ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.693.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 693/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 2 To 112/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 9/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M.K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 35 T 9/2010, byl obviněný M. K. uznán vinným, že
přesně nezjištěného dne přibližně v polovině měsíce února 2010 ve večerních hodinách v O. – P., na chodbě poblíž vstupu do koupelny v přízemí rodinného domu, který patřil jeho otci, poškozenému L.K., jenž poskytoval obžalovanému ubytování, po déle trvajících verbálních konfliktech a po předchozí slovní rozepři týkající se spotřeby vody a elektrické energie, a poté, co byl poškozeným uchopen zezadu za krk, ve stavu situační afektové agrese zformované v důsledku zlostného prožitku, s cílem jej zabít, rukou ozbrojenou nezjištěným nožem o délce čepele nejméně 15 cm, jej 18x velkou intenzitou síly bodl do oblasti hlavy, krku, hrudníku a zad, čímž mu způsobil 14 bodných a 4 bodnořezné rány s kanály dlouhými 3 - 12 cm lokalizované v uvedených tělesných partiích, z čehož 8 ran proniklo do tělních dutin a hlubokých struktur krku, kde byly probodnuty a zraněny životně důležité orgány - mozek, průdušnice, krční tepna vpravo, levá pažně hlavová žíla a několikanásobně plíce, a takto též proťal 5 žeber, částečně klíční kost a lebku, takže v důsledku bodného poranění krční tepny vpravo při mnohočetných bodných a bodnořezných poraněních hlavy, krku, hrudníku a zad poškozený L.K., téměř okamžitě zemřel, načež jeho tělo uschoval ve sklepě domu, když je zabalil do deky a zasypal hromadou uhlí.
Takto zjištěný skutek krajský soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný M. K. a v jeho prospěch matka obviněného J. K. a bratr obviněného L. K. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 2 To 112/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu (výroku o zamítnutí odvolání) obviněný M. K. podal prostřednictvím obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zrekapituloval, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Nesprávné právní posouzení skutku shledal v tom, že zjištěný skutkový stav není v souladu s vyjádřením způsobu jednání uvedeným ve skutkové podstatě trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, ale trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku, neboť jednání, jehož se měl dopustit, naplňovalo oba alternativní znaky privilegované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Podle jeho mínění bylo v řízení prokázáno, že spáchal trestný čin v silném rozrušení z tzv. „jiného omluvitelného hnutí mysli“ a rovněž v důsledku „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ .
Dále obviněný připomněl citaci pojmů „silné rozrušení“ a „jiná omluvitelná hnutí mysli“ v rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož nemohlo být takovým podnětem jeho uchopení poškozeným zezadu za krk a ani chování poškozeného v posledním roce trvání soužití. S tímto názorem vrchního soudu vyslovil nesouhlas. Provedené důkazy, a to zejména znalecký posudek z odvětví psychologie, svědčí o opaku, neboť ve skutečnosti, když jej otec uchopil zezadu za krk, došlo u něj (podle posudku) k uvolnění nahromaděného, nastřádaného afektivního potencionálu z dřívějších frustračních situací s otcem s tím, že je nutno zohlednit celou historii soužití a fakt určitého formování úzkostných a zraňujících zkušeností z dětství s osobou otce. Znalec zdůraznil, že se jednalo vlastně o celoživotní příběh, kdy se hromadily různé úzkostné, ponižující a traumatizující události, které sice dokázal v dospělosti potlačovat, ovšem tyto nelze vygumovat. Proto v aktuálním momentu, kdy došlo k prožitku ponížení, nevraživosti (ponižující úchop otce), došlo k prudké ventilaci veškeré nashromážděné nevraživosti a potlačovaného afektivního náboje z osobní historie celého vztahu. Tento specifický vztah s otcem byl zónou určité anomálie v jeho životě, byla to velmi silná záležitost od dětství. Obviněný konstatoval, že stanovisko znalce jednoznačně hovoří o příčinné souvislosti mezi jednáním, kterého se dopustil a zavrženíhodným jednáním otce vůči jeho osobě a jeho matce v dětství. Upozornil, že celá historie soužití s otcem od dětství až do předmětné doby byla oním podnětem, jenž vyvolal jeho jednání a úchop otce byl již pouze tzv. spouštěcím mechanismem. O jeho silném rozrušení mimo jiné svědčí i způsob spáchání činu, tj. 18 bodných ran vedených s velkou intenzitou, a to i přesto, jak znalec uvedl, je ve skutečnosti jedinec s podprůměrnou agresivitou.
K další podmínce respektive znaku skutkové podstaty trestného činu zabití, tj. k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného, odvolací soud uvedl, že jednání jeho otce bylo bezesporu zlé, nepříjemné a odsouzeníhodné, avšak bylo zanedbatelné ve srovnání ke zcela mimořádnému významu lidského života jako předmětu ochrany (objektu) poskytované zákonem, navíc za situace, kdy k tomuto chování poškozeného docházelo do osmi let věku obviněného. S tímto konstatováním obviněný rovněž vyslovil nesouhlas. Uvedl, že z výpovědi jeho matky jednoznačně vyplývá, že násilí otce vůči ní bylo dlouhodobé a překročilo únosnou míru, kdy ji před ním napadal, škrtil a chtěl ji zabít. Nedá se tedy říci, že jednání poškozeného bylo zanedbatelné. Svou roli v předmětné situaci sehrála taktéž i jeho reakce na ohrožení vyvolaná předchozími zkušenostmi s otcem.
Závěrem dovolání obviněný označil, a to s poukazem na výše popsané skutečnosti, právní kvalifikací skutku za nesprávnou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 2 To 112/2010-418, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se s námitkami obviněného neztotožnila. V podrobnostech konstatovala, že ze skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí, je zřejmé naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku. Zdůraznila a blíže rozvedla, že nebyla pozitivně zjištěna žádná ze skutečností, jež by se daly podřadit k zákonným znakům zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku. Nelze dovodit, že by se obviněný útoku na poškozeného dopustil v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání. Podle názoru státní zástupkyně napadená soudní rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v §265b tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. K.je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného M. K., pokud v podrobnostech polemizuje se skutkovými zjištěními, jež byla v soudním řízení pravomocně učiněna a v této souvislosti s odůvodněním usnesení odvolacího soudu. Takové výhrady obsahově nenaplňují nejen obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání v zákoně taxativně zakotvených. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Obviněný M. K. rovněž v dovolání vytýká, že skutek měl být správně právně kvalifikován jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku a nikoliv jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, což obsahově jím uplatněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá-li takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Ustanovení §140 tr. zákoníku chrání lidský život. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoli zbavení života živého člověka. Je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Usmrcení člověka lze spáchat konáním i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§112 tr. zákoníku). Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z tzv. skutkové věty, jak je popsána v pravomocném výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobněji rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, evidentní, že obviněný M. K. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, neboť jiného úmyslně usmrtil a takový čin spáchal zvlášť surovým způsobem.
Ze skutkového zjištění mimo jiné plyne, že obviněný M. K. po déle trvajících verbálních konfliktech se svým otcem poškozeným L. K., který mu poskytoval ubytování, po předchozí slovní rozepři, a poté, co byl jmenovaným „…uchopen zezadu za krk, ve stavu situační afektové agrese zformované v důsledku zlostného prožitku, s cílem jej zabít, rukou ozbrojenou nezjištěným nožem o délce čepele nejméně 15 cm, jej 18x velkou intenzitou síly bodl do oblasti hlavy, krku, hrudníku a zad, čímž mu způsobil…“ v rozsudečném výroku blíže specifikovaná poranění, přičemž v důsledku bodného poranění krční tepny vpravo při mnohočetných bodných a bodnořezných poraněních hlavy, krku, hrudníku a zad poškozený téměř okamžitě zemřel. Obviněný spáchal čin zvlášť surovým způsobem. Očividně šlo o vražedný útok s extrémně vysokou intenzitou a brutalitou, která se podstatně vymykala z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. V posuzovaném případě se jednalo o útok realizovaný nejen velkým množstvím ran do především těch částí lidského těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž – jak již soud prvního stupně zdůraznil – zejména „série ran do zad byla charakteru dobíjení oběti“ (str. 13 rozsudku). Nejvyšší soud připomíná, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s nímž se soudy obou stupňů ztotožnily, bylo zjištěno, že rozpoznávací a ovládací schopnosti byly u obviněného v době činu plně zachovány, tj. příčetnost u jeho osoby byla plně zachována. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění – obviněný spáchal trestný čin v úmyslu přímém ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, když zjevně chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, kterým je lidský život. V této souvislosti prvostupňový soud k činu obviněného v odůvodnění rozsudku na str. 13 oprávněně konstatoval: „Toto lze bez sebemenších pochybností dovodit z použitého nástroje k útoku, tedy masivního nože s délkou čepele nejméně 15 cm, dále z velké intenzity použité síly, z toho, že bodání směřovalo opakovaně do míst, kde jsou uloženy důležité orgány, takže i laikovi je zřejmé, že po takovém útoku nemůže napadený přežít, jakož i ze skutečnosti, že bodání do zad pokračovalo i v době, kdy poškozený ležel na zemi. Mezi jednáním obžalovaného a následkem, tedy smrtí poškozeného, je dán ničím nepřerušený a přímý příčinný vztah, když je evidentní, že nebýt útoku obžalovaného nožem, tak by poškozený nezemřel.“
S námitkou obviněného M. K., že skutek měl být posouzen jako zločin zabití podle ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného , nelze souhlasit.
Nutno připomenout, že strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů jeho osoby. Silné rozrušení je duševní stav, při němž pachatel vnitřně a zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo jeho duševní porucha (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinnou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. U pachatele může vzniknout postupně (např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování), ale i náhle. Omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení, např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o vlastní život nebo život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho psychických zábran, což má v kritickém okamžiku závažný dopad na jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal P. a kol., Trestní zákoník II, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck Praha 2010, str. 1327 -1328).
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a z výpovědi jeho zpracovatele PhDr. Petra Vavříka u hlavního líčení mimo jiné plyne, že osobnost obviněného M. K. je disharmonicky strukturovaná, s jistým svérázem, s introvertní orientací, s určitou disponovaností k úzkosti, ale též s bohatou emocionalitou, s určitou zdrženlivostí, tendencí spíše potlačovat a distancovat se od problémových prožitků a aspektů reality. Nelze u něho nalézt žádné známky společenské nepřizpůsobivosti či asociálních tendencí. Jeho sebehodnocení je nejisté, kolísající, bez známek suverenity, nadřazenosti či sklonu se nepatřičně prosazovat. Obviněný má základní sociální cítění, ale přitom menší šíři kontaktů, menší schopnost vytvářet uspokojivé emoční vztahy. Nelze u něho potvrdit znaky zvýšené agresivity, v tomto ohledu lze hovořit spíše o podprůměrném potenciálu. Podle znalce je možno předmětné jednání vysvětlit v souhře situačních okolností, tedy určitého aktuálního konfliktu s otcem. Lze hovořit o určité situační afektové agresi v rámci svým způsobem banální situace se sprchou, je možno modelovat silný a prudký dráždivý zlostný prožitek v této situaci. Současně však celá kvalita jednání, razance a dynamika je vysvětlitelná uvolněním dalšího energetického nebo afektového potenciálu z dřívějších frustračních situací a zkušeností s otcem, které u obviněného většinou v rámci jakýchsi obranných mechanismů bývají potlačovány. U jeho osoby je tendence „odříznout se“ od negativního, emotivního zážitku, přičemž určité nahromadění takovýchto zkušeností se může projevit v nějakém kumulativním afektu. V daném případě je psychologicky pravděpodobné vysvětlení, že došlo k uvolnění nahromaděného, nastřádaného afektivního potenciálu z dřívějších frustračních situací s poněkud iracionálně nebo podivínsky a frustrujícím způsobem se chovajícím otcem. Toto jednání se z psychologického hlediska vymyká z mezí pravděpodobnosti u obviněného, čili v tomto ohledu je jeho jednání mimořádné a neobvyklé. Ve vztahu k otci, který je nepochybně součástí nějakého širšího explikačního kontextu, lze zohlednit celou historii soužití, lze zde zohlednit fakt určitého formování úzkostných a zraňujících zkušeností z dětství s osobou otce. Znalec rovněž ohledně obviněného konstatoval: „Lze mít zato, že v dětství měla osoba otce pro něj určitý úzkostný náboj, lze tam modelovat strach z této osoby, ale v dospělosti pak vlivem určitého zrání je pravděpodobná určitá schopnost se s tím vyrovnat právě za cenu určitého potlačování, znecitlivování k těm negativním aspektům a těm zkušenostem s otcem. Čili v době, kdy mělo dojít k tomu jednání, nebylo možno najít nějaké známky strachu nebo akutní úzkostné reaktivity na postavu otce“ (vše na str. 338-339 spisu).
Vrchní soud v Olomouci v dovoláním napadeném usnesení připomněl, že aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení (také další tzv. omluvitelná hnutí mysli), musí být nějaký mimořádně intenzívní podnět, který by jej mohl vyvolat. Uvedl: „Takovým podnětem ale není uchopení poškozeným zezadu za krk a ani chování poškozeného popisované obžalovaným v posledním roce společného soužití, když dle svého vyjádření obžalovaný u svého otce pobýval od první poloviny roku 2007, tedy téměř 3 roky…“. Rovněž poukázal na zjištění vyplývající ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie. Současně učinil (dílčí) závěr, že „…obžalovaný se mohl nacházet ve stavu jistého rozrušení, ale nikoliv silného ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tj. které vede k omezení racionální volby“ (vše na str. 9 - 10 rozhodnutí). S tímto názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť koresponduje skutkovým zjištěním, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna. To ostatně platí i o znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, kterým je výslovně v dovolání argumentováno, a jehož závěry proto byly ve své podstatě v předchozím odstavci tohoto usnesení připomenuty.
Rovněž nelze Vrchnímu soudu v Olomouci vytknout, pokud neshledal, že by obviněný M. K. úmyslně usmrtil poškozeného L. K. v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání jmenovaného ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozí jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (viz Hořák J., Vražda a zabití v novém trestním zákoníku, Bulletin advokacie, 2009, č. 10, str. 64). Může se jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost. Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána příčinná souvislost. Navíc míra závažnosti nebo negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu zločinu zabití, jímž je lidský život (srov. Šámal P. a kol., Trestní zákoník II, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck Praha 2010, str. 1328 -1329). Existence takovýchto okolností však ani podle Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění nevyplývá. Naproti tomu běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání považovat. Odvolací soud na str. 10 až 11 usnesení oprávněně konstatoval: „…jednání poškozeného, byť bylo bezesporu pro obžalovaného a jeho matku nepříjemné a odsouzeníhodné, bylo zanedbatelné ve srovnání ke zcela mimořádnému významu lidského života jako předmětu ochrany (objektu) zákonem, navíc za situace, že k tomuto chování poškozeného docházelo dle vyjádření obžalovaného do osmi let jeho věku“ .
Nejvyšší soud opakuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného M.K. jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě též aplikovaná tzv. právní věta. Dovoláním napadené rozhodnutí netrpí právní vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. K., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k