ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.597.2011.2
sp. zn. 6 Tdo 697/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného R.H. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 9 To 509/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 67/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 9 To 509/2010, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 T 67/2010, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozsudku uvedeno. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí obviněný R. H. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 9 To 509/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. S použitím §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného R. H. uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku a za který ho odsoudil podle §196 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Vůči citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též i „dovolatel“) v neprospěch obviněného R. H.dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel připomněl, jak ve věci rozhodl Okresní soud v Kolíně a následně o odvolání obviněného Krajský soud v Praze. Konstatoval, že odvolací soud shledal správnými skutková zjištění prvostupňového soudu, stejně jako posouzení celého skutku podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, neboť páchání přečinu bylo dokončeno až za účinnosti této právní normy. Vedle těchto nepochybně správných závěrů, však odvolací soud učinil i závěr, že obviněný sice byl v posledních třech letech pro takový čin odsouzen, avšak v roce 2010, tj. za účinnosti trestního zákoníku, svou vyživovací povinnost neplnil jen po dobu tří měsíců a šesti dnů, což je doba kratší než doba trestním zákoníkem obecně vyžadovaná pro trestnost zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, pokud dovodil, že k předchozímu odsouzení pro takový čin nelze přihlédnout a nelze použít tomu odpovídající právní kvalifikaci podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v takto kvalifikované formě nebyl skutek páchán po dostatečně dlouhou dobu. Podle jeho názoru výrok o vině tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dále dovolatel připomněl, že soud prvního stupně ve výroku o vině konstatoval, že obviněný byl v roce 2009 dvakrát odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., načež výslovně citoval trestní příkaz Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 3 T 195/2009, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2010. Dodal, že stejně tak mohl citovat i trestní příkaz Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 T 66/2009, jenž nabyl právní moci dne 25. 6. 2009. Upozornil, že obviněný je speciálním recidivistou, který se v dovolávané věci úmyslně vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti po dobu přesahující čtyři měsíce a již tím naplnil skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Poznamenal, že ustanovení §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku navíc vyžaduje k naplnění této kvalifikované skutkové podstaty pachatelovo předchozí odsouzení nebo potrestání pro takový čin v posledních třech letech. Za irelevantní označil to, zda se obviněný vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti po dobu přesahující čtyři měsíce až po nabytí účinnosti trestního zákoníku, neboť plnění této vyživovací povinnosti se vyhýbal již v období do konce roku 2009, tj. za účinnosti trestního zákona a pokračoval v tom i za účinnosti trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Znak předchozího odsouzení v posledních třech letech rovněž shledal naplněným. Zdůraznil, že obviněný byl povinen platit výživné k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci, takže na změnu právní úpravy od 1. 1. 2010 v důsledku nabytí účinnosti trestního zákoníku (a s tím spojenou vyšší přísnost trestního postihu) mohl včas reagovat. Postačovalo, aby do 15. 1. 2010 začal výživné opětovně platit.
Jak dále dovolatel uvedl, již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Jelikož v posuzovaném případě žádné mimořádné okolnosti neexistují, pak již sama skutečnost, že obviněný byl v posledních 3 letech pro takový čin odsouzen (a to dokonce opakovaně), stupeň nebezpečnosti činu relevantním způsobem zvyšuje.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 9 To 509/2010, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí o podaném odvolání obviněného.
Rovněž vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s konáním neveřejného zasedání pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil obviněný, a to prostřednictvím obhájců dvěma podáními.
V písemnosti ze dne 3. 2. 2011 obviněný uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který správně posoudil jak nebezpečnost uvedeného skutku, tak i skutečnost, že trestný čin zanedbání povinné výživy byl konán po krátkou dobu jak před účinností nového trestního zákoníku, tak po jejím nabytí. Rovněž způsobená škoda nebyla nijak velká a skutku se dopustil ve složité životní situaci, když se snažil vše uvést do pořádku. Obviněný vyslovil souhlas s názorem krajského soudu, že uložení přísnějšího trestu by nenaplnilo svou funkci jeho převýchovy. Poznamenal, že byl obviněn z trestného činu za účinnosti nového trestního zákoníku, a proto mohl být odsouzen jen za skutky, které spáchal v období jeho účinnosti a nikoli za skutky spáchané před tím. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř. odmítl dovolání. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním mimořádného opravného prostředku v neveřejném zasedání.
V podání ze dne 8. 4. 2011 obviněný poukázal na odlišnosti vymezení trestného činu zanedbání povinné výživy v ustanovení §213 odst. 2 tr. zák. a přečinu zanedbání povinné výživy v ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku. Připustil, že se vyhýbal vyživovací povinnosti déle než čtyři měsíce, čímž mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §213 tr. zák., a že byl v roce 2009 dvakrát odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. Konstatoval, že pro použití přísnější trestní sazby podle §196 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je třeba, aby se vyhýbal vyživovací povinnosti po dobu nejméně čtyř měsíců za současné účinnosti přísnější sazby pro speciální recidivu. Odmítl argumentaci nejvyššího státního zástupce s odůvodněním, že její akceptací by došlo k narušení předvídatelnosti trestního práva. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu lze akceptovat jako správné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání nejvyšší státní zástupce v podrobnostech vytýká, že zjištěný skutek byl v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně právně posouzen. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku – právní posouzení skutku, jak je popsán ve výroku v rozsudku Krajského soudu
v Praze, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán . Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
V tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 T 67/2010, který byl v odvolacím řízení zrušen, bylo obviněnému R. H. kladeno za vinu, že
v době od 1. 11. 2009 do 6. 4. 2010 v místě svého trvalého bydliště ani nikde jinde záměrně neplnil vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi, bytem u matky, vyplývající mu ze zákona o rodině, jejíž výše byla na základě dohody obžalovaného s matkou dítěte stanovena rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, č. j. 22 Nc 250/2007-14, ze dne 2. 10. 2007, který nabyl právní moci téhož dne, na částku 1.500,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky K. H., v důsledku čehož dluží na výživném k jejím rukám 7.500,- Kč, přičemž v uvedeném období s výjimkou dohody o provedení práce v době od 24. 3. do 30. 6. 2010 u firmy Halko, s. r. o., nijak legálně nepracoval ani fakticky nepodnikal, ačkoli měl do 31. 12. 2009 vystavené platné živnostenské oprávnění s předmětem podnikání obráběčství a příslušný úřad práce, kde byl jako uchazeč o zaměstnání veden pouze v době od 18. 11. 2009 do 24. 1. 2010 se sankčním vyřazením pro nespolupráci, evidoval větší množství volných pracovních míst odpovídajících jeho vzdělání a kvalifikaci, kde by mohl jako osoba se středoškolským vzděláním s maturitou pobírat dostatečně vysoký výdělek k hrazení výživného, čímž se vyhýbal práci, záměrně zbavoval svých příjmů a ztěžoval vymáhání dlužného výživného srážkami ze mzdy či jiným způsobem výkonu rozhodnutí, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl za trestný čin zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 2 trestního zákona v roce 2009 dvakrát odsouzen, naposledy trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně, č. j. 3 T 195/2009-43, ze dne 29. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2010, a kterým mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, které dosud neodpracoval.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Praze v souladu s trestním zákoníkem, když dospěl v odvolacím řízení k závěru, že výše citovaný skutek, jenž popisuje jednání obviněného R. H., nelze posoudit jako přečin, jímž byl Okresním soudem v Kolíně uznán vinným. S vyjádřením obviněného k dovolání není možné souhlasit. V nově formulovaném výroku o vině odvolací soud vypustil z tzv. skutkové věty pasáž týkající se dřívějšího odsouzení obviněného a skutek právně posoudil pouze jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Ze skutkového zjištění je však evidentní, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky téhož přečinu, avšak podle §196 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku , jak ostatně nejvyšší státní zástupce důvodně namítá . Toto konstatování je namístě, neboť se nejen úmyslně [ ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ] vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného (svého nezletilého syna) po dobu delší než čtyři měsíce (v tomto směru nelze rozhodnutí nic vytknout), ale též byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen. Trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 T 66/2009, byl obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 6. 2009. T restním příkazem téhož soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 3 T 195/2009, byl uznán vinným stejným trestným činem, za který byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 2. 2010. Odvolací soud sice z tzv. skutkové věty vypustil dřívější odsouzení obviněného, které ale je součástí skutkového zjištění. Současně je nutno souhlasit s názorem nejvyššího státního zástupce, že je irelevantní, zda se obviněný vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti po dobu přesahující čtyři měsíce až po nabytí účinnosti trestního zákoníku – zákona č. 40/2009 Sb., k níž došlo dnem 1. 1. 2010, neboť plnění této vyživovací povinnosti se vyhýbal ode dne 1. 11. 2009, tj. již za účinnosti trestního zákona – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Protože jednání obviněného bylo ukončeno až dnem 6. 4. 2010, je potřebné skutek posoudit podle trestního zákoníku. V této souvislosti lze připomenout: „Jestliže alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.) byl spáchán za účinnosti nového (pozdějšího) trestního zákona, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli. Závěr o trestnosti všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle nového (pozdějšího) zákona však v takovém případě předpokládá, že ta část pokračujícího trestného činu (tzn. některý jeho dílčí útok), k jejímuž spáchání došlo ještě před účinností nového (pozdějšího) zákona, naplňuje zákonné znaky některé skutkové podstaty i podle trestního zákona dřívějšího, účinného v době jejího spáchání“ (viz rozhodnutí č. 27/2008 Sb. rozh. tr.). Rovněž je potřebné konstatovat: „Tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin jediný jen tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona vůbec trestné“ (srov. rozhodnutí č. 7/1994-I. Sb. rozh. tr.). I tato náležitost je v přezkoumávané trestní věci splněna.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že mimořádný opravný prostředek byl podán důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 9 To 509/2010. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu druhého stupně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o odvolání obviněného R. H. zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k