ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.637.2011.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 dovolání, které podal obviněný A. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 68 To 402/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 96/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 4 T 96/2009, byl obviněný A. Š. uznán vinným trestnými činy:
v bodě 1) výroku
- vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.,
- výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
- ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.,
v bodě 2) výroku
- výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl u obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 1 T 47/2009, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit České národní zdravotní pojišťovně, J., P., škodu ve výši 922,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 68 To 402/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný A. Š. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.
Obviněný konstatoval, že jeho jednání, kdy s M. Z. hovořil o opravě vozidla, nenaplnilo znaky trestného činu. Namítl, že pokud se jako každý jiný běžný zákazník tázal na opravu vozidla a náklady s tím spojené, nemůže jít o trestný čin vydírání. Zdůraznil, že jmenovaného fyzicky nenapadl, nevyhrožoval mu, ale pouze s ním hovořil o opravě vozidla. Rovněž nespáchal ani trestný čin úmyslného ublížení na zdraví. Uvedl, že M. Z. pracuje manuálně, a proto drobná poranění mohla vzniknout při výkonu jeho povolání, čímž se soud nezabýval. Rovněž vytkl, že nepřibral znalce z oboru soudního lékařství, který by se vyjádřil k otázce vzniku a charakteru poranění poškozeného.
Jelikož podle obviněného nebyl útok na osobu M. Z. věrohodným způsobem prokázán, nemohlo se jednat o trestný čin vydírání. Svědka tudíž nemohl nutit, aby něco konal, opominul popř. něco trpěl. Jejich výměna názorů o způsobu opravy vozidla nebyla takového rázu a intenzity, že by ji bylo možno kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví. Soud přesto dovodil, že spáchal trestné činy vydírání, výtržnictví a ublížení na zdraví, když bezvýhradně uvěřil tvrzení poškozeného, přičemž své rozhodnutí odůvodnil trestní minulostí dovolatele, aniž by byla jeho obhajoba vyvrácena.
Dále obviněný namítl, že v trestním řízení nebylo v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §89 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. ř. prokázáno, že se stal skutek uvedený pod bodem 1) rozsudku, když jediným svědkem skutkového děje byl M. Z., který vypovídal nevěrohodně a účelově. V této skutečnosti shledal vadu řízení. Proto nemohl být uznán vinným trestnými činy, jak jsou ve výroku rozsudku uvedeny. Svými dotazy ohledně opravy vozidla nenaplnil ani potřebnou míru společenské nebezpečnosti.
V dovolání obviněný rovněž popřel, že by napadl S. K. v restauraci S. b. ve V. M. a tímto jednáním se dopustil trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že naopak jmenovaný napadl jeho osobu. Taktéž z výpovědí svědků je zřejmé, že S. K. neuvedl, že jej napadl obviněný, ale že ho „někdo“ napadl zezadu. Přestože požadoval, aby bylo dokazování doplněno o výslech dalších svědků, popř. o záznam z kamerového systému v restauraci S. b., který by jeho vinu jednoznačně vyloučil, nebylo návrhu vyhověno. Tímto postupem byl poškozen. Při svém rozhodování o skutku soud vyšel pouze z výpovědí svědků, kteří nebyli přímými účastníky napadení poškozeného, ve svých výpovědích se odvolávali na tvrzení dalších osob a o celé události hovořili pouze zprostředkovaně. Obviněný zopakoval, že to byl naopak on, koho S. K. napadl. Poznamenal, že z výpovědí svědků vyplynulo, že poškozený byl tento den silně podnapilý, v důsledku toho do jeho osoby nejprve strčil, a poté jej i P. T. dokonce při dalším setkání v baru shodil ze židle. Proto nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a tudíž i v této části měl být zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutku dopustil, popř. věc měla být podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena komisi pro projednávání přestupků na Městském úřadu ve Valašském Meziříčí.
Jak obviněný uvedl, je sice pravdou, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán a tato skutečnost mu při rozhodování soudu výrazně přitížila, nemůže však být zodpovědný za všechny události, které se v jeho nejbližším okolí staly. Vytkl, že krajský soud, který projednával jeho odvolání, v němž upozorňoval na nesprávnost právního posouzení shora uvedených skutků, neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv tak měl a mohl učinit. Namísto toho odvolání zamítl.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 11. 2010, č. j. 68 To 402/2010-234, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 4 T 96/2009-167, jakož i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §226 písm. a) tř. ř. popř. §226 písm. c) tr. ř. zprostil jeho osobu v celém rozsahu obžaloby.
Nejvyšší soud obdržel sdělení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 4. 2011, č. j. 1 NZO 365/2011-7, že se k obsahu dovolání obviněného A. Š. nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného A. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný A. Š. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný uvádí, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že jeho vina nebyla nepochybně prokázána. V této souvislosti nesouhlasí s výpovědí poškozeného M. Z. ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku okresního soudu a zpochybňuje věrohodnost jeho tvrzení. Současně předkládá vlastní verzi události. Rovněž vytýká, že nebyl soudem přibrán znalec z oboru soudního lékařství k otázce vzniku a charakteru poranění poškozeného. V případě skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně konstatuje, že se soudy nevypořádaly s výpovědí poškozeného S. K. a přítomných svědků ohledně napadení jmenovaného v restauraci S. b. Tvrdí, že byl poškozeným sám napaden. Namítá, že byly odmítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, popř. záznamem z kamerového systému v restauraci S. b. ve V. M. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze událostí obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen zcela výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V dané trestní věci se však o takovou situaci nejedná. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného A. Š. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S těmito závěry se ztotožnil a argumentačně je doplnil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jak je zřejmé z odůvodnění na str. 3 a 4 dovoláním napadeného usnesení. Rovněž uvedl, proč nebylo vyhověno návrhu obviněného na doplnění dokazování. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno pod body 1) a 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný A. Š. nenamítá, že předmětné skutky byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud ve Vsetíně (následně též Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného A. Š., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k