ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.560.2011.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 dovolání, které podal obviněný J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 68 To 219/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 242/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 5 T 242/2009, byl obviněný J. H. uznán vinným, že:
1 a) dne 11. 8. 2009 kolem 15:30 hodin v obci P., část L., okres P., na místní autobusové zastávce, poté, co P. K., A. K. a V. R. vystoupili z autobusu a on zůstal sedět v předmětném autobuse na zadním sedadle u pravého okna, vytáhl velký lovecký nůž s černou rukojetí o délce čepele 15-20 cm, kdy s tímto nožem máchnul jakoby chtěl bodnout nebo podřezat, přičemž se na jmenované upřeně díval, což P. K., A. K. a V. R., vnímali jako demonstraci záměru něco jim udělat, v důsledku čehož pojali důvodnou obavu, že takto prezentované výhrůžky vůči jejich osobám uskuteční,
1 b) dne 12. 8. 2009 v době kolem 09:30 hodin v H., okres P., před prodejnou P. M., počal sledovat ze vzdálenosti asi 2 metrů zde procházející A. K., přičemž ve svých rukách ve výšce pasu držel velký lovecký nůž s černou rukojetí o délce čepele 15-20 cm, kdy čepel směřovala proti ní, přičemž se na ni upřeně díval, což A. K., vnímala jako demonstraci záměru něco jí udělat, v důsledku čehož pojala důvodnou obavu, že takto prezentované výhrůžky vůči její osobě uskuteční, zejména pak v návaznosti na jeho osobu a obdobné jednání z předchozího dne,
1 c) dne 18. 8. 2009 kolem 18:00 hodin v obci P., část L., okres P., v prostoru místního rybníka u příjezdové cesty k domu, v době, kdy zde na kolečkových bruslích projížděly P. K. a A. K., bezdůvodně vystoupil na cestu, přičemž jim slovně vyhrožoval, že je stejně jednou podřeže, v důsledku čehož P. K. a A. K., pojaly důvodnou obavu, že svou výhrůžku uskuteční, zejména pak v návaznosti na jeho osobu a předchozí výhružná jednání,
2) dne 11. 9. 2009 kolem 17:15 hodin v obci P., část L., okres P., na místní autobusové zastávce, poté, co A. K. vystoupila z autobusu a on zůstal sedět uvnitř autobusu v jeho zadní části, na ni mával velkým loveckým nožem s délkou čepele 15-20 cm, přičemž se na jmenovanou upřeně výhružně díval, což A. K., vnímala jako demonstraci záměru něco jí udělat, v důsledku čehož pojala důvodnou obavu, že takto prezentované výhrůžky vůči její osobě uskuteční, zejména pak v návaznosti na jeho osobu a předchozí výhružná jednání.
Takto zjištěná jednání obviněného soud prvního stupně kvalifikoval jako:
- trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. [v bodě 1 a), b), c) výroku],
- trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. [v bodě 2 výroku].
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §197a odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti konstatovanému rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 68 To 219/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívají v nesprávném právním posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný připomněl, jak je trestný čin podle §197a odst. 1 tr. zák. vymezen v zákoně. Uvedl, že nezbytnou podmínkou pro naplnění znaků jeho skutkové podstaty je rovněž skutečnost, že jednání obviněného musí být nejen úmyslné a naplňovat vyhrožovací charakter, ale musí být i s určitostí zaměřené na objekt chráněný trestním zákonem, kterým je klidné občanské soužití proti vyhrožování usmrcením či jiné újmě na lidském zdraví. Namítl, že touto otázkou se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly. Vytkl, že absentují závěry o naplnění subjektivní stránky jeho jednání včetně motivu se zaměřením na objekt chráněný zákonem, zejména nebylo prokázáno, že by u sebe nosil či případně někdy vlastnil velký lovecký nůž s černou rukojetí o délce čepele 15-20 cm. Bylo prokázáno, že poškození z něj mají obavy kvůli jeho trestní minulosti, aniž by takovouto důvodnou obavu svým jednáním zapříčinil.
Dále obviněný shledal nedostatky ve skutkových zjištěních soudů s tím, že z pohledu hmotného práva jsou důvodem pro nesprávné právní posouzení. Odkázal na čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatoval, že zásada spravedlivého procesu vyžaduje, aby právní posouzení odpovídalo skutkovým zjištěním, přičemž interpretace provedených důkazů musí odpovídat základním zásadám trestního řízení i principu presumpce neviny, z níž vyplývá i princip in dubio pro reo, jehož je soud povinen při hodnocení důkazů použít. Právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo jejich neúplný soubor, nemůže být v souladu s hmotným právem. Obviněný zmínil, že k problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud judikoval, na což v podrobnostech poukázal. Dodal, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jejichž provedení soud bez řádného uvedení důvodů zamítl (§125 odst. 1 tr. ř.), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Poznamenal, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které důkazy vyhodnotí a jaké nikoli, resp. o které opře své skutkové závěry a jaké opomene. To sice neznamená, že by byl soud povinen veškerým důkazním návrhům vyhovět. Pokud jim však soud nevyhoví, tak podle judikatury musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. provedené důkazy nepřevzal za základ svých skutkových zjištění. V opačném případě nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní a řízení je zatíženo vadou, která není v souladu s principy spravedlivého procesu, jimiž se obecné soudy musí řídit.
Podle obviněného tím, že soudy nepřipustily provedení obhajobou navrhovaných důkazů a ve svých úvahách se nedostatečným způsobem s argumenty obhajoby vypořádaly, tak se dopustily nezákonnosti a protiústavnosti, jež spočívá v nerespektování základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž byl zkrácen v právu na obhajobu, neboť důkazy mohly objektivně posoudit věrohodnost jeho výpovědí a poškozených za situace, kdy nebyl v rámci dokazování zjištěn motiv jeho jednání. Řízení je zatíženo vadou, která není v souladu s principy spravedlivého procesu garantovaného Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak obviněný konstatoval, soudy obou stupňů do svého rozhodnutí převzaly původní skutkovou větu obžaloby, aniž by se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly všemi skutečnostmi tvořícími součást této skutkové věty, na které v podrobnostech odkázal. Pokud objektivně skutečnosti nevyhodnotily, nemohly dospět k závěru, že se jednání popsané v obžalobě stalo. V odůvodnění rozhodnutí se nevypořádaly s jeho obhajobou. Podrobně sice rozepsaly provedené důkazy, avšak vyhodnocení těchto důkazů je stručné a nedostatečné, neboť soudy dostatečně nevyložily, o které konkrétní důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, stejně jako v případě odporujících si důkazů neuvedly, z jakého důvodu se tím kterým řídily. Ve svém důsledku se nevypořádaly s obhajobou obviněného, pokud poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích poškozených, a to mimo jiné ohledně skutku pod bodem 1 c) obžaloby. Svědkyně shodně uvedly, že předmětný den je společně s obviněným musel vidět svědek S., který byl ve vzdálenosti cca 20 metrů. Ten ale uvedl, že sice viděl poškozené, ale nikoliv obviněného. Proto je pochybné, zda se skutek vůbec stal. Při rozhodování soudy nepostupovaly tak, aby pečlivě uvážily veškeré okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, zejména v otázce naplnění obligatorních znaků vytýkaného trestného činu spočívajících v jednání obviněného a zavinění ve formě úmyslu, jakožto i případného motivu jeho jednání.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2010, č. j. 68 To 219/2010-300, i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 3. 2010, č. j. 5 T 242/2009-224, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 4. 4. 2011 Nejvyšší soud obdržel sdělení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. H. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný sice tvrdí porušení svého práva na obhajobu a spravedlivý proces, avšak v předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově, a to ve spojení s podrobným odůvodněním usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného J. H., proč nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně poukázat na ve věci učiněná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu . Ustanovení §4 písm. a) tr. zák. zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. v trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Z tzv. skutkových vět, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Přerově (viz jejich doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývají skutečnosti, které naplňují v jednání obviněného J. H. skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný jinému vyhrožoval usmrcením a těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Ze skutkových zjištění je evidentní, že opakovaně vyhrožoval poškozeným použitím nože, rovněž došlo k ústní výhrůžce podřezáním, přičemž i s ohledem na osobu obviněného a jeho trestnou činnost spáchanou v minulosti, o které poškození věděli, byly výhrůžky způsobilé vyvolat v nich důvodnou obavu o život a zdraví. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění – obviněný jednal ve formě úmyslu přímého [§4 písm. a) tr. zák.], když zjevně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je ochrana jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Odvolací soud oprávněně shledal motiv v protiprávním jednání obviněného v tom, že „…popsanými skutky se takto mstil rodině K. a svým jednáním je jako odvetu ve své podstatě terorizoval“ (str. 10 usnesení). Nebezpečnost činu obviněného pro společnost spočívá ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který vyšší formou úmyslného zavinění porušil. Rovněž nutno vzít v úvahu, že šlo o několik protiprávních útoků, které směřovaly vůči více osobám a nelze pominout ani negativní hodnocení osoby obviněného, neboť byl v minulosti odsouzen za závažné úmyslné trestné činy proti lidskému zdraví (viz bližší argumentace na str. 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu je podstatné, že obviněný J. H. svými námitkami obsahově nenaplnil žádný dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. H., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k