ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.912.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 912/2012-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 dovolání podaná obviněnými V. N. T., a T. T. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 11 To 12/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2011, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. T. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 2 T 6/2011, byl obviněný V. N. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle §283 odst. 4 za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný T. T. P. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné T. T. H. L. a obviněným byly dále uloženy tresty propadnutí majetku nebo jiné hodnoty blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (viz výroková část rozsudku) a spoluobviněná H. L. byla pro část jednání zproštěna obžaloby.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že
V. N. T. a T. T. P.
po předchozí společné dohodě ve spojení se skupinou osob kolem K. B., R. H., R. L., B. J., M. M., a dalších dosud neustanovených osob působících na území Spolkové republiky Německo, za účelem majetkového prospěchu nejméně od počátku ledna 2010 do 28. 7. 2010 obžalovaný V. N. T. bez oprávnění opakovaně od P. B., P. H. L., a dosud neustanovených osob opatřoval psychotropní látku metamfetamin (pervitin), který byl vyráběn v Ch., ulice B. č. … v bytě č. …, a od dosud neustanovených osob bez oprávnění opatřoval omamnou látku konopí (marihuanu), které dále po předchozích telefonických domluvách prodávali již odsouzenému R. H., alias „R.“, za účelem další distribuce na území Spolkové republiky Německo, když
1. dne 24. 1. 2010 kolem 13.50 hod. na tržnici v obci H. s. Š., okres Chomutov, ve stánku „T. Kauf“ V. N. T. prodal R. H. nejméně 3 kg sušené drti rostliny konopí za 10 000 €, když igelitové pytle s touto sušenou rostlinou do vozidla R. H. podle pokynů V. N. T. naložil T. T. P., kterému byl znám obsah pytlů, a R. H. ji společně s již odsouzenými R. H., V. B., a R. L., převezli na území Spolkové republiky Německo za účelem prodeje dalším osobám,
2. dne 4. 2. 2010 kolem 16.15 hod. na tržnici v obci H. s. Š., okres Chomutov, prodal ve stánku „T. Kauf“ V. N. T. R. H. nejméně 3 kg sušené drti rostliny konopí za 10 000 €, když igelitové pytle s touto sušenou rostlinou podle pokynů V. N. T. naložil T. T. P., kterému byl znám obsah pytlů, do vozidla R. H. zn. VW Vento, r. z. …, m. p. z. D, a R. H. ji společně s R. L. převezl do obce V., okres Chomutov, kde je předal R. H., ten je uložil do vozidla Daewoo Nexia, r. z. …, které ponechal zaparkované u vlakového nádraží až do 5. 2. 2010, kdy kolem 13.50 hod. k němu přijela dvě vozidla zn. Opel Combo, r. z. …, řízené V. B., a zn. Fiat Punto, r. z. …, z posledně jmenovaného vystoupil dosud neustanovený muž, který z vozidla Daewoo Nexia přendal do vozidla Opel Combo igelitové pytle se sušenou drtí, přičemž na místě bylo posléze nalezeno množství 47,6 g úlomků květenství rostliny rodu konopí o obsahu 3,46 g THC a obsahu 8,32 % účinnosti, které vypadlo z natrženého pytle, a obě vozidla odjela do Spolkové republiky Německo za účelem prodeje drogy dalším osobám, přičemž konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, zařazenou podle Jednotné úmluvy o omamných látkách do seznamu IV jako omamná látka, a tetrahydrokanabiol (THC) je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 4 téhož zákona, zařazenou podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách do seznamu I jako psychotropní látka,
3. dne 7. 5. 2010 po 11.20 hod. v Ch., ulice B., z domu č. p. … na základě pokynu V. N. T. přinesl T. T. P., který věděl, o jakou látku se jedná, za jakou cenu a komu je prodávána, v igelitové tašce zabalené množství 98,88 g metamfetaminu o obsahu 59,23 g účinné látky, 0 59,9 % báze metamfetaminu, které V. N. T. před domem prodal za částku 3 000 € po předchozích dohodách H. H. vystupujícímu podle §102a tr. ř., přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb.,
V. N. T.
4. dne 15. 2. 2010 kolem 16.45 hod. na tržnici v obci H. s. Š., okres Chomutov, prodal ve stánku „T. Kauf“ V. N. T. R. H. 500 g metamfetaminu (pervitinu) za 15 000 €, R. H. metamfetamin společně s R. L. vozidlem zn. Audi r. z. … převezl do V., kde L. po krátkém občerstvení v čínské restauraci Euroasia nastoupil s metamfetaminem do vozidla zn. Opel Combo, r. z. … k V. B. a odjeli do Spolkové republiky Německo, kde byli oba v A. zadrženi policií a zajištěn metamfetamin v množství 494,4 g obsahu účinné látky 365,9 g o 74 % metamfetaminu báze, přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb.,
V. N. T. a T. T. H. L.
5. jako členka organizované skupiny s organizovanou vnitřní strukturou a stanovením úkolů po předchozí společné domluvě dne 10. 2. 2010 po 12.20 hod. v Ch., ulice B. č. p. …, v bytě č. …, který k obchodu poskytla T. T. H. L., prodal V. N. T. R. N., osobě vystupující podle §102a tr. ř., celkem 36,45 g metamfetaminu s obsahem 29,16 g účinné látky o 80 % metamfetaminu báze za částku 30 000 Kč, kterou k pokynu V. N. T. převzala od R. N. T. T. H. L., která předtím provedla na kalkulačce výpočet příslušného množství metamfetaminu za tuto částku, a obžalovaný V. N. T. metamfetamin navážil, přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v Úmluvě o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb.,
a tohoto jednání pod body 1) až 5) se dopustil V. N. T. přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 37 T 3/2005, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 2 To 38/2007, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, a odsouzen za to k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, z jehož výkonu byl dne 18. 1. 2008 usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 31 PP 300/2007, podmíněně propuštěn se zkušební dobou stanovenou na tři roky, a vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 31 PP 300/2007, se dnem 18. 3. 2011 osvědčil, uložený trest vykonal dnem 18. 1. 2008.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění V. N. T. a T. T. P. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Vrchní soud Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 11 To 12/2012, tak že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech odnětí svobody a ve výrocích o trestech propadnutí majetku nebo jiné majetkové hodnoty u obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému V. N. T. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému T. T. P. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněným uložil tresty propadnutí věci (viz výrok rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, a to obviněný V. N. T. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jarmily Vilímkové a obviněný T. T. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Vrchlavského.
Obviněný V. N. T. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soudy nesprávně kvalifikovaly spáchaný skutek podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn zákonný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, a dále nesprávně aplikovaly ustanovení o materiální podmínce, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti, aby mohla být použita kvalifikace podle čtvrtého odstavce jako jednoho z nejzávažnějších trestných činů. Odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, podle kterého je při posuzování, zda byla splněna materiální podmínka, vždy nutno zkoumat, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou relevantní roli, z níž by bylo možné dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V daném případě obvinění rozhodně nebyli hlavním článkem celého mezinárodního řetězu, od jejichž aktivit by se trestný čin odvíjel.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 11 To 12/2012, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. T. P. ohledně dovolacího důvodu odkázal rovněž na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání výslovně směřoval do výroku rozsudku vrchního soudu znějícího „při nezměněných výrocích o vině“ a jeho prostřednictvím do výroku o vině uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1, který citoval spolu s předchozí úvodní částí skutkové věty a dále do výroku o trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Poté, co obsáhle citoval z rozhodnutí soudů v předchozím řízení a z odvolání, které ve věci podal, uvedl, že Vrchní soud v Praze se jeho námitkami vůbec nezabýval, neboť jinak by nemohl přehlédnout, že mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy je extrémní rozpor, tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a jsou opakem toho, co je obsahem důkazů. V důsledku toho pak odvolací soud nezrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým je mu kladeno za vinu spáchání skutku pod bodem 1. Jediným důkazem byly v tomto případě výslechy svědka H., z nichž ve svém dovolání obviněný obsáhle cituje a dovozuje, že jimi byla jeho účast na spáchání označeného skutku vyvrácena a bylo prokázáno, že se podle svědka skutku dopustili jiní dva mladí Vietnamci, kteří dosud nebyli ztotožněni. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky pak závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc vrátil v rozsahu zrušených částí k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem nebo v rozsahu zrušených částí sám nově rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby pro dílčí útok popsaný v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1 a současně nově rozhodl i o trestu.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k dovolání obviněného V. N. T. uvedl, že jeho dovolání nelze přisvědčit. Dovolateli zjevně uniklo, že trestní zákoník, podle něhož bylo v této věci rozhodováno, se formálním pojetím trestného činu velmi zásadně liší od dřívější právní úpravy. Ve vztahu k námitkám obsaženým v dovolání je třeba poukázat na skutečnost, že současná právní úprava hmotného trestního práva vůbec neobsahuje zásadní materiální korektiv společenské nebezpečnosti jako hlediska významného z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jako tomu bylo v podmínkách účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Materiální korektiv je sice v podobě společenské škodlivosti zahrnut i do trestního zákoníku (zejména v §12 odst. 2, §38 odst. 1 či §39), ovšem pouze v rámci zakotvení zásady subsidiarity trestní represe nebo v ustanoveních upravujících ukládání trestu. Není zde však zakotvena žádná alternativa někdejšího ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., jíž se obviněný zcela očividně dovolává a které se především dotýká dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu.
Dále je podle státního zástupce nepochybné, že soudem realizované dokazování vedlo k definici skutku, který zcela zřejmě vykazuje znaky toho deliktu, který je uveden ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Nalézací soud se naplněním všech formálních znaků tohoto deliktu důkladně zabýval a dovolatelem zpochybňovaný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ dostatečně osvětlil především na str. 25 rozsudku. Správnost těchto závěrů ostatně potvrdil na str. 18 svého rozhodnutí i soud druhého stupně. Jestliže jsou dokazováním stanoveny takové skutkové okolnosti, které naplňují některý z formálních znaků trestného činu, potom je – na terénu trestního zákoníku – irelevantní jakákoli argumentace mírou společenské nebezpečnosti naplnění takového znaku skutkové podstaty, a pokud jde o společenskou škodlivost jednání pachatele, k té lze přihlížet toliko v rámci ukládání trestu, jak velmi výrazně – a u obviněného T. T. P. i s využitím možnosti uložit sankci pod dolní hranící trestní sazby – učinil soud druhého stupně.
Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolatel sice vytýká meritornímu rozhodnutí vadu v aplikaci hmotného práva, tedy formálně v rámci uplatněného dovolacího důvodu, argumentuje však právním pravidlem, které není v aplikované hmotně právní normě ve skutečnosti obsaženo. Argumentace neúčinnou právní normou je odsouzena k nezdaru a proto nemůže být námitkami obviněného V. N. T. naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného T. T. P. státní zástupce nejprve poukázal na to, že podstata námitek vtělených do jeho dovolání byla již součástí jeho řádného opravného prostředku podaného v této věci. Soud druhého stupně se těmito námitkami v potřebné míře zabýval (byť se to dovolatel snaží zpochybnit) a odmítl je jako nedůvodné. Dovolání však není příležitostí k opakovanému komplexnímu přezkumu trestní věci, jaký je realizován v řízení o řádném opravném prostředku. Účelem dovolacího řízení je přezkoumat věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a prověřit, zda je napadené rozhodnutí takovou vadou postiženo nebo nikoli. Ovšem dovolací soud není povinen opětovně přezkoumávat námitky již jednou obviněným uplatněné a řádně přezkoumané v rámci druhého stupně trestního řízení a takto odůvodněná dovolání zpravidla bývají odmítána jako zjevně neopodstatněná.
Dovolatel uplatnil důvod popsaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že svou námitku precizoval jako existenci extrémního nesouladu mezi opatřenými (a provedenými) důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Tuto námitku však podle státního zástupce víceméně opírá výlučně o svou interpretaci výpovědi svědka R. H., kterou posuzuje odlišným způsobem, než jak činil nalézací (a poté i odvolací) soud. Dovolací námitka se tak redukuje na odchylné posouzení zásadního důkazu dosvědčujícího spáchání skutku popsaného v bodě 1 výroku o vině rovněž obviněným T. T. P., než jak tento důkaz hodnotil soud prvního stupně (viz str. 11–13 rozsudku krajského soudu), přičemž dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje pouze obecné hodnotící závěry vyslovené soudem jako finální výsledek hodnocení důkazů (odkaz na konkrétní pasáže ze str. 18 a 23 rozsudku krajského soudu), aniž by zpochybnil konkrétní hodnotící úvahy soudu. Podstatou dovolacích námitek obviněného tedy ve skutečnosti není osvědčení existence jím tvrzeného extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkem popsaným v rozsudku, nýbrž pouhá polemika se způsobem, jímž soud hodnotil zásadní důkaz týkající se obviněného T. T. P. ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1 výroku o vině. Lze tudíž podle státního zástupce konstatovat, že dovolatel sice formálně vytýká meritornímu rozhodnutí vadu v aplikaci hmotného práva, tedy uplatňuje námitku zdánlivě vyhovující podstatě uplatněného dovolacího důvodu, ve skutečnosti však napadá samotná skutková zjištění soudu, a proto jeho námitky nemohou naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného T. T. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný T. T. P. prostřednictvím svého obhájce své stanovisko. V něm uvedl, že z jeho dovolání je zcela zřejmé, k jakému pochybení soudu prvního i druhého stupně ve věci došlo, jakým povinnostem tyto soudy v rozporu se zákonem nedostály a jaká práva obviněného byla porušena. Vzhledem k tomu, že se jeho námitkami v předchozím řízení soudy nezabývaly, byly vtěleny do opravných prostředků. Soudy pouze uvádějí, z jakých důkazů vycházejí, aniž by konkrétně uvedly, co z těchto důkazů vinu obviněného potvrzuje a co ji spíše vyvrací. Obviněný zopakoval, že jediným konkrétním důkazem k tomu, zda spáchal skutek pod bodem 1, jsou výpovědi svědka R. H., které účast obviněného na spáchání tohoto skutku vyvracejí. Na základě uvedených důkazů jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jejich rozhodnutími byl porušen zákon i čl. 90 Ústavy České republiky. Předmětný skutek nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím spravedlivému procesu. Rozsudky žádné konkrétní úvahy k předmětnému skutku neobsahují a omezují se pouze na odkazy na tyto důkazy a částečné konstatování jejich obsahu, ze kterého nijak nevyplývá vina obviněného ze spáchání uvedeného skutku, a tyto důkazy nijak dále nehodnotí, pokud za jejich hodnocení nepovažuje nejvyšší státní zastupitelství právě závěr soudů, který je v extrémním rozporu s těmito důkazy. Obviněný tak má za to, že jeho námitky naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění označili jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Pokud jde o dovolání obviněného V. N. T., jeho v podstatě jediná námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je však zjevně neopodstatněná. Jak zcela správně upozornil státní zástupce, obviněný, resp. jeho obhájkyně, přehlíží, že platný trestní zákoník vychází oproti trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb. nikoli z materiálního pojetí trestného činu, ale z pojetí formálně materiálního, kde materiální korektiv se do určité míry uplatňuje v podobě zásady subsidiarity trestní represe (kterou však nelze aplikovat v případě, kdy obviněný svým jednáním naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu), a dále při ukládání trestu. Neexistuje však ekvivalent §88 tr. zák., který ukládal přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby pouze v případě, kdy pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
V případě dovolání obviněného T. T. P. lze odkázat na to, co bylo výše uvedeno k výkladu uplatněného dovolacího důvodu. Jeho námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, dovolacímu důvodu proto neodpovídají.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného V. N. T. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný T. T. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h