ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.535.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 535/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 dovolání, které podal obviněný J. A. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 105/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 281/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 24 T 281/2007, byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. v souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. a) tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 411/2005 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §201 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 411/2005 Sb., za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali odvolání obviněný J. A. a v jeho neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, přičemž usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 105/2007, byla podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítnuta.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. A. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. V podrobnostech poukázal na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, který rozhodoval v intencích závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1025/2007. Uvedl, že si je vědom toho, že hodnocení důkazů náleží prvostupňovému soudu s tím, že z důkazů je nutno vycházet pro právní posouzení skutku z hlediska, zda se stal či nikoli, a pokud ano, tak jakým způsobem má být právně kvalifikován. Obviněný namítl, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou aplikace zásady in dubio pro reo, neboť jednoznačně stavěl na důkazech provedených na základě žalobního návrhu, odmítl jeho obhajobu jako účelově konstruovanou, přičemž se nevypořádal s důvody, pro které nebyl vyslechnut jím navržený svědek L.S. Ten jako bývalý příslušník Policie ČR mohl objasnit, zda obviněný byl v předmětném motorovém vozidle přítomen, což mělo význam ohledně otázky, zda se stal skutek, jímž byl uznán vinným, zda jej spáchal dovolatel, a zda byla naplněna objektivní a subjektivní stránka uvedených trestných činů. To platí zejména pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle obviněného se odvolací soud blíže nezabýval tím, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu podle §201 písm. a) tr. zák. a materiálním znakem uvedených trestných činů. Dodal, že trest byl uložen pravomocně po značně dlouhé době od okamžiku, kdy měl předmětný skutek spáchat.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 105/2007, jakož i řízení předcházející a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně shrnul, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce konstatoval, že skutečnosti namítané obviněným nekorespondují s jím zvoleným dovolacím důvodem. Připomněl, jak je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl soudem zjištěn, avšak nepřipouští vytýkat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Dovolací důvod nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně hodnocení skutkového stavu. Nejvyšší soud vychází ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení. V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., Nejvyšší soud není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři.
Dále státní zástupce uvedl, že obviněný v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem. Poukázal na skutečnost, že z vymezení obsahu dovolání v §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).
Námitky směřující proti výroku o vině z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, které byly obviněným uplatněny, by podle státního zástupce mohly mít z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěnými a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Zdůraznil, že takový extrémní nesoulad však v dané věci není dán a obviněný ho v dovolání ani výslovně nenamítl.
Ve vyjádření státní zástupce zdůraznil, že obviněný nevytkl napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, žádnou vadu, jež by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, jak jsou v §265b odst. 1 tr. ř. zakotveny. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl dovolání, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. A. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J.A. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Obviněný vytýká, že skutkový stav byl chybně zjištěn a že nebyl vyslechnut jím navržený svědek. Konstatuje, že se městský soud nevypořádal s otázkou aplikace zásady in dubio pro reo. V návaznosti na to zpochybňuje naplnění objektivní, subjektivní a materiální stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, případně uvádí, že těmito náležitostmi se odvolací soud v rozhodnutí blíže nezabýval. Nutno zdůraznit, že námitky, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze též připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé i argumentačně doplnil Městský soud v Praze na str. 3 až 4 odůvodnění napadeného usnesení.
V posuzované trestní věci je pro dovolací soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný J. A. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 7 (následně též Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. v souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. a) tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 411/2005 Sb.
Žádný dovolací důvod nenaplňuje ani námitka obviněného J. A., že trest mu byl uložen po značně dlouhé době od okamžiku, kdy měl předmětný skutek spáchat. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud považuje za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil) výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Lze jen stručně uvést, že obviněnému J. A. byl uložen přípustný druh trestu odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby. Při úvaze o trestu soudy obou stupňů důsledně vycházely zejména z ustanovení §3 odst. 4, §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., přičemž rovněž nepřehlédly, že od spáchání skutku uběhla již poměrně dlouhá doba, jak je zřejmé z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (srov. argumentaci na str. 4 rozhodnutí).
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. A., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k