ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1137.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1137/2012-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2012 o dovolání obviněného J. U. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 45/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 9 T 45/2010, byli obvinění J. U., A. K., P. Ř. a L. L. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. v souběhu s trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za to byl obviněný J. U. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 T 24/2010, ze dne 20. 4. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 268/2010, ze dne 21. 6. 2010 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 9 T 22/2010, ze dne 18. 5. 2010, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2010, stejně jako všechna rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto i o trestech obviněných A. K. a P. Ř.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění J. U., A. K. a P. Ř. odvolání, z jejichž podnětu rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni, a to rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Poté podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné J. U., A. K. a P. Ř. znal vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že společně s již odsouzeným L. L., v P., v P. dne 14. 11. 2009 v době okolo 04.00 hodin po předchozí vzájemné domluvě společně přijeli vozidlem zn. Subaru Forester RZ ............, řízeným A. K., který je současně majitelem vozidla, na LPG čerpací stanici v P. – S., ulice V., kde v té době ve zde zaparkovaném vozidle zn. Fiat Punto spz ......... seděli M. Č., T. B., a J. F., když k tomuto vozidlu přistoupili obžalovaní K., Ř. a L. a konkrétně obž. A. K. přistoupil ke dveřím u spolujezdce, kde seděl právě poškozený M. Č. a pod pohrůžkou namířené krátké palné zbraně tohoto donutil vystoupit z auta a lehnout si na zem, když následně mu spoutal ruce plastovou stahovací páskou, další z obou obviněných pod hrozbou namířené krátké palné zbraně donutil z auta vystoupit T. B. a lehnout si na zem, kde mu také spoutal ruce plastovou stahovací páskou, a ponechal jej spoutaného stát na místě, M. Č. donutili obž. K., Ř. a L. k nasednutí do osobního vozidla zn. Subaru Forester, kam také přisedl obžalovaný J. U. na místo spolujezdce a odjeli směrem na R., když během jízdy se obžalovaní A. K. a J. U. pokoušeli slovně přimět M. Č. k doznání se ke spáchání vloupání do rodinného domu č. ..... v obci M., okres R., a odcizení motorového vozidla zn. Opel Omega rz ........., k němuž došlo v noci z 28. na 29. 09. 2009 (věc šetřena policejním orgánem Policie ČR, Obvodní oddělení R. pod č. j.: KRPP- 13041/TČ-2009-030812, poškozený J. U.), při zastávce na čerpací stanici OMV v Plzni, ulice U P., z vozidla vystoupil J. U., zbylí obvinění odvezli M. Č. na místo zvané „J. b.“, nacházející se u silnice mezi obcemi E. a R., kde po vytažení M. Č. z vozidla jej A. K. za použití fyzického násilí, a to úderu otevřenou dlaní do obličeje, donutil k nahrání doznání k výše popsané trestné činnosti na záznamník na mobilním telefonu, poté naložili M. Č. zpět do vozidla a odvezli ho na parkoviště před budovou Obvodního oddělení Policie ČR R., kde mu z rukou odstranili poutací pásek a předali ho policistovi prap. M. K.,. s tím, že M. Č. se jde doznat ke spáchání trestné činnosti vedené pod č .j.: KRPP-13041/TČ-2009-030812.
Za to obviněného J. U. odvolací soud odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §259 odst. 4 tr. ř. a za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře devatenácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 T 117/2009-83, jakož i všechna rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto i o trestech obviněných A. K. a P. Ř..
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. U. (dále též jen „obviněný“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle jeho názoru krajský soud svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformace in peius, když trest, který mu byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni nově uložen, je fakticky přísnějším trestem než trest, který mu byl uložen zrušeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2011, č. j. 9 T 45/2010-585.
Tento závěr obviněný dovodil ze skutečnosti, že původní trest uložený zrušeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město umožňoval požádat o podmíněné propuštění na svobodu bez nutnosti nástupu výkonu trestu, respektive po případném vykonání minimálního trestu odnětí svobody, na rozdíl od trestu uloženého dovoláním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, který prakticky neumožňuje zápočet v minulosti vykonaného trestu odnětí svobody, byť jím byl uložen trest v nižší výměře než původním rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město, respektive i v nižší výměře, než jaká je nejnižší sazba u trestného činu, pro který byl uznán vinným. Důvodem je skutečnost, že odvolacím soudem zrušené rozhodnutí nalézacího soudu ukládalo souhrnný trest k jiným předchozím odsouzením, když tato situace byla pro obviněného výhodnější, a to z hlediska možnosti podat dříve žádost o podmíněné propuštění, než stav, který vznikl po vyhlášení nového rozhodnutí odvolacím soudem.
Rovněž namítl, že nebyl odpovídajícím způsobem v návaznosti na provedené důkazy vyhodnocen jeho menší podíl na souzené trestné činnosti, než u ostatních spoluobviněných, zejména A. K. Vytkl, že nedostatečně bylo zohledněno, že jeho jednání a úmysl nesměřovaly k zadržení čí dokonce převezení poškozeného Č. na oddělení Policie ČR, ale měl pouze zájem získat informace o tom, kde se nachází věci z jeho domu, které mu byly poškozeným Č. odcizeny, za což byl v jiném trestním řízení tento poškozený i odsouzen. Co spoluobvinění, zejména A. K., zamýšlí, mu nebylo známo. Vyjádřil tedy přesvědčení, že jeho podíl na souzené trestné činnosti byl menší než u ostatních spoluobviněných, zejména A. K. Podle obviněného tato skutečnost nebyla Krajským soudem v Plzni v rozhodnutí dostatečně zohledněna. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, a vrátil věc tomuto soudu k novému rozhodnutí.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství . K námitce vytýkající porušení zákazu reformationis in peius jako jedné ze základních zásad spravedlivého trestního procesu uvedla, že zapadá do uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku, je odůvodněna nutností garantovat možnost obviněného napadnout rozsudek v co nejširším rozsahu bez obav z rizika, že si situaci zhorší (Šámal P. a kolektiv, Trestní řád, komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, 2005, C. H. Beck, str. 1959), tedy jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Je třeba ji pojímat co možná nejšířeji, „jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku do značné míry stalo formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy ... že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly.“ (srov. Šámal, P.: K úpravě trestního procesu v letech normalizace in Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Praha: Karolinum, 2004, str. 328) K extenzivnímu výkladu uvedené zásady se přiklání ve své judikatuře i Ústavní soud. S odkazem na to státní zástupkyně zdůraznila, že otázku, zda určitá změna rozhodnutí je či není v neprospěch obviněného, je vždy nezbytné řešit individuálně, podle konkrétních okolností případu a také z pohledu hodnotových představ obviněného. To, zda je trest přísnější či nikoli, musí být vždy poměřováno s jeho přímým dopadem na pachatele a možnostmi, které mu výkon toho kterého trestu skýtá. Pakliže tvrzení dovolatele, že nově uložený trest na něj dopadá tíživěji než trest uložený mu nalézacím soudem, má oporu ve spisovém materiálu, je třeba jeho námitce přisvědčit. Rovněž dodala, že ostatní námitky obviněného směřují do skutkových zjištění a nenaplňují žádný z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Pro případ, že tvrzení dovolatele, týkající se porušení zásady zákazu reformace in peius má oporu ve spisovém materiálu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. U. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/07). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (§38 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J. U., pokud v podrobnostech namítá, že zhodnocení míry jeho podílu na trestné činnosti nebylo soudem zohledněno. Rovněž pokud poukazuje na to, že jeho jednání nesměřovalo k zadržení či dokonce převezení poškozeného M. Č. na oddělení Policie ČR, ale měl pouze zájem získat informace, kde se nachází věci z jeho domu, které mu byly poškozeným odcizeny a že mu též nebylo známo, co zamýšlí spoluobviněný A. K., jde o námitky, které primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události obviněný dovozuje vadu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, a to v návaznosti na příslušnou část odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného J. U. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné skutečnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni i tzv. právní věta.
Je nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze konat přezkum napadeného rozhodnutí.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, kterou obviněný sice uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v tom, že odvolací soud v rámci svých úvah o uložení souhrnného trestu nesprávně vztahoval existenci souběhu trestných činů k jiným rozsudkům (k jiným odsouzením) týkajících se jiných trestných činů, než soud prvního stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Podle dovolatele tím pak došlo i k tvrzenému porušení principu zákazu reformationis in peius, a to zhoršením postavení obviněného ve vztahu k formálním předpokladům jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje tedy též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu. Lze ovšem také připustit, že dojde-li v konkrétním případě rozsudkem odvolacího soudu skutečně k porušení zásady zákazu reformationis in peius zakotveného v §259 odst. 4 tr. ř. ve výroku o trestu tím, že k odvolání podanému pouze obviněným nebo jen v jeho prospěch, je obviněnému uložen přísnější druh trestu nebo trest ve vyšší výměře oproti stavu založenému rozsudkem soudu prvního stupně, pak se může jednat o uložení nepřípustného druhu trestu nebo o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť důsledky uplatnění procesní zásady zákazu reformationis in peius je nutno promítnout i do ustanovení trestního práva hmotného, tj. do těch zákonných ustanovení, jež jsou v konkrétním případě rozhodná pro stanovení druhu a výše trestu.
V obecné rovině platí, že zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ročník 2006, sešit 41, pod č. 88, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ročník 2007, sešit 46, pod č. 135). Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich.
Z trestního spisu v této věci je zřejmé, že odvolání podali pouze obvinění J. U., A. K. a P. Ř. prostřednictvím svých obhájců, státní zástupkyně odvolání nepodala. Za tohoto stavu bylo rozhodování odvolacího soudu nepochybně omezeno ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., podle něhož v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného ( další výjimka ve vztahu k odvolání poškozeného není v posuzované věci významná). Takto formulovaný zákaz reformationis in peius platí od novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. nejen pro možnost uložení přísnějšího trestu, ale byl rozšířen na změnu jakéhokoli rozhodnutí v neprospěch obviněného v případech, kdy má dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí výlučně z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno.
Ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. zakotvuje, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 jako trest samostatný .
Podle §35 odst. 2 tr. zák. platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším .
Z ustanovení §314e odst. 6 tr. ř. vyplývá, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému .
Lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.).
Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud vyžádal aktuální opis z evidence Rejstříku trestů k osobě obviněného J. U., z něhož a z vyžádaných příslušných soudních spisů zjistil, že:
- trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 T 69/2009, který byl obviněnému doručen 22. 7. 2009, právní moc 31. 7. 2009, byl uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského průkazu podle §180d tr. zák., který spáchal dne 24. 5. 2009 a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, který byl odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
- trestním příkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 1 T 141/2009, který byl obviněnému doručen 22. 12. 2009, právní moc 31. 12. 2009, byl uznán vinným dvěma skutky ze dne 28. 4. 2009, kterými se dopustil ad 1) jednak trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jednak trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., ad 2) trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Za toto jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 T 69/2009.
- trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 9 T 149/2009 , byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil dne 3. 10. 2009, přičemž trestní příkaz mu byl doručen 15. 1. 2010 , právní moc 26. 1. 2010 a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
- rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 3T 117/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 To 346/2010 , právní moc 8. 9. 2010, se obviněný dopustil skutky spáchanými dne 9. 10. 2009 a 19. 10. 2009 pokračujícího trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest v trvání čtyř měsíců při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 9 T 149/2009, který byl obviněnému doručen 15. 1. 2010 a právní moci nabyl dne 26. 1. 2010. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.
- rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 3 T 24/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 6 To 268/2010, právní moc 21. 6. 2010, se obviněný skutky spáchanými ve dnech 18. 3. 2010 a 22. 3. 2010 dopustil pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků,
- rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 9 T 22/2010, právní moc 18. 5. 2010, se obviněný jednáním spáchaným dne 1. 2. 2010 dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku,
- časově poslední pravomocné odsouzení obviněného představuje tato trestní věc, tj . rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 9 T 45/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 To 396/2011, právní moc 30. 11. 2011, kdy byl obviněný za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře devatenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a to při zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 T 117/2009-83, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně a zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu tří roků.
Nutno dodat, že usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 40 PP 1056/2010, které nabylo právní moci dne 22. 11. 2010, byl obviněný podle §88 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 20. 4. 2010, sp. zn. 3 T 24/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 6. 2010, sp. zn. 6 To 268/2010 a v trvání 4 měsíců, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 26. 2. 2009, sp. zn. 3 T 117/2009.
Předně je třeba připomenout, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 9 T 45/2010, byl obviněný J. U. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 T 24/2010, ze dne 20. 4. 2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 268/2010, ze dne 21. 6. 2010 a z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 9 T 22/2010, ze dne 18. 5. 2010, jakož i všechna rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nutno zdůraznit, že soud prvního stupně sice nepochybil, pokud trest ukládal v trestní sazbě §235 odst. 2 tr. zák., tedy v sazbě za nejpřísněji trestný ze sbíhajících se trestných činů, a s ohledem na předchozí odsouzení a dobu, kdy došlo ke spáchání skutku, který je předmětem přezkumu v tomto řízení, správně tento ukládal jako souhrnný za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. Na druhé straně je však z popsaného přehledu trestních rozhodnutí týkajících se obviněného a z obsahu přílohových spisů i podle Nejvyššího soudu zřejmé, že pokud soud prvního stupně uložil souhrnný trest k rozhodnutím Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 T 24/2010, a Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 9 T 22/2010, tak uložil souhrnný trest chybně k nesprávným předchozím rozhodnutím soudů a odůvodnění rozsudku v této části odporuje §125 odst. 1 tr. ř., jak správně vytýká i odvolací soud ve svém zrušujícím rozsudku.
Podle Nejvyššího soudu postupoval naopak Krajský soud v Plzni při ukládání souhrnného trestu obviněnému J. U. důsledně podle výše citovaného ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., přičemž jako správné lze označit jeho hodnotící úvahy, které podrobně odůvodnil na str. 11 až 13 napadeného rozsudku, a s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Lze tak ve stručnosti shrnout jeho závěry v tom směru, že rozhodný pro úvahy o uložení souhrnného trestu je trestní příkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 9 T 149/2009, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil 3. 10. 2009, a tento mu byl doručen 15. 1. 2010, což je datum rozhodné pro úvahy o uložení souhrnného trestu v této trestní věci. Tento trestní příkaz byl ve výroku o trestu zrušen rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 T 117/2009, který byl vyhlášen 26. 2. 2010, obviněný se trestné činnosti dopustil ve dnech 9. 10. 2009 a 19. 10. 2009, a byl mu uložen souhrnný trest v trvání čtyř měsíců a dále byl uložen trest zákazu činnosti ve výměře tří roků. K tomuto trestu z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 3 T 117/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 To 346/2010, pak odvolací soud ukládal trest souhrnný.
S ohledem na námitky uplatněné v podaném dovolání a rozsah přezkumného oprávnění Nejvyššího soudu (§265i odst. 3 tr. ř.) může dovolací soud jen konstatovat, že dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud pochybil tím, že souhrnný trest ukládal nesprávně ve vztahu k jinému rozhodnutí. Naopak odvolací soud správně shledal vztah souhrnnosti trestného činu posuzovaného v této věci a trestných činů, za které byl obviněný odsouzen dříve, tj. ve vztahu k odsouzení v trestní věci Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 T 117/2009. V tomto směru odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně a ostatně ani obviněný tomuto postupu odvolacího soudu vlastně nic nevytýká, když jeho námitky se koncentrují pouze vůči údajným, pro něj nepříznivým, důsledkům rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto nepříznivé důsledky a porušení principu zákazu reformationis in peius pak spatřuje v údajném zhoršení zákonných podmínek pro jeho podmíněné propuštění. I tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Lze připomenout, že Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 3 T 24/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 6 To 268/2010, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců a trest zákazu činnosti – zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Odvolací soud při úvaze o respektování zákazu reformace in peius postupoval tak, že zohlednil dalších deset měsíců odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu Plzeň- město ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 9 T 22/2010, jímž byl obviněnému sice uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin, ovšem když z uvedeného trestu obecně prospěšných prací obviněný ničeho nevykonal, tak při přepočtu každá i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítá za jeden den trestu odnětí svobody (to činí právě výše uvedených deset měsíců odnětí svobody), a na základě toho odvolací soud učinil závěr, že v souhrnu jde o dvacet jedna měsíců trestu odnětí svobody.
Jak již bylo výše konstatováno, Okresní soud Plzeň-město v nyní posuzované věci obviněnému nesprávně ukládal souhrnný trest, a to ve výměře tří roků, takže jeho rozsudkem za projednávanou a údajně sbíhající se trestnou činnost došlo k navýšení trestu odnětí svobody o patnáct měsíců. Souhrnný trest měl být správně uložen k rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 3 T 117/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 To 346/2010, kterým byl uložen trest odnětí svobody ve výměře toliko čtyř měsíců. Protože státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného nepodal, nemohl odvolací soud trest zpřísnit a uložil proto toliko trest odnětí svobody rovnající se součtu patnácti měsíců, o které okresní soud navýšil původně nesprávně uložený trest souhrnný, a čtyř měsíců uložených rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 3 T 117/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 To 346/2010. S ohledem na §259 odst. 4 tr. ř. tedy správně obviněnému uložil souhrnný trest ve výměře devatenácti měsíců, tzn. navýšil trest odnětí svobody jen o 15 měsíců, i když se tímto postupem dostal pod dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §235 odst. 2 tr. zák., čímž ovšem důsledně respektoval zásadu zákazu reformationis in peius a s ohledem na uplatněné dovolací námitky obviněného jeho postupu nelze v tomto směru ničeho vytknout.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný též namítá, že nově uložený trest rozsudkem odvolacího soudu je fakticky přísnějším trestem nežli trest uložený zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně; ani s tímto tvrzením nelze souhlasit. Je nutno zdůraznit, že pokud by odvolací soud nenapravil výše již uvedenou vadu v rozsudku soudu prvního stupně, pak by za existence pravomocného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 9 T 45/2010, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest v trvání tří roků nepodmíněně, mohl být obviněný z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn po odpykání poloviny trestu, tj. po osmnácti měsících (srov. §88 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění). Z výše citovaného usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 40 PP 1056/2010, které nabylo právní moci dne 22. 11. 2010, vyplývá, že obviněný již odpykal trest odnětí svobody v rozsahu o něco méně než osm měsíců z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 3 T 24/210, a musel by tak pro účely případného splnění formální podmínky pro podmíněné propuštění (tj. odpykání nejméně poloviny trestu) vykonat zbývající trest odnětí svobody v rozsahu dalších více jak deseti měsíců. Naproti tomu z trestu odnětí svobody uloženého dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve výměře devatenácti měsíců by mohl naplnit uvedený předpoklad podmíněného propuštění rovněž po odpykání jedné poloviny uloženého trestu, tj. již po devíti a půl měsících.
Pokud Krajský soud v Plzni rozhodl způsobem, jak bylo citováno v úvodu tohoto usnesení, tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při ukládání souhrnného trestu odvolacím soudem nedošlo k pochybení, které obviněný vytýkal a že odvolací soud výrokem o trestu neporušil princip zákazu reformationis in peius, jak je zakotven v §259 odst. 4 tr. ř., a v tomto směru nedošlo ke zhoršení postavení obviněného. Nejvyšší soud dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík