ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.895.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 895/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. srpna 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 10 To 106/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2010, sp. zn. 10 T 5/2010, byl obviněný V. M. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst.1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dvou spoluobviněných.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 10 To 106/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného V. M. a spoluobviněného V. K. Podle §253 odst. 1 tr. ř. rovněž zamítl odvolání poškozené společnosti Tesco Stores ČR, a.s.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že mu nebyla prakticky dána vůbec žádná možnost zvolit si obhájce sám, neboť poučen o právu si obhájce zvolit byl až v 17:55 hodin, avšak lhůta pro zvolení obhájce byla stanovena tak, že v okamžiku poučení a dání možnosti si obhájce zvolit byla již téměř hodinu marně uplynutá, čímž došlo k porušení práva na obhajobu. Z počátku jeho výslechu v 17:55 hodin a ze stanovené lhůty pro zvolení si obhájce sám do 17:00 hodin je podle něj zřejmé, že policejní orgán nerespektoval ust. §38 odst. 1 tr. ř. a neurčil mu žádnou reálnou lhůtu ke zvolení si obhájce. Tímto zákonu odporujícím postupem byl zkrácen na svých právech na obhajobu, přičemž k němu došlo ještě před prvním výslechem, který byl pro další řízení zásadní, a proto tento důkaz jeho výpovědí byl získán zákonu odporujícím způsobem a nemělo k němu být přihlíženo. Tento důkaz byl pak použit i v průběhu hlavního líčení, neboť z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že soud protokoloval, že obviněný vypovídá stejně jako na č. l. 149 – 156, tedy jako při zmíněném prvotním výslechu.
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí prvoinstančního soudu trpí vadami, které spočívají zejména v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, když se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Obviněný tvrdí, že skutek tak jak je popsán ve výroku soudu I. stupně je ve vztahu k němu neúplný, nedostatečný a nelze z něj dovodit jeho podíl na takovém jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství. Z popisu skutkového jednání, kterého se měl dopustit, totiž nelze podle něj dovodit, že proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, což také nevyplynulo z provedeného dokazování. Rovněž podle obviněného nelze dovodit, že by se se spolupachatelem před nebo v průběhu činu nějak domluvili, že užijí nějaké násilí proti osobám, které na místě činu budou nebo mohou být, a to v úmyslu podpořit konečný předpokládaný cíl skutkového jednání – zmocnění se peněz z tresoru. Z provedeného dokazování pak podle něj vyplynul právě opak, že žádné násilí proti osobám na místě činu neužil, a že taktéž proti nim nevznesl žádný projev, který by bylo možno důvodně vnímat jako „pohrůžku násilím“. Dovolatel pak opakovaně poukazuje na tyto skutečnosti, kdy uvádí, že nebylo potřeba použít násilí, což také předem věděl, protože personál znal. Jejich úmysl směřoval pouze k získaní peněz, ale ne za jakoukoliv cenu, tedy použití násilí. Rovněž poukazuje na to, že jejich jednání nebylo možno vnímat ani jako pohrůžku násilím. Proto byl skutek nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže ve spolupachatelství, přičemž je také přesvědčen, že ve skutkové větě výroku o vině nejsou popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Dále tvrdí, že u spolupachatelů se vyžaduje společný úmysl zahrnujících jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, což u nich nenastalo, protože u něj nebyl prokázán úmysl ke spáchání trestného činu loupeže, když nesměřoval k užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, pouze ke zmocnění se cizí věci, a proto se v jeho případě jednalo pouze o trestný čin krádeže. Exces z rámce spolupachatelství má za následek, že spolupachatel, který se ho dopustil, odpovídá v rozsahu tohoto excesu jako samostatný pachatel a druhý pachatel odpovídá pouze za trestný čin ke kterému směřoval jeho úmysl, v tomto případě za krádež. K tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tdo 580/2010, které řeší otázku spolupachatelství. Na základě výše uvedeného je obviněný přesvědčen, že výrok rozsudku je v extremním nesouladu s provedeným dokazováním, neboť z učiněných skutkových zjištění nevyplývá právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který byl uznán vinným.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky uvedené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považuje za zjevně neopodstatněné. V daném případě byl obviněný poučen o právu zvolit si obhájce, což vyplývá z protokolu o zadržení ze dne 10. 3. 2010 v 6:30 hod., dále z usnesení o zahájení trestního stíhání v jehož závěru je uvedeno poučení o právu zvolit si obhájce do 2 hodin od převzetí tohoto usnesení, jež obviněný M. převzal v 17:15 hod., a rovněž z vyjádření obviněného v protokolu o výslechu, kde je uvedeno, že byl o tom poučen před tímto výslechem. V protokolu o výslechu, jež započal dne 10. 3. 2010 v 17:55 hod., obviněný uvedl, že svého práva nevyužívá, sám si obhájce nevolí a souhlasí s ustanoveným obhájcem. Výslechu obviněného M. dne 10. 3. 2010 pak byl od počátku přítomen jeho obhájce JUDr. František Lainer. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že všichni tři obvinění jednali společně, společně se dopravili na místo činu, společně si rozdělili kořist, vybavili se kuklami, rukavicemi a zbraní, přičemž je nerozhodné, kdo z obviněných zbraň držel a mířil s ní, když tato zbraň byla způsobilá k vyvolání pohrůžky bezprostředního násilí a k dosažení splnění jejich požadavků. Nemůže obstát argumentace obviněného, že se svým jednáním dopustil toliko trestného činu krádeže a nenaplnil tak zákonný znak pohrůžky bezprostředního násilí, když poškozené jen žádal o vydání peněz z trezoru, neboť vychází z odlišných skutkových okolností, než zjistil nalézací soud. Proto rovněž tyto námitky považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné a tento závěr je pak nutno aplikovat rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Pouze za této situace může být proto Nejvyšším soudem shledána existence tohoto důvodu dovolání, což se ale v daném případě nestalo. Obviněnému byl již před jeho prvním výslechem obhájce ustanoven soudem, přičemž na počátku výslechu sám výslovně prohlásil, že si obhájce nevolí a souhlasí s obhájcem ustanoveným, který pak byl také jeho výslechu přítomen. Z hlediska tohoto důvodu dovolání je proto nepodstatné dovolatelovo tvrzení, že mu nebyla poskytnuta reálná lhůta ke zvolení si obhájce, když byl o této možnosti poučen téměř hodinu poté, co už lhůta k zvolení uběhla. Nejprve je nutno uvést, že tato námitka byla uplatněna již v odvolacím řízení a soud II. stupně k ní na str. 4 odůvodnění rozhodnutí uvedl patřičné závěry. Nejvyšší soud k tomu dodává, že se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že byl poprvé o možnosti zvolit si obhájce poučen při výslechu dne 10. 3. 2010 v 17:55 hod. Jak již na to poukázal státní zástupce, dovolatel byl poučen o právu zvolit si obhájce při zadržení dne 10. 3. 2010 v 6:30 hod. (viz protokol o zadržení 10. 3. 2010 na str. 23 spisu), a také usnesením o zahájení trestního stíhání, jež převzal dne 10. 3. 2010 v 17:15 hod. (str. 5 spisu). Následně pak byl proveden výslech obviněného dne 10. 3. 2010 v 17:55 hod., kde se v protokolu uvádí, že pokud si do 17.00 hod. dne 10. 3. 2010 nezvolí obhájce, bude mu ustanoven. Tento nesprávný časový údaj o době do kdy si má obviněný zvolit obhájce je zjevný omyl, ke kterému došlo při sepisování protokolu, přičemž se toto stanovení lhůty stalo bezpředmětným okamžikem následného prohlášení obviněného, že bere na vědomí, že má mít obhájce, sám si obhájce nevolí a proto souhlasí s ustanovením obhájce JUDr. Františka Leinera Obvodním soudem pro Prahu 4 pro jeho zastupování. I když policejní orgán požádal o ustanovení obhájce ještě před provedením prvního výslechu (žádost o ustanovení obhájce byla zaslána faxem v 10:53 dne 10. 3. 2010), učinil tak několik hodin poté, co již byl dovolatel poučen o právu zvolit si obhájce (při zadržení dne 10. 3. 2010 v 6:30 hod.). Tímto postupem nijak nezkrátil právo obviněného na obhajobu, nýbrž zabezpečil ustanovení obhájce, který byl přítomen výslechu, aby tento výslech byl pořízen v souladu s trestním řádem. V daném případě dovolatel projevil výslovný souhlas s ustanoveným obhájcem, jak je zřejmé z výše uvedeného, a proto nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu ani k žádné zásadní vadě řízení. Nejvyšší soud proto hodnotil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že část námitek uvedeným požadavkům neodpovídá, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudem I. stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Právně relevantní výhradu obviněného, že nebyl předem srozuměn s použitím násilí ani s pohrůžkou násilím a jedná se o exces spolupachatele, Nejvyšší soud hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se všichni obvinění společně po vzájemné domluvě a v zištném úmyslu dne 21. 2. 2010, po ukončení prodejní doby v prodejně společnosti Tesco Stores ČR, a. s. v P. a poté, co využili znalosti prostředí a pravidelných činností v této prodejně, v níž byl obviněný V. M. zaměstnán, přijeli před prodejnu osobním vozidlem v době, kdy vedoucí prodejny a pokladní počítaly denní tržbu. Těsně před vniknutím do prodejny se dohodli, že spoluobviněný R. G. zůstane ve vozidle, zatím co spoluobviněný V. K. a obviněný V. M. si oblékli kukly, rukavice a opatření plynovou pistolí a klíčem na kola na otevření trezoru opakovaně zazvonili. Poté byli oběma prodavačkami vpuštěni dovnitř, kde spoluobviněný V. K., který vešel do prodejny jako první, na obě pracovnice prodejny namířil pistoli a pod pohrůžkou jejího použití je donutil vejít do kanceláře, následně vedoucí prodejny donutil otevřít a vejít do trezorové místnosti, kde musela odemknout hlavní dveře trezoru, z něhož obviněný V. M., který tam poté vešel, vybral tržbu v hodnotě 1.039.536,- Kč, s níž z prodejny utekli.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Zmocněním se cizí věci je nutno rozumět takové jednání pachatele, jímž si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Dále je třeba uvést, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Intenzita vykonaného násilí není přitom podstatná, musí však být použito jako prostředek nátlaku na vůli napadeného. Zároveň není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (k tomu srov. Zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, č. j. Tpjf 33/79, Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě se zvláštním zaměřením na trestný čin loupeže, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1980).
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se může pachatel dopustit rovněž v těch případech, kdy v poškozeném vzbudí obavu a strach z bezprostředního fyzického útoku (násilí) i konkludentním jednáním, tedy aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k výkonu násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat např. v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním nějaké zbraně (např. pistole).
Pokud tedy obviněný V. M. a spoluobviněný V. K. zamaskováni a vybaveni střelnou zbraní vnikli do prodejny, přičemž následně spoluobviněný V. K. mířil střelnou zbraní na osoby na místě činu (vedoucí prodejny a pokladní) a na základě takto namířené zbraně vznášel požadavky vůči vedoucí prodejny, konkrétně aby vešla do kanceláře a odemkla hlavní dveře trezoru, je nepochybné, že se jednalo o loupežné přepadení, kdy za pomocí bezprostřední pohrůžky násilím (použití střelné zbraně) obvinění dosáhli součinnost osob na místě činu. I když ubezpečovali tyto osoby, že se jim nic nestane, nelze z toho usuzovat, že by se tak nestalo, kdyby došlo k nějaké obraně. Obvinění si byli vědomi své fyzické převahy a také tím, že z obavy použití střelní zbraně se zaměstnankyně nebudou bránit, přičemž toto jednání v nich nepochybně vzbudilo obavu o jejich život, že pokud se nepodrobí jejich vůli, bude proti nim použito násilí. Jakákoliv další polemika o tom, jak mohly vyhodnotit v dané chvíli situaci pracovnice prodejny ze strany obviněných, je proto bezpředmětná.
K další hmotně právní námitce obviněného, že on nepoužil žádné násilí ani bezprostřední pohrůžku násilím, a proto měl být uznán vinným pouze trestným činem krádeže, Nejvyšší soud uvádí, že trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., byl-li spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelé se tedy dopouštějí trestného činu společným jednáním, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu. Z hlediska trestní odpovědnosti každého jednotlivého spolupachatele proto není podstatné, jakou měrou se podílel na trestné činnosti. Pro závěr o vině trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku proto není nezbytné, aby obviněný naplnil sám svým jednáním všechny znaky uvedeného trestného činu, tedy aby sám užil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému. Podstatné je, že obvinění jednali společně se stejným úmyslem. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že spoluobviněný V. K. užil pohrůžky bezprostředního násilí (namířením pistole) vůči zaměstnankyním prodejny, zatímco obviněný, který se v důsledku takto užité bezprostřední pohrůžky násilí, která způsobila součinnost pracovnic prodejny, vybral z trezoru tržbu. Z takto popsaného skutkového děje vyplývá, že jde o zjevnou součinnost a že spoluobvinění jednali se společným úmyslem zmocnit se cizí věci za užití pohrůžky bezprostředního násilí. Nelze se ztotožnit ani s názorem obviněného, že se v daném případě jedná o exces ze spolupachatelství, protože se na daném skutku ještě před jeho spácháním domluvili. V daném případě vytáhl spoluobviněný zbraň ještě před vniknutím do prodejny a na základě bezprostřední pohrůžky násilím pomocí této pistole se zmocnili cizí věci. Nejednalo se o případ, kdy jeden ze spolupachatelů zjevně vybočí z předem domluveného jednání a úmyslu a užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí bez toho, aby to bylo předem naplánované. Naopak ze skutku je zjevné, že pachatelé byli o způsobu provedení činu předem domluvení, postupovali plánovitě, přičemž oba věděli, že právě na základě namíření zbraně (užití pohrůžky bezprostředního násilí) bude zabezpečena absolutní součinnost pracovnic prodejny a nedojde k obraně nebo k pokusu o zabránění loupeže. Nejvyšší soud proto hodnotil i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Zpochybňuje-li obviněný použitelnost své výpovědi z přípravného řízení a považuje-li v této souvislosti za neprokázané, že by byl srozuměn, nebo domluven se spolupachatelem na použití zbraně či pohrůžce zbraní, je v tomto směru i bez jeho výpovědi spolehlivě usvědčován spoluobviněným V. K. Ten totiž ve shodě s ním vypověděl, že se spolu dohodli na tom, že on půjde s pistolí a tuto držel v ruce ještě předtím, než jim prodavačky otevřely po zazvonění dveře a oni vstoupili dovnitř.
Dovolatel namítal rovněž extremní nesoulad, který spatřoval především v tom, že „výrok rozsudku je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem“. Obviněný zde zjevně zjištěným skutkovým stavem nemyslí ten, který je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, když tento považuje za rozporný s provedenými důkazy. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a v důsledku toho i právním posouzením skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud neshledal v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Jak již je výše uvedeno, pro závěr o vině trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není nezbytné, aby obviněný naplnil sám svým jednáním všechny znaky uvedeného trestného činu, nýbrž je důležité aby byly tyto znaky naplněny společným jednáním pachatelů. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se skutku ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně dopustili obvinění po vzájemně domluvě a učinili tak společně. Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá jednoznačný závěr pro právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když uvedený skutek obsahuje všechny znaky tohoto trestného činu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti nespadaly pod daný dovolací důvod a zčásti byly hodnoceny jako zjevně neopodstatněné, stejně jako námitky pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
Proto bylo dovolání V. M. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš