ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.661.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 661/2011-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2011 o dovolání, které podal obviněný P. V . , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 6 To 3/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 50 T 3/2010, byl obviněný P. V. (dále je „obviněný“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od podvečerních hodin dne 9. 3. 2010 do přinejmenším 03.30 hod. dne 10. 3. 2010 v K. na ul. F., v bytě nacházejícím se ve 3. patře domu a obývaném tehdy jím samotným a poškozeným V. Š., jakož i na chodbě domu před bytem, za současné slovní rozepře se jmenovaným týkající se jeho údajného finančního dluhu, vztahu k družce obžalovaného V. a dalších vzájemných sporu, ač si uvědomoval, že poškozený nemusí jeho opakované útoky přežít a v době jeho napadání mu to nevadilo, tohoto fyzicky napadal tím způsobem, že mu průběžně po celou dobu s přestávkami zasazoval velký počet úderu pěstí a kopů nohama obutýma do polobotek do hlavy, na tu mu též našlapoval a stejnou formou, za použití extrémně velké síly, útočil proti jeho hrudníku, taktéž ho uchopil a uhodil s ním opakovaně o dveře sousedního bytu a další pevné podložky, čímž mu přivodil mimo jiné i mnohočetné zlomeniny několika žeber - 3.-8. žebra mezi čarou při kosti hrudní a klíčkovou vpravo, 5.-8. žebra v čáře lopatkové vpravo, 2.-10. žebra při kosti hrudní vlevo, 3.-9. žebra v čáře podpažní vlevo a 3.-8. žebra mezi čárou lopatkovou a podél páteře vlevo, roztržení hrudní stěny v celé její tloušťce v rozsahu 3.-5. žebra podél hrudní kosti vlevo a 7.-9. žebra v podpažní čáře vlevo, zhmoždění obou plic s prokrvácením a roztržením dolního laloku levé plíce, kteréžto poranění plic bylo bezprostřední příčinou jeho úmrtí nastalého nejpozději dne 10. 3. 2010 v době okolo 5.35 hod. a neodvratitelného ani bezodkladně poskytnutou lékařskou pomocí a kromě toho mu svým atakem rovněž způsobil prokrvácení měkkých pokrývek lebních v rozsahu temenní krajiny hlavy a v přilehlých částech spánku oboustranně, četné pohmožděniny kůže ve vlasech, v obličeji, na hrudníku i všech končetinách, splývající otoky s oděrkami kůže ve spánkově temenních krajinách hlavy oboustranně a s tržně zhmožděnou ránou na vrcholu jejího temene a četné krevní podlitiny po stranách čela, v rozsahu obou očních víček, po celé délce pravé tváře, na hrudníku, hřbetu levé ruky a v rozsahu bérců vpravo, když vyjma tohoto napadání ještě při něm poškozeného Š. za použití zapalovače a benzínového čističe popálil otevřeným ohněm na levé straně obličeje, levém boku, hřbetu levé ruky, zevní ploše levého stehna a vnitřní ploše pravého kolene, následkem čehož mu tak vznikly popáleniny I.-II. stupně, takže s přihlédnutím k výše specifikovanému mechanismu, lokalizaci a extrémně velké intenzitě útoku trpěl poškozený V. Š. před smrtí výraznou bolestí a mučivými útrapami doprovázenými narůstající dušností a šokovým stavem organismu“.
Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 2 T 9/2010, byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 2 T 9/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně částku 2.917,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 6 To 3/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že také tvrdí, že existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obžalovaný uznán vinným, přičemž zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Namítl, že v jeho případě tomu tak je, a proto činí i tento nesoulad předmětem dovolání. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04. Následně uvedl, že v odvolání poukazoval také na skutečnost, že v průběhu hlavního líčení vznikly jisté pochybnosti o věrohodnosti svědků D. a V., které vyplynuly ze závěrů znaleckého posudku RNDr. Petra Kůrky, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který u svědka D. v rozhodné době prokázal přítomnost mathamphetaminu, amphetaminu, clonazepamu, dosulepinu, tramadalu a diazepamu a současně určil, že hladina alkoholu v krvi u tohoto svědka by se dne 10. 3. 2010 v 03.30 hodin mohla pohybovat v rozmezí 1,80 - 2,32 g/kg. Obdobně u svědkyně V. byla prokázána přítomnost nikotinu a clonazepamu s tím, že hladina alkoholu v krvi této svědkyně by se dne 10. 3. 2009 v 03.30 hodin mohla pohybovat v rozmezí 1,71 - 2.41 g/kg. Za tohoto stavu dokazování namítal, že věrohodnost těchto svědků může být vzhledem k závěrům znalce RNDr. Petra Kůrky značně snížena, a to s ohledem na reálnou možnost slábnutí paměťové stopy a v tomto smyslu i na kvalitu jejich svědeckých podání a navrhoval podrobit tyto svědky znaleckému zkoumání. V souvislosti s tím připomněl, že i on sám byl podroben znaleckému zkoumání, a to znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, spec. klinická psychologie, PhDr. Petrem Vavříkem a znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace alkoholové a nealkoholové závislosti. Oba posudky byly vypracovány ještě v přípravném řízení. Krajský soud v Ostravě jeho návrhu vyhověl a skutečně přibral za účelem znaleckého zkoumání svědků D.a V. soudní znalce, nicméně jednalo se o znalce totožné se znalci, kteří již dříve podrobili znaleckému zkoumání jeho osobu. Tuto skutečnost namítal i v podaném odvolání, protože nabyl přesvědčení, že volba totožných znalců do jisté míry oslabuje jeho právo na spravedlivý proces, a to z toho důvodu, že znalecký posudek již dříve vypracovaný oběma znalci na jeho osobu nebyl pozitivní a může se tedy domnívat, že při následném vypracování znaleckého posudku na oba svědky již mohli být ovlivněni znaleckými zjištěními ve vztahu k jeho osobě, byť si toto samozřejmě nemuseli uvědomovat ani připouštět. V návaznosti na to vyjádřil názor, že pokud vrchní soud tuto jeho námitku nevyhodnotil jako důvodnou, pak v řízení před obecnými soudy došlo k podstatné vadě, která má za následek, že v řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a která mohla mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 6 To 3/2011, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, vzhledem k existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. (po případném postupu podle §265o odst. 1, 2 tr. ř.) zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a podle §226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 6 To 3/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V projednávané věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku obviněného rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti trestního řízení, potažmo skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze vadné důkazní řízení s tím, že v důsledku toho byla v řízení porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a která mohla mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku. Pouze z těchto procesních (v konečném důsledku skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních pravidel (vymezených zejména v ustanovení §105 tr. ř., 33 odst. 1 tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného vadného důkazního řízení s tím, že v důsledku toho byla v řízení porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a která mohla mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací ani odvolací soud v obviněným namítaném směru nepochybil, přičemž lze co do odůvodnění správnosti postupu soudu prvního stupně plně odkázat na přiléhavé a výstižné argumenty rozvedené v rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý