ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.484.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 484/2011-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 26. května 2011 v neveřejném zasedání dovolání, které podal obviněný R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 5 To 430/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 144/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 102 T 144/2008, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. /bod I) výroku o vině/ a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. /bod II) výroku o vině/, a za tyto trestné činy byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti maloobchodu s motorovými vozidly, včetně ojetých vozidel, prodej součástek a příslušenství motorových vozidel na dobu čtyř let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozenému M. G. ve výši 70.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., ul. Olbrachtova 62, Praha 4, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 5 To 430/2010, k odvolání obviněného R. S. a poškozené České spořitelny, a. s., Olbrachtova 1929/62, Praha 4, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného R. S. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I), ve výrocích o trestech a náhradě škody podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené České spořitelně, a. s., Olbrachtova 62, Praha 4. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným tím, že v době od 3. 5. 2004 do 21. 7. 2004 v O., okres K., na ul. O., v autobazaru F., v úmyslu získat neoprávněný prospěch, celkem ve 27 případech, jako fyzická osoba podnikající pod názvem R. S. – A., oprávněná ze smlouvy o spolupráci ze dne 16. 4. 2004 s Českou spořitelnou, a. s., mimo jiné vyhledávat zájemce a zpracovávat podkladové materiály pro úvěrový produkt „Sporoservis“, po ověření totožnosti klientů přijímal a na centrálu České spořitelny, a. s., odesílal ke schválení vyplněné žádosti klientů o poskytnutí finančních prostředků úvěrového produktu „Sporoservis“ a dále v případě, že úvěr byl spořitelnou zájemci poskytnut, poté, co úvěrovanou částku obdržel na svůj účet u České spořitelny č. … a měl ji vyplatit klientovi, tuto žadateli vyplatil pouze z části a části z takto poskytnutých účelově vázaných úvěrů si ponechával, a aby zakryl skutečnost, že celý úvěr nevyplatil žadateli, nechal si v souvislosti s podpisem úvěrové dokumentace žadatelem vždy předem podepsat i nevyplněný výdajový pokladní doklad, na který byla později dopsána příslušná částka představující rozdíl mezi výší úvěru a cenou prodávaného vozidla, a to v 27 případech, čímž způsobil žadatelům o úvěr škodu celkem 823.500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. S. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání především namítl, že ze strany odvolacího soudu došlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť došlo ke změně subjektu poškozeného. Vzhledem ke změně označení poškozeného bylo nutno se zabývat tím, jakým jednáním žadatele o úvěr poškodil. Dále poukázal na to, že žádný ze žadatelů o úvěr vůči němu neuplatnil nárok na náhradu škody ani na něj nepodal trestní oznámení. Podle obviněného odvolací soud pochybil také v tom, že při posuzování jeho jednání nevzal v úvahu zjištění, že obviněný ve většině případů s poškozenými nejednal a ti ho ani nebyli schopni identifikovat. S odkazem na vlastní interpretaci výpovědí dovodil, že s poškozenými jednali a finanční prostředky si ponechávali bratři M. a V. P. Podle obviněného nebylo postaveno na jisto, kdo krátil příjemce úvěrů, a nelze proto dovodit závěr jeho trestní odpovědnosti za zpronevěru finančních prostředků z úvěrů. Pokud jde o posouzení skutku pod bodem II) o vině, odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný navíc namítl, že uložený trest je nepřiměřený a zmínil okolnosti, k nimž soudy nepřihlédly při rozhodování o trestu.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání poukázal na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), ani jakákoliv jiná procesní pochybení. Námitky týkající se porušení zásady totožnosti skutku, jsou námitkami procesními a neodpovídající proto uplatněnému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu. Pro úplnost uvedl, že shoda jednání podle právní teorie i konstantní rozhodovací praxe soudů plně postačuje k udržení totožnosti skutku.
Dále uvedl, že obviněný dalšími námitkami nevytýká nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu, ale na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž nenabízel jednotlivým žadatelům úvěry ani si neponechával části těchto úvěrů a namítl, že tak činili M. a V. P. Ani tyto námitky nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, neboť obviněný se jimi domáhá základní změny skutkového základu soudního rozhodnutí. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti trestu, tuto nelze vznášet v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav věci je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, a nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že neodpovídá uvedeným požadavkům a námitky obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud neshledal v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat skutkovými námitkami obviněného. Stejně tak nemohl brát v úvahu namítanou otázku porušení totožnosti skutku, která svým obsahem nenaplňuje uplatněný dovolací důvod.
Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat ani nepřiměřenost trestu. Konstantní judikatura vychází z toho, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro rozhodnutí o odložení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek