ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.646.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 646/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. H . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 9 To 44/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 30/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 29 T 30/2010, byl obviněný Ing. M. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „ve dnech 9. 3. 2009, 11. 3. 2009 a 19. 3. 2009 jako zástupce společnosti Gaudea, s. r. o., v sídle společnosti LE PATIO INTERNATIONAL, s. r. o., uhradil a odebral zaplacené zboží a poté odjel do skladu společnosti LE PATIO INTERNATIONAL, s. r. o., kde opětovně využil, v úmyslu získat pro sebe na úkor poškozené společnosti majetkový prospěch, toho, že mu po předložení opisu dokladu o zaplacení zboží bude toto vydáno, a znovu tak v tomto malešickém skladu odebral stejné, ale již nezaplacené zboží, a to dne 9. 3. 2009 24x250 g balení zrnkové kávy v ceně 4.225,- Kč na dodací list, dne 11. 3. 2009 odebral 12x250 g balení zrnkové kávy v ceně 2.112,- Kč na dodací list, a dne 19. 3. 2009 odebral 12x250g balení kávy v ceně 2.112,- Kč na dodací list, čímž poškozené společnosti LE PATIO INTERNATIONAL, s. r. o., způsobil škodu ve výši 8.449,- Kč“ . Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti LE PATIO INTERNATIONAL, s. r. o. částku 8.449,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 9 To 44/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a v předchozím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku odvolacímu soudu vytkl, že se v podrobnostech nezabýval podstatou jeho odvolání, resp. že odůvodnění jeho rozhodnutí se jeví jako všeobecné odůvodnění, jež lze aplikovat na neurčitý počet jiných případů, kde soud nevyhoví odvolání. Dále prohlásil, že napadený rozsudek obsahuje věcné neprávnosti, nesprávné interpretace provedených důkazů, resp. že je ve skutkových závěrech vadný a popsaný skutkový stav není přiléhavý k obsahu důkazů, které byly nalézacím soudem provedeny. Podle jeho slov odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, v důsledku čehož skutek nesprávně hmotně právně posoudil, neboť z jeho strany nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, když současně jeho jednání nebylo nebezpečné pro společnost. Zdůraznil, že ani jeden ze slyšených svědků nebyl schopen s určitostí říci, kdo v inkriminovaných dnech předmětné zboží, ať již se jedná o sklad na P. nebo sklad na P., odebral, zda to byl vůbec on (obviněný). Následně připomněl a zhodnotil výpovědi svědků K., N., M., M., S. a K. Rovněž argumentoval, že z provedených důkazů se podává, že v účetnictví poškozené společnosti panoval chaos. Podotkl, že rozhodnutí o jeho vině bylo též postaveno na incidentu, který se stal dne 24. 3. 2009 v malešickém skladu s tím, že pro tento skutek však nebylo zahájeno trestní stíhání, a proto je zcela irelevantní jej hodnotit, resp. že se soud prvního stupně tímto incidentem zabýval jen okrajově a bez dalšího uvěřil výpovědím svědků, aniž by se zabýval četnými námitkami z jeho strany. Poté uvedl závěr odvolacího soudu, podle něhož : „je nutno uvést, že svědci byli v řízení před soudem I. stupně vyslýcháni s jeden a půl ročním odstupem od událostí, které měli ve své výpovědi popsat. Je proto přirozené, že si svědci N. a M. nemohli pamatovat, zda kávu v inkriminovaných dnech vydávali právě obžalovanému.“ , s tím, že dojde-li soud k takovému závěru, nemůže uznat stíhanou osobu vinnou trestným činem, neboť takové závěry jsou v rozporu s právním hodnocením skutku, postrádají logickou souvislost a odporují také zásadě in dubio pro reo. Dovodil, že v řízení provedenými důkazy rozhodně nebylo jeho jednání spočívající ve spáchání trestného činu podvodu prokázáno, a pokud soudy nižších stupňů shledaly, že tomu tak bylo, pak byl celý skutek nesprávně právně posouzen.
Dále akcentoval, že závěr o tom, zda skutek je zaviněný či nikoli, a pokud je zaviněný, o jakou formu zavinění jde, musí být podložen skutkovým zjištěním na podkladě dokazování, právě tak jako závěr o objektivních znacích trestného činu (viz č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Seznal, že z provedených důkazů ale nevyplývá jeho chtění zahrnující úmysl způsobit na majetku poškozené společnosti škodu nikoliv nepatrnou. Zopakoval, že v účetnictví poškozené společnosti panoval chaos. V této souvislosti argumentoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že na účetních dokladech byla podle toho, v jakém skladě se požadované zboží nacházelo, buď zkratka OFFICE (bylo-li ve skladu na P.) nebo CENTR (bylo-li ve skladu na P.). Upozornil, že on i svědkové N. a M. vypověděli, že mohlo dojít k vydání zboží v malešickém skladu, ačkoliv byl doklad označen OFFICE, popř. svědkyně M. potvrdila, že se mohlo stát, že byl vystaven daňový doklad pod zkratkou OFFICE, i když zboží ve skladu na P. nebylo, a bylo fakticky ve skladu v M., kam si pro něj zákazník musel přijet. Doplnil, že s ohledem na výši škody 8.449,- Kč nevěděl a ani nemohl vědět, co je škoda nikoliv nepatrná. Prohlásil, že subjektivní stránka trestného činu podvodu tak z jeho strany nebyla dána.
Závěrem, pokud jde o formální znaky trestného činu podvodu, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Přitom konstatoval, že otázku, zda naplnil znaky trestného činu podvodu, je nutno posuzovat v kontextu s tím, že základem posuzované věci byl soukromoprávní vztah. Připomněl, že byl dlouholetým obchodním partnerem poškozené společnosti. Namítl, že jde-li o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od nich je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. Pokud v poškozené společnosti existovaly poměry ve smyslu výpovědi jeho a svědků M. a N., dá se hovořit o lehkomyslnosti do té míry, že tato společnost nebyla schopna zajistit si jednoznačně skladové zásoby v tom kterém skladu a podle toho vystavovat i dodací listy. Tyto okolnosti nemohou jít k jeho tíži.
Stran materiálního znaku trestného činu podvodu (nebezpečnost pro společnost) vyjádřil přesvědčení, že již s ohledem na shora uvedené, kdy se jednalo o soukromoprávní podnikatelský vztah s poškozenou společností, zde nebezpečnost daného jednání pro společnost zcela absentuje. Poznamenal, že podle nalézacího soudu byla jeho jednáním poškozené společnosti způsobena škoda ve výši 8.449,- Kč a že za takové situace, ve spojení s okolnostmi jeho jednání, s ohledem na jeho osobu (byl s poškozenou společností v obchodně právním vztahu) a absenci jeho úmyslného jednání měly soudy obou stupňů dojít k závěru, že materiální stránka trestného činu podvodu chybí a měly ho obžaloby zprostit.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 9 To 44/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 29 T 30/2010, a věc přikázal ve smyslu ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 9 To 44/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci obviněný uplatnil druhou alternativu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. K této je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněná (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům převážně vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Především z uvedených skutkových (procesních) výhrad (tedy sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (výlučně z těchto námitek vyvozuje absenci formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.). V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.. Škodou nikoli nepatrnou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Jsou-li shora popsaná skutková zjištění posouzena v mezích rozvedených teoretických východisek, je zřejmé, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., tedy i objektivní stránku a stránku subjektivní [úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.].
Ze soudy zjištěných okolností činu plyne, že obviněný jiného – poškozenou obchodní společnost LE PATIO INTERNATIONAL, s. r. o. (resp. její zaměstnance oprávněné učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí) – uvedl v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo jeho obohacení a současně škoda nikoli nepatrná na majetku jmenovaného poškozeného. Přitom popis skutku neumožňuje jiný závěr, než ten, že takto jednal vědomě, cíleně a záměrně (chtěně) právě proto, aby ke škodě cizího majetku (majetku poškozené obchodní společnosti) sebe obohatil, a to při způsobení nikoli nepatrné škody, tedy v přímém úmyslu.
Stran námitky obviněného v tom smyslu, že nevěděl a ani nemohl vědět, co je škoda nikoli nepatrná, z níž také dovozuje absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, potom Nejvyšší soud toliko stručně poznamenává, že negativní omyl o obsahu norem obsažených v trestním zákoně pachatele neomlouvá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž (převážně) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o uvedené námitky, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.).
Obviněný ovšem rovněž namítl absenci materiální stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Takovou námitku je možno pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat.
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést, že podle §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutku (především vzhledem k výši způsobené škody, která nezanedbatelně přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, opakovanosti a promyšlenosti jednání obviněného, jeho úmyslnému zavinění v nejzávažnější formě - v úmyslu přímém i trestní minulosti obviněného) nelze soudům nižších stupňů oprávněně vytýkat závěr o jeho vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na soukromoprávní delikt.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý