ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2418.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2418/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Tělovýchovné jednoty SLÁVIA/JACHTING Česká Skalice , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Dukelská 601, IČ: 46524932, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému P. J. , zastoupenému JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, o zřízení věcného břemene a o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 246/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 20 Co 422/2011-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 360 , - Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Lukáše Havla.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 8 C 246/2008-323, ve výroku I. zamítl žalobu o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemek parc. č. 1503/2 ve prospěch vlastníka stavby sociálního zařízení bez č. p./ č. e. postavené na pozemcích parc. č. st. 320/1 a parc. č. st. 320/2, to vše v katastrálním území a obci V. (výrok I. rozsudku). Žalobkyni dále uložil povinnost na své náklady odstranit tu část stavby sociálního zařízení bez č. p./č. e., která se nachází na pozemku parc. č. st. 320/2 v katastrálním území a obci V. (výrok II. rozsudku). Ve výroku III. soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, kterou se domáhal, aby žalobkyně na své náklady odstranila tu část stavby sociálního zařízení bez č. p./. č. e. nacházející se na pozemku parc. č. st. 320/1 v katastrálním území a obci V. Ve výrocích IV. a V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 20 Co 422/2011-374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolání je podle jejího názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je nepovažuje za přípustné. Souhlasil se skutkovým stavem a právními závěry přijatými nalézacími soudy. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka sice v dovolání uvádí, v čem by podle jejího názoru zásadní právní význam napadeného rozhodnutí měl spočívat, nicméně jí uváděné skutečnosti zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají.
Z dovolání je především patrný nesouhlas s důvody, pro které soudy přistoupily – ve vztahu k vzájemnému návrhu žalovaného – k vypořádání neoprávněné stavby odstraněním části stavby.
Nalézací soudy při posouzení tohoto nároku vyšly ze zjištění, že stavba sociálního zařízení žalobkyně je zčásti postavena na pozemku v jejím vlastnictví (pozemek parc. č. 320/1) a zčásti na pozemku ve vlastnictví žalovaného (pozemek parc. č. 320/2). Současný vstup do stavby je z pozemku žalovaného, nicméně celá stavba je jinak ze všech tří ostatních stran obklopena pozemkem ve vlastnictví samotné žalobkyně, která si může zřídit vchod do stavby ze svého pozemku parc. č. 1504. Žalobkyně vybudovala stavbu sociálního zařízení, ač věděla, že staví i na pozemku cizím, a navíc vchod do stavby zřídila tak, že k němu musel být používán právě pozemek žalovaného. Protože k výstavbě na pozemku žalovaného žalobkyně neměla občanskoprávní titul, jedná se v části stavby stojící na pozemku žalovaného o neoprávněnou stavbu. S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobkyně stavěla na pozemku žalovaného s vědomím, že staví na cizím pozemku, rozhodly soudy o odstranění části stavby, která se nachází na pozemku žalovaného, když podle znaleckého posudku je takové řešení z technického hlediska možné.
Podle §135c odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Podle odst. 2 téhož ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odst. 3 soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 23).
Ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 11, str. 411 – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2977/2010, uveřejněném na internetových stránkách Ústavního soudu – nalus.usoud.cz).
V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud odkázal na závěry své ustálené judikatury, vyjádřené poukazem na to, že „ústavní soud se v minulosti ve svém rozhodování již několikrát zabýval obdobnými případy tzv. neoprávněných staveb, kdy k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoliv na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, a to (neoprávněným) zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka, a kde výsledkem uvedeného jednání je střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01, IV. ÚS 1447/09 či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 455/03, vše dostupné v el. databázi na http://nalus.usoud.cz ). Právě ve stěžovatelem cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "(p)ři posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o "výhodnosti" nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového "neoprávněného" stavebníka. Na straně druhé je v zájmu společnosti, aby i v těchto případech nedocházelo ve vztahu ke stavebníkovi k nadměrně tvrdým, a tedy obecně neakceptovatelným řešením. O postupu podle §135c odst. 1 obč. zák. proto třeba uvažovat vždy tehdy, neexistují-li na straně tohoto stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné.“
Z těchto závěrů – výslovně s odkazem na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 455/03 - nalézací soudy vycházely. Soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné – vyšel z toho, že v zásadě jediným kritériem v neprospěch odstranění stavby je výše nákladů spojených s odstraněním části stavby na pozemku žalovaného. Podle obsahu znaleckého posudku by se náklady na odstranění stavby pohybovaly v částce cca 300 000,- Kč, a pokud by přestavba sociálního zařízení měla spočívat také ve vybudování nových vchodů, činily by náklady cca 1 500 000,- Kč. Podle názoru soudů je však podstatná okolnost, že žalobkyně bude muset ke stavebním úpravám objektu přistoupit v každém případě za účelem vybudování nových vchodů, když žaloba o zřízení práva nezbytné cesty byla zamítnuta (mimo jiné z důvodu, že na pozemku žalovaného se nachází část stavby ve vlastnictví žalobkyně mající povahu stavby neoprávněné). I kdyby tedy soudy zvolily způsob vypořádání neoprávněné stavby zřízením věcného břemene, žalobkyně se nemohla vyhnout nákladné stavební činnosti spočívající i ve změně vnitřního uspořádání stavby. Za této situace lze po žalobkyni spravedlivě požadovat odstranění části neoprávněné stavby, když podle znaleckého dokazování pokles tržní hodnoty stavby, který by nastal v důsledku odstranění její části na pozemku žalovaného, představuje pouze částka 80 000,- Kč. Oproti tomu by žalovaný při ponechání stavby na jeho pozemku byl trvale vyloučen z výkonu svého vlastnického práva. Rozsah zastavěného pozemku žalovaného činí sice pouze 6 m², avšak právě tento malý rozsah umožní zachování funkčnosti zbývající části stavby i po provedeném odstranění. Pro odstranění části stavby hovoří podle názoru nalézacích soudů i účel neoprávněné stavby, neboť se nejedná o stavbu určenou k bydlení, a není zde proto zvýšený zájem na zachování práva na bydlení v objektu. Žalobkyně ani v řízení nepoukazovala na to, že by žalovaný nezakročil proti stavbě. Bylo prokázáno, že v průběhu výstavby byl areál oplocen a žalobkyně neumožnila žalovanému vstup na jeho pozemek. S žalovaným navíc nebylo jednáno jako s účastníkem správních řízení, ve kterých se projednávalo povolení a kolaudace stavby. Od roku 1999 pak žalovaný již aktivně vystupoval proti stavbě, a to především ve správních řízeních, jejichž zahájení sám inicioval.
Nalézací soudy pak uzavřely, že ve prospěch názoru žalobkyně hovoří toliko argument vyšší hospodářské ztráty, další hlediska však svědčí požadavku žalovaného na odstranění části stavby. Za této situace nelze považovat za neúčelné odstranění části stavby sociálního zařízení, která se nachází na pozemku žalovaného.
Těmto závěrům nalézacích soudů nelze nic vytknout, nadto v rovině zřejmé nepřiměřenosti jejich úvah.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení, zda „pro posouzení dobré víry stavebníka je rozhodující stav zaznamenaný v příslušném katastrálním operátu katastru nemovitostí či stav, který má vyplývat ze soukromé listiny (znaleckého posudku Ing. Dítěte), která se nestala podkladem pro provedení změny v katastru nemovitostí, čili zda lze považovat soukromou listinu, ke které účastníci souhlasně nepřistoupili, za rozhodující dokument pro stanovení hranice pozemků dvou vlastníků“?
Z uvedené výhrady je zřejmé, že směřuje ke zpochybnění závěru nalézacích soudů, že žalovaná při výstavbě věděla, že část stavby staví na cizím pozemku. Zpochybňuje-li tento závěr, jedná se o kritiku skutkových zjištění, resp. o odlišné hodnocení dokazování v průběhu řízení před nalézacími soudy; těmito výhradami však přípustnost dovolání v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však založit nelze.
Dovolatelka ostatně přehlíží, že zmiňovaný znalecký posudek vypracovaný ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 106/92 nebyl podle nalézacích soudů jediným podkladem, ze kterého učinily závěr o vědomosti stavby na cizím pozemku ze strany žalobkyně.
Odvolací soud výslovně zdůraznil, že informaci o skutečných hranicích pozemků měla žalobkyně k dispozici také z obsahu zápisu z jednání městského zastupitelstva v České Skalici ze dne 30. ledna 1997, kde byl osobně přítomen tehdejší předseda žalobkyně Ing. D., a s tímto závěrem odvolacího soudu dovolatelka v dovolání nepolemizuje vůbec.
Námitkou, že soukromá listina – znalecký posudek – ke které účastníci nepřistoupili, nemůže tvořit podklad pro úvahu o akceptaci hranic podávajících se z tohoto posudku, dovolatelka zjevně naznačuje, že obsah tohoto znaleckého posudku nemůže být z jejího pohledu relevantní, neboť s ním nevyslovila souhlas. Přehlíží ovšem opětovně skutkové zjištění nalézacích soudů, podle kterého došlo na základě uvedeného znaleckého posudku a vypracovaného geometrického plánu po provedeném měření k vyznačení hranic přímo v terénu mezníkem a železnými trubkami za přítomnosti žalobkyně (osoba oprávněné za ni jednat), která byla s výsledky měření seznámena, „převzala i zaměřené body v přírodě“ s tím, že znalecký posudek byl žalobkyně následně doručen. Soudy tak neučinily zjištění, že by žalobkyně vůči závěrům znaleckého posudku v době jeho vypracování uplatnila jakékoliv výhrady či námitky.
V dovolání dále dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda rozsah přesahu stavby 6 m² na pozemek žalovaného představuje hrubý zásah stavebníka do „práv majitele pozemku“ a zda takové jednání stavebníka umožňuje soudu nařídit odstranění této části stavby.
Dovolatelka tak naznačuje zdůraznění hlediska velikosti zastavěného pozemku. V souladu s výše citovanou judikaturou se jedná o hledisko, které je relevantní při úvaze o způsobu vypořádání nároků z neoprávněné stavby, a soudy se jím také zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí se s touto okolností také výslovně vypořádaly, jak dovolací soud uvedl výše, a není zde nic, co by v tomto směru založilo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka dále v dovolání naznačuje, zda jde o hrubý zásah do práv majitele pozemku, pokud „ještě několik let po provedení stavby je vlastnická hranice v katastrálním operátu nezměněna a stavba je stále vedena na pozemcích stavebníka“.
Dovolacímu soudu především není zřejmé, jaká je vazba této námitky k řízení o odstranění stavby. Byť by i nedošlo ke změnám v zápisu v katastru nemovitostí, nebrání to v žádném směru žalovanému, aby se domáhal vypořádání nároků z neoprávněné stavby (což taky učinil) v soudním řízení, kde se otázka hranic pozemků řeší jako otázka předběžná. Není-li stav skutečný shodný se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, je na účastnících a na jejich rozhodnutí, aby případně iniciovali změnu tohoto stavu (ať již mimosoudně nebo soudní cestou např. prostřednictvím určovací žaloby). Jestliže však žalovanému jde zjevně primárně o odstranění neoprávněné stavby, vůči níž podle zjištění soudů aktivně vystupuje od roku 1999, jedná se o jím zvolený postup, na kterém je stav zápisů v katastru nemovitostí zcela nezávislý.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani obsah doplnění dovolání žalobkyně ze dne 3. února 2012, neboť ani jeho obsahem není nic, co by bylo možné považovat za řešení právní otázky, nadto otázky zásadního právního významu. Doplnění dovolání je pouze polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů na základě hodnocení dokazování odlišného od závěrů, ke kterým dospěl soud prvního stupně i soud odvolací.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle §8 vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 800,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 560,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného tak činí 3 360,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu