ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1560.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1560/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 dovolání podaná obviněnými nprap. M. Š, a nprap. Bc. P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 To 163/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 62/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných nprap. M. Š. a nprap. Bc. P. H. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 32 T 62/2010, byli nprap. M. Š. a nprap. Bc. P. H. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), za který byli podle §158 odst. 1 tr. zák. shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §158 odst. 1, §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání, povolání a funkce v bezpečnostních sborech, ozbrojených silách a v činnosti strážníka obecní policie v trvání šesti let.
Podle skutkových zjištění se obviněný nprap. M. Š. trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době dne 3. 2. 2009 v přesně nezjištěné budově Policie České republiky v Ústí nad Labem jako příslušník Policie České republiky činný ve věci vedené pod sp. zn. KRPU-2636/TČ-2009 sám bez přítomnosti podezřelého S. G., nar. 3. 7. 1977, v rozporu se základními povinnostmi policisty uvedenými v hlavě III. zákona č. 273/2008 Sb. a s trestním řádem, zejména jeho §55 odst. 1 a §158 odst. 3 až 5, sepsal úřední záznam o podání vysvětlení, kde fabuloval doznání S. G. ke třem skutkům krádeží, vedeným původně pod sp. zn. ORUL-6466/TČ-2008, KRPU-1999/TČ-2009 a KRPU-2872/TČ-2009, pro které byl S. G. později obžalován státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem pod body 1, 2 a 6 obžaloby ze dne 9. 4. 2009, č. j. 2 ZT 63/2009-41, ačkoli takováto doznání S. G. ve skutečnosti neučinil, a obviněný takto jednal v úmyslu zvýšit objasněnost trestné činnosti a ve srozumění s tím, že S. G. bude trestně stíhán i pro skutky, jichž se nedopustil, zatímco po skutečném pachateli nebude dále pátráno.
Obviněný nprap. Bc. P. H. se podle skutkových zjištění trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době dne 3. 2. 2009 v budově Policie České republiky v Dlouhé ulici v Ústí nad Labem jako příslušník Policie České republiky činný ve věci vedené pod sp. zn. KRPU-2636/TČ-2009 sám bez přítomnosti obviněného S. G., v rozporu se základními povinnostmi policisty uvedenými v hlavě III. zákona č. 273/2008 Sb. a s trestním řádem, zejména jeho §55 odst. 1 a §91 a násl., sepsal protokol o výslechu obviněného, kde fabuloval doznání S. G. ke třem skutkům krádeží, vedeným původně pod sp. zn. ORUL-6466/TČ-2008, KRPU-1999/TČ-2009 a KRPU-2872/TČ-2009, pro které byl S. G. později obžalován státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem pod body 1, 2 a 6 obžaloby ze dne 9. 4. 2009, č. j. 2 ZT 63/2009-41, ačkoli takováto doznání S. G. ve skutečnosti neučinil, a obviněný takto jednal ve srozumění s tím, že S. G. bude trestně stíhán i pro skutky, jichž se nedopustil, zatímco po skutečném pachateli nebude dále pátráno.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 To 163/2011, podle §258 odst. 1 písm. e) , odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek částečně u obou obviněných ve výroku o způsobu výkonu uložených trestů a ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se oběma obviněným při nezměněném výroku o vině a o výměře trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odkládá. Podle §59 odst. 1 tr. zák. se jim stanoví zkušební doba trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. se oběma obviněným ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a funkce v bezpečnostních sborech v trvání tří let.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Luboše Hendrycha společné dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázali na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle obviněných odvolací soud založil své rozhodnutí na jediném důkazu v podobě výpovědi svědka S. G.. Zcela pominul řetězec důkazů stojících proti tomuto důkazu jedinému, který navíc není důkazem bezvadným, kdy výpověď poškozeného doznala několika změn. Právní závěry rozhodujícího soudu jsou podle obviněných v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a důkazy. Dokazováním v jejich trestní věci nebyly podle obviněného prokázány základní znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a to především objektivní stránka v podobě jednání, jakož i subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění, především pak motiv. Soudy založily výrok o vině odsouzených na výslechu S. G., mnohonásobného recidivisty, narkomana, jehož výpověď zdaleka není tak konstantní a neměnná, jak ji soudy hodnotily, a stojí příkře proti výpovědím obviněných bezúhonných policistů a dalších tří přímých svědků z řad službu konajících policistů přítomných u výslechu svědka G.. Soudy hodnotily věrohodnost tohoto svědka v souvislosti s dokazováním v trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 79/2009, vedené proti němu jako obžalovanému, který byl později pro tři ze žalovaných skutků zproštěn obžaloby z důvodu podle §226 písm. c) tr. ř. Vůči obsahu a rozsahu důkazů v trestní věci S. G. nemohli obvinění nic namítat, tato trestní věc byla skončena dávno předtím, než proti nim bylo zahájeno trestní stíhání.
Okresní i krajský soud podle obviněných vyjímaly z dokazování jen usvědčující indicie, zatímco celou sérii důkazů obviněné zcela vyviňujících pomíjely. Nepřípustně upřednostnily při hodnocení provedeného dokazování obsah výslechu poškozeného, mnohonásobného recidivisty, který dlouhodobě zneužívá návykové látky. Krajský soud přes námitky obviněných v jejich dovolání nepokládal za neobvyklé, že poškozený v trestní věci vedené proti němu samému od počátku nebrojil proti svému stíhání ani nenavrhoval důkazy, které by jeho vinu vylučovaly nebo potvrzovaly jeho alibi. Soudy nevzaly v potaz, že S. G. byl vyslýchán ve věci obviněných jako svědek za stavu, kdy jejich obhájcem byly proti způsobu výslechu vznášeny byť neprotokolované námitky, které dokonce S. G. potvrzoval při svém výslechu v hlavním líčení dne 6. 12. 2010 a nakonec i před krajským soudem. Bylo porušeno ustanovení §101 odst. 3 tr. ř. o zákazu kladení otázek týkajících se okolností, které mají být teprve zjištěny z výpovědi. Soudy rovněž nepokládaly za neobvyklé, že se poškozený při své výpovědi před soudem obviněným omlouval za komplikace, které jim způsobil. Krajský soud odkázal na podpůrné výpovědi příbuzných S. G. jako na důkaz, kterým má být váha jeho výpovědi posílena, šlo ovšem o výslechy protokolované ve zcela jiné trestní věci. Bratr S. G., který mu měl poskytnout v jeho trestní věci alibi, jej rozhodně účinně vyvinit nemohl. Martin Gabriel jako policista na služebně Praha – Žižkov má totiž zaznamenánu odpracovanou směnu od 7.00 hodin do 15.30 hodin. Jeho svědectví je tak v části, že ze zabíjačky odjížděli v pondělí ráno, neboť si kvůli tomu bral volno ze zaměstnání, klamné. Ani svědectví matky S. G. jej nevylučuje z okruhu podezřelých krádeže kabelky v prodejně Dětský svět „U Stelinky“, neboť ke krádeži došlo dne 7. 12. 2008 kolem 9.25 hodin a Jaroslava Gabrielová na zabíjačce svého syna viděla až asi v 11 hodin, kdy se na místo sama dostavila. Ač bylo možno validitu těchto informací dále prověřit, nebyly další důkazy provedeny.
S. G. nejen v trestní věci obviněných, ale i v postavení obviněného v trestním řízení vedeném proti jeho osobě opakovaně měnil výpovědi a prokazatelně několikrát lhal. V rámci posouzení věrohodnosti jeho osoby zneužívající dlouhodobě návykové látky měly soudy obou stupňů zvážit, jak mohl ve své trestní věci soudu uvádět dokonce takové detaily, jako jsou přesná data, kdy kde byl, dokonce si po půl roce uvědomil, že to bylo úterý. To podle obviněných nasvědčuje spíše úsudku, že jeho obhajoba byla předem pečlivě připravována s jeho rodinnými příslušníky. Z knihy návštěv vedené u ostrahy budovy Policie České republiky, Dlouhá 2, je zřejmé, že svědek dne 3. 2. 2009 do neveřejných prostor policie vstoupil s policistou Wajshajtlem, který jako spoluuživatel kanceláře č. 312, v níž výslech probíhal, byl u značné části výslechu a protokolace pravděpodobně také přítomen. To však nepřimělo soud k jeho předvolání jako svědka.
Obvinění dále zpochybňují závěr soudů o tom, že jim prospívalo zvýšení objasněnosti trestné činnosti. Objasnění věci, ke které došlo v minulém kalendářním roce, není totiž vykazováno do statistiky. Nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že jimi uváděnému průběhu výslechu S. G. před zahájením trestního stíhání neodpovídá jeho délka. Oponují, že téměř každý policista, v jehož náplni je odhalování trestné činnosti, denně provádí seznámení se s nápadem trestné činnosti z předchozího dne, informační systém ETŘ (elektronické trestní řízení) pak má funkce vyhledávací, které jsou tak podrobné, že i za využití pouze rámcových informací lze velmi rychle konkrétní skutek identifikovat. Z dat systému lze také zjistit, že spisy byly ze základních útvarů policie na službu kriminální policie a vyšetřování skutečně elektronicky předány až dne 3. 2. 2009 po ukončení podání vysvětlení S. G., které zpracoval obviněný Š.. Pokud by skutečně proběhla soudy proklamovaná fabulace, v rámci urychlení a kvalitnější přípravy by si obviněný Š. jistě spisy logicky připravil již předem. Je také nelogické, proč by takto jako policista služebně zařazený na oddělení Ústí nad Labem – město takto složitě objasňoval skutky z obvodních oddělení Střekov a Severní Terasa a ne pouze z vlastního útvaru.
K dalšímu závěru nalézacího soudu, že se jeví nestandardním, aby podezřelý byl předvolán k výslechu pouze ústně, pak obvinění dodávají, že v praxi je zcela obvyklé předvolání podezřelých, případně i obviněných prostřednictvím telefonu a je akceptováno jako standardní neformální úkon. Zcela obvyklý je podle nich také postup, kdy obviněný téhož dne podal k věci vysvětlení, bylo mu sděleno obvinění a také byl vyslechnut v postavení svědka, když nebyl nijak omezen na svobodě a po výslechu odešel domů. Ve spise 1 T 79/2009 byl S. G. stíhán pro více skutků, ale prvotní usnesení o zahájení trestního stíhání jako obviněného z trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jehož horní hranice ani v jenom případě nepřevyšuje dvě léta, obdržel právě dne 3. 2. 2009. V tomto konkrétním případě nešlo o pokračování ve smyslu §68 odst. 3 písm. e) tr. ř., které umožňuje odůvodnit vazbu i u trestných činů pachatele ohroženého nízkou sazbou trestu odnětí svobody. Obvinění také připomínají, že i kdyby byl ze strany Policie ČR dán podnět k návrhu na vzetí do vazby již dne 3. 2. 2009, výslech S. G. jako obviněného by byl realizován ještě před jeho odesláním a obhájce by u takového výslechu nebyl přítomen.
Obviněný M. Š. nemohl realizovat žádnou nabídku dohody vůči S. G., neboť ze své pozice na to, zda později službou kriminální policie a vyšetřování bude učiněn podnět k podání návrhu na vzetí do vazby, nemá žádný vliv. Otázkou také zůstává, jak mohli odsouzení předem předpokládat, že S. G. protokol nebude před podpisem číst a podepíše ho včetně nepravdivých doznání. Obvinění upozorňují, že v odůvodnění rozsudku v trestní věci vedené proti S. G. Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 79/2009 je uvedeno, že není bez důvodných pochybností prokázáno, že by se předmětných skutků dopustil, nikoli to, že se jich zcela jistě nedopustil. Rovněž obvinění nesouhlasí se závěrem, že jej jako pachatele krádeže vyloučili i svědci J. a S. Č. (majitelé obchodu), neboť tito pouze při hlavním líčení uvedli, že si ho již nepamatují a nejsou schopni jej poznat. Motivaci S. G. křivě proti obviněným vypovídat pak obvinění spatřují v tom, že pokud by změnil svou prvotní výpověď prezentovanou při hlavním líčení dne 19. 5. 2009, dopustil by se trestného činu křivého obvinění. Skutečnost, že si popíráním některých skutků procesně nepomůže, pak podle nich nemohl S. G. předem vědět.
Závěrem obvinění připomínají, že v případě M. Š. není nijak důkazně podložen soudem vyvozený přímý úmysl zvýšit objasněnost trestné činnosti. Na straně Bc. P. H. pak z odůvodnění rozsudků v podstatě vyplývá přímý úmysl, zatímco z popisu skutku je zřejmé jeho srozumění, tedy úmysl nepřímý.
Obvinění proto navrhli, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem jejich dovoláním napadený a současně též rozsudek Okresního sodu v Ústí nad Labem, sp. zn. 32 T 62/2010, a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaného dovolání uvedl, že obvinění se v zásadě omezují na tvrzení, že rozhodnutí o jejich vině spočívá na nesprávném hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Podstata jejich námitek se týká tvrzení o nevěrohodnosti svědka G. a naopak věrohodnosti obviněných a dalších bezúhonných policistů. Dovolatelé však zcela opomíjejí listinné důkazy, které jednoznačně podporují tvrzení poškozeného G., přičemž naopak argumentují tvrzením o selektivním přístupu soudů k opatřeným důkazům. Osobní profil svědka ještě nevypovídá nic o věrohodnosti jeho výpovědi v řízení před soudem. Oba soudy věnovaly právě otázce věrohodnosti výpovědi poškozeného G. prvořadou pozornost a jejich závěry nelze zpochybnit pouhou rétorickou polemikou založenou na odchylném výkladu důkazní situace. Dovolateli tvrzený extrémní nesoulad nespočívá v pouhé možnosti alternativního výkladu provedených důkazů, musí se jednat o kvalitativně zcela odlišný jev, který očividně diskvalifikuje napadené rozhodnutí proto, že je budováno na výkladu důkazů nesouladném s obecnou logikou, na popření některého ze zásadních skutkových zjištění (resp. na vědomém opomenutí důkazů, z nichž takové skutkové zjištění vyplývá) a podobně zásadním pochybení při hodnocení důkazů a principiálně vadné konstrukci skutkových zjištění, z čehož plyne chybné právní posouzení skutku. Žádnou takovou vadu však dovolatelé ve své argumentaci nevymezili a nepřekročili úroveň polemiky se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy provedené v této trestní věci. Státní zástupce dále poznamenává, že obsah trestního spisu vedeného ve věci S. G. a u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 79/2009 nebyl v trestní věci obviněných M. Š. a Bc. P. H. posuzován ve vztahu ke konkrétním skutkovým zjištěním, ale sloužil k verifikaci výpovědi poškozeného. Postup nalézacího soudu je tak souladný se zákonem. Značná část argumentace dovolatelů se pak týká polemiky s konkrétními pasážemi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v tomto rozsahu je však podle státního zástupce dovolání nepřípustné. Z písemného vyhotovení rozsudků soudů obou stupňů státní zástupce nezjistil, že by tato rozhodnutí byla založena na existenci extrémního nesouladu, jak tvrdí v obecné rovině dovolatelé, žádný konkrétní případ vadného postupu soudů činných v této věci, který by bylo možno označit za extrémní nesoulad, dovolatelé nevymezili. Jejich námitky nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod. Závěrem tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání ve vztahu k oběma obviněným podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obvinění označují jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obvinění sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, přičemž mají za to, že „právní závěry rozhodujícího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a důkazy“.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03)“. Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, nalézací soud také logicky vysvětlil, jak dospěl k daným skutkovým zjištěním a toto odůvodnění nebudí pochybnosti. Obvinění ve svém dovolání předkládají vlastní verzi hodnocení jednotlivých důkazů, zejména výpovědi poškozeného. Jak však podotýká i státní zástupce, soudy věnovaly otázce hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného mimořádnou pozornost. Obvinění opakovaně zdůrazňují, že S. G. je mnohonásobný recidivista a narkoman. Tuto skutečnost však soudy hodnotily, stejně jako další skutečnosti, například proč svědek nepopíral část skutků, pro které byl obviněn, již od sdělení obvinění. Na odůvodnění jejich rozhodnutí je možné v tomto směru odkázat, neboť k němu není co více dodat. Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem státního zástupce, že obvinění vytýkají soudu prvního stupně údajné selektivní vybírání pouze usvědčujících důkazů, sami však ve svém dovolání některé důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění opomíjejí. Jedná se např. o důkaz spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 79/2009, kterým je vyvráceno tvrzení svědků prap. Z. H. a nprap. M. M., podle nichž měl být po zjištění, že se S. G. nemohl dopustit krádeže v poliklinice, znovu vytištěn příslušný protokol (správně úřední záznam) již bez výpovědi k uvedenému skutku, který měl být znovu podepsán, neboť takový úřední záznam se v tomto spise podle zjištění soudu prvního stupně nenachází. Obsah tohoto spisu naopak podle zjištění soudů koresponduje s výpovědí poškozeného S. G..
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění nprap. M. Š. a nprap. Bc. P. H. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch