ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.170.2011.2
sp. zn. 22 Cdo 170/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. L. , bytem v P. 9 – L., zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 59, proti žalovanému Ing. P. L. , bytem v P. 9 – L., zastoupenému JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 206/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 29 Co 275, 276/2009-424, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2009, č. j. 12 C 206/2000-382, se zastavuje .
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 29 Co 275, 276/2009-424, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 52 740,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Vlasty Skálové.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění účastníků, které zaniklo rozvodem manželství.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č. j. 12 C 206/2000-382, vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal finanční prostředky specifikované v bodech 1. – 5. výroku I. předmětného rozsudku a dále zahradní chatku nacházející se na pozemku parc. č. 2884, pozemek parc. č. 2884, zastavěná plocha, pozemek parc. č. 2885, zahrada, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha – město, obec Praha, v katastrálním území Ú. n. L. na listu vlastnictví č. 1600 v celkové hodnotě 2,904.050,- Kč (bod 6. výroku I. rozsudku). Žalovaného pak zavázal zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve výši 1,725.339,-Kč (výrok II. rozsudku). Ve výroku III. - IV. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci 27. března 2000, a že žalovaný uzavřel v roce 1988 s M. D. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. 2884 a 2885 s příslušenstvím, oba v katastrálním území Ú. n. L., s tím, že kupní cena měla být uhrazena prostřednictvím vkladní knížky označené ve smlouvě. Dále vzal za prokázané, že žalovaný byl označen jako majitel účtů uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na vypořádání společného jmění manželů byl podán v zákonem stanovené lhůtě tří let, mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání společného jmění manželů a společné jmění manželů ani nebylo za trvání manželství zúženo podle ustanovení §143a odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Vyšel z toho, že pokud žalovaný tvrdí, že majetek resp. závazky uváděné v návrhu na vypořádání společného jmění manželů toto společné jmění manželů netvoří, je na něm, aby tuto skutečnost prokázal. Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že nemovitosti, které jsou specifikované ve výroku I. předmětného rozsudku, byly pořízeny z jeho výlučných prostředků, které získal před uzavřením manželství. Soud prvního stupně konstatoval, že „z řízení nevyplynulo, zda byly finanční prostředky na vkladní knížce součástí společného jmění manželů“. Žalobkyně vymezila rozsah společného jmění manželů tak, že do něj zahrnula věci movité, nemovité a finanční prostředky na účtech s tím, že je manželé nabyli ze společných finančních prostředků. V průběhu řízení žalobkyně omezila svůj návrh na vypořádání společného jmění manželů tak, že nadále netrvala na vypořádání movitých věcí uvedených v návrhu. Žalovaný tvrdil, že předmětné nemovitosti získal ze svých výlučných finančních prostředků, kupní cena měla být hrazena z vkladní knížky vedené na jeho jméno a byl jako výlučný vlastník zapsán také v katastru nemovitostí. Nepodařilo se mu však prokázat, že finanční prostředky na vkladní knížce byly výlučně jeho, a nepatřily tak do společného jmění manželů. Nedoložil, že je získal před uzavřením manželství nebo za jeho trvání způsobem, který by zakládal výlučné vlastnictví žalovaného k těmto finančním prostředkům. To, že je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, neprokazuje, že tomu tak skutečně je, a pokud žalobkyně tvrdí, že předmětné nemovitosti spadají do společného jmění manželů, je na žalovaném, aby toto tvrzení žalobkyně vyvrátil. To se mu však v průběhu řízení nepodařilo. Rovněž tak se mu nepodařilo prokázat, že finanční prostředky na účtech, které byly vedeny na jeho jméno, patří do jeho výlučného vlastnictví a nikoli do společného jmění manželů.
Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že nemovitosti a finanční prostředky na účtech, které jsou předmětem řízení, tvoří společné jmění manželů. Vypořádal je podle zásad uvedených v §149 odst. 2 a 3 obč. zák. tak, že žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví veškeré nemovitosti a finanční prostředky na účtech vedených na jeho jméno a žalobkyni náleží vypořádací podíl ve výši ½ hodnoty znalcem oceněných nemovitostí a ½ finančn ích prostředků.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 29 Co 275, 276/2009-424, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že hodnota předmětných nemovitostí činí 5,000.000,- Kč a žalobkyni náleží na vypořádacím podílu částka ve výši 2,773.314,- Kč (výrok II. rozsudku), v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrdil rovněž usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. března 2009, č. j. 12 C 206/2000-407, o odmítnutí odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně pro opožděnost (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku).
Odvolací soud v průběhu odvolacího řízení zjistil z doplnění znaleckého posudku znalce Ing. arch. Z. K. ze dne 8. září 2008 „tržní cenu“ nemovitostí. Soudu prvního stupně tak vytkl, že při stanovení ceny věcí pro účely vypořádání společného jmění manželů nevycházel z tržní ceny, kterou by měly, kdyby se prodávaly v době rozhodování soudu, ačkoliv si sám pro tento závěr vytvořil podklad doplněním znaleckého posudku.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný dovoláním, které je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a jak vyplývá z dovolání, i podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nalézacím soudům dovolatel vytýká, že pochybily, když do vypořádání společného jmění manželů zahrnuly zahradní chatku, nacházející se na pozemku parc. č. 2884 v katastrálním území Ú. n. L.
Dále dovolatel napadá závěry nalézacích soudů učiněné ve vztahu k předmětným nemovitostem, výslovně však svou argumentaci v dovolání směřuje pouze k zahradní chatce nacházející se na pozemku parc. č. 2884 v katastrálním území Ú. n. L. V průběhu dovolacího řízení upřesnil v doplnění dovolání, že dovolání se vztahuje ke všem předmětným nemovitostem, specifikovaným ve výroku I. bodu 6 rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel vytýká nalézacím soudům, že se nezabývaly obsahem kupní smlouvy k předmětným nemovitostem a nezohlednily smluvní ujednání v ní obsažené, že cenu nemovitosti zaplatí prodávající (dovolatel) z prostředků, které nespadají do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. V kupní smlouvě pak bylo výslovně uvedeno, že jediným vlastníkem nemovitostí bude dovolatel. Dovolatel uvádí, že k účinnosti smlouvy bylo třeba v době jejího uzavření registrace státním notářstvím, čímž bylo zaručeno, že státní notářství mělo vždy odstranit pochybnost, zda je převáděná nemovitost v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků či nikoli, a muselo tak zkoumat otázku souhlasu žalobkyně s koupí nemovitostí, neboť se nejednalo o běžnou záležitost. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že tento souhlas žalovanému dala, ani to netvrdila. Dovolatel dále doplňuje, že pokud by předmětné nemovitosti byly součástí společného jmění manželů, byla by žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí záznamem, což se však v daném případě nestalo.
Odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, pokud vyšel z ceny nemovitostí 5,000.000,- Kč jako z tržní ceny nemovitostí. Ve spise není opora pro to, jakými úvahami se při stanovení ceny nemovitosti řídil a proč nepovažoval za cenu nemovitostí částku 6,000.000,-Kč, která představovala vymezení horní hranice ceny nemovitostí soudním znalcem.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání připomněla, že předmětem odvolacího řízení byla pouze otázky ceny nemovitostí a výše vypořádacího podílu, nikoliv však to, zda zahradní chatka, příp. další majetek nebo závazky by měly či neměly být zahrnuty do společného jmění manželů, nebo kdo je měl nabýt do svého výlučného vlastnictví. Žalobkyně má za to, že dovolání je v dané věci přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tedy jen ohledně výše vypořádacího podílu. Dovolací soud by se tak podle jejího názoru neměl zabývat jinými námitkami, než zda byla výše pořádacího podílu stanovena správně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako zjevně bezdůvodné.
K podání dovolatele ze dne 6. května 2010, kterým dovolatel dovolání doplnil, nemohl dovolací soud přihlédnout.
Z obsahu spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 1. března 2010.
Podle §240 odst. 1 věta první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §242 odst. 4 o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. Ke změně dovolacího návrhu není třeba souhlasu soudu.
Obsahuje-li doplnění dovolání ze dne 6. května 2010 dovolací důvody a argumentaci překračující podané dovolání, nemohl dovolací soud obsah tohoto doplnění zohlednit.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Dovolatel v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolatel především zpochybňuje závěry soudů obou stupňů, které zahradní chatku posoudily jako součást společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že v daném směru vymezily nalézací soudy práva a povinnosti účastníků shodně, jedná se v této části o potvrzující rozsudek; a přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
V daném směru dovolatel neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu a dovolací soud nezjistil nic, co by v této části zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že k nabytí sporné nemovitosti mělo dojít v roce 1988, je nutno vycházet z právní úpravy obsažené v občanském zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. z posouzení nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví, ačkoliv vypořádání se provádí již v režimu společného jmění manželů.
Podle §143 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.
Podle čl. VIII – přechodná ustanovení, bod 2 zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů.
Dovolatel odůvodňoval svůj názor na to, že chatka se nestala součástí bezpodílového spoluvlastnictví poukazem na skutečnost, že ji zakoupil za trvání manželství ze svých výlučných finančních prostředků.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2096, vyložil, že do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatří věc, která byla pořízena zcela z výlučných prostředků jednoho z manželů jako jediného kupujícího.
Nalézací soudy se proto zcela správně zabývaly posouzením, z jakých prostředků došlo za trvání manželství ke koupi zahradní chatky. Pokud uzavřely, že se tak nestalo z výlučných prostředků žalovaného, a proto se chatka stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví, nelze jejich závěrům nic vytknout.
Dovolatel nalézacím soudům vytýká že „zcela pominuly tvrzení žalovaného v tom rozsahu, že nemovitost zakoupil výlučně ze svých vlastních prostředků“.
Uvedenou otázkou se však nalézací soudy podrobně zabývaly. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na základě hodnocení provedeného dokazování jasně vyložil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že ke koupi měly být použity jeho výlučné finanční prostředky, a s jeho konkrétními závěry dovolatel v dovolání ostatně ani nepolemizuje.
Dovolatel dále poukazoval na skutečnost, že žalobkyně nebyla jako bezpodílová spoluvlastnice zapsána do katastru nemovitostí. Tato skutečnost však závěru o vzniklém bezpodílovém spoluvlastnictví, které se následně modifikovalo na společné jmění manželů, k chatce nebrání.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pokud jsou skutečné právní vztahy k nemovitostem v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5212). V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn přihlížet ke všem skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a skutečným stavem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7162).
Dovolatel v dovolání též zdůraznil, že absentoval souhlas žalobkyně s uzavřením kupní smlouvy, na základě které došlo k nabytí nemovitostí.
Dovolací soud však vychází z ustálené judikatury, že pokud manželé nabývali jako kupující věc, nebyla kupní smlouva považována za úkon, který se týká společné věci, neboť kupovaná věc se teprve smlouvou do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získává. Kupující manžel proto nepotřeboval ani tehdy, nešlo-li o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela k platnosti smlouvy (k tomu srovnej např. Ze zhodnocení rozhodování soudů ve věcech týkajících se nároků z prodeje v obchodě a z obstaravatelských služeb, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 40/82 ze dn1e 30. prosince 1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1983, pod pořadovým č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, č. 3 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2001, sp. zn. 33 Cdo 1079/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 420).
Dovolacímu soudu není ani zřejmý smysl této argumentace žalovaného. I kdyby se totiž pro absenci souhlasu žalobkyně mělo jednat o právní úkon neplatný, jednalo by se o neplatnost relativní (§40a ve spojení s §145 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.). V průběhu řízení nikdo netvrdil, že by z tohoto důvodu měla být uzavřená kupní smlouva neplatná. Ostatně, případný závěr o neplatnosti kupní smlouvy pro absenci souhlasu žalobkyně s jejím uzavřením by neměl za následek, že by se žalovaný stal výlučným vlastníkem zahradní chatky, ale pro neplatnost kupní smlouvy by se vlastníkem vůbec nestal. Takový závěr by ovšem byl v rozporu s veškerou argumentací uplatněnou žalovaným v průběhu řízení, neboť ten dovozoval naopak platnost uzavřené kupní smlouvy, pouze však s tím, že na jejím základě se stal vlastníkem chatky výlučně on sám.
Žalovaný v dovolání dále nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud promítl do svého rozhodnutí hodnotu vypořádávaných nemovitostí (chatky a pozemků). Soud prvního stupně vyšel z částky 2 904 056,- Kč, zatímco odvolací soud vyšel z částky 5 000 000,- Kč, zjištěné na základě doplňku znaleckého posudku.
V rozdílu mezi částkou 5 000 000,- Kč a částkou 2 904 056,- Kč soudy vymezily práva a povinností účastníků odlišně, a potud je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Není však důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 11, vyložil, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž tento výchozí princip platí i pro vypořádání společného jmění manželů.
Nalézací soudy při vypořádání nemovitostí vyšly z pravidla, podle kterého se při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného zákonného majetkového společenství, vychází ze stavu věci ke dni zániku společného jmění manželů, ale z její ceny ke dni vypořádání, přičemž tento postup je v souladu i s následnou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která zdůraznila, že se při stanovení ceny vychází z ceny obecné, tj. ceny věci obvyklé v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 496 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Odvolací soud správně vyšel při zjištění obecné ceny ze závěrů doplňku znaleckého posudku ze dne 8. září 2008. V něm Ing. Arch. Z. K. ve vztahu k vypořádávaným nemovitostem (pozemkům a chatce) uvedl, že cena, kterou lze předpokládat při jejich prodeji a koupi, činí ke dni vypracování doplňku znaleckého posudku částku 5 – 6 000 000,- Kč s tím, že tato cena byla určena porovnávacím způsobem prodejů a koupí obdobných pozemků v době vypracování doplňku znaleckého posudku v širším okolí.
Při jednání konaném soudem prvního stupně dne 10. září 2008, kdy byl znalec vyslechnut, upřesnil obsah znaleckého posudku závěrem, že předmětné nemovitosti v dané lokalitě jsou prodejné za částku 5 000 000,- Kč.
Jestliže odvolací soud z takto určené obecné ceny vyšel, nelze mu vytknout žádné pochybení.
Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Při jednání soudu prvního stupně konaném dne 10. září 2008 byl podle protokolu o jednání po výslechu znalce přečten znalecký posudek i jeho doplněk, přičemž k jeho závěrům, pokud jde o určení obvyklé ceny, dovolatel žádné výhrady neuplatnil.
Odvolací soud při jednání konaném dne 19. listopadu 2009 přečetl v rámci opakování dokazování doplněk znaleckého posudku, na což dovolatel reagoval bez jakéhokoliv bližšího upřesnění sdělením, že „celý spis je zfalšován“. Je zjevné, že takový subjektivní názor nemůže představovat relevantní zpochybnění závěrů znaleckého dokazování.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolatel v průběhu odvolacího řízení námitku, že znalecký posudek neobstojí pro jeho nesprávné závěry, neuplatnil, a pokud odvolací soud ze závěrů znaleckého dokazování vyšel, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, zvláště, jestliže se ani ze spisu nepodávaly žádné skutečnosti obsah znaleckého dokazování zpochybňující.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni v dovolacím řízení představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §4 odst. 3, §10 odst. 3, §16 odst. 1, 2 §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. a znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) 43 650,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 43 950,- Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 8 790,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 52 740,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 52 740,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu
.