ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.187.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 187/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. V. , b) M. H. , c) F. K. , d) V. K. , e) I. N. , f) J. Š. , g) J. Ch. , h) D. Ch. , ch) V. V. , i) I. Š. , j) V. D. , k) H. D. , l) M. S. , m) J. N. , n) V. N. , o) J. N. , p) M. H. , q) K. H. , r) F. Š. , s) H. Š. , t) J. L. , u) J. K. , v) M. A. , w) J. O. , x) I. P. , y) M. B. , z) J. L. , aa) V. M. , ab) J. K. , ac) Ch. K. , ad) J. L. , ae) M. K. , af) M. J. , g) M. T. , ah) M. M. , ach) B. M. , ai) P. Z. , aj) J. S. , ak) V. S. , al) M. S. , am) Ing. P. O. , an) Ing. M. O. , ao) Ing. M. P. , ap) M. R. , aq) M. R. , ar) M. M. , as) A. M. , at) L. W. , au) V. H. , zastoupených JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech I, Zlatnická 78, proti žalovaným: 1) J. Š. , 2) V. Š. , zastoupeným JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 25, o vyklizení společných prostor, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 265/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2008, č. j. 14 Co 505/2008-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2008, č. j. 14 Co 505/2008-214, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 6 C 265/2007-180, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně „vyklidit společné části domu č. p. 619, 620 v K., a to prostory v I. nadzemním podlaží situované napravo z pohledu vstupu od hlavního vchodu označeného č. p. 620, ulice u Retexu, a to chodbu o výměře 8,75 m², žehlírnu o výměře 18,10 m², sušárnu o výměře 22,49 m², sušárnu o výměře 20,01 m², prádelnu o výměře 12,13 m², a to vše do 15ti dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaní jsou vlastníky bytové jednotky a mají „s tím spojené spoluvlastnické podíly k domu čp. 619, 620 v K.“, tak jako ostatní vlastníci bytových jednotek v těchto objektech bydlení. Žalovaní společné prostory v domě, ve vztahu k nimž se žalobci domáhají vyklizení, užívají výlučně sami, aniž by do těchto prostor měl přístup kdokoliv z dalších spoluvlastníků. Jednání žalovaných je i v rozporu s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně a protipožární prevenci, když žalovaní sami mají klíče od prostor, ve kterých se nalézá hlavní uzávěr plynu a hlavní uzávěr vody. Jestliže žalovaní dovozovali oprávnění tyto společné prostory užívat s ohledem na nutnost opravy jejich bytové jednotky, kde plíseň bránila jejímu užívání, toto oprávnění zaniklo na základě rozhodnutí Městského úřadu v Klatovech, kterých vydal souhlas s užíváním bytové jednotky žalovaných.
Dále vzal soud prvního stupně za prokázáno, že žalobci nesouhlasí s tím, aby společné prostory nadále užívali jenom žalovaní, aby měli společné prostory uzamčené a neumožnili k nim přístup dalším osobám. Právně věc posoudil podle §8 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., podle kterého „nemůže být nikdo vyloučen z užívání společných nebytových prostor“.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. října 2008, č. j. 14 Co 505/2008-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud se především vypořádal s tvrzenými vadami řízení, jejichž důsledkem mělo být, že žalovaným byla odňata možnost jednat před soudem. Tyto námitky neshledal důvodné, neboť podle jeho názoru nebylo řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k věcnému posouzení nároku žalobců vzal za nesporné, že všichni účastníci jsou spoluvlastníky společných částí domu č. p. 619, 620 v K., přičemž žalovaní mají ve společném jmění manželů podíl ve výši 3442/120815 ve vztahu k celku a výlučně užívají prostory, jejichž vyklizení se žalobci domáhají, a mají v nich uloženy své věci. Ostatní spoluvlastníci společných částí domu s tímto nesouhlasí, žalovaní však na jejich výzvy nereagují a k dobrovolnému vyklizení těchto společných prostor nedošlo.
V rovině právního posouzení věci vyšel odvolací soud z §139 odst. 2 obč. zák. upravujícího hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou věcí, neboť za hospodaření se považuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky. Poukázal na skutečnost, že při rozhodování o hospodaření se společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů (tzv. majoritní princip). Z ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že kterýkoliv spoluvlastník může podat návrh k soudu jenom tehdy, když nastane rovnost hlasů nebo nedosáhne-li se většiny či dohody. Přehlasovaní spoluvlastníci se musí rozhodnutí většiny podrobit. O tento případ se jedná i v souzené věci, kdy žalovaní, kteří výlučně užívají část společných prostor se rozhodnutí ostatních spoluvlastníků nepodrobili. Protože toto rozhodnutí nerespektují, mají žalobci, kteří „dohromady vlastní většinový podíl“, právo na ochranu svého vlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně proto rozhodl správně, přestože věc nesprávně právně posoudil, neboť z §8 zákona č. 72/1994 Sb. povinnost k vyklizení předmětných společných prostor nevyplývá. Pokud žalovaní namítali, že s užíváním společných prostor dostali souhlas od předchozího vlastníka, je tato skutečnost právně nevýznamná, neboť ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by takový závazek zavazoval i současné spoluvlastníky. Odvolací soud se zabýval i posouzením, zda výkon práva žalobců nelze považovat za rozporný s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., přičemž z důvodů vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí dospěl k závěru, že se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy nejedná.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež podávají je z důvodů §241a odst. 2 písm. a), b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Shodně jako v odvolání podrobně vytýkají konkrétní vady řízení před soudem prvního stupně a procesně nesprávný postup odvolacího soudu spatřují v tom, že odvolací soud namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv pro takový postup neměl splněny zákonné podmínky. Důsledkem toho byla také skutečnost, že nemohli předložit odpovídající argumentaci směřující k závěru, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Z hlediska výhrad vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem žalovaní namítali, že na základě ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. jim nebylo možno uložit povinnost k vyklizení, neboť žalobci souhlasili s tím, aby žalovaní užívali dotčené nebytové prostory v domě č. p. 620 / III. v Klatovech po dobu nezbytné opravy jejich jednotky, která byla zamořena plísní. Do doby podání žaloby žalovaným nebylo doručeno žádné rozhodnutí většinového spoluvlastníka či jinak dáno na vědomí, že by ostatní spoluvlastníci společných prostor postupem podle §139 odst. 2 obč. zák. změnili své předchozí rozhodnutí, na jehož základě žalovaným umožnili užívání dotčených prostor. Existence takového rozhodnutí většinového vlastníka nebytových prostor jako projevu práva hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. nebyla v řízení tvrzena ani prokazována, přesto však odvolací soud žalobě vyhověl. Žalovaní zdůraznili, že žaloba na strpění práva hospodaření se společnou věcí nemůže být úspěšná, jestliže o oprávněnosti k takovému výkonu práva nebylo dosud kladně rozhodnuto podílovými spoluvlastníky podle §139 odst. 2 obč. zák. Žalovaní proto navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí, případně zamítnutí podaného dovolání. Dovolání považují za nepřehledné, přičemž žalovaní měli v průběhu řízení možnost hájit svá práva. Nevyužití tohoto práva musí jít k jejich tíži.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve posouzením přípustnosti dovolání.
V předmětné věci odvolací soud řešil právní otázku, zda lze uložit povinnost k vyklizení společných prostor v režimu §139 odst. 2 obč. zák., jestliže jsou účastníci vlastníky bytových jednotek vytvořených podle zákona č. 72/1994 Sb. a podílovými spoluvlastníky společných částí domu. Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci podstatné, na jejím řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné.
Dovolání je důvodné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že povinnost k vyklizení společných prostor lze založit aplikací §139 odst. 2 obč. zák., jestliže jsou účastníci vlastníky bytových jednotek vytvořených podle zákona č. 72/1994 Sb. a podílovými spoluvlastníky společných částí domu.
S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Podle §1 odst. 1, 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) tento zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, u něhož spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy. Zákon upravuje vznik spoluvlastnictví budovy, práva a povinnosti vlastníků bytů a nebytových prostorů, jejich vzájemné vztahy, spoluvlastnictví společných částí budovy a některá práva a povinnosti stavebníků při výstavbě bytů a nebytových prostorů v budově ve spoluvlastnictví podle tohoto zákona.
Podle §2 písm. g), h) zákona o vlastnictví bytů pro účely tohoto zákona se rozumí společnými částmi domu části domu určené pro společné užívání, zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, chodby, balkóny, terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny, komíny, výměníky tepla, rozvody tepla, rozvody teplé a studené vody, kanalizace, plynu, elektřiny, vzduchotechniky, výtahy, hromosvody, společné antény, a to i když jsou umístěny mimo dům; dále se za společné části domu považují příslušenství domu (například drobné stavby) a společná zařízení domu (například vybavení společné prádelny), jednotkou byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona.
Podle §8 odst. 1, 2 zákona o vlastnictví bytů společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek.
Podílové spoluvlastnictví společných částí se neřídí ustanoveními občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 větu druhou zákona o vlastnictví bytů. Z toho mimo jiné vyplývá, že nelze ve vztahu ke společným částem použít ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí. Tento závěr dovolacího soudu je pak v souladu i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej např. Novotný, M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 98 – 99). Právní rámec rozhodování vlastníků jednotek jakožto současných podílových spoluvlastníků společných části je dán co do základu ustanoveními §9 a §11 ve spojení s §3 odst. 1 věta první zákona o vlastnictví bytů. Usuzoval-li odvolací soud na aplikovatelnost §139 odst. 2 obč. zák., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani kdyby bylo správné rozhodnutí odvolacího soudu potud, že v dané věci lze použít §139 odst. 2 obč. zák., neobstál by způsob, jakým jej odvolací soud aplikoval.
Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 626/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , vyložil, že rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí mohou spoluvlastníci kdykoliv změnit za podmínek uvedených v §139 odst. 2 obč. zák.; skutečnost, že uzavřeli dohodu o užívání věci v podílovém spoluvlastnictví, nevylučuje, aby později většina, počítaná podle velikosti podílů, rozhodnutí změnila. Pokud zákon v §139 odst. 2 obč. zák. stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlený postup mohl rovněž rozhodnout či se k němu vyjádřit.
Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konkludentně. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí, pak i za situace, kdy s takovou změnou souhlasí většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. V takovém případě jde z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon. Pokud soud neučiní zjištění, že většinoví spoluvlastníci svůj záměr o rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí alespoň předestřeli ostatním spoluvlastníkům, je závěr, že šlo o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák., předčasný a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dané věci odvolací soud vyšel z toho, že „spoluvlastníci společných částí domu s výlučným užíváním společných prostor žalovanými nesouhlasí a žalovaní na výzvy ostatních spoluvlastníků nereagují a nerespektují rozhodnutí ostatních spoluvlastníků“.
Odvolací soud však uvedené rozhodnutí „ostatních spoluvlastníků“ žádným způsobem blíže nekonkretizoval a ani neučinil zjištění o tom, že záměr většinových spoluvlastníků byl žalovaným předestřen. I kdyby tedy bylo možno v daném případě vycházet z použitelnosti ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., nebylo by jeho použití odvolacím soudem v daném případě správné.
Jestliže dále žalovaní uplatňovali dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci nepovažoval dovolací soud za nutné posuzovat opodstatněnost i tohoto dovolacího důvodu. Jeho existence nebo neexistence by totiž nemohla vést k jinému než kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu