ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1258.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1258/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání obviněného P. A. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 7 To 40/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. A. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 57 T 2/2011, byl obviněný P. A. D. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 11. 11. 2006 v době od 3.15 hodin do 3.45 hodin v P., N., před únikovým východem z nočního podniku D. F. P. v objektu obchodního centra N. P. po předchozím slovním konfliktu s poškozeným L. L., a jeho společníky, odjel společně s již odsouzeným (v jiné trestní věci) N. V. N., do bytu na adrese P., Z., kde bydleli občané vietnamské národnosti, zde si vzal kuchyňský sekáček s délkou ostří 16,5 cm a po vzájemné dohodě v úmyslu usmrtit poškozeného se vrátili zpět na parkoviště u zásobovací rampy před shora uvedeným nočním podnikem a poté, co poškozený vyšel z objektu, jej odsouzený N. V. N. napadl zezadu kopnutím do nohy a pěstmi do obličeje tak, že poškozený ztratil rovnováhu, čímž byl umožněn útok obviněného P. A. D., který opakovaně kuchyňským sekáčkem zasadil poškozenému tři rány do hlavy, přičemž odsouzený N. V. N. omezoval obranu poškozeného, takže mu byly způsobeny sečné rány, a to v oblasti čelní vlevo v délce asi 8 cm pronikající do kosti s odseknutím části zevní desky kosti klenby lební v rozsahu 18 x 6 mm, v oblasti spánkově temenní vlevo délky asi 6 cm, v jejímž místě došlo k tepennému krvácení a vznikla prasklina kosti klenby lební v délce asi 32 mm s mírným vpáčením kosti směrem do dutiny lební a proniknutím vzduchu do podkoží i do lební dutiny a v temenní oblasti vpravo pronikající kůží a podkožím a v tomto útoku ustali poté, co byli vyrušeni křikem náhodného svědka, přičemž poškozenému musela být poskytnuta okamžitá odborná lékařská pomoc, bez které by došlo k ohrožení jeho života.
Za pokus uvedeného trestného činu byl obviněný P. A. D. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 7 To 40/2011, jako soud odvolací, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný P. A. D.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. A. D., prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Dostála z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, s ohledem na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože dovolatel skutek nespáchal. Vadnost rozhodnutí soudu prvního stupně shledal v tom, že nesprávně vyhodnotil jeho úmysl ve vztahu k vzniklému následku, který je u vraždy charakterizován usmrcením člověka. Pokud by obviněný měl tento záměr, nic mu nebránilo použít útočnou zbraň na měkkou krční tkáň, čímž by jej dokonal. Soudu vytkl, že mu k odsouzení obviněného postačilo pouze zjištění, že vstoupil na diskotéku, a že údajný spolupachatel uvedl, že pachatelem mohl být obviněný. Další pochybení obviněný spatřoval v postupu při výslechu svědka N. V. N., který sice v přípravném řízení odmítal vypovídat, ale taková možnost mu byla odepřena s vysvětlením, že vypovídat musí, neboť není v pozici obviněného. U hlavního líčení před soudem prvního stupně svědek uvedl, že nechce vypovídat, a proto byla jeho výpověď podle §211 odst. 4 tr. ř. přečtena, k čemuž však může dojít jen v případě, využil-li svědek svého práva odepřít výpověď podle §100 tr. ř. Žádná z podmínek tohoto ustanovení však nebyla splněna, a obhajobě tak byla vzata možnost vyslechnout předmětného svědka před soudem. Tím bylo nejen zkráceno právo obviněného na obhajobu, ale také porušena zásada ústnosti trestního řízení. Skutečnost, že předmětný čin nespáchal dovolatel, měl dosvědčit i svědek N. D. N., který byl v předmětný den na diskotéce, a jehož slyšení obhajoba navrhovala. Soud se však s návrhem na jeho výslech nijak nevypořádal. Obviněný uvedl, že nebyly zajištěny žádné daktyloskopické, biologické ani jiné stopy, a to ani na místě činu, ani v bytě svědkyně H. a ani v automobilu, přestože tam byly zjišťovány. Stopy obviněného ani poškozeného nebyly nalezeny ani na údajném útočném nástroji. S ohledem na absenci důkazů je podle dovolatele závěr soudů obou stupňů chybný a neúplný.
Z důvodů shora uvedených obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně.
Přestože byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda je dovolání doloženo skutečnostmi dopadajícími na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Podané dovolání těmto kritériím nevyhovuje v části dovolání, v níž obviněný brojil proti tomu, že se nepodařilo prokázat jeho vinu, že existuje celá řada pochybností a nesrovnalostí procesní povahy, týkajících se zejména výpovědi svědka N. V. N., které nebyly v řízení odstraněny, a že soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhoval. Tyto výhrady nemají povahu právních námitek.
K těmto námitkám však lze jen nad rámec uvedeného poznamenat, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Vzhledem k tomu, že tato část výhrad nemajících povahu právních skutečností, by mohla mít v případě extrémního nesouladu dopad i na správnost právního posouzení, jež dovolatel v další části dovolání, jak bude zmíněno níže, relevantně s dovolacím důvodem namítal, Nejvyšší soud posuzoval případnou možnost nesprávného skutkového podkladu, ověřoval, zda bylo dostatečně prokázáno, zda obviněný je osobou, která vedla útok proti tělu poškozeného, a dospěl k následujícím závěrům.
Soudy obou stupňů se otázkou toho, kdo na poškozeného zbraní zaútočil, v potřebné míře zabývaly a v rozhodnutích vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k tomu, že se pokusu trestného činu vraždy dopustil právě obviněný společně s nyní již odsouzeným N. V. N., z jehož výpovědi soudy pro určení druhého aktéra rovněž vycházely. Je však nutné zdůraznit, že tato výpověď nebyla jediným důkazem, který k prokázání totožnosti dovolatele vedl, ale že to byl celý řetězec na sebe navazujících důkazů, jak v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl soud prvního stupně na straně 9 a 10.
Jestliže obviněný namítal, že výpověď svědka N. V. N. byla po procesní stránce učiněna nesprávně, neboť svědek vypovídal pouze v přípravném řízení a v hlavním líčení odmítl vypovídat, a proto byla jeho výpověď přečtena, ačkoli tak soud v souladu se zákonem nemohl učinit, pak je vhodné uvést, že svědek N. V. N. (zcela zpočátku však vystupující pod falešným jménem T. H. N.) je i podle skutkových zjištění spolupachatelem předmětného činu. Trestní řízení bylo od počátku vedeno i proti obviněnému P. A. D. (viz č. l. 56 a násl. spisu), který byl v průběhu trestního řízení zadržen ve V., a poté dodán na základě vydání k trestnímu stíhání do České republiky. Trestní řízení tak bylo vedeno jako společné řízení proti oběma uvedeným pachatelům, a to až do dne 27. 3. 2007, kdy bylo opatřením Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, služba kriminální policie vyšetřování, odbor obecné kriminality P. ČTS: PSP-220/OOK -1-2-213-206 rozhodnuto podle §23 odst. 1 tr. ř. o vyloučení trestní věci obviněného P. A. D., ze společného řízení. Vzhledem k tomu, že se spoluobviněný N. V. N. v trestní věci vedené proti P. A. D. dostal do procesního postavení svědka, bylo nutné ho v řízení vedeném proti dovolateli vyslýchat již jen v postavení svědka, nikoliv obviněného (srov. rozhodnutí č. 45/1978 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe připouští, že za situace, kdy již není vedeno společné trestní řízení, lze dřívějšího spolupachatele jako svědka ve smyslu §100 a násl. tr. ř. vyslechnout. Proto, i pokud je bývalý spoluobviněný v pozici svědka vyslýchán, je ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. tím, kdo má právo využít odmítnutí výpovědi proto, že by mohl svou výpovědí způsobit sobě trestní stíhání, a to např. bez ohledu na to, že se proti němu v jiné věci takové řízení vede.
Z obsahu spisu se podává, že N. V. N. byl v postavení obviněného vyslechnut dne 27. 10. 2010, byl poučen o svém právu podle §100 tr. ř. k předmětné věci nevypovídat, a tohoto práva nevyužil a vypovídal. Tehdy popsal celou událost s tím, že poškozeného napadl on a P. A. D., jehož jméno znal od jejich společné kamarádky (č. l. 179-186). U hlavního líčení konaném v trestní věci dovolatele dne 9. 2. 2011 u Městského soudu v Praze využil v postavení svědka svého práva a po poučení podle §100 tr. ř. odmítl vypovídat (č. l. 251). Proto byla jeho výpověď z přípravného řízení podle §211 odst. 4 tr. ř. přečtena. Dovolatel byl podle §214 tr. ř. dotázán, a sdělil, že k takto čtené výpovědi nemá žádné dotazy ani připomínky (č. l. 256).
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností shledal, že soudy dodržely zákonem předepsaný postup podle §211 odst. 4 tr. ř. S ohledem na to, že z obsahu spisu je zřejmé, že všechny zákonem požadované podmínky byly splněny, nebylo ani zkráceno právo obviněného P. A. D. na jeho obhajobu.
Jestliže obviněný poukázal na to, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, ani se s nimi nijak nevypořádaly, a proto se mohlo jednat o tzv. opomenuté důkazy, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 4 zabýval obhajobou navrženými výslechy svědků, k čemuž uvedl, že „jsou zjevně nadbytečné, neboť přítomnost obviněného v inkriminované době na diskotéce, resp. v souvisejících prostorách, je nesporná. Potvrzení o léčbě obviněného ve V. v době od 9. 4. do 12. 5. 2007 je irelevantní proto, že ke spáchání činu došlo dne 11. 11. 2006, přičemž je krajně nepravděpodobné, že tato léčba měla souvislost s náhlým odcestováním odvolatele z území ČR a s jeho následným zadržením ve V. v únoru 2007.“ Je tak zřejmé, že odvolací soud se s důkazními návrhy vypořádal, a byť důkazy neprovedl, tak, jak požadoval obviněný, zdůvodnil, z jakého důvodu tak neučinil. V posuzované věci se tak nejedná o opomenuté důkazy (přim. srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2343/2008, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. Ústavního soudu r. 2009, sv. 52, č. 67).
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud neshledal v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí takové procesní vady, které by měly za následek jakýkoliv nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Právní námitky obviněný ve shodě s označeným dovolacím důvodem vznesl tím, že jeho úmysl nesměřoval ke způsobení smrti, a tudíž nemohl být uznán vinným pokusem trestného činu vraždy.
Trestný činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. spáchá ten, kdo úmyslně usmrtí jiného. Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., je trestným činem úmyslným a bylo nutné zkoumat, zda se tohoto činu obviněný dopustil v úmyslu jiného usmrtit.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus vraždy podle §219 tr. zák., nebo o jiný úmyslný trestný čin ublížení na zdraví, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Těchto východisek si byly soudy (především soud prvního stupně, který je přímo vyjádřil ve skutkové části výroku o vině) vědomy a jejich hodnotící úvahy z nich bezezbytku vycházejí.
Soudy obou stupňů, především soud prvního stupně, věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost. Lze připomenout, že soud prvního stupně v této souvislosti, uvedl, že pokud dovolatel napadl poškozeného tak, že opakovaně vedl útok sekáčkem na jeho hlavu, zatímco odsouzený N. V. N. jej napadal údery rukou a nohou, čímž omezoval obranu poškozeného. Použitý nástroj, množství, intenzita a umístění ran na těle poškozeného v kontextu se zjištěnými poraněními poškozeného jednoznačně svědčí o tom, že obviněný chtěl svým jednáním způsobit smrt, když poškozenému zasadil sekáčkem s délkou ostří 16,5 cm nejméně střední intenzitou 3 rány do hlavy, tj. do míst, o nichž je obecně známo, že se zde nachází životně důležité orgány, přičemž k dokonání činu nedošlo jen v důsledku bezprostředního zásahu další osoby. Soud se zabýval i dalšími skutečnostmi významnými z hlediska subjektivních znaků, a na základě souhrnu všech svých úvah a zjištění shledal, že čin obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. (viz strana 11 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně jako se správnými ztotožnil (viz strana 3 až 5 odůvodnění napadeného usnesení).
Na základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud pro úplnost, když žádné nedostatky v namítaném směru neshledal, dodává, že dovolatel poškozeného z malicherného důvodu, po předchozím konfliktu hrubě fyzicky společně s odsouzeným N. V. N. napadl, a byl to on, kdo útočil proti tělu, zejména hlavě poškozeného sekáčkem délky čepele nejméně 16,5 cm. Na poškozeného jím útočil opakovanými ranami za situace, kdy poškozený nebyl schopen účinné obrany, neboť byl omezován odsouzeným N. V. N. Ze všech těchto skutečností obviněný musel vědět, že předmět – sekáček uvedené délky čepele, představuje prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu, která může vést ke smrti, obzvláště, když je jím útočeno na hlavu oběti, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poraněním hrozí poškozenému smrt. Je nutné přihlížet zejména i k tomu, že poškozenému zasadil celkem 3 sečné rány, jednalo se tedy o útok opakovaný, což předpoklad smrti jen znásobovalo. Dovolatel si proto musel být v době útoku vědom toho, že poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit.
Lze proto uzavřít, že obviněný s ohledem na způsob provedení činu, četnost a sílu útoků a jejich směrování, povahu užité zbraně věděl, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného v ustanovení §219 tr. zák., a chtěl tak učinit. Skutečnost, že nedošlo k usmrcení poškozeného, byla na obviněném zcela nezávislá; pouze v důsledku rychlého lékařského zákroku a skutečnosti, že u poškozeného nenastaly komplikace, k fatálnímu následku nedošlo.
Výše uvedené okolnosti přesvědčivě opodstatňují závěr, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení poškozeného a že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud proto považuje za správné, pokud soudy skutek dovolatele právně posoudily jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák.
Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 7 To 40/2011, a Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 57 T 2/2011, byly vydány v souladu se zákonem, a že soudy nepochybily, pokud obviněného P. A. D. uznaly vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Na základě těchto důvodů bylo dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová