ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1022.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1022/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 Tmo 27/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež pod sp. zn. 3 Tm 30/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 3 Tm 30/2010, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen „mladistvý“) byl v bodě 1) uznán vinným proviněním poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) proviněním krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil podle popsaných skutkových zjištění tím, že
1) dne 16. 2. 2010 v přesně nezjištěné době od 14.35 hodin do 14.50 hodin společně s mladistvým M. O., mladistvým M. M., a R. K., v K. v budově C S. h. š. a s. K., na ulici L. popsali barevnými křídami nalezenými ve třídě u tabule různými obrazci a nápisy vnitřní stěnu učebny a dále vystříkali na podlahu učebny a chodby školy obsah pěnového a vodního hasícího přístroje, čímž poškozené S. š. h. a s. vznikla škoda na poškozených zdech ve výši 4.835,10 Kč a škoda na vystříkaných hasicích přístrojích ve výši 1.320,- Kč,
2) dne 5. 4. 2010 v době kolem 20.00 hodin v K. na E. n. vytrhl z rukou poškozenému J. V., mobilní telefon značky Sony Ericsson C5103G, černé barvy v situaci, kdy poškozený seděl na lavičce a přes reproduktory poslouchal hudbu, po vytrhnutí mobilního telefonu reproduktory zůstaly poškozenému v ruce, a s mobilním telefonem odešel pryč, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši nejméně 4.000,- Kč.
Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně, soud pro mládež, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 4 Tmo 27/2011, z podnětu odvolání proti shora uvedenému rozsudku podaným mladistvým podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině proviněním poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. mladistvého uznal vinným proviněním poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, jehož skutková zjištění vymezil tak, že mladistvý dne 16. 2. 2010 v přesně nezjištěné době od 14.35 hodin do 14.50 hodin společně s mladistvým M. O., mladistvým M. M. a R. K. v K. v budově C, S. h. š. a s. K., na L., popsali barevnými křídami nalezenými ve třídě u tabule různými nápisy a obrazci vnitřní stěnu učebny, čímž poškozené organizaci S. š. h. a s. vznikla škoda na poškozených zdech ve výši 4.835,10 Kč.
Za toto provinění a provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl mladistvý uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně v bodě 2), který zůstal nezměněn, odvolací soud mladistvého odsoudil podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §31 odst. 1 z. s. m. a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Vladimíra Kubíka mladistvý uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl v něm ke skutku pod bodem 1), že nebylo v průběhu celého trestního řízení prokázáno, že by se právě mladistvý dopustil tohoto provinění. Soud se nezabýval skutečnostmi, které byly v rámci dokazování zjištěny a usuzuje na vinu z tvrzení svědka A. F., či z toho, že zaplatil podíl spáchané škody, což poukazuje na jeho morální odpovědnost. Svědek A. F. však nemohl potvrdit nic jiného, než to, že se mladistvý na místě zdržoval. Mladistvý však nepopíral, že se na místě nacházel, ale zásadně popřel, že by sám maloval po zdech, a že by se tak na vzniku škody podílel. Připustil jen to, že tomuto jednání ostatních nezabránil. Spoluobvinění nejprve vypověděli, že po zdech malovali všichni, na přímý dotaz soudu však uvedli, že nejsou schopni říct, zda maloval i mladistvý. Z toliko úhrady podílu škody dovolatelem nelze činit závěr o jeho trestní odpovědnosti, která zde nebyla jinak prokázána. Ke skutku pod bodem 2) mladistvý konstatoval, že nebylo důkazy objasněno, že by se provinění stalo, a pokud ano, že by ho měl spáchat právě on. Není jediný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že poškozenému J.V. mobilní telefon někdo odcizil. Předmětný telefon se od doby domnělé krádeže nikdy nenašel, nikdy nebyl aktivní ani s jinou telefonní kartou a telefonní karta poškozeného nebyla nikdy použita v jiném přístroji. Pokud by mladistvý měl pohnutku či motiv obohatit se, projevilo by se to v telekomunikačním provozu. Odpovědnost mladistvého soud dovodil z rozporů ve výpovědích zúčastněných svědků. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval pochybnostmi na straně poškozeného, když tento se choval nepřiléhavě a nestandardně. Mladistvý o poškozeném tvrdil, že byl uživatelem či distributorem marihuany, což ovlivňovalo jeho psychiku. Ztrátu telefonu oznámil až druhý den, prostřednictvím matky. Soud prvního stupně nepřipustil, že mohlo dojít k jeho okradení jinou osobou. Možných verzí bylo několik a soud se jimi zjevně nezabýval a naopak dovodil zcela nepodložený závěr o vině mladistvého.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to se závazným právním názorem, co do nutnosti provádět další dokazování, před rozhodnutím o vině mladistvého.
Opis dovolání byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud odvolací se zřetelem na hlediska vymezená v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř. nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání. Ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonem stanovené lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a že splňuje náležitosti dovolání. Dále posuzoval, zda mladistvým vznesené námitky naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je nezbytnou podmínkou pro přezkoumání napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nutné je podotknout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné posuzovat i argumenty, o něž mladistvý své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že mladistvý výtky směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Mladistvý v rámci podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil, když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby, ale za věrohodné považovaly skupinu důkazů, které mladistvého v tom, že v případě skutku pod bodem 1) pomaloval zdi a dále u skutku pod bodem 2), že to byl on, kdo poškozenému odcizil mobilní telefon, usvědčovaly. Tyto svědecké výpovědi však mladistvý považoval za nevěrohodné, poukazoval na údajné rozpory, které se v nich vyskytly a zdůrazňoval, že mělo být soudy v rámci jím namítaných rozporů postupováno tak, aby byly důkazy hodnoceny v jeho prospěch.
Nejvyšší soud shledal, že veškerými námitkami tak mladistvý prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu provinění podle §228 odst. 2 a §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku nenaplnil.
S ohledem na to, že mladistvý svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení ohledně toho, jak události proběhly, zejména popřel, že by se dopustil trestné činnosti, obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
V dovolání tak mladistvý použil výhrady, které na označený důvod nedopadají, a Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.
I přes tento závěr lze nad rámec podaného dovolání pro úplnost stručně shrnout, že mladistvý stejné výhrady uplatňoval v průběhu předcházejícího nalézacího a odvolacího řízení a soudy obou stupňů se jimi pečlivě zabývaly. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn ohledně obou posuzovaných skutků v bodech 1), 2) postačující rozsah dokazování, a tento soud rovněž velmi zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval. U skutku v bodě 1) vycházel zejména z výpovědi svědků R. K., M. O. a M. M. V bodě 2) své závěry opřel o výpovědi poškozeného a jeho matky, ve kterých nezjistil žádné nesrovnalosti a uvedl, proč jejich výpovědi považoval za věrohodné. Je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se stejné otázce, tedy, zda mladistvý pomaloval zdi a poškodil tak cizí věc, a zda to byl on, kdo odcizil mobilní telefon poškozenému J. V., věnoval s dostatečnou a potřebnou pozorností a rovněž reagoval na všechny požadavky obviněného.
Nejvyšší soud nezjistil v postupu obou soudů nic, co by skutková zjištění a na nich učiněné právní závěry zpochybňovalo.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním lze shrnout, že námitky mladistvého právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání mladistvého „tulipána“ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr.MiladaŠámalová
*)byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.