ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.633.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 633/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2011 o dovolání, které podal obviněný M. P . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 4/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 34 T 2/2010, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 12. 2009 kolem 18,30 hodin v H. u A., M. n., se záměrem odcizit zboží vešel do prodejny označené „Tabák, cigarety, alkohol a nápoje“, na přítomnou prodavačku D. T. C., sedící za prodejním pultem, zaútočil přineseným nožem, kterým ji zranil nejprve na hlavě, a když se začala bránit, za hlavu ji chytil, tlačil směrem k zemi a silou značné intenzity ji bodl do zad, přičemž vzhledem k povaze užitého nástroje, síle útoku, a s ohledem na místo, na které útok vedl, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ji může usmrtit, a tímto jednáním poškozené způsobil dvě povrchní řezné rány na hlavě v levé spánkové temenní krajině s krevními výrony v okolí, drobnou řeznou ranku u levé lopatky a bodnou ránu u pravé lopatky, při které došlo k průniku nože hrudní stěnou a úplnému probodnutí pravé plíce, a v důsledku zranění těchto důležitých orgánů byla poškozená bezprostředně ohrožena na životě selháním srdce a plic spolu s vykrvácením do pravé pohrudniční dutiny a bez včasné odborné lékařské pomoci a operačního zákroku, při němž jí musel být odstraněn horní lalok pravé plíce, by nepochybně zemřela“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Victoria Volksbanken Pojišťovna, a.s. částku 143.741,75 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D.T.C. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a krajský státní zástupce v Plzni, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 4/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zištný motiv jeho jednání dovodil z jeho prvních výpovědí z přípravného řízení, ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie a z jeho předchozí trestné činnosti. Poznamenal, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku cituje jeho výpověď ze dne 15. 12. 2010, z níž vyplývá, že si šel koupit do obchodu cigarety, ale prodavačka v obchodě nebyla. Vzal cigarety, a když si sundával batoh, do kterého chtěl cigarety dát, prodavačka se objevila ve dveřích, začala křičet a rozběhla se k němu. On ji odstrčil, aby mohl utéci. Cigarety nevzal, zůstaly ležet na stole. Do ruky vzal pouze batoh, chtěl utéci, ale prodavačka mu bránila v odchodu. Z batohu vytáhl nůž, který měl na svačinu a chtěl prodavačce nožem pohrozit, aby uhnula. Při potyčce oba upadli a při pádu poškozenou píchl. Prodavačka se poté zvedla a hodila po něm plechovku, když utíkal. V dalším řízení pak změnil svoji výpověď a popřel, že by poškozenou fyzicky napadl. Dále upozornil, že svědkyně D. T. C. podle odůvodnění rozsudku v přípravném řízení vypověděla, že jí nabízel věci, které měly pocházet z krádeží. Ona jeho nabídku odmítla. On odešel, ale po několika minutách se vrátil a hned jí napadl nožem takovým způsobem, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Neuvedla, že by jí něco odcizil. Rovněž mu nevyhrožovala, že oznámí na policii, že jí nabízel k prodeji odcizené věci. Podle jeho slov směřovalo další důkazní řízení k jeho usvědčení jako pachatele útoku na poškozenou, avšak motiv jeho jednání nebyl věrohodným způsobem objasněn, resp. prokázán, přesto byla přijata právní kvalifikace podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Konstatoval, že jestliže soud vycházel při uznání na vinu z jeho první výpovědi ze dne 13. 12. 2011, nemohl být prokázán zištný motiv jeho jednání. Podle jeho názoru takový motiv jednání nevyplývá ani z výpovědi poškozené, neboť ta uvedla, že ji hned napadl, nikoliv, že by odcizil nějaké zboží. Shledal, že z její výpovědi se nepřímo podává její domněnka, že ji napadl proto, že měl strach, aby neoznámila na policii, že jí nabízel k prodeji kradené zboží. Takováto domněnka se však může jevit jako nelogická, když pachatel ponechal poškozenou pouze zraněnou a tím by byl vystaven nebezpečí, že nabízení kradeného zboží bude poškozenou oznámeno na policii. Vyjádřil přesvědčení, že pravděpodobným motivem jeho útoku mohlo být opuštění prodejny a překonání odporu poškozené, která mu v opuštění prodejny bránila. Zhodnotil, že dovozovat zištný motiv z obsahu znaleckého posudku psychiatrického a psychologického a z jeho trestní minulosti je nedostatečné. Uzavřel, že motiv jeho jednání se celkově jeví jako neobjasněný, a proto měla být použita pouze právní kvalifikace podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že z argumentace obviněného je zřejmé, že primárně napadá skutková zjištění či postup soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů a vyvození skutečného stavu věci. Míří tedy spíše k navození odlišného skutkového základu, z něhož by nebylo možné dovodit naplnění zištné pohnutky, a tudíž by nepřipadalo v úvahu naplnění obviněným napadaného ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Shledal, že z rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího, která ve stručné podobě připomněl a k zásadním skutkovým zjištěním připojil i stěžejní důkazy tato zjištění potvrzující, byť jinak své rozhodnutí především zaměřil na změnu výroku o trestu a odůvodnění této změny. Vrchní soud připomněl, že vyjádření kvalifikační okolnosti „v úmyslu získat majetkový prospěch“ je v popisu skutku precizováno slovy „se záměrem odcizit zboží“ , což podle odvolacího soudu zcela odpovídá výsledkům dokazování, zejména původním výpovědím obviněného před tím, než se v dalším průběhu řízení jeho tvrzení od těchto výpovědí zásadně odchýlila a dostala se tak do konfliktu prakticky se všemi ostatními důkazy. Státní zástupce uzavřel, že za tohoto stavu není možno přisvědčit námitce obviněného, že jeho jednání nenaplnilo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť tato výhrada v podstatě konvenuje deklarovanému důvodu dovolání.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné s tím, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Ke shora uvedenému podání státního zástupce se posléze, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, vyjádřil obviněný. Prohlásil, že s názorem státního zástupce nesouhlasí. Podotkl, že je sice skutečností, že v popisu skutku jsou uvedena slova „se záměrem odcizit zboží“ , ale jak vyplývá z důkazního řízení, veškeré úsilí orgánů činných v trestním řízení bylo vedeno snahou usvědčit jeho osobu jako pachatele útoku na poškozenou. Přitom byl zcela opomenut motiv jeho jednání. Z výpovědi poškozené ani z jeho rozporných výpovědí nevyplývá, že by jednal v úmyslu odcizit zboží, resp. získat majetkový prospěch. Získání majetkového prospěchu se jako vhodný motiv jeho jednání jeví, leč tento motiv nebyl prokázán a je pouhou spekulací soudu. Podmínky pro užití právní kvalifikace podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. tak podle něho nebyly dány.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 4/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
6 Tdo 633/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2011 o dovolání, které podal obviněný M. P . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 4/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 2/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 34 T 2/2010, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 12. 2009 kolem 18,30 hodin v H. u A., M. n., se záměrem odcizit zboží vešel do prodejny označené „Tabák, cigarety, alkohol a nápoje“, na přítomnou prodavačku D. T. C., sedící za prodejním pultem, zaútočil přineseným nožem, kterým ji zranil nejprve na hlavě, a když se začala bránit, za hlavu ji chytil, tlačil směrem k zemi a silou značné intenzity ji bodl do zad, přičemž vzhledem k povaze užitého nástroje, síle útoku, a s ohledem na místo, na které útok vedl, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ji může usmrtit, a tímto jednáním poškozené způsobil dvě povrchní řezné rány na hlavě v levé spánkové temenní krajině s krevními výrony v okolí, drobnou řeznou ranku u levé lopatky a bodnou ránu u pravé lopatky, při které došlo k průniku nože hrudní stěnou a úplnému probodnutí pravé plíce, a v důsledku zranění těchto důležitých orgánů byla poškozená bezprostředně ohrožena na životě selháním srdce a plic spolu s vykrvácením do pravé pohrudniční dutiny a bez včasné odborné lékařské pomoci a operačního zákroku, při němž jí musel být odstraněn horní lalok pravé plíce, by nepochybně zemřela“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Victoria Volksbanken Pojišťovna, a.s. částku 143.741,75 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D.T.C. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a krajský státní zástupce v Plzni, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 4/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zištný motiv jeho jednání dovodil z jeho prvních výpovědí z přípravného řízení, ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie a z jeho předchozí trestné činnosti. Poznamenal, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku cituje jeho výpověď ze dne 15. 12. 2010, z níž vyplývá, že si šel koupit do obchodu cigarety, ale prodavačka v obchodě nebyla. Vzal cigarety, a když si sundával batoh, do kterého chtěl cigarety dát, prodavačka se objevila ve dveřích, začala křičet a rozběhla se k němu. On ji odstrčil, aby mohl utéci. Cigarety nevzal, zůstaly ležet na stole. Do ruky vzal pouze batoh, chtěl utéci, ale prodavačka mu bránila v odchodu. Z batohu vytáhl nůž, který měl na svačinu a chtěl prodavačce nožem pohrozit, aby uhnula. Při potyčce oba upadli a při pádu poškozenou píchl. Prodavačka se poté zvedla a hodila po něm plechovku, když utíkal. V dalším řízení pak změnil svoji výpověď a popřel, že by poškozenou fyzicky napadl. Dále upozornil, že svědkyně D. T. C. podle odůvodnění rozsudku v přípravném řízení vypověděla, že jí nabízel věci, které měly pocházet z krádeží. Ona jeho nabídku odmítla. On odešel, ale po několika minutách se vrátil a hned jí napadl nožem takovým způsobem, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Neuvedla, že by jí něco odcizil. Rovněž mu nevyhrožovala, že oznámí na policii, že jí nabízel k prodeji odcizené věci. Podle jeho slov směřovalo další důkazní řízení k jeho usvědčení jako pachatele útoku na poškozenou, avšak motiv jeho jednání nebyl věrohodným způsobem objasněn, resp. prokázán, přesto byla přijata právní kvalifikace podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Konstatoval, že jestliže soud vycházel při uznání na vinu z jeho první výpovědi ze dne 13. 12. 2011, nemohl být prokázán zištný motiv jeho jednání. Podle jeho názoru takový motiv jednání nevyplývá ani z výpovědi poškozené, neboť ta uvedla, že ji hned napadl, nikoliv, že by odcizil nějaké zboží. Shledal, že z její výpovědi se nepřímo podává její domněnka, že ji napadl proto, že měl strach, aby neoznámila na policii, že jí nabízel k prodeji kradené zboží. Takováto domněnka se však může jevit jako nelogická, když pachatel ponechal poškozenou pouze zraněnou a tím by byl vystaven nebezpečí, že nabízení kradeného zboží bude poškozenou oznámeno na policii. Vyjádřil přesvědčení, že pravděpodobným motivem jeho útoku mohlo být opuštění prodejny a překonání odporu poškozené, která mu v opuštění prodejny bránila. Zhodnotil, že dovozovat zištný motiv z obsahu znaleckého posudku psychiatrického a psychologického a z jeho trestní minulosti je nedostatečné. Uzavřel, že motiv jeho jednání se celkově jeví jako neobjasněný, a proto měla být použita pouze právní kvalifikace podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že z argumentace obviněného je zřejmé, že primárně napadá skutková zjištění či postup soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů a vyvození skutečného stavu věci. Míří tedy spíše k navození odlišného skutkového základu, z něhož by nebylo možné dovodit naplnění zištné pohnutky, a tudíž by nepřipadalo v úvahu naplnění obviněným napadaného ustanovení §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Shledal, že z rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího, která ve stručné podobě připomněl a k zásadním skutkovým zjištěním připojil i stěžejní důkazy tato zjištění potvrzující, byť jinak své rozhodnutí především zaměřil na změnu výroku o trestu a odůvodnění této změny. Vrchní soud připomněl, že vyjádření kvalifikační okolnosti „v úmyslu získat majetkový prospěch“ je v popisu skutku precizováno slovy „se záměrem odcizit zboží“ , což podle odvolacího soudu zcela odpovídá výsledkům dokazování, zejména původním výpovědím obviněného před tím, než se v dalším průběhu řízení jeho tvrzení od těchto výpovědí zásadně odchýlila a dostala se tak do konfliktu prakticky se všemi ostatními důkazy. Státní zástupce uzavřel, že za tohoto stavu není možno přisvědčit námitce obviněného, že jeho jednání nenaplnilo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť tato výhrada v podstatě konvenuje deklarovanému důvodu dovolání.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné s tím, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Ke shora uvedenému podání státního zástupce se posléze, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, vyjádřil obviněný. Prohlásil, že s názorem státního zástupce nesouhlasí. Podotkl, že je sice skutečností, že v popisu skutku jsou uvedena slova „se záměrem odcizit zboží“ , ale jak vyplývá z důkazního řízení, veškeré úsilí orgánů činných v trestním řízení bylo vedeno snahou usvědčit jeho osobu jako pachatele útoku na poškozenou. Přitom byl zcela opomenut motiv jeho jednání. Z výpovědi poškozené ani z jeho rozporných výpovědí nevyplývá, že by jednal v úmyslu odcizit zboží, resp. získat majetkový prospěch. Získání majetkového prospěchu se jako vhodný motiv jeho jednání jeví, leč tento motiv nebyl prokázán a je pouhou spekulací soudu. Podmínky pro užití právní kvalifikace podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. tak podle něho nebyly dány.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 4/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý