za účelem oslavy silvestrovského večera, ve stavu prosté opilosti, bez jakékoliv zjevné příčiny, veden záměrem usmrtit poškozeného B. J., v okamžiku, kdy jmenovaný poškozený stál k němu čelem, tohoto, za pomoci kuchyňského nože s délkou čepele 13,5 cm, který držel ve své pravé ruce, znenadání fyzicky napadl tak, že mu zasadil jednak řeznou ránu do levé tváře o délce 15 cm, začínající za levým ušním boltcem, směřující směrem dopředu, přes úhel dolní čelisti vlevo nad levý ústní koutek, kterážto proťala žvýkací svaly a částečně nařezávala příušní žlázu a jednak řeznou ránu do krku vlevo o délce 4 cm, lokalizovanou pod bradou vlevo a pronikající kůží a podkožím, tedy poranění vyžadující průměrnou dobu léčení v trvání 4 týdnů, přičemž toliko shodou šťastných okolností a díky aktivní sebeobraně poškozeného nedošlo ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění, zejména k protětí cévních a nervových svazků na levé straně krku, což mohlo vést ke smrti poškozeného v důsledku vykrvácení.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 a §42 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, peněžní částku ve výši 14.631,- Kč.
Do tohoto rozsudku obviněný podal odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 100/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného L. K. podle §219 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vůči citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu obviněný L. K. podal prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž jako dovolací důvody označil „ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), g), y) tr. ř.“ Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný konstatoval, že prvostupňový soud rozhodoval v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Skalské a z přísedících Drahoslavy Lukášové a Oldřicha Horáčka, přičemž přísedící nejsou soudci z povolání ani nemají vysokoškolské právnické vzdělání. Uvedl, že zákonné podmínky pro složení soudního senátu projednávajícího trestní věc, která spadá do příslušnosti krajského soudu a rozhodujícího jako soud prvního stupně podle §17 tr. ř., jsou určeny ustanovením §31 odst. 2 zákona o soudech a soudcích tak, že se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících. Kdo je přísedícím a způsob jejich ustanovení do funkce určuje §64 zákona o soudech a soudcích, když se jedná o projev laického prvku v soudním rozhodování, jehož prostřednictvím se občané podílejí na výkonu spravedlnosti. Přísedící tedy nemusejí mít právnické vzdělání. Jsou orgánem činným v trestním řízení, který podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí důkazy. Při hlasování o rozsudku podle §126 a §127 tr. ř. přísedící rozhodují o právních otázkách – vině a trestu a mají většinový hlas proti soudci. Podle obviněného většinový hlas přísedících mu „odnímá právo k zákonnému soudci, což nedovoluje čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ . Odvolací soud, kde je senát složen ze soudců profesionálů, je podle §263 odst. 7 tr. ř. vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně (přísedícími laiky) a nemůže rozhodnutí zrušit jen proto, že by sám tytéž důkazy hodnotil s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Každý senát by měl být složen ze soudců, což plyne i z ustanovení §120 odst. 1 písm. a) tr. ř.
V návaznosti na výše popsané skutečnosti obviněný vytkl, že v části řízení rozhodoval soud v senátě, který v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebyl náležitě obsazen.
S poukazem na dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. Šárka Skalská nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, ač vyloučena měla být. Uvedl, že hlavní líčení bylo zahájeno dne 3. 6. 2010 a dne 4. 8. 2010 byl v deníku B. na str. 4 uveřejněn článek s tímto výrokem: „Je zarážející, že naprosto stejnou jizvu na obličeji měl i muž, kterého obžalovaný zavraždil. Odseděl si za to 14 let“ , sdělila B. soudkyně Šárka Skalská. Samotná jizva tak byla jmenovanou mimo hlavní líčení mediálně hodnocena jako předzvěst usmrcení s tím, že obviněnému hrozí jen výjimečný trest. Tato skutečnost vzbuzuje pochybnost o nestrannosti předsedkyně senátu a vylučuje spravedlivý soudní proces. Pokud místopředsedovi Krajského soudu v Ostravě JUDr. Šárka Skalská popřela, že by deníku B. poskytla jakýkoliv rozhovor a ten se bez ověření s popřením spokojil a neučinil žádná opatření, jak uvádí ve vyjádření ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. St 108/2010, tak v této skutečnosti obviněný shledal důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. per analogiam.
Podle obviněného je dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn skutečností, že v celém trestním řízení neměl obhájce, ač se jednalo o důvod nutné obhajoby. Konstatoval, že dne 1. 1. 2010 byly zahájeny úkony trestního řízení podle §158 tr. ř. a toho dne byl jako osoba podezřelá zadržen. Osoba zadržená má právo obhájce si zvolit podle §76 odst. 6 tr. ř., avšak není možné jí obhájce ustanovit, toto je možné pouze obviněnému (§32, §36 tr. ř.). Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 2. 1. 2010, č. j. KRPT-3-20/TČ-2010-070472, které převzal před prvním výslechem dne 2. 1. 2010 v 07:50 hod., kdy tímto momentem se stal obviněným. Opatřením soudce Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 1. 2010, sp. zn 20 Nt 12/2009, mu byl ustanoven obhájce. Obviněný vytkl, že k ustanovení došlo o jeden den dříve, než započalo trestní stíhání, přičemž opatření označil za nezákonné a neúčinné; ustanovený obhájce neměl práva a povinnosti obhájce. Upozornil, že podle §39 odst. 1 tr. ř. v přípravném řízení soudce ustanoví obhájce, což je v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož obhájce ustanovuje soud, nikoliv soudce. Jelikož předmětné opatření učinil soudce, nikoliv soud, tak ustanovení §2 odst. 9 tr. ř. nelze na opatření aplikovat. Obhájce tudíž ustanovil věcně nepříslušný orgán, a to před zahájením trestního stíhání, čímž se jedná o nezákonné opatření a obviněný neměl v trestním řízení obhájce. Navíc ustanovený obhájce Mgr. Jiří Mikunda nemohl podle zákona o advokacii pro střet zájmů poskytovat jeho osobě právní služby, když byl koncipientem u advokáta JUDr. Josefa Fojtíka, jenž obviněnému v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 1 T 55/93, jako ustanovený obhájce zmařil odvolání proti rozsudku opožděným podáním. Následně na JUDr. Josefa Fojtíka bylo učiněno množství podání včetně občanskoprávní žaloby, přičemž jmenovaného zastupoval Mgr. Jiří Mikunda na základě substituční plné moci ještě v roce 2009, přičemž o střetu zájmů věděl z dopisu obviněného z února 2010. Taktéž věděl, že není řádně ustanoveným obhájcem a nehájil zájmy klienta, když učinil jen dvě písemná podání ze dne 4. 1. 2010 a ani odvolání ve lhůtě osmi dnů písemně neodůvodnil, přestože věděl, že takové odvolání by bylo zamítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř. Ustanovený obhájce tedy měl snahu obviněnému zmařit odvolání.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř . obviněný uvedl, že dne 3. 8. 2010 u hlavního líčení proběhl výslech L. S. podle §209 odst. 1 tr. ř. v jeho nepřítomnosti. Samotný zdravotní stav svědkyně (vysoký krevní tlak), nebyl důvodem, aby se tohoto výslechu u hlavního líčení nemohl zúčastnit.
Naplnění dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v tom, že krajský soud hodnotil výpověď poškozeného jako zcela věrohodnou s „drobnými nepřesnostmi“, přičemž opominul jeho tvrzení, že rány vnímal jako rány pěstí, před kterými uhýbal záklonem a není podstatné, zda se jednalo o reakci vědomou či reflexní. Podstatné je, že svým záklonem se sice vyhnul dráze pěsti, ale dostal se také do dráhy nože, který – bez této reakce – by jinak neškodně přečníval mimo hlavu. Na druhou ránu poškozený reagoval stejným záklonem, a tuto již částečně vykryl rukou – vyražením zespodu nahoru, čímž loket obviněného přesměroval nahoru a pěst dolů a tak byla zasažena jiná lokalita, než kam rána směřovala. Podle obviněného tento důležitý moment vysvětluje, že se jednalo o útok pěstí, ve které držel nůž a nikoliv o cílený útok nožem. Vytkl, že ačkoliv tato okolnost odůvodňuje kvalifikaci skutku jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb., soud se jí nikterak nezabýval. Pokud skutek kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy v úmyslu nepřímém, spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Dále obviněný konstatoval, že jeho obhajoba byla vykonávána pouze jako účelová, byť je podporována níže uvedenými důkazy:
- odložená mísa, kterou měl podat poškozenému spolu s vidličkou a nožem a ten ji měl vedle sebe odložit na válendu a nůž vrátit obviněnému, se podle fotodokumentace nachází na stole, tedy nemohl je podat poškozenému spolu s vidličkou a nožem, jak tento uvedl;
- stěry z popelníků byly policejním orgánem provedeny až po více než 36-ti hodinách, kdy již došlo k degradaci biologického materiálu; absence biologického materiálu byla vyhodnocena jako důkaz, že popelník nebyl k útoku užit; naproti tomu absence biologického materiálu na radiátoru byla vyhodnocena tak, že radiátor nemusí nést biologické stopy, byť ke zranění došlo o radiátor;
- vězeňským lékařem bylo dne 11. 1. 2010 vyhodnoceno zranění obviněného jako čárkovitá ranka (nikoliv oděrka) nacházející se ve směru a lokalitě, který vylučuje popis poškozeného;
- krev poškozeného byla nalezena i na lavici a sklenicích na stole, což podporuje obhajobu obviněného, že ke zranění došlo u stolu;
- závěr konfliktu popisuje matka poškozeného zcela rozdílně než poškozený.
Jak obviněný vytkl, tyto důkazy samy o sobě i v souhrnu odůvodňovaly užití zásady in dubio pro reo, jakož i předpoklad, že se skutek nestal tak, jak poškozený uvedl, ale jak jej on popsal, což mění právní kvalifikaci skutku; ani v tomto případě se nejednalo o cílený útok nožem. I v této části shledal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně připomněl, že znalci z oborů psychiatrie a klinické psychologie hodnotili jeho osobnost tak, že se od počátku roku 1993 v podstatných aspektech nezměnila. Upozornil, že schopnost resocializace zůstala jako v roce 1993, byť je nyní hodnocena jinak. Podle jeho názoru znalci převzali diagnózu z posudku z roku 1993, kde byla konstatována dissociální porucha osobnosti a homosexuální sadismus, snižující lehce, nepodstatně ovládací schopnost. S přidruženou prostou opilostí lehkého až středního stupně je ovládací schopnost snížena podstatně. Znalci rozšířili diagnózu o agresi predátorskou a nezdrženlivost pojmem smíšená porucha osobnosti a opilost je hodnocena jako těžký stupeň. Při těžkém stupni opilosti již není podle soudně – lékařské praxe zachovaná ovládací schopnost, a to zvlášť při rozšířené jeho diagnóze, byť doplnění znaleckého posudku bylo zamítnuto. Proto skutek bylo možno hodnotit jako „trestný čin opilství dle §261 odst. 1 písm. g) tr. ř.“
V dovolání obviněný připomněl, že skutek byl kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchaný opětovně a zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Poznamenal, že opětovnost a zvlášť nebezpečnou recidivu řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2004. Opětovnost vyjadřuje, že se dřívější čin stal, zvlášť nebezpečná recidiva vyjadřuje, že pachatel alespoň zčásti vykonal trest uložený za dřívější čin. Opětovnost tedy vyjadřuje nejméně druhý skutek trestného činu vraždy bez toho, že by byl pachatel za první skutek odsouzen nebo potrestán (tzv. série vražd). Druhý skutek trestného činu vraždy u pachatele, který byl za první skutek odsouzen nebo potrestán, nelze podřadit pod opětovnost, nýbrž pod zvlášť nebezpečnou recidivu. Není vyloučena opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva současně, ovšem pouze u pachatele, který byl odsouzen a potrestán pro spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu a následně se dopustil tzv. série vražd. I v této časti rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný uvedl, že je považován za zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., když z předchozího výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 19. 11. 2006. Ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. však mimo jiné vyžaduje zejména délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, za něž je nutno považovat nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku a za potrestání faktické vykonání trestu. Rozsudek z předchozího odsouzení nabyl právní moci dne 4. 10. 1994, tj. více než před patnácti lety, což je doba vylučující zvlášť nebezpečnou recidivu. Soud chybně posuzoval propuštění obviněného až dnem 11. 2. 2008, kdy u něj byla ústavní forma ochranného léčení přeměněna na formu ambulantní. Protože ochranné léčení je ochranným opatřením, nikoliv trestem, byl potrestán dnem 19. 11. 2006, což je více než před třemi lety, což také vylučuje užití zvlášť nebezpečné recidivy.
V mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že odvolací soud mu nově uložil trest odnětí svobody podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. v trvání dvaceti tří let. Uvedl, že navýšení trestní sazby ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. u výjimečného trestu je dvacet čtyři let a osm měsíců až dvacet pět let, když výjimečný trest odnětí svobody je nad patnáct až do dvaceti pěti let. Dodal, že se nejedná o rovných patnáct let, ale nad patnáct let, a pro výpočet trestní sazby je nutno vycházet z prvního následujícího roku nad patnáct let. Namítl, že trest odnětí svobody v trvání dvaceti tří let není uložen za použití §42 odst. 1 tr. zák., i když je takto označen. Podle jeho mínění je navýšená trestní sazba ve smyslu zvlášť nebezpečné recidivy dalším trestem pro předcházející odsouzení, což je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Protokolu 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V této části shledal „důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. y) tr. ř.“
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil, že vznesené výhrady jsou totožné s převážnou částí námitek, které obviněný uplatnil již v odvolání a vrchní soud se s nimi bezezbytku a věcně správně vypořádal. Většinou proto bude postačovat na názor odvolacího soudu odkázat.
Státní zástupce konstatoval, že obviněný poměrně složitě dovozuje dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s poukazem na nesprávné obsazení senátu soudu prvního stupně. Stejnou námitku však uplatnil již v odvolání a vrchní soud se s ní plně vypořádal způsobem, s nímž se lze ztotožnit. V této části shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
Podle státního zástupce obviněným namítaný článek v časopisu B. a údaje v něm uvedené zjevně nejsou způsobilé zapříčinit vyloučení předsedkyně senátu prvostupňového soudu JUDr. Šárky Skalské z vykonávání úkonů trestního řízení v dovolávané věci. Tuto část dovolání, jež byla opřena o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., proto označil za zjevně neopodstatněnou.
Pokud v závěru oddílu III. podání obviněný naznačuje, že by snad mohlo jít o aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. per analogiam, pak zmíněnou úvahu státní zástupce shledal jako nonsens.
V rámci dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vytkl, že mu byl obhájce ustanoven o jeden den dříve, než se to mělo stát, a v důsledku toho je celé ustanovení neúčinné. Shodnou námitkou se již zabýval odvolací soud, shledal ji nedůvodnou a s vysloveným názorem se podle státního zástupce lze ztotožnit. Dodal, že pokud je v dovolání namítáno, že obviněnému byl jako obhájce ustanoven Mgr. Jiří Mikunda, který byl dříve advokátním koncipientem u JUDr. Josefa Fojtíka, s nímž obviněný měl v minulosti konflikt, tak zmíněná skutečnost nezpůsobuje, že by v předmětné věci dovolatel neměl obhájce. I tuto část dovolání označil za zjevně neopodstatněnou.
S námitkou, že vysoký krevní tlak svědkyně L.S. nebyl způsobilý zapříčinit nemožnost provedení jejího výslechu u hlavního líčení za přítomnosti obviněného, která byla uplatněna v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., se státní zástupce neztotožnil. V této části shledal dovolání zjevně neopodstatněným, neboť ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. svěřuje přijetí vhodných opatření k zajištění života a zdraví svědků předsedovi senátu. Pokud předsedkyně senátu dospěla k závěru, že by výslech této svědkyně v přítomnosti obviněného mohl její zdravotní stav zhoršit, pak bylo její povinností přiměřená opatření (včetně vykázání obviněného z jednací síně na potřebnou dobu) přijmout.
Jak státní zástupce zdůraznil, je dovolání sice podáno i s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění. Připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je soudy nižších stupňů učinily, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť zmíněný dovolací důvod je dán jen tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dodal, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry nebyly zjištěny. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř. být nemohou.
Dále státní zástupce zdůraznil, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin opilství podle §261 odst. 1 písm. g) tr. ř. (taková kvalifikace je však nonsens), že neměl být kvalifikován podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť tato kvalifikace by byla možná, pokud by obviněný za předchozí vraždu nebyl potrestán a že neměl být posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., když od doby jeho odsouzení za předchozí relevantní trestný čin uplynula doba delší než patnáct let a z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 19. 11. 2006. Rovněž jde o výtku, že ochranné léčení, jehož ústavní forma byla změněna na ambulantní dne 11. 2. 2008, není trestem a nelze k němu proto přihlížet. Jelikož shodné námitky byly uplatněny i v odvolání a vrchní soud se s nimi bezezbytku vypořádal, tak státní zástupce označil tuto část dovolání za zjevně neopodstatněnou. Upozornil, že posouzení skutku jako trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu, neboť v době jeho spáchání se obviněný nenacházel ve stavu nepříčetnosti. Z ničeho nevyplývá, že by pro právní kvalifikaci skutku podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák. bylo překážkou dřívější odsouzení pro relevantní trestný čin. Jak pro použití této právní kvalifikace, tak i pro možnost posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. platí odlišná kritéria, která musí být splněna. Doba, jež uplynula od jeho předchozího odsouzení pro relevantní trestný čin, je sice významným, nikoliv však jediným hodnotícím ukazatelem. Je třeba vzít v úvahu, že po dobu výkonu trestu odnětí svobody obviněný měl značně ztíženou možnost jakoukoliv trestnou činnost páchat, když navíc lze předpokládat, že za zvlášť nebezpečné trestné činy bývají ukládány přiměřeně delší tresty. Od propuštění obviněného z předchozího výkonu trestu odnětí svobody dne 19. 11. 2006 uplynula do spáchání nynějšího trestného činu doba cca tří let, což je doba natolik krátká, že nebezpečnost činu pro společnost podstatně zvyšuje. Státní zástupce tudíž označil právní kvalifikaci skutku za přiléhavou.
Jelikož český trestní řád nezná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. y) tr. ř., přičemž v dovolání uvedené námitky navíc nedávají dostatečný podklad pro pochopení, čeho se obviněný vlastně domáhá, tak podle státního zástupce se jimi nelze zabývat.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného L.K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Současně je potřebné poznamenat, že trestní řád neobsahuje žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. y) tr. ř., který je v dovolání uváděn.
Ve smyslu dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod.
Obviněný v podrobnostech vytkl, že senát prvostupňového soudu nebyl složen toliko ze soudců (profesionálů), ale i z přísedících (laiků), kteří při hlasování o rozsudku rozhodují o otázkách právních – vině a trestu a mají většinový hlas proti soudci. Tím mu mělo být odňato právo na zákonného soudce, což označil v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tato námitka uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje, neboť je tvrzeno, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon .
Podle §31 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále v tomto odstavci jen „zákon“), platí, že krajský soud rozhoduje v senátech. Samosoudci rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy.
Ustanovení §31 odst. 2 písm. a) zákona zakotvuje, že senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech .
Podle §60 odst. 1 zákona platí, že soudcem nebo přísedícím může být ustanoven státní občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu .
Je nutno připomenout, že institut přísedících představuje projev laického prvku v soudním rozhodování, jehož prostřednictvím se občané podílejí na výkonu spravedlnosti. Přísedící tudíž nemusejí mít právnické vzdělání. Lze důvodně zdůraznit, že pokud v prvním stupni v dané trestní věci Krajský soud v Ostravě rozhodoval v senátě složeném z předsedkyně senátu a dvou přísedících, byl soud v souladu se zákonem náležitě obsazen, jak správně argumentoval i Vrchní soud v Olomouci na str. 8 napadeného rozsudku. Nedošlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani ustanovení §120 odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky obviněného, které v tomto směru uplatnil, nelze akceptovat.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve skutečnosti, že předsedkyně senátu prvostupňového soudu JUDr. Šárka Skalská nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, ač vyloučena měla být, neboť poskytla deníku B. rozhovor, v němž mediálně hodnotila určité okolnosti případu. Tím podle obviněného došlo k pochybnostem o její nestrannosti a k porušení práva na spravedlivý proces. Lze uvést, že shodnou výhradu obviněný vznesl v původním řízení, avšak soudy se ve svých rozhodnutích s ní neztotožnily. Nejvyšší soud se proto dovolací námitkou věcně zabýval.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat .
Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod).
S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti např. soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2 až odst. 4 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Obsahem spisového materiálu je i vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. Šárky Skalské z něhož vyplývá, že sdělovacím prostředkům, a to ani deníku B., neposkytla žádné informace vztahující se k projednávané trestné činnosti obviněného. Současně nebylo zjištěno, že by měla k obviněnému L. K. nebo k projednávané trestní věci nějaký bližší či výslovně osobní vztah, což ani není v dovolání vytýkáno. Nejvyšší soud konstatuje, že JUDr. Šárka Skalská nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nevznikly pochybnosti o její nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. a nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ostatně v tomto směru se lze ztotožnit s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 5 To 75/2010, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2010, č. j. 45 T 4/2010-379.
Výtka obviněného, že nesouhlasí s tím, jak místopředseda Krajského soudu v Ostravě dne 23. 8. 2010, sp. zn. St 108/2010, vyřídil jeho stížnost, nenaplňuje žádný a ani v podání tvrzený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. per analogiam.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.), ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.
V dovolání obviněný namítl, že v celém trestním řízení neměl obhájce, ač se jednalo o důvod nutné obhajoby. Tato výhrada obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda trestní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. platí, že obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§116 odst. 2 tr. ř.). Ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. zakotvuje, že koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.
Z trestního spisu vyplývá, že u obviněného L. K. byly již v přípravném řízení dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., neboť byl ve vazbě a konalo se řízení o trestném činu, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Opatřením soudce Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 1. 2010, sp. zn. 20 Nt 12/2009, byl obviněnému podle §39 tr. ř. ustanoven obhájce Mgr. Jiří Mikunda (č. l. 133 spisu), který jej následně v přípravném řízení i v soudním řízení obhajoval. Proto nelze souhlasit s obviněným, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Pokud obviněný v podrobnostech tvrdí, že v trestním řízení obhájce neměl, neboť mu jej ustanovil nepříslušný orgán – soudce a nikoliv soud, a to den před zahájením trestního stíhání, nelze tuto okolnost pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit. Lze ale poznamenat, že obviněný L. K. byl dne 1. 1. 2010 v 00.35 hod. zadržen Policií ČR (č. l. 18 a násl. spisu). Ze záznamu komisaře Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor SKPV N. J., oddělení obecné kriminality ze dne 1. 1. 2010, č. j. KRPT-3-6/TČ-2010-070417, plyne, že podle §158 odst. 3 tr. ř. byly uvedeného dne zahájeny úkony trestního řízení (č. l. 1 spisu). Trestní stíhání obviněného bylo usnesením téhož orgánu podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno skutečně až dne 2. 1. 2010, č. j. KRPT-3-20/TČ-2010-070472 (č. l. 2 a násl. spisu). Z protokolu o výslechu obviněného L. K. ze dne 2. 1. 2010 však vyplývá, že po zákonném poučení výslovně uvedl, že si obhájce prozatím žádného nezvolil a využije obhájce, který mu byl ustanoven (č. l. 136 spisu). Současně je potřebné souhlasit s názorem Vrchního soudu v Olomouci, když na str. 9 rozsudku předně konstatoval, že ustanovení §39 odst. 1 tr. ř. (zakotvuje, že obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce ) není v rozporu s čl. 40 odst. 3 věty druhé Listiny základních práv a svobod, z něhož ohledně obviněného plyne, že jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem . Dále důvodně poukázal na znění §2 odst. 9 věty druhé tr. ř., které stanoví, že rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.
Taktéž obviněným tvrzené námitky, z nichž dovozuje, že pro střet zájmů jej Mgr. Jiří Mikunda neměl obhajovat a že mu neposkytl náležitou právní pomoc, obsahově nenaplňují uplatněný a ani žádný jiný důvod dovolání. Lze však odkázat na ustanovení §37 odst. 2 věty první tr. ř., podle něhož obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného . V případě pochybnosti o nestrannosti obhájce, obviněný tudíž mohl využít svého práva a za obhájce si zvolit osobu, vůči níž nebude mít výhrady. Je též třeba poukázat i na ustanovení §40 věty druhé tr. ř., že z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný . Rovněž je potřebné připomenout, že stát a tedy ani orgány činné v trestním řízení nenesou v případě ustanoveného (stejně jako zvoleného) obhájce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce za její nedostatečné vykonávání. To plyne z toho, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Obviněný L. K. vytkl, že dne 3. 8. 2010 u hlavního líčení proběhl výslech svědkyně L. S. v jeho nepřítomnosti, a to s ohledem na její zdravotní stav, ačkoliv k tomuto postupu nebyl dán důvod.
Podle §209 odst. 1 tr. ř. věty druhé a třetí platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Z lékařské zprávy ze dne 29. 7. 2010, kterou vypracovala MUDr. Miroslava Jiříčková, praktická lékařka ve S., přičemž svědkyně L. S. ji spolu s telefonním kontaktem na svou osobu zaslala Krajskému soudu v Ostravě, plyne, že jmenovaná není vzhledem ke zdravotnímu stavu schopna účastnit se přímého jednání soudu. Ze záznamu telefonické komunikace předsedkyně senátu ze dne 2. 8. 2010 se podává, že „…bylo hovořeno se svědkyní, která sdělila, že má vysoký krevní tlak a výpověď před obžalovaným by nezvládla“ (vše na č. l. 330 spisu). Z protokolu o hlavním líčení konaného dne 3. 8. 2010 vyplývá, že předsedkyně senátu poté, co přečetla zprávu ošetřující lékařky ohledně L. S., sdělení této svědkyně, jakož i úřední záznam předsedkyně senátu z č. l. 330 spisu, a dále po vyjádření obhájce obviněného, vyhlásila usnesení, že podle §209 odst. 1 tr. ř. proběhne výslech jmenované svědkyně v nepřítomnosti obviněného (vše na č. l. 344 spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Krajskému soudu v Ostravě vytknout, že konal výslech svědkyně u hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Z výše popsané rekapitulace je zřejmé, že byly splněny podmínky ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. pro konání jejího výslechu v nepřítomnosti obviněného, o čemž prvostupňový soud rozhodl usnesením. Po předvedení obviněného do jednací síně mu byl přehrán zvukový záznam o výslechu svědkyně L.S. Poté k dotazu podle §214 tr. ř. uvedl, že nemá žádné další dotazy na svědkyni, když všechny dotazy, které měl připraveny, předal svému obhájci, který je svědkyni položil místo něj a ta na dotazy řádně odpověděla (č. l. 348 spisu). Dovolací námitku obviněného, která spočívala v tvrzení, že byl zkrácen na svých právech tím, že nebyl přítomen u hlavního líčení svědeckému výslechu, čímž mu mělo být upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces, tudíž nelze akceptovat.
V rámci citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného L.K., pokud v podrobnostech zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů a na podkladě těchto tvrzených procesních nedostatků shledává vady v právním posouzení svého jednání (že mělo být kvalifikováno jako přestupek podle §49 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb.). Jak již bylo shora řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci se však o takovou situaci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného L. K. a proč nevyhověl jeho návrhu na provádění dalších důkazů. S učiněnými skutkovými zjištěními, včetně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů, se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci. Taktéž odůvodnil, proč neakceptoval návrhy obviněného na doplnění dokazování.
V dovolání obviněný rovněž namítá, že druhý skutek trestného činu vraždy u pachatele, který byl za první skutek odsouzen nebo potrestán, nelze podřadit pod opětovnost, nýbrž pod zvlášť nebezpečnou recidivu. Tím zpochybňuje právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a to naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále vytýká i chybnou aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Tyto výhrady obsahově uplatněný dovolací důvod naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda zjištěný skutek byl správně právně posouzen.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá-li uvedený čin opětovně.
Z ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Objektem předmětného trestného činu je lidský život, předmětem útoku je živý člověk. Objektivní stránka trestného činu náleží v usmrcení, přičemž použité prostředky nerozhodují. Pachatelem může být kdokoliv.
Pod pojmem opětovně (§219 odst. 2 písm. c) tr. zák.) se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin vraždy uvedený v §219 odst. 1 tr. zák. opakuje, tedy především souběh trestných činů podle §219 tr. zák., přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Patří sem však samozřejmě i případy, kdy pachatel byl v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Pod tento pojem lze zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl.
Podle Nejvyššího soudu je z popisu skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobněji rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, evidentní, že obviněný L. K. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Ze skutkového zjištění plyne, že obviněný „…ve stavu prosté opilosti, bez jakékoliv zjevné příčiny, veden záměrem usmrtit poškozeného B. J., v okamžiku, kdy jmenovaný poškozený stál k němu čelem, tohoto, za pomoci kuchyňského nože s délkou čepele 13,5 cm, který držel ve své pravé ruce, znenadání fyzicky napadl tak, že mu zasadil jednak řeznou ránu do levé tváře o délce 15 cm … jednak řeznou ránu do krku vlevo o délce 4 cm (čímž mu způsobil v rozsudečném výroku specifikovaná poranění), přičemž toliko shodou šťastných okolností a díky aktivní sebeobraně poškozeného nedošlo ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění, zejména k protětí cévních a nervových svazků na levé straně krku, což mohlo vést ke smrti poškozeného v důsledku vykrvácení.“ Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 18 a 19 zdůraznil: „…útok obžalovaného vůči poškozenému byl veden opakovaně bodnořezným nástrojem s dlouhou čepelí a navíc do oblasti těla, kde jsou uloženy tepny a cévy, jejichž zasažení by mohlo bezprostředně ohrozit poškozeného na životě.“ Rovněž podtrhl: „K dokonání trestného činu nedošlo jen díky následné sebeobraně poškozeného, který v podstatě téměř nebyl pod vlivem alkoholu a rovněž díky lékařské pomoci a operativnímu zákroku, kterému se poškozený bezprostředně podrobil.“ Jelikož obviněný již v minulosti spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. – viz odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1994, sp. zn. 1 T 55/93, je i podle Nejvyššího soudu v jeho činu naplněn též znak opětovnosti vyžadovaný ustanovením §219 odst. 2 písm. c) tr. zák. Ve smyslu znění §88 odst. 1 tr. zák. tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění – obviněný trestný čin spáchal ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., který zahrnuje všechny podstatné znaky předmětného trestného činu. V této souvislosti krajský soud na str. 18 odůvodnění rozsudku poukázal nejen na osobu obviněného, který byl v minulosti opakovaně odsouzen pro násilnou trestnou činnost, ale i na skutečnost, že „…vzhledem k charakteru útoku a použitému nástroji obžalovaný zcela jednoznačně věděl, že svým jednáním může způsobit takové porušení zákona, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.“ Byť obviněný v trestním řízení popřel, že by měl záměr poškozeného usmrtit, tak na úmyslné zavinění v jeho činu bylo oprávněně usuzováno ze skutečností objektivní povahy. Nejvyšší soud toliko dodává, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák. – znaku, že čin byl spáchán opětovně – postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. b) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Posouzení skutku jako trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. [v podání je chybně uveden §261 odst. 1 písm. g) tr. ř.] nepřichází v úvahu, neboť ze skutkového zjištění vyplývá, že se obviněný v době jeho spáchání nenacházel ve stavu nepříčetnosti, jak připomíná i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
V rozhodnutích Vrchního soudu v Praze ve věcech sp. zn. 5 To 55/92 a sp. zn. 5 To 77/93 bylo konstatováno: „Opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva mají společný základ ve spáchání dřívějšího trestného činu vraždy. Přesto se vzájemně nevylučují a mohou se uplatnit zároveň vedle sebe. Opětovnost činu podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák. zahrnuje jen samotnou skutečnost, že pachatel již dříve spáchal čin, jehož podstatou je úmyslné usmrcení jiného, a to bez ohledu na okolnost, zda byl či nebyl pro dřívější čin odsouzen, potrestán apod. Naproti tomu zvlášť nebezpečná recidiva podle §41 odst. 1 tr. zák. předpokládá, že pachatel již byl pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, to znamená, že byl pravomocně odsouzen, že vykonal alespoň část uloženého trestu a že ohledně předchozího odsouzení nenastal účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Z porovnání okolností, které zahrnuje opětovnost podle §219 odst. 2 písm. c) tr. zák., s okolnostmi, jež zahrnuje zvlášť nebezpečná recidiva podle §41 odst. 1 tr. zák., vyplývá, že zvlášť nebezpečná recidiva pokrývá právě ty okolnosti, jež stojí mimo rámec znaků opětovnosti. Proto se může zvlášť nebezpečná recidiva uplatnit vedle opětovnosti, tj. současně s ní, aniž by se vzájemně vylučovaly“ (Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon, Komentář, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1306). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 7 Tdo 410/2004, bylo na str. 3 mimo jiné uvedeno: „Znaky zvlášť nebezpečné recidivy nejsou naplněny samotným spácháním dřívějšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ale teprve tím, že pachatel je pro takový čin potrestán. Zvlášť nebezpečná recidiva tedy zahrnuje ty okolnosti, které přesahují znaky opětovnosti. I když opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva mají společný základ v tom, že obě vycházejí ze spáchání dřívějšího činu (útoku), pokrývají každá jiný okruh okolností: opětovnost vyjadřuje jen to, že se dřívější čin stal, zatímco zvlášť nebezpečná recidiva vyjadřuje to, že pachatel alespoň zčásti vykonal trest uložený za dřívější čin. Z této rozdílnosti vyplývá, že obě uvedené okolnosti, z nichž každá jinak podmiňuje použití vyšší trestní sazby, mohou být vedle sebe, vzájemně se nevylučují a mohou se uplatnit současně.“ S těmito právními názory, přičemž na posledně citovaný důvodně poukázal i Krajský soud v Ostravě (str. 19 rozsudku), se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. S námitkou obviněného, že v jeho trestní věci nemohou být současně naplněny opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva, proto nelze souhlasit.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost . Podle §41 odst. 2 tr. zák . zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon (tj. trestní zákon) stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009)
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
Z opisu z Rejstříku trestů plyne, že obviněný L. K. byl v minulosti opakovaně odsouzen, naposledy rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1994, sp. zn. 1 T 55/93, mimo jiné pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl potrestán úhrnným trestem odnětí svobody v trvání 14 roků. Ze skutkové věty zmíněného rozsudku se v bodě 4. výroku podává, že obviněný dne 19. 11. 1992 ve S. „v bytě J. L., v podnapilém stavu v úmyslu tohoto usmrtit napadl jej dýkou s délkou čepele 12,3 cm tak, že ho nejméně 8 krát s větší intenzitou bodl do hrudníku a dutiny břišní, přičemž poškozenému poranil levou plíci a dále surovým způsobem zasadil poškozenému četné i hluboké řezné a zohyžďující rány do obličeje a krku a proťal mu takto krkavici a hrdelní žílu vlevo, v důsledku čehož L. na místě zemřel“ (č. l. 217 a násl. tr. spisu). V tomto konkrétním případě se tedy rovněž jednalo o napadení poškozeného nožem do oblasti obličeje a krku. Taktéž nelze přehlédnout, že konstatovaným rozsudkem byl obviněný uznán vinným a odsouzen i za další zvlášť závažné úmyslné trestné činy, a to pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. (bod 2. výroku) a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 5. výroku). Z výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný po vykonání celého trestu propuštěn dne 19. 11. 2006 a téhož dne byl eskortován do PL O. k výkonu nařízeného ústavního psychiatricko-sexuologického léčení, odkud byl propuštěn dne 11. 2. 2008.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný L.K.se v nyní posuzovaném případě dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
V rámci posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nutno vzít v úvahu, že pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. obviněný spáchal (napadení poškozeného B. J. nožem do oblasti obličeje a krku) obdobným způsobem, jako předchozí trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě na str. 19 – 20 oprávněně poukázal na skutečnost, že ze sedmi odsouzení obviněného v minulosti, která jsou uvedena v opisu z Rejstříku trestů, bylo šest za násilnou trestnou činnost. Zjevně jde tak o osobu, kterou nelze hodnotit jinak, než negativně, neboť má k tomuto druhu trestné činnosti výrazné sklony. Je skutečností, že naposledy byl obviněný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1994, sp. zn. 1 T 55/93, přičemž následně vykonával tímto rozhodnutím uložený trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, z jehož výkonu byl po vykonání celého trestu propuštěn dne 19. 11. 2006. Zde je nutno připomenout, že „Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, ale i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu“ (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Současně je nutno zdůraznil, že dobu (kolem tří let), jež v daném případě uplynula od propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do spáchání předmětné trestné činnosti, je nutno hodnotit jako okolnost, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
S poukazem na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného L. K. jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. (vše trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 2009). Shledaná speciální recidiva, celková závažnost předchozí i nynější trestné činnosti, negativní hodnocení osoby obviněného, která má výrazné sklony k páchání násilné trestné činnosti a poměrně krátká doba od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin a spácháním nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě též aplikovaná právní věta. Námitky obviněného, které v tomto směru formálně relevantně v dovolání uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž vznesl výhradu, jež spočívá v tvrzení, že trest odnětí svobody mu byl uložen v rozporu s ustanovením §42 odst. 1 tr. zák., kterou opřel, jak již bylo řečeno, o neexistující dovolací důvod – ustanovení §265b odst. 1 písm. y) tr. ř.
Na trestný čin vraždy zákon v §219 odst. 2 tr. zák. stanoví trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest . Podle §29 odst. 1 věty první tr. zák. platí, že výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí . Ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody . Z ustanovení §42 odst. 2 tr. zák. plyne, že horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Jak již bylo řečeno, byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 To 100/2010, obviněnému L. K. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti tří roků. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že odvolací soud obviněnému uložil zmíněný výjimečný trest odnětí svobody podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák., a to v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §29 odst. 1 tr. zák. a modifikované ustanovením §42 odst. 1 tr. zák., při respektování ustanovení §42 odst. 2 tr. zák. Rozhodnutí není v rozporu s čl. 4 odst. 1 Protokolu 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (stanoví, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu ), jak je naopak tvrzeno v mimořádném opravném prostředku.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného L. K. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k