ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.893.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 893/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání, které podal obviněný Mgr. J. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 61 To 1/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 64/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 2 T 64/2008, byl obviněný Mgr. J. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 6. 5. 2004 do 22. 7. 2004 společně s již odsouzeným V. Š., poté, co se V. Š. zprostředkovaně dozvěděl, že jistá R. S. z K. V. má sama či prostřednictvím dalších osob nabízet výhodné půjčky bez doložení příjmu údajně od zahraničního investora, aniž by se jmenovanou či s oním zahraničním investorem měli uzavřenu nějakou smlouvu, či měli jinak ověřeno, že dotyčný investor vůbec existuje a půjčky jsou poskytovány, prostřednictvím svých známých a inzerce v úmyslu vylákat finanční prostředky začali nabízet vyřízení takovýchto půjček, kdy za jejich údajné zprostředkování od žadatelů vybírali poplatek ve výši 2.500,-Kč, a v nabízení těchto půjček pokračovali i poté, co se z různých zdrojů dozvěděli, že žádné takové půjčky poskytovány nejsou, přičemž konkrétně bylo zjištěno, že vyřízení půjčky či úvěru takto přislíbili a smlouvy o poskytování služeb či žádosti o půjčky vyplnili :
- dne 6. 5. 2004 s M. S., na půjčku ve výši 100.000,- Kč,
- dne 6. 5. 2004 s J. D., na půjčku ve výši 100.000,- Kč,
- dne 10. 5. 2004 s K. J., na půjčku ve výši 100.000,- Kč,
- dne 11. 5. 2004 s M. K., na půjčku ve výši 100.000,- Kč,
- dne 14. 5. 2004 s V. Z., na půjčku ve výši 400.000,- Kč,
- dne 17. 5. 2004 s I. H., na půjčku ve výši 200.000,- Kč,
- dne 18. 5. 2004 s L. P., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 19. 5. 2004 s H. P., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 19. 5. 2004 s D. R., na půjčku ve výši 400.000,- Kč,
- dne 19. 5. 2004 s M. R., na půjčku ve výši 480.000,- Kč,
- dne 19. 5. 2004 s E. S., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 20. 5. 2004 s L. Č., na půjčku ve výši 200.000,- Kč,
- dne 20. 5. 2004 se S. F., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 20. 5. 2004 s V. H., na půjčku ve výši 120.000,- Kč,
- dne 20. 5. 2004 s I. Ch., na půjčku ve výši 150.000,- Kč,
- dne 20. 5. 2004 se Z. S., na půjčku ve výši 400.000,- Kč,
- dne 20. 5. 2004 s D. S., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 21. 5. 2004 s I. F., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 21. 5. 2004 s J. Š., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 24. 5. 2004 s J. F., na půjčku ve výši 100.000,- Kč,
- dne 24. 5. 2004 s H. R., na půjčku ve výši 200.000,- Kč,
- dne 25. 5. 2004 s L. G., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 25. 5. 2004 s J. K., na půjčku ve výši 120.000,- Kč,
- dne 25. 5. 2004 s D. S., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 25. 5. 2004 s R. Š., na půjčku ve výši 400.000,- Kč,
- dne 25. 5. 2004 s M. H., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 27. 5. 2004 s E. Ř.,, na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 27. 5. 2004 s M. M., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 28. 5. 2004 s M. B., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 28. 5. 2004 se S. M., na půjčku ve výši 480.000,- Kč,
- dne 31. 5. 2004 se Z. B., na půjčku ve výši 100.000,- Kč,
- dne 31. 5. 2004 s P. K., na půjčku ve výši 240.000,- Kč,
- dne 14. 6. 2004 s JUDr. J. M., na půjčku ve výši l30.000,-Kč,
- dne 15. 7. 2004 s D. D., na půjčku ve výši 100.000,- Kč,
- dne 19. 7. 2004 s R. R., na půjčku ve výši 200.000,- Kč,
- dne 22. 7. 2004 s M. H., na půjčku v blíže nezjištěné výši,
čímž způsobil škodu v celkové výši nejméně 90.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným V. Š. v rozsudku blíže specifikovaným poškozeným zde vypočtené částky, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli někteří z těchto poškozených odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byla podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázána i poškozená K. B.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 61 To 1/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody vůči poškozené H. P. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. vyměřil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou H. P. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že výrok o spáchání trestného činu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením skutku jako trestného činu podvodu, když předmětné jednání jeho znaky nevykazuje. Prohlásil, že mezi ním a spoluobviněným V. Š. nebylo žádné ujednání o protiprávním jednání. Podle jeho slov jmenovanému spoluobviněnému pouze v rámci podnikatelské činnosti poskytoval kancelář (šlo o výpomoc), přičemž neměl žádný motiv pro páchání závadového jednání. Poznamenal, že o podvod jde tehdy, pokud pachatel jednáním vyvolá omyl nebo využije omylu (neznalosti) jiné osoby, popř. zamlčí podstatné skutečnosti či je neuvede, a to za předpokladu, že přinesou pachateli nebo jiné osobě obohacení (majetkový prospěch), za podmínky, že od samého počátku byl u tohoto jednání úmysl sebe či jiného obohatit. Konstatoval, že takové skutečnosti však v řízení před soudem vyloučil a doložil. Argumentoval, že o protiprávním jednání spoluobviněného Š. nevěděl a že k vyvolání omylu nepřispěl a neměl ani žádný důvod či úmysl tak činit (sám je poškozeným). Shledal, že tyto významné skutečnosti a úvahy o závěru, zda byl spáchán trestný čin podvodu, popř. zda se jedná ryze o deliktní jednání, v rozhodnutí soudu chybí (soud se jimi nezabýval). Podle jeho názoru popsaný skutek není trestným činem, když mezi dotčenými osobami byl založen pouze obchodněprávní, resp. občanskoprávní vztah. Došlo tedy k zásadnímu nesouladu mezi právním posouzením skutku a zjištěným postavením jeho osoby v založeném vztahu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 61 To 1/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že o protiprávním jednání spoluobviněného V. Š. nevěděl, k vyvolání omylu u poškozených nijak nepřispěl, že toliko v rámci své podnikatelské činnosti poskytl jmenovanému spoluobviněnému kancelář). Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud předmětný skutek právně posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ze shora popsaných skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných je totiž zřejmé, že obviněný společně se spoluobviněným V. Š. ke škodě cizího majetku (majetku poškozených) sebe a jmenovaného spoluobviněného obohatil tím, že jiné osoby (poškozené) uvedl v omyl, a způsobil tak na jejich majetku škodu ve výši požadované zákonem pro naplnění příslušné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Skutek obviněného tedy vykazuje znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce občanskoprávních, resp. obchodněprávních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na soukromoprávní delikt.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý