ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.955.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 955/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného Z. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 433/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 121/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. T. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 4 T 121/2009, uznal obviněného Z.T. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„jako jednatel a osoba odpovědná za odvádění srážek z mezd zaměstnanců společnosti Wood Bros, s.r.o., sídlem B., ul. B., jak bylo jeho povinností jako zaměstnavatele, neodvedl povinné platby, a to:
- pojistné na zdravotní pojištění podle zák. č. 592/1992 Sb. Všeobecné zdravotní pojišťovně v B., ul. B., za období od 9. 1. 2008 do 31. 1. 2009 včetně v částce 98.073,- Kč, přestože zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu,
- pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti dle zákona číslo 589/1992 Sb. Městské správě sociálního zabezpečení B., ul. V., za období od 9. 1. 2008 do 31. 12. 2008 včetně v částce 45.982,- Kč, přestože svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 8 % z vyměřovacího základu“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu za něj podle §147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Týmž rozsudkem soud současně rozhodl zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněného D. T., v N. M. na M., kterého podle §226 písm. e) tr. ř. za použití §147a tr. zák. zprostil obžaloby pro skutek popsaný tamtéž, v němž byl spatřován trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., neboť trestnost činu zanikla.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 433/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Stavinohy proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. (v dalším textu svého podání však již nerozlišil, které z použitých argumentů chce pod ten který dovolací důvod podřadit).
Dovolatel nejprve zopakoval námitku uplatněnou již v odvolání a spočívající v tvrzení, že hlavní líčení, během něhož došlo k vynesení odsuzujícího rozsudku, bylo stiženo vážnou procesní vadou. K tomu uvedl, že si zvolil obhájce Mgr. Zbyňka Stavinohu, kterým byl již v minulosti právně zastupován a s jehož službami byl spokojen. Služby advokáta se snažil odkládat proto, že spoléhal, že se mu podaří obstarat dlužnou částku a dodatečně tak splnit povinnost odvést platby dlužné na sociálním a zdravotním pojištění, v důsledku čehož by následně mohl využít §147a tr. zák. o účinné lítosti. Mgr. Zbyněk Stavinoha se však hlavního líčení nemohl zúčastnit, neboť mu kolidovalo s jiným, dříve nařízeným hlavním líčením, a proto dne 16. 9. 2009 před započetím hlavního líčení prostřednictvím faxové zprávy zaslané Městskému soudu v Brně požádal o odročení hlavního líčení nařízeného v dané trestní věci. K možnosti substituce podotknul, že tato je toliko právem, nikoli povinností advokáta, který je při svém rozhodování vázán přáním klienta.
Dále obviněný rozvedl, že institut práva na obhajobu, jak je zakotven v trestním řízení, musí být vykládán extenzivně, tudíž ani jeho uplatnění v nejzazším možném, avšak stále řádném termínu mu nemůže být upíráno. S poukazem na to, že zájem na řádném právu na obhajobu v trestním řízení zůstává jednou ze základních a stěžejních zásad trestního práva procesního rozvedenou (mimo jiné) v nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. II. ÚS 2448/08, obviněný odmítl argument odvolacího soudu, že uvedený judikát se týká jiné procesní situace. Zmíněné postuláty nejsou podle jeho názoru závislé na dané procesní situaci, nýbrž jsou obecnými pravidly, jež je nutno brát v úvahu při výkladu právních norem za všech okolností. V postupu Městského soudu v Brně, který i přes včasnou a řádnou omluvu obhájce konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, proto spatřoval porušení ustanovení §2 odst. 13 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 40 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 433/2009.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž uvedl, že veškeré námitky výslovně zmíněné v dovolání jsou ve skutečnosti slovním popisem redukovány na námitku, že hlavní líčení dne 16. 9. 2009 bylo konáno v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce, kterého si zvolil a který tuto skutečnost soudu faxem před konáním hlavního líčení sdělil spolu se žádostí o odročení hlavního líčení, neboť je pracovně zaneprázdněn jinou soudem projednávanou kauzou.
Dále státní zástupce rozvedl, že ve věci nešlo o případ nutné obhajoby podle §36 tr. ř. a obviněný si obhájce zvolil až dne, kdy se mělo hlavní líčení konat. Jednalo se o odročené hlavní líčení (předchozí bylo odročeno ze zdravotních důvodů na straně obviněného), všechny podmínky vyplývající z ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny a konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nic nebránilo. Možnost osobně se zúčastnit hlavního líčení je významným právem obviněného a toto právo nebylo soudem porušeno. Obviněný byl řádně a včas předvolán a je výlučně jeho věcí, že dal přednost chování, které lze nazvat obstrukční.
Státní zástupce zdůraznil, že obviněný si zvolil obhájce až v době, kdy bylo zřejmé, že ten není z časových důvodů schopen seznámit se se spisem a kdy je navíc zaneprázdněn i v době reálného konání hlavního líčení, ačkoliv mu nic nebránilo zvolit si obhájce dříve. Omluvu své neúčasti nechal zaslat soudu obhájcem v den konání hlavního líčení, což logicky vedlo k tomu, že byla samosoudci kanceláří fakticky doručena až po jeho skončení. Shodnou námitku přitom obviněný uplatnil již ve svém odvolání a soud druhého stupně se s ní plně vypořádal a shledal ji lichou.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
První z obviněným uplatněných důvodů dovolání, jenž je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
K této problematice je zapotřebí nejprve uvést, že jmenovaný dovolací důvod dopadá především na situace, v nichž obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 a násl. tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 49/2003, publikované pod č. T 538. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 23, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 281). Taková situace je potom sama o sobě důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu obviněný musel mít v řízení obhájce, neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [například čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], tak i ústavními předpisy.
Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem ( čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) tvoří základní pilíře spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (zejména jeho §33 odst. 1), jenž je ve shodě s Ústavou České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem třeba chápat v užším smyslu, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. trest. a přiměřeně i rozhodnutí publikované pod č. T 413. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 203, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1061/2006). Současně Nejvyšší soud judikoval, že uvedený dovolací důvod se může vztahovat rovněž na situaci, kdy obviněný sice obhájce má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 513. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 22, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 194).
Systematickým a logickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dospět k závěru, že dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem, má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, které mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde by mohlo jít o situaci, že obviněný nemá v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít má. Dalším rozvedením těchto úvah o interpretaci předmětného ustanovení a významu porušení práv tzv. formální obhajoby (práva obviněného dát se zastupovat obhájcem v trestních věcech) lze dovodit, že v případě, kdy již obviněný obhájce má, a jeho práva nejsou orgány činnými v trestním řízení v popsaném smyslu respektována, nemůže hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik formální obhajoby byla skutečnost, že zákon ji stanoví ve věci jako nutnou, nebo že jde pouze o rozhodnutí obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona oprávněných. Rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné obhajoby (§36 a násl. tr. ř.), ale obviněný si obhájce zvolil, resp. mu jej zvolila k tomu oprávněná osoba, a orgány činné v trestním řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz odůvodnění naposledy citovaného rozhodnutí).
Jakkoliv by se z tohoto pohledu mohlo jevit, že obviněný byl postupem soudu prvního stupně na svých obhajovacích právech zkrácen, Nejvyšší soud po zvážení všech významných okolností dospěl k závěru, že ve skutečnosti tak tomu nebylo.
Ještě předtím, než Nejvyšší soud tento závěr odůvodní a než bude aplikovat výše nastíněná obecná východiska, je však zapotřebí alespoň ve stručnosti shrnout fakta důležitá pro posouzení řešené problematiky.
Z obsahu spisu se podává, že dne 9. 7. 2009 byla obviněnému doručena obžaloba a trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 4 T 121/2009 (srov. dodejku založenou na č.l. 82 p.v. spisu). Proti vydanému trestnímu příkazu podal obviněný odpor, na jehož základě samosoudce jmenovaného soudu nařídil hlavní líčení ve věci na den 26. 8. 2009, z něhož se obviněný omluvil s tím, že má zdravotní problémy, což následně doložil potvrzením o pracovní neschopnosti (srov. č.l. 88 až 94 spisu). Hlavní líčení bylo odročeno na den 16. 9. 2009 ve 14.45 hodin , kdy bylo také konáno, a to v nepřítomnosti obviněného po vyhlášení usnesení podle §202 odst. 2 tr. ř., přičemž v jeho závěru byl ve vztahu k dovolateli vyhlášen odsuzující rozsudek. Téhož dne, tj. 16. 9. 2009 ve 12.08 hodin obdržel Městský soud v Brně faxovou zprávu, jejímž odesílatelem byl advokát Mgr. Zbyněk Stavinoha. Tato zpráva obsahovala jednak oznámení o převzetí právního zastoupení obviněného v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 121/2009 (na základě současně přiložené plné moci podepsané v B. dne 16. 9. 2009), dále žádost o odročení hlavního líčení odůvodněnou tím, že jmenovanému advokátovi bylo již dříve nařízeno jednání na 16. 9. 2009 u Městského soudu v Brně jednání ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 137/2007, a konečně odkaz na přiložené potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného s tvrzením, že není schopen zúčastnit se hlavního líčení (č.l. 111 a 125 až 128 spisu). Tato zpráva však byla kanceláří soudu předložena samosoudci teprve následujícího dne 17. 9. 2009. Hlavní líčení u soudu prvního stupně dne 16. 9. 2009 tudíž proběhlo bez přítomnosti obviněného i jeho obhájce.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně včas odvolání, které odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Zaměřil je sice do všech jeho výroků, především však do výše popsaného a podle jeho názoru nesprávného procesního postupu při hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2009. Krajský soud v Brně na tuto výtku reagoval v odůvodnění svého usnesení dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 433/2009, poměrně podrobným rozborem procesní situace od sdělení obvinění dne 27. 4. 2009 až po konání hlavního líčení dne 16. 9. 2009. Z něj mimo jiné vyplynulo, že obviněný byl v průběhu trestního řízení opakovaně poučen o možnosti zvolit si obhájce (o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. se nejednalo), což však učinil až dne 16. 9. 2009, kdy udělil plnou moc advokátu Mgr. Zbyňku Stavinohovi (datovanou a podepsanou obviněným téhož dne v B.). Z těchto údajů odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný musel být v uvedený den v B. a ačkoli byl v pracovní neschopnosti a měl povoleny vycházky, přesto se na soud nedostavil. Současně zdůraznil, že pracovní neschopnost sama o sobě nemůže být důvodem pro odročení hlavního líčení. Pokud tedy obviněný nevyužil svého práva zvolit si obhájce po celou dobu trestního řízení a učinil tak teprve v den konání odročeného hlavního líčení, „… nelze bez dalšího dovozovat povinnost soudu I. stupně přizpůsobovat režim trestního řízení ... požadavkům obhájce, případně obžalovaného ...“ . Ve vztahu k odkazu obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, odvolací soud vysvětlil, že tento řeší procesně odlišnou situaci, kdy zastoupení obviněného obhájcem trvalo dlouhou dobu, přičemž v jistém, konkrétním a ojedinělém okamžiku byla uplatněna žádost o odročení hlavního líčení z pracovních důvodů na straně obhájce.
S těmito stručně nastíněnými závěry soudu prvního i druhého stupně (v podrobnostech lze odkázat na strany 3 a 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 a 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) se identifikoval jak státní zástupce v rámci svého vyjádření k dovolání, tak i Nejvyšší soud. Jednání obviněného i jeho obhájce totiž skutečně vykazuje známky obstrukce, jak naznačil soud prvního a zdůraznil soud druhého stupně, jíž se oba dopustili ve zcela zřejmé snaze oddálit konání hlavního líčení a dosáhnout jeho dalšího odročení. Takové jednání ovšem nemůže zakládat relevantní důvod pro odročení hlavního líčení či veřejného zasedání, jak ostatně již opakovaně judikoval Nejvyšší soud (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 748/2008, publikované pod č. T 1106. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 47, Praha: C. H. Beck, 2008).
Jen pro úplnost lze dodat, že obviněný právních služeb advokáta Mgr. Zbyňka Stavinohy využíval již v minulosti (byl jím zastupován například ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 102/2008, v níž podal právě jeho prostřednictvím dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl usnesením pod sp. zn. 3 Tdo 151/2010). I z toho je zřejmé, že se na něho mohl obrátit kdykoliv v průběhu trestního stíhání vedeného proti němu v posuzované věci a neměl žádný pádný důvod udělovat mu plnou moc teprve v den konání (navíc již jednou odročeného) hlavního líčení. Jestliže tak učinil až 16. 9. 2009 při návštěvě B., lze z toho usuzovat jak na schopnost obviněného cestovat i v době pracovní neschopnosti mimo místo jeho trvalého bydliště, tak na jeho evidentní snahu obstrukčním jednáním se vyhnout konání hlavního líčení a znovu se pokusit oddálit projednání a rozhodnutí v jeho trestní věci. Pro takový závěr svědčí i počínání samotného obhájce obviněného, který si nechal udělit plnou moc od obviněného v den konání již jednou odročeného hlavního líčení, třebaže věděl o tom, že na stejný den má nařízené jednání v jiné (občanskoprávní) věci, a faxovou žádost o odročení hlavního líčení (odůvodněnou i nařízením uvedeného jednání) zaslal soudu pouhé 2 hodiny a 37 minut před počátkem hlavního líčení.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů v této části posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Už z tohoto zákonného textu je zřejmé, že půjde zásadně o případy, kdy hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo provedeno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna. Tento dovolací důvod je totiž zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti – rozhodující je skutečnost, zda obviněný byl fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání či nikoli.
Z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda soud prvního stupně mohl dne 16. 9. 2009 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Ačkoliv i v tomto směru obviněným vznesené výhrady byly uplatněny relevantně, Nejvyšší soud současně shledal, že jsou rovněž zjevně neopodstatněné.
Podmínky, za nichž může soud konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.); o tuto situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.
Citovaná úprava přítomnosti osob při hlavním líčení je důležitým předpokladem a zárukou řádného zákonného procesu vedeného proti obviněnému (srov. §2 odst. 1 tr. ř.). Zároveň jde o určitou konkretizaci ústavního práva každého na to, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci a aby rozhodoval řádně obsazený soud (čl. 38 odst. 1 Listiny), a dále ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Důležitost práva obviněného být přítomen u hlavního líčení je zvýrazněna právě i tím, že porušení ustanovení zajišťujících obviněnému toto právo zakládá jeden z dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Protože hlavní líčení, pokud se ve věci koná, je především těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je zásadně nutné, aby se ho zúčastnily kromě soudu obě nejdůležitější strany trestního řízení, jež mají v podstatě rovnoprávné postavení, ale vystupují proti sobě: státní zástupce, který podává a před soudem zastupuje obžalobu, a obviněný (popřípadě zastoupený obhájcem), proti němuž se trestní stíhání vede. Za jejich současné přítomnosti lze zpravidla v potřebném rozsahu provést dokazování, jeho výsledky zhodnotit a vyvodit z nich správné skutkové závěry, přičemž se právě zde mohou v nejširší míře uplatnit kontradiktorní prvky trestního řízení. Zároveň jde o důležitou záruku obhajoby obviněného, který má v každém případě právo zúčastnit se hlavního líčení a bez jehož účasti lze hlavní líčení konat nebo v něm pokračovat jen výjimečně, za splnění přesně stanovených podmínek, které mu i přes nepřítomnost zaručují v nezbytném rozsahu právo obhajoby (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.).
Podle §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. se vyžaduje řádné doručení obžaloby obviněnému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení. Obžalobu i předvolání nutno obviněnému doručit do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž jejich uložení podle §64 odst. 2, 3 tr. ř. je vyloučeno [§64 odst. 4 písm. a) tr. ř.].
Obviněný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude konáno další hlavní líčení. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí.
Ustanovení §202 odst. 3 bylo do trestního řádu zavedeno jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to jako jedno z opatření k odstranění průtahů a k urychlení řízení před soudem prvního stupně, který má v hlavním líčení rozhodovat o podané obžalobě. S tímto ustanovením koresponduje postup podle §211 odst. 1 věty druhé a třetí, odst. 5 věty druhé tr. ř., podle něhož lze přečíst protokol o výpovědi svědka nebo znalce anebo písemný znalecký posudek, jestliže se obžalovaný bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení nebo se bez vážného důvodu vzdálil z jednací síně. Má se tím zabránit případným obstrukcím obviněného a možnosti mařit dokazování, pokud důkazy spočívají v přečtení protokolů o výslechu svědků, spoluobviněných a znalců. Vychází se zde ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít. Nejde tudíž o povinnost obviněného, proto v případech, kdy se přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování; proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti.
Postup podle §202 odst. 3 tr. ř. je podmíněn skutečností, že obviněný se nedostavil k hlavnímu líčení bez řádné omluvy. Tak tomu bude zejména tehdy, když svoji nepřítomnost u tohoto úkonu nezdůvodnil vůbec (ač tak mohl učinit), nebo uvedl-li důvody, které nelze považovat za omluvitelné. Rovněž jeho omluvu, která nebyla včasná, zpravidla nebude možné akceptovat. Naopak důvodem k omluvě neúčasti u hlavního líčení by mohlo být především náhlé či vážné onemocnění, které by obviněnému bránilo v účasti, nebo překážka spočívající v nutnosti odcestovat na jiné místo z vážných osobních nebo rodinných důvodů. Vedle nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení a neexistence řádné omluvy této neúčasti se pro uplatnění §202 odst. 3 tr. ř. předpokládá, že soud rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Soud tedy má možnost trvat na účasti obviněného u hlavního líčení, jestliže je zde třeba provést úkon, který vyžaduje jeho přítomnost (např. konfrontaci, rekognici), ale jinak soud může v souvislosti s úkony při zahájení hlavního líčení učinit rozhodnutí podle §205 odst. 2 tr. ř.
K postupu podle §202 odst. 3 tr. ř. pak musí být kromě toho splněny i obecné podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to podle ustanovení §202 odst. 2, popřípadě odst. 5 tr. ř., a zároveň konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nesmí bránit okolnosti uvedené v ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. jako např. nepřítomnost obhájce v případě nutné obhajoby.
Z obsahu spisu mimo jiné vyplývá, že obviněný byl k odročenému hlavnímu líčení stanovenému na den 16. 9. 2009 ve 14.45 hodin předvolán dne 3. 9. 2009 (srov. doručenku na č. l. 97 p.v. spisu) standardizovaným tiskopisem „vzor č. 5a“ (viz obsah tiskopisu „Tr. ř. č. 5a“ – předvolání obžalovaného k hlavnímu – Sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. – Seznam vzorů skupiny „tr. ř.“, publikovaného v částce 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR), jehož obsahem bylo i poučení o možnosti konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. (doručenka na č. l. 97 p.v.).
Při aplikaci shora rozvedených teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit a současně zopakovat (okolnosti významné pro posouzení relevance obou uplatněných dovolacích důvodů se totiž překrývají), co bylo řečeno výše ve vztahu k předchozímu dovolacímu důvodu, totiž že hlavní líčení konané před soudem prvního stupně dne 16. 9. 2009 bylo v pořadí již druhým ve věci nařízeným hlavním líčením, přičemž předchozí (nařízené na den 26. 8. 2009) bylo odročeno pro překážky právě a jen na straně obviněného (pro jeho údajné zdravotní problémy spočívající ve střevních potížích). Existenci zdravotních potíží sice obviněný doložil lékařským potvrzením o své pracovní neschopnosti od 25. 8. 2009 (vystaveným téhož dne – srov. č.l. 93 spisu), ani z něho však není zřejmé, že šlo o natolik závažné zdravotní důvody, které mu znemožňovaly účast při prvém hlavním líčení dne 26. 8. 2009. Samosoudce soudu prvního stupně přesto tyto důvody akceptoval a hlavní líčení odročil na den 16. 9. 2009, ovšem obviněný se ani k němu nedostavil. Také v tomto případě důvody své neúčasti omlouval (tentokrát již prostřednictvím téhož dne zvoleného obhájce Mgr. Zbyňka Stavinohy lékařským potvrzením o své pracovní neschopnosti. Ani z tohoto potvrzení (navíc jen obtížně čitelného – srov. č. l. 127 a 131 spisu) však není zřejmé, že stále šlo o natolik závažné zdravotní důvody, které mu znemožňovaly účast i při odročeném hlavním líčení (pochybnosti vzbuzuje nejen to, že obviněný měl lékařem povolené vycházky již od 26. 8. 2009 v době „od 10 hod. do 12 hod.“ a „od 14 hod. do 18 hod.“, ale i to, že příští kontrola byla stanovena na den „26/8“ – a od tohoto termínu až do dne 16. 9. 2009 žádná další).
Pokud samosoudce soudu prvního stupně za tohoto stavu rozhodl o konání odročeného hlavního líčení dne 16. 9. 2009 v nepřítomnosti obviněného, je takový jeho postup v souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení konaném tohoto dne vyplývá, že takové rozhodnutí mělo svůj podklad ve zjištění, že obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil, ač mu předvolání k němu, jakož i opis obžaloby byly včas a řádně doručeny a pro konání hlavního líčení byly splněny i další zákonné podmínky (srov. č. l. 111 spisu). Také v písemném odůvodnění odsuzujícího rozsudku se samosoudce otázkou splnění podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného výslovně zabýval (srov. jeho stranu 3).
Lze tak shrnout, že pokud soud prvního stupně za popsaných okolností rozhodl usnesením o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je třeba jeho závěry akceptovat. Obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Ani z toho, že byl k hlavnímu líčení předvolán, nikoliv o něm vyrozuměn, nelze jednoznačně dovozovat, že hlavní líčení nebylo možné konat v jeho nepřítomnosti. Přítomnost obviněného v hlavním líčení může být nezbytná tehdy, jestliže soud rozhodl obviněného k hlavnímu líčení předvolat a dal najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Tak se tomu v posuzované věci nestalo. V textu předvolání vz. č. 5a tr. ř. (doručenka na č.l. 97 p.v.) je totiž výslovně uvedeno, že hlavní líčení může být konáno (za předem stanovených podmínek) i v nepřítomnosti obviněného. Toto poučení vychází z ustanovení §90 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný musí být předem upozorněn na následky, jež lze aplikovat v případě, že se k provedení procesního úkonu, k němuž je předvoláván, nedostaví. Tou částí poučení, kde se s odkazem na §202 odst. 4 tr. ř. obviněný upozorňuje, že hlavní líčení nelze v jeho nepřítomnosti konat, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (o žádnou z těchto okolností v posuzovaném případě nešlo), lze naopak argumentovat ve prospěch závěru, že není-li zde těchto omezujících podmínek, je možné (za splnění dalších předpokladů) hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného, byť k němu byl předvolán.
S ohledem na tyto skutečnosti musel obviněný zcela důvodně předpokládat, že nedostaví-li se bez řádné a včasné omluvy k hlavnímu líčení, může soud nejen použít některý ze sankčních prostředků, ale též i to, že může provést hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.
Není pochyb ani o tom, že byly splněny zákonné předpoklady spočívající v tom, že obviněný byl již v přípravném řízení vyslechnut, byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování. Nezanedbatelné též je, že s ohledem na konkrétní situaci soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud se dále zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2009 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, která zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádějí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněnému výše uvedené právo upřeno nebylo, ten však svoji neúčast včas neomluvil, resp. omluvu zaslal soudu prvního stupně prostřednictvím obhájce faxovou zprávou doručenou bezprostředně (pouhé 2 hodiny a 37 minut) před zahájením nařízeného hlavního líčení. Jak již bylo shora uvedeno, z plné moci udělené obhájci Mgr. Zbyňku Stavinohovi je přitom evidentní, že obviněný se téhož dne musel osobně dostavit do B., kde tuto plnou moc jmenovanému advokátovi udělil a vlastnoručně podepsal. I přes vystavenou pracovní neschopnost měl lékařem povoleny vycházky (to dokonce i v době, na kterou bylo nařízeno odročené hlavní líčení), tudíž se jej mohl bez problémů zúčastnit, jak správně dovodily i oba soudy nižších stupňů (k tomu srov. zejména č.l. 119, 125 – 131 a 150 – 151 spisu). Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jakými úvahami byl veden, rozhodl-li o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Uvedl, že k hlavnímu líčení se obviněný nedostavil, přestože mu bylo předvolání k němu řádně a včas doručeno dne 3. 9. 2009. Jeho obhájce požádal o odročení hlavního líčení s omluvou, která nebyla akceptována, stejně tak nemohla být akceptována ani omluva obviněného, a to z důvodů opakovaně rozvedených výše. Nalézací soud uzavřel, že obviněný se měl a mohl k hlavnímu líčení dostavit. Protože se nejednalo o případ nutné obhajoby, neučinil-li tak, byly splněny podmínky pro provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (strany 3 – 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Námitkou obviněného, že soud prvního stupně pochybil, když neakceptoval omluvu obhájce a konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, se zabýval i odvolací soud a postup soudu prvního stupně neshledal vadným. Odvolací soud dovodil, že ke zkrácení práva obhajoby obviněného nedošlo (strany 2 – 3 jeho usnesení).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů obou stupňů jsou přesvědčivé a konal-li soud prvního stupně hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, učinil tak opodstatněně. Toto rozhodnutí je přitom zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 327/2007, publikované pod č. T 996. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 36, Praha: C. H. Beck, 2007; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a