ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1213.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1213/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2012 o dovolání, které podal obviněný F. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30 3. 2012, sp. zn. 6 To 28/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 173/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 74 T 173/2009, byl obviněný F. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným v bodech ad 1) - 2) přečinem ohrožování výchovy mládeže podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a v bodě ad 2) zločinem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě tak, že rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 6 To 28/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Dále za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §84 odst. 1 tr zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků s dohledem. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: papírového ústřižku o rozměru 5,5 x 5,5 cm (psaníčko), plastových sáčků, tzv. dealeráků, tašky s papírovými ústřižky, které jsou uloženy u PČR, MŘ Ostrava, SKPV, Na Hradbách 19, Ostrava 1, pod č. j. MROV - 15270-96/TČ-2008-41-796.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v době od měsíce března 2008 do měsíce listopadu 2008, na různých místech v O., zejména pak ve svém trvalém bydlišti v O. – M. O., na ulici V. číslo …, s vědomím, že se o takovou látku jedná, opakovaně prodal či bezúplatně poskytl k dalšímu užití heroin jiným osobám, mezi nimi též
D. K. ,
kterému od měsíce března 2008 do měsíce července 2008, v blíže neurčeném počtu případů, za částku v souhrnné výši cca 75.000,- Kč, prodal minimálně celkem 50 gramů drogy heroin, jenž si jmenovaný D. K. následně vždy nitrožilně aplikoval,
M. K. ,
kterému v období od měsíce března 2008 do měsíce července 2008, v blíže neurčeném počtu případů, prodal přesně nezjištěné množství drogy heroin,
ml. L. H. ,
tedy svému synovi, kterému v období od měsíce března 2008 do měsíce července 2008, v blíže neurčeném počtu případů, zdarma poskytl přesně nezjištěné množství drogy heroin s tím, že jmenovaném L. H. zároveň umožnil, aby si tuto drogu před ním nitrožilně aplikoval, přestože si byl vědom té skutečnosti, že L. H. ještě nedovršil věku osmnácti let,
I. S. ,
které od měsíce srpna 2008 do měsíce listopadu 2008, zneužívaje její aktuální fyzické a psychické závislosti pravidelně, opakovaně v nezjištěném počtu případů a neupřesněném celkovém množství, prodal drogu heroin, jenž si jmenovaná I. S. následně vždy nitrožilně aplikovala,
I. P. ,
kterému od měsíce září 2008 do měsíce listopadu 2008, nejméně v 60-ti případech, za částku v souhrnné výši cca. 24.000,- Kč, prodal minimálně celkem 120 takzvaných malých psaníček obsahujících blíže nezjištěné množství drogy heroin, jenž si jmenovaný I. P. následně vždy nitrožilně aplikoval,
přičemž droga heroin, obsahující diacetylmorfin, je uvedena v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že předmětem dovolání je existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, čímž došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Namítl, že skutková zjištění soudu nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, resp. jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Předmětný nesoulad obviněný shledal zejména ve skutečnosti, že ačkoliv závěry obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie nasvědčují tomu, že svědkyně I. S. je nevěrohodná, soud její osobu vyhodnotil jako věrohodnou a na základě toho dospěl ke skutkovému zjištění, že byl spáchán zločin způsobem, uvedeným ve výrokové části předmětného rozsudku. Pokud by svědkyni vyhodnotil jako nevěrohodnou, musel by dospět k závěru, že skutková podstata zločinu naplněna nebyla. Obviněný zdůraznil, že oba znalecké posudky hodnotí tuto svědkyni jako jednoduchou, disharmonicky strukturovanou osobnost, emočně nevyváženou s labilním prožíváním při stresu se sklony k impulzivitě a emočním rozladám. Výkon je ovlivněn ochotou či neochotou zapamatovat si dané téma a spolupracovat a intelektuálními a poznávacími funkcemi, které se pohybují v pásmu podprůměru. Z psychologického hlediska byly shledány sklony ke zkreslování výpovědi, kdy dle druhého znaleckého posudku je možné výpověď považovat z psychologického hlediska v hrubých rysech za objektivní. Z obou znaleckých posudků pak vyplynulo, že u svědkyně S. nebyly sice shledány sklony k patologické lhavosti, byly však shledány sklony k záměrnému účelnému blokování informací, když zkreslování skutečnosti je způsobeno aktuální emocionální - egocentricky vyhodnocující rozladou, nikoli plánovaným účelem. Jakékoli hrubé rysy výpovědi jsou tedy vždy ovlivněny aktuální emocionální - egocentricky vyhodnocující rozladou a tato skutečnost vede k naprosté nevěrohodnosti svědkyně, zvláště pak ve světle dalšího závěru obsaženého ve druhém ze znaleckých posudků, z něhož vyplývá, že svědkyně popisuje vztah k obviněnému pod vlivem frustrace. Obviněný rovněž vytkl, že odvolací soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo vyhodnotil výpovědi svědků D. K. a I. P., kteří v řízení před soudem popřeli, že by jim jakékoli drogy dodával, v jeho neprospěch s odůvodněním, že se jedná o osoby drogově závislé na svých dealerech, což vzbuzuje obavu, že by na ně mohl být pro jejich výpověď činěn nátlak, ať již ze strany dealerů nebo ze strany dalších konzumentů drog. Namítl, že o takto subjektivní hodnocení důkazů, které nemá žádný podklad v reálně zjištěných skutečnostech, není možné závěry o vině opřít.
Dovolací důvod byl podle obviněného rovněž naplněn tím, že soudy obou stupňů přes odlišné závěry znalců z oboru psychologie ve vztahu k případnému motivu jednání, neprovedly navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem. Znalkyně PhDr. Alice Bäcková došla navíc nad rámec druhého znaleckého posudku k závěru, že I. S. mohla za dodavatele drog označit i jinou osobu nežli tu, která drogy skutečně dodávala a uvedla, že výpověď této svědkyně neodpovídá objektivnímu stavu. Uvedená vada měla vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotně právní posouzení skutku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného F. H. nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 6 To 28/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, neprovedení jím navrženého důkazu revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž namítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpovědi svědků I. S., D. K., M. K., I. P., ml. L. H., listinné důkazy, z nichž lze poukázat zejména na protokol o provedení domovní prohlídky, fotodokumentaci ze dne 28. 11. 2008, odborné vyjádření z oboru kriminalistické chemické expertízy, jakož i zajištěné věci (papírový ústřižek – psaníčko, plastové sáčky tzv. dealeráky a tašku s papírovými ústřižky). Rovněž vycházely ze závěrů znaleckých posudků MUDr. Richarda Bosáka z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a Mgr. Michaely Mrowetz z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Znalci, kteří posuzovali osobnost svědkyně I. S. shledali, že u jmenované nejde o plánovaný motiv msty, že u ní nebyly shledány sklony k patologické lhavosti, ale pouze sklony k záměrnému, účelovému blokování informací a zkreslování skutečností, že je schopna správně vnímat prožitou událost, tuto si zapamatovat a reprodukovat ji, přičemž tyto své závěry stvrdili při svém výslechu před nalézacím soudem. Obviněný byl mimo výpověď této svědkyně, ohledně jejíž osoby s ohledem na znalecké závěry odvolací soud nepřisvědčil námitce obhajoby o její „nevěrohodnosti“, z trestné činnosti usvědčován rovněž výpovědí svědka I. P.. Ten potvrdil, že od obviněného kupoval drogy nejen on, ale i I. S., D. K. i T. O.. Pokud jde o výpověď svědka D. K. u hlavního líčení, tuto soud vyhodnotil s ohledem na její rozpor oproti výpovědi z přípravného řízení jako zjevně účelovou, motivovanou snahou napomoci obviněnému vyvinit se z projednávané trestné činnosti. V jejím rámci svědek potvrdil, že drogu kupoval od obviněného i jeho bratr M. K., který si tuto aplikoval, stejně jako syn obviněného ml. L. H., ohledně jehož osoby stejné poznatky sdělila i svědkyně I. S.. Výpovědí svědka D. K. tak byla zcela vyvrácena i výpověď jeho bratra svědka M. K., kterou soud taktéž vyhodnotil jako nevěrohodnou a lživou. Na druhé straně odvolací soud přesvědčivým způsobem odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti návrhu obviněného na doplnění dokazování ohledně věrohodnosti svědkyně I. S. revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných a neúplných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného F. H., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V daném případě pak nelze dovodit ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je namístě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík