ECLI:CZ:NS:2012:11.TZ.22.2012.1
sp. zn. 11 Tz 22/2012-53
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 48 T 10/2010, a rozhodl podle §268 odst. 2 a §270 odst. 2 tr. ř., takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb.m.s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného J. P.
II. K odvolání obviněného se výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 48 T 10/2010, doplňuje tak, že citovaný cizozemský rozsudek se uznává také na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a čl. 3 odst. 1, 2 jejího Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb.m.s.), přičemž trestných činů, jejichž zákonné pojmenování je uvedeno v doplňovaném rozsudku, se dopustil tím, že v době od 5. 5. 2007 do 30. 3. 2008 společně s dalšími osobami v rámci organizované skupiny, a v jednom případě dne 30. 3. 2008 s nejméně dalšími čtyřmi osobami mimo organizovanou skupinu, celkem ve 4 případech na různých místech Spolkové republiky Německo odcizoval luxusní motorová vozidla formou vloupání, přičemž ve dvou případech k odcizení vozidla nedošlo. Odcizená vozidla měla být za účelem dalšího prodeje převážena do České republiky a následně legalizována, přičemž škoda na všech odcizených vozidlech, resp. i na vozidlech, kde došlo alespoň k pokusu o jejich odcizení, představuje částku 964.550,- EUR, tj. částku převyšující 25 miliónů Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 48 T 10/2010, bylo rozhodnuto tak, že se
podle §452 odst. 1, 2 tr. řádu za použití §451 odst. 3 tr. řádu uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Deggendorfu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 1 KLs 4 Js 6863/2008, jímž byl obviněný uznán vinným podle §242 odst. 1, 2, §243 odst. 1 bod 1, 3, §244a odst. 1, §22, §25 odst. 2, §53 tr. zákoníku (StGB) ze spáchání trestného činu těžké krádeže spáchané v rámci organizované skupiny, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a deseti měsíců, přičemž podle právního řádu České republiky by jeho jednání bylo kvalifikováno jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, 4, 5 tr. zákoníku.
Dále bylo tímto rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že podle §451 odst. 3 tr. řádu a článku 10 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, uveřejněné pod číslem 553/1992 Sb., se ve výkonu trestu bude pokračovat bez jeho přeměny.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, zamítl.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2011, sp. zn. 14 To 81/2011 (jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 48 T 1/2011), bylo rozhodnuto podle §455 odst. 2 tr. ř. o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, který byl odsouzenému J. P. uložen rozsudkem Zemského soudu v Deggendorfu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 1 KLs 4 Js 6863/2008. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzený pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 3 PP 60/2011 (jež nabylo právní moci dne 9. 2. 2012), byl odsouzený J. P. podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody z výše uvedeného rozsudku Zemského soudu v Deggendorfu uznaného shora citovanými rozhodnutími českých soudů.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P..
Především uvedl, že rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky se může opírat o různý právní základ, kterým může být mezinárodní smlouva, a to dvoustranná či vícestranná, a při neexistenci mezinárodní smlouvy vnitrostátní úprava v hlavě XXV. oddílu sedmém trestního řádu. Různé právní základy pak mohou stanovit pro uznání cizozemského rozhodnutí různé podmínky a s tím související různé právní důsledky. Proto je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. Z článku 22 odst. 4 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) přitom vyplývá, že přichází-li v úvahu více právních základů pro uznání cizozemského rozhodnutí, pak volba mezi nimi přísluší dožadujícímu státu.
Za právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí byla v případě obviněného J. P. určena Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem ze dne 18. 12. 1997, publikovaným pod č. 26/2003 Sb.m.s. (dále jen Dodatkový protokol).
Dále ministr spravedlnosti poukázal na současnou judikaturu týkající se uznávání cizozemských rozsudků v případech, kdy je postupováno na základě Úmluvy, a to za situace, kdy obviněný nedal souhlas s předáním.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tz 16/2008, publikovaného pod č. 39/2009 Sb. rozh. tr., je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu bylo jednak citováno ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím.
Přestože Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 48 T 10/2010, konstatuje, že možnost uznání cizozemského rozhodnutí nachází základ v Úmluvě a vypořádává se s podmínkou podle článku 3 odst. 1 Dodatkového protokolu (nikoli však již s podmínkou podle článku 3 odst. 2 Dodatkového protokolu), opírá uznávací výrok toliko o §452 odst. 1, 2 tr. řádu a výrok o pokračování ve výkonu trestu pak o §451 odst. 3 tr. řádu a článek 10 odst. 1 Úmluvy. Citace ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, stejně jako popis skutku, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím, ve výroku tohoto rozsudku chybí.
Uvedené vady rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem nenapravil ani odvolací Vrchní soud v Praze, když usnesením ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, odvolání obviněného J. P. zamítl.
Ministr spravedlnosti dále uvedl, že zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
1. podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení §256 tr. řádu per analogiam, a v řízení jemu předcházejícím v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob ze dne 18. 12. 1997, publikovaného pod č. 26/2003 Sb.m.s.,
2. podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3. a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a shledal, že je důvodná.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 48 T 10/2010, bylo rozhodnuto v podstatě věcně správně v souladu se zákonem a příslušnými mezinárodními smlouvami. V tomto směru neuplatňuje ani ministr spravedlnosti žádné výtky. Pochybení lze spatřovat pouze v nedostatečném vyjádření některých významných skutečností.
Především je možno souhlasit s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval úplný odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. Takové vyjádření v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem chybí. V tomto případě je to nejen trestní řád České republiky, ale i Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem, zejména jeho článkem 3 odstavci 1, 2, a 4, následujícího znění:
-odst. 1. „Na žádost odsuzujícího státu může vykonávající stát v souladu s ustanoveními tohoto článku souhlasit s předáním odsouzené osoby bez jejího souhlasu, pokud rozhodnutí, kterým byla odsouzena, nebo správní rozhodnutí vydané v důsledku tohoto odsouzení, zahrnuje příkaz k vyhoštění, vypovězení nebo jiné opatření, v jehož důsledku tato osoba nebude moci dále setrvávat na území odsuzujícího státu poté, co byla propuštěna.“
-odst. 2. „Vykonávající stát nedá svůj souhlas pro účely odstavce 1, aniž by vzal v úvahu stanovisko odsouzené osoby.“
-odst. 4. „Jakákoliv osoba předávaná podle ustanovení tohoto článku nebude stíhána, odsouzena anebo zadržena, pokud jde o výkon trestu nebo příkaz k zadržení v souvislosti s jakýmkoli jiným trestným činem spáchaným před předáním, než je ten, za který byl vykonávaný trest uložen, a ani nebude z jiného důvodu omezována její osobní svoboda, s výjimkou těchto případů:
a. pokud stát, v němž došlo k odsouzení, souhlasí; žádost o souhlas bude podána spolu se všemi příslušnými doklady prohlášením učiněným obviněnou osobou před soudem; souhlas bude udělen tehdy, jestliže trestný čin, pro který je vyžadována, by sám o sobě byl předmětem vydání podle práva odsuzujícího státu, anebo pokud by vydání bylo vyloučeno pouze z důvodu výše trestu;
b. pokud odsouzená osoba, která měla možnost opustit území vykonávajícího státu, tak v průběhu 45 dnů od svého propuštění neučinila, anebo se na jeho území opět vrátila poté, co je opustila.“
Právě výše uvedené vyjádření skutečností rozhodných pro uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu chybí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukazuje ministr spravedlnosti, uvádí, že je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, tedy v případě, kdy je předání odsouzeného uskutečňováno bez jeho souhlasu, bylo jednak citováno ustanovení výše uvedeného článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, které to umožňuje, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím. Splněním těchto dvou uvedených požadavků je totiž podmíněno náležité uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu, neboť citace článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu označuje právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí, od něhož se odvíjí uplatnění zásady speciality, a popis skutku vymezuje hranice zásady speciality, která se uplatní na všechny ostatní (tj. ve výroku uznávacího rozsudku nepopsané) skutky spáchané před předáním odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Pokud však výrok uznávacího rozsudku tyto náležitosti neobsahuje, uplatnění zásady speciality je ohroženo, čímž je obviněný zbaven náležité ochrany prostřednictvím zmíněné zásady a jeho práva jsou tím porušena. Uvedené nedostatky nenapravil ani odvolací soud.
Nejvyšší soud proto výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 14 To 22/2010, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb.m.s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného J. P..
Uvedené vady pak podle názoru Nejvyššího soudu nebylo nutné napravit tak, že by napadené rozhodnutí bylo zrušeno a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Postačí doplnit o chybějící údaje rozsudek soudu prvního stupně. Při volbě tohoto řešení vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že na jinak věcně správná rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně o uznání cizozemského rozhodnutí navazovala další pravomocná rozhodnutí soudů vytýkanými vadami neovlivněná, která by bylo nutno jako navazující rozhodnutí zrušit spolu se zrušením napadeného rozhodnutí. Jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2011, sp. zn. 14 To 81/2011 (jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 48 T 1/2011), kterým bylo rozhodnuto podle §455 odst. 2 tr. ř. o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jenž byl odsouzenému J. P. uložen rozsudkem Zemského soudu v Deggendorfu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 1 KLs 4 Js 6863/2008, přičemž podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzený pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 3 PP 60/2011 (jež nabylo právní moci dne 9. 2. 2012), kterým byl podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný J. P. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody z citovaného rozsudku Zemského soudu v Deggendorfu. Nejvyšší soud při tomto svém postupu využil i skutečnosti, že právní úprava rozhodnutí o odvolání proti rozsudku o uznání cizozemského rozhodnutí je zákonodárcem stanovena (§452 odst. 3 tr. ř.) méně formálním způsobem, než u běžného rozhodnutí o odvolání. Lze proto analogicky méně formálně postupovat i při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v takové věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tz 2/2012). Navíc nelze pominout ani mezinárodněprávní závazky České republiky vyplývající z pravomocného rozhodnutí českých soudů o uznání cizozemského rozsudku, když právě toto konkrétní rozhodnutí se stalo podkladem pro postup cizího státu (tj. Spolkové republiky Německo), spočívající v předání obviněného na území České republiky, která se současně zavázala zabezpečit výkon cizozemského rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík