ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.939.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 939/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2011 o dovoláních, která podali obvinění R. Č . , R. J . , a M. R . , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 469/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 4/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R.Č. a R.J. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. R. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 16 T 4/2010, byli obvinění R. Č. a R. J. uznáni vinnými [v bodech 1) a 2)] trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a [v bodech 3) a 4)] trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. a obviněná M. R. byla uznána vinnou [v bodech 1) a 2)] trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a [v bodě 3)] trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „obžalovaný V.F., R. Č., R.J. a M. R.
1) dne 28. 4. 2009 kolem 00.15 až 00.22 hodin v P., ulice Ž. u zastávky MHD, po vzájemné dohodě o způsobu provedení za účelem získání peněz, poté co obžalovaný R. J. sledoval poškozenou M. P., která nastoupila do autobusu MHD v P.- l. R., přestoupila do autobusu a v zastávce Z. S. silnicí, Ž. ulice, vystoupila z autobusu, poškozené zastoupil cestu a zároveň k ní přistoupil V. F., který poškozené zmáčkl velkou silou zápěstí levé ruky, čímž jí způsobil drobnou podlitinu, druhou rukou jí vytrhl z levé ruky mobilní telefon značka Sonny Ericsson W880i v hodnotě 4.000.- Kč, obžalovaný J. ji udeřil rukou do zátylku a vyzval poškozenou, aby mu dala tašku, kterou svírala v náručí, chvíli se o tašku přetahovali, až obžalovanému J. se podařilo tašku v hodnotě 500,- Kč, v níž byla finanční hotovost 5.300,- Kč, Open card v hodnotě 4.500,- Kč, kosmetická taštička s kosmetikou, občanský průkaz, průkaz VZP ČR, ID karta zaměstnance letiště, celkem věci za 14.300,- Kč, poškozené vytrhnout, z místa činu poté obžalovaný J. s F. odjeli vozidlem značka Ford Mondeo combi červené barvy, patřícím V.F., po dobu jízdy poškozené a obžalovaného J. autobusem z letiště autobusy sledoval obžalovaný Č. ve svém vozidle Škoda Octavia červené barvy, který telefonicky komunikoval s F. a udával mu polohu autobusu a koordinoval celou akci, přičemž poškozenou na žádost obžalovaného Č. za slíbenou odměnu vytipoval a obžalovaná M. R., která rovněž dávala ostatním spolupachatelům informace o pohybu poškozené před nástupem do autobusu.
Obžalovaní V. F., R.Č., R.J. a M. R.,
2) dne 4. 8. 2009 mezi 23.30 hodina a 23.40 hodin v P., Š., po vzájemné dohodě o způsobu provedení a za účelem získání peněz na úrovni památníku u hřbitova nejprve hodil zde čekající V. F. dlažební kostku na čelní sklo jedoucího vozidla poškozené H. P., značka Fiat Brava, které řídil její otec M. P., kostka se odrazila od kapoty vozidla do čelního skla, které prasklo, po zastavení vozidla zabránil F. řidiči vystoupit. Obžalovaný J. rozbil kamenem skleněnou výplň dveří spolujezdce, čímž způsobil drobné zranění na rukou poškozené, na poškozenou střikl ze spreje neznámou látku, která působila slzotvorně, snažil se jí vytrhnout kabelku, kterou držela v ruce, což se mu nepodařilo, neboť poškozená v kabelce nahmatala elektrický paralyzér, který napřela směrem k obžalovanému J., spustila jej, výbojem jej však nezasáhla, poté pachatelé z místa činu utekli, na místě se nacházel i obžalovaný Č., který je kryl a celou akci koordinoval tak, že ostatním obžalovaným dával pokyny, kdy a co mají dělat, poškozením vozidla byla způsobena poškozené P. škoda v celkové výši 10.914,- Kč, před odjezdem z letiště P.-R. na žádost obžalovaného Č. a za slíbenou odměnu sledovala poškozenou obžalovaná M. R., která ostatní informovala o pobytu poškozené a poškozenou vytipovala jako možnou oběť.
Obžalovaní R. Č., R.J. a M. R.
3) 25. 8. 2009 v 16.34 hod. do 26. 8. 2009 v 23.00 hodin v P., letiště P.-R., kdy byli zadrženi Policií ČR, po vzájemné dohodě o způsobu provedení a za účelem získání peněz, obžalovaná M. R., obžalovaný R. Č. a obžalovaný R. J. sledovali dosud neztotožněnou poškozenou, která pracuje na letišti P.-R. a připravovali její přepadení stejným způsobem jako přepadení v případu ad 1), dne 25. 8. 2009 obžalovaná R. vybírala oběť v budově letiště R., když ji vybrala a tato nenastoupila po odchodu ze zaměstnání do běžného linkového autobusu jak pachatelé předpokládali, obžalovaný Č. rozhodl o prozatímním upuštění od zamýšleného činu, dne 26. 8. 2009 obžalovaná R. znovu vybírala oběť podle pokynu obžalovaného Č., vybrala ji, sledovala, samotné přepadení měli vykonat obžalovaný Č.a obžalovaný J., avšak v připravovaném jednání jim bylo zabráněno zákrokem Policie ČR.
4) Obžalovaní V. F., R. Č., R.J.,
v letních měsících roku 2009 v K. n. V.-L., ulice u P., po vzájemné dohodě o způsobu provedení a za účelem získání peněz, všichni tři buď společně nebo jednotlivě nebo jen dva z nich, postupně sledovali dům J. N., na této adrese v úmyslu zjistit zvyky a pohyby J. N. a to až do nejméně 10. srpna 2009, kde všichni tři čekali před domem N. až přijde domů, v úmyslu násilím ho zatlačit do jeho vozidla a odvést ho na předem vytipované místo ke koupališti za násep, kde mu za použití násilí chtěli odcizit peníze, k tomu si R. Č. opatřil elektrický paralyzér, který mu předal V. F., plynovou pistoli s náboji, černé oblečení, poutací pásky na ruce, lepící pásku na ústa, gumové rukavice a pro sebe a ostatní obžalované maskovací kukly, neboť poškozený Č. z dřívější doby zná, v úmyslu tyto věci proti poškozeném použít, k pokusu ani k dokonání však nedošlo, neboť poškozený v uvedený den nepřijel, do domu se dostavila jeho manželka, přičemž všichni obžalovaní se měli podílet na zbavení osobní svobody poškozeného, na odvezení poškozeného na předem vytipované místo a zde na užití násilí proti němu za účelem dosažení zisku“.
Za tuto trestnou činnost byli obvinění R. Č. a R. J. odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu a obviněná M. R. byla odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl obviněnému R.Č. uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže specifikovaných, přičemž podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže specifikovaných, uložen také obviněnému R. J.
Citovaným rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. F., dále podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby obviněných V. F., R. J. a M. R. pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby obviněných V. F., R. Č., R. J. a M. R. pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. F. a M.R. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 469/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích, jimiž byli obvinění V.F. a R. J. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 1 Zt 356/2009, pod bodem 1, pro skutek původně kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obvinění V. F., R. Č., R.J. a M.R. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 1 Zt 365/2009, pod bodem 4 pro skutek původně kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a dále ve výrocích o trestech ve vztahu k obviněným R.Č., V. F. a R.J. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. Č. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku uvedených. Obviněného R. J. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V neposlední řadě pak znovu rozhodl o trestu obviněného V. F. Podle §259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení (zprošťujících výroků) věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněné M. R. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali obvinění R.Č., R. J. a M.R. dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný R. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že mu odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, uložil trest odnětí svobody ve výši, která již neumožňuje jeho podmíněný odklad, přestože pro takovýto postup nebyly dány skutkové okolnosti, a tím porušil zásadu přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu §38 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a podmínky pro ukládání trestu stanovené v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že soud druhého stupně opomenul při úvahách o výši trestu princip individualizace trestání, když nepřihlédl k dalším polehčujícím okolnostem na jeho straně, a to konkrétně k tomu, že si po propuštění z vazby našel stálé zaměstnání, vede řádný život se svojí družkou, vyživuje dvě nezletilé děti a že spolupracoval s policií. Dodal, že tyto polehčující okolnosti setrvávají vedle jiných v napadeném rozsudku zmíněných okolností (bezúhonnost, projevení lítosti, náhrada škody a omluva poškozeným). Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud ve svém rozhodnutí upřednostnil složku represivní před složkou preventivní, aniž by jakkoliv skutkově odůvodnil, proč upřednostnil trest nepodmíněný před trestem podmíněným. Podle jeho slov je sice trestný čin loupeže zvlášť závažným zločinem, avšak ani spáchání takovéhoto činu nevylučuje uložení trestu podmíněného. Připustil, že je mu kladeno za vinu pět skutků, nicméně upozornil, že pouze ve dvou případech došlo k dokonání trestného činu, když ty ostatní skončily ve stadiu přípravy, přičemž je otázkou, zda by vůbec k pokusu či k dokonání došlo. Poznamenal, že jako osoba prvotrestaná má právo nejprve na uložení trestu podmíněného. Namítl rovněž, že soud nevzal v úvahu, že od spáchání předmětných skutků uběhla doba skoro dvou let a že byl více jak půl roku ve vazbě. Zdůraznil, že jelikož sám uvedl, že výkon vazby byl pro něho dostatečným ponaučením, je nutno tuto formu trestní represe považovat za dostatečnou. Uzavřel, že mu měl být uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený na dlouhou zkušební dobu za současného vyslovení dohledu.
Z těchto důvodů obviněný R.Č. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o trestu a sám rozhodl tak, že mu uloží trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.
Obviněný R. J. v odůvodnění svého dovolání vyjádřil přesvědčení, že ve věci existují pochybnosti o jeho vině a že i z tohoto důvodu mu soud prvního stupně uložil trest odpovídající nejednoznačnosti jeho viny a jeho skutečných úmyslů. Prohlásil, že nikdy neměl v úmyslu spáchat trestný čin nebo si přisvojit cizí věc. Podle svých slov zpočátku vůbec nevěděl, v čem má jeho činnost spočívat, nechápal smysl ukládaných úkolů, chtěl jen vyhovět žádosti známého a pomoci mu. Nad důsledky svého jednání nepřemýšlel i proto, že věděl, že pokyny dával pracovník Policie ČR, který měl řídit i spoluobviněného Č. Logiku tohoto argumentu potvrzuje fakt, že svědci vypověděli, že ve firmě T. S. skutečně docházelo k únikům hotových peněz až ve výši 1 mil. Kč denně. Dále soudům vykl, že vůbec neřešily účast J.K., jenž přiznal zasílání výhrůžných SMS, na předmětné trestné činnosti. V této souvislosti poukázal též na výpověď svědka N. Akcentoval, že později, když zjistil, že jeho chování nemusí být zcela v souladu se zákony, chtěl spolupráci ukončit, opakovaně odmítal účast na dalších akcích, což potvrdil např. i spoluobviněný F. Bylo také prokázáno, že nikdy osobně nemluvil se spoluobviněnou R., nemohl se tak podílet na tipování osob, a proto ani objektivně nemohl pochopit skutečný smysl požadovaného jednání. Uvedl, že byl nakonec rád, že zasáhla policie a jejich jednání ukončila, protože on sám to ze strachu z reakce obviněného Č. nedokázal. To dokládá, v jakém psychickém rozpoložení zadávané úkoly vykonával a jak moc se bál s tím něco udělat. Navíc ze žádného skutku neměl prospěch a už při jejich páchání věděl, že žádný prospěch mít nebude. Pokud žádal poškozené o kabelku, potom nikoli proto, že měl představu o tom, co může obsahovat, nebo že by si ji chtěl ponechat, ale proto, že ji měl odevzdat spoluobviněnému Č., který mu získání kabelky nařídil. K použití vyšší trestní sazby proto u jeho osoby nebyly důvody, neboť z jeho strany nebylo dáno zavinění. Poté argumentoval, že u skutku ad 1) se jednalo pouze o krádež podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zákona, a u skutku ad 3) o přípravu trestného činu krádeže, neboť nebylo prokázáno plánování násilí nebo pohrůžky násilí. Trestnou činnost v žádném bodě obžaloby neprokázaly ani provedené odposlechy. Odvolací soud nevzal do úvahy fakt, že není jisté, zda by k plánovaným nebo jen uvažovaným skutkům vůbec došlo, když např. on měl opravdu v úmyslu přestat ukládané úkoly plnit. Podle obviněného je dalším pochybením odvolacího soudu povrchní hodnocení neplatně provedené rekognice obviněného u skutku č. 1) obžaloby, když navíc poškozená J. P. ho poznala jenom proto, že měl tmavé vlasy a v soudní síni pak nikoho z obviněných nepoznala.
Dále obviněný R. J. namítl, že mu odvolací soud uložil trest odnětí svobody v délce, která již neumožňuje jeho podmíněný odklad ani dohled, ačkoli pro takový postup nebyly dány skutkové podmínky, přičemž dohled v kombinaci s podmíněně odloženým trestem je v jeho případě zcela dostačující a přiměřený. Podle jeho mínění soud druhého stupně při ukládání trestu porušil zásadu přiměřenosti trestních sankcí podle §38 a §39 odst. 1 tr. zákoníku a nepřihlédl ani k zákonným polehčujícím okolnostem podle §41 písm. c), j), n) a o) tr. zákoníku, které u něho nepochybně byly dány. Dodal, že pro něho byl dostatečným trestem již samotný výkon vazby, který byl velmi depresivní. Zhubnul 20 kg, ztratil kontakt se svojí roční dcerou, značně byl ztížen výkon jeho podnikání. Toto vše po svém propuštění z vazby pracně navazoval zpět a nyní opět žije řádným a spořádaným životem, se svojí družkou vychovává malou dceru, má práci aj. Je otázkou, jak kruté bude pro něho porušení zákazu uložení tak citelné trestní sankce, jejíž výkon bude mít jistě za následek nevratný rozpad rodiny, úplnou ztrátu možnosti se živit a výrazný pocit nespravedlnosti, který by mohl vést až k ohrožení jeho nápravy.
Obviněný R. J. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 469/2010, a aby ve věci sám rozhodl v souladu s §265m tr. ř., případně aby přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná M. R. ve svém dovolání připustila, že jí bylo nabídnuto, aby informovala o konkrétním pohybu osob označených spoluobviněným Č. v prostotách letiště R., svou účast na skutku popsaném v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu však kategoricky popřela. Rovněž prohlásila, že z důvodu absence svého úmyslného zavinění se necítí být trestně odpovědná za následnou trestnou činnost spoluobviněných Č., J.a F. V této souvislosti zdůraznila, že sice vědomě někoho sledovala, ale že se tak stalo bez další znalosti skutkového děje, resp. že jí uskutečněné sledování fyzických osob u skutků ad 2), 3) nemůže bez dalšího znamenat, že svým jednáním akceptovala možný trestněprávně relevantní následek. Tento podle svých slov nikdy nechtěla způsobit, jelikož o něm ani nevěděla a neprojevila kladné stanovisko k jeho vzniku. Shledala, že skutková zjištění soudu, podle nichž naplnila skutkovou podstatu trestného činu loupeže mj. tím, že osoby z T. popisovala a poskytovala informace o jejich pohybu, což podle soudu svědčí o její vědomosti a úmyslu podílet se na jednání spoluobviněných, jsou pouhou domněnkou nepodloženou jediným relevantním důkazem, jelikož nelze bez dalšího konstatovat, že se nacházela ve stavu, kdy její volní vztah zahrnoval kladné stanovisko ke skutkům ad 1), 2), 3). Vyslovila názor, že její jednání by se dalo přirovnat k jednání v pravé lhostejnosti. Namítla, že se soudy spokojily s domněnkou, že o jednání spoluobviněných musela vědět, přičemž uvedla, že v době, kdy sdělovala spoluobviněnému Č., kam dotyčná osoba odchází, tj. u skutků ad 2) a 3), nemohla tušit, co nastane v budoucnu. Chybí zde vzájemná domluva spoluobviněných o způsobu provedení za účelem spáchání trestného činu, a tedy příčinná souvislost jejího jednání s následkem později spáchané trestné činnosti. Z výše rozvedených skutečností vyvodila, že u skutků ad 1) až 3) nebyla srozuměna s porušením zájmu chráněného trestním zákonem. Stran skutku ad 1) ještě dodala, že nebylo nikterak prokázáno, že by se jej zúčastnila.
Dále obviněná M. R. uvedla, že v případě skutku ad 3) nelze její jednání bez dalších provedených důkazů, které zde evidentně chybí, kvalifikovat jako přípravu k trestnému činu loupeže ve smyslu §7 tr. zák., jelikož toto jednání charakter přípravy nenaplňuje. Poznamenala, že trestnost její přípravy zanikla dne 25. 8. 2009 z důvodu jejího jednání ve smyslu §7 odst. 3 písm. a) tr. zák., když spoluobviněnému Č. lhala o tom, kam dotyčná osoba odchází (viz výpověď svědkyně R.G. a přepisy odposlechů mezi obžalovanými ze dnů 25. až 27. 8. 2009). Akcentovala, že dne 25. 8. 2009 přímo zmařila další možný skutkový děj, neboť do telefonu spoluobviněnému Č. nepravdivě sdělila, že R. G. nastupuje do bílého mikrobusu AIRPORT s dalšími osobami černé pleti. Dospěla k závěru, že soudy obou stupňů ve vztahu k ní nedostatečně posoudily subjektivní stránku trestného činu a její subjektivní odpovědnost vzhledem k následku a příčinnou souvislost mezi jejím zaviněním a spáchaným trestným činem. V důsledku takto po právní stránce nesprávně posouzeného jednání byla postižena trestem, který jí neměl být uložen.
Z těchto důvodů obviněná M.R. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 469/2010, ve výroku, kterým bylo její odvolání zamítnuto a dále aby zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 16 T 4/2010, ve výrocích o její vině a trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. nechť je věc přikázána Obvodnímu soudu v Praze 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedeným dovoláním nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř.
Dovolání je přípustné, jestliže proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud odvolací soud sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout pouze rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
Dovolatel, který napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. l písm. a) až l ) tr. ř. Existence podobné vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanoveními §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř. nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
V návaznosti na uvedené je možno konstatovat, že dovolání obviněných R. Č. a M. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 469/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř.
Pokud se jedná o přípustnost mimořádného opravného prostředku obviněného R. J., nutno upozornit, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, popř. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. V daném případě odvolací soud nemohl přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 16 T 4/2010, ve výroku o vině obviněného R. J. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., neboť jmenovaný obviněný odvolání proti rozsudku nalézacího soudu nepodal, a odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podané v neprospěch mj. obviněného R. J. směřovalo toliko do výroků o zproštění obviněných obžaloby a do výroku o trestu ve vztahu k obviněným R.Č., R. J. a V.F.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, když bylo shledáno, že v projednávané věci odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině obviněného R. J. shora uvedenou trestnou činností věcně nemohl přezkoumat (jak ostatně výslovně deklaroval, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost oddělitelných napadených výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad), Nejvyšší soud uzavírá, že proti rozhodnutí soudu druhé instance není dovolání obviněného R. J. v části vytýkající vadnost takového výroku o vině přípustné. Pokud by obviněný R.J. v předmětné trestní věci podal dovolání pouze z těchto důvodů muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Dotyčný ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku brojil též proti trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem soudu druhého stupně (k tomu viz níže), a v této části dovolání přípustným je.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byla výše uvedená dovolání podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na dovolací argumentaci obviněných Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však ani jeden z dovolatelů neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněných R.Č. a R.J. směřující proti nepřiměřené přísnosti jim uložených trestů pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že všem výše jmenovaným obviněným byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými.
Dovolací námitky obviněné M. R., jež vztáhla k výroku o vině, směřují z podstatné části do oblasti skutkové. Obviněná totiž de facto soudům vytýká rovněž (zvláště) nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [jednak kategoricky popírá svoji účast na skutku ad 1), jednak zcela odlišně oproti rozhodnutím soudů nižších stupňů vymezuje svoji úlohu při páchání skutků ad 2) a 3), neboť tvrdí, že pouze někoho sledovala, aniž by však znala další souvislosti, přičemž zdůrazňuje, že nevěděla o jednání spoluobviněných, a dále tvrdí, že v případě skutku ad 3) svým počínáním přímo zmařiladalší možný skutkový děj]. Z podstatné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (výlučně na základě těchto skutkových argumentů shledává absenci subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou a příčinné souvislosti jejího jednání se způsobeným následkem, dílem pak z této argumentace vyvozuje zánik trestnosti přípravy trestného činu loupeže). V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou M.R.ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Pouze na okraj (při vědomí závěru o částečné nepřípustnosti dovolání obviněného R. J. – pokud jím napadal výrok o vině) lze poznamenat, že týž závěr by platil i ve vztahu k argumentaci, kterou stran výroku o vině uplatnil tento obviněný.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná M. R. namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obviněná M. R. však také stran skutku ad 3) namítla, že v daném případě trestnost jejího protiprávního jednání zanikla ve smyslu §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. dne 25. 8. 2009. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Podle §7 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.
Příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže tento zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného [§7 odst. 2 tr. zák.].
Ustanovení §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. potom stanoví, že trestnost přípravy k trestnému činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy.
Dobrovolnost upuštění ve smyslu §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Rozhodnutí pachatele upustit od dokonání trestného činu musí trvat až do konečného odvracení nebezpečí vzniku následku. Zániku trestnosti nebrání okolnost, že následek byl odvrácen za přispění a pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě aktivního jednání pachatele (rozhodnutí č. 27/1987 Sb. rozh. tr.). Dobrovolnost upuštění není vyloučena, obává-li se pachatel odpovědnosti za své jednání a uložení trestu, a jde přitom o obavu konkrétně nepodloženou. O dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu ve smyslu §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. však nepůjde v případech, kdy byl pachatel při přípravě trestného činu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení, kdy pachatel uskutečnění svého záměru toliko odložil na pozdější dobu, resp. kdy pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, nebo pachateli zabránila třetí osoba v rozvíjení trestné činnosti, příp. se ocitl v situaci, která mu nedává žádnou naději na úspěch. V případě, že se pachatel domníval, že mohl překonat okolnosti bránící mu v další trestné činnosti, půjde ve skutečnosti o upuštění dobrovolné, neboť dokonání činu zde podle představ pachatele záviselo především na jeho vůli (je však třeba zvažovat i objektivní situaci podle zásad o omylu). Je proto nutno v každém konkrétním případě zjistit nejen, zda se pachatel domníval, že tu vůbec byla nějaká překážka, příp. obava z odhalení bránící mu v možnosti čin uskutečnit, ale navíc, zda její vliv na pachatele byl takový, že vylučoval dobrovolnost ve shora uvedeném smyslu.
K beztrestnosti je třeba, aby pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu, ale aby také dobrovolně odstranil nebezpečí, jež vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. U některých deliktů nebezpečí zaniká již upuštěním od další činnosti, ale v některých případech je třeba podniknout i další opatření nezbytná k tomu, aby nebezpečí skutečně pominulo. Tak např. bude třeba, aby pachatel přípravy ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci zabránil v dalším jednání osobám, k jejichž trestnému činu příprava směřovala (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 72 a 73).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že zákonné podmínky zániku trestnosti přípravy ve smyslu §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. v posuzovaném případě ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a osobě obviněné M. R. naplněny nebyly. Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných totiž nevyplývá, že by jmenovaná obviněná dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., resp. že by odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy. Soudy nižších stupňů sice zjistily, že obvinění M. R., R. Č. a R. J. dne 25. 8. 2009 sledovali dosud neztotožněnou poškozenou a připravovali její přepadení, konkrétně obviněná M. R. vybrala oběť v budově letiště R., přičemž když poškozená po odchodu ze zaměstnání nenastoupila do běžného linkového autobusu, jak předpokládali, obviněný R. Č. rozhodl o upuštění od zamýšleného činu. Je však třeba zdůraznit, že podle ustálených skutkových zjištění soudu první a druhé instance se jednalo toliko o rozhodnutí o prozatímním upuštění od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu loupeže. Obvinění svůj loupežný záměr pouze odložili na pozdější dobu, neboť již následujícího dne, tj. 26. 8. 2009, obviněná M.R. znovu vybrala oběť podle pokynu obviněného R. Č. a sledovala ji s tím, že samotné přepadení vykonají obvinění R. Č. a R.J. Jeho realizace však byla překažena zákrokem Policie ČR.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že soudy dříve ve věci činné nepochybily, pokud jednání obviněné M. R. popsané v bodě 3) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných R. Č. a R. J. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. R. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý