ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3420.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3420/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti žalované I. M. , zastoupené JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 192/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, č. j. 21 Co 50/2009-289, takto:
II. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 10.300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Elišky Kadlecové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září 2008, č. j. 16 C 192/2006-258, pod bodem I. výroku rozhodl, že „z pohledávek , jež tíží zaniklé společné jmění žalobce a žalované, a to: 1) pohledávka D. M.,ve výši 283.744,- Kč včetně případného jejího příslušenství, kterážto vznikla z titulu bezdůvodného obohacení – plnění ve prospěch soudního exekutora JUDr. Marcely Dvořáčkové, exekutorský úřad Hradec Králové (pod spis. zn. 19 EX 131/01, kdy exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ze dne 10. ledna 2002, č. j. 5 Nc 1917/2001-7) směřující k uspokojení pohledávky oprávněných L. K., a B. K., vůči povinným J. a I. M.; 2) pohledávka D. M., ve výši 320.000,- Kč z titulu ústně uzavřených smluv o půjčce ve výši 120.000,- Kč a 200.000,- Kč včetně jejich případného příslušenství; 3) pohledávka Zepter International, s. r. o., IČ 14500469, se sídlem v Praze 1, Spálená 112/55, ze dvou kupních smluv ve výši celkem 163.751,90 Kč včetně příslušenství, pro jejíž vymožení byla nařízena soudní exekuce usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 0 Nc 5398/2004-5 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 21. prosince 2005, č. j. 19 Co 764/2005-16 a dále usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 0 Nc 5399/2004-5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 21. prosince 2005, č. j. 19 Co 765/2005-14, se žalobci a žalované přikazuje k úhradě věřitelům každá z uvedených pohledávek v rozsahu jedné její poloviny“, pod bodem II. výroku uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na úplné vyrovnání jeho podílu z titulu vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 60.000,- Kč a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 2.500,- Kč, splatných vždy do každého 25. dne toho kterého měsíce až do úplného zaplacení, počínaje měsícem, který bude následovat po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek“ a pod bodem III. a IV. výroku rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 21 Co 50/2009-289, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se mění ve výrocích I a II jen tak, že pohledávka ad 3 vůči Zepter International, s. r. o., se přikazuje žalobci a žalovaná je povinna zaplatit na úplné vyrovnání podílů částku 160.395,50 Kč žalobci do 31. 12. 2009, jinak se v těchto výrocích a ve výrocích III a IV potvrzuje“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu ( dále „o. s. ř.“) a v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a v odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění do účinnosti novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, (dále „Soubor“)] jako C 8042.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V dané věci změna rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu spočívá toliko v tom, že zatímco soud prvního stupně přikázal, aby exekučně vymáhaný dluh vůči společnosti Zepter International, s. r. o. uhradili věřitelům účastníci řízení společně, a to každý z jedné poloviny, odvolací soud dluh poté, co jej žalobce zaplatil, přikázal žalobci a změnu promítl do výše částky, kterou uložil žalované k zaplacení žalobci na úplné vyrovnání podílů z titulu vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Pouze v této části se jedná o měnící rozhodnutí odvolacího soudu; žalobce ji však nijak nenapadl.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru jako C 5042.
Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatel nesplnil a dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; tento rozsudek není v rozporu ani s judikaturou dovolacího soudu nebo s hmotným právem.
Žalobce především nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud rozhodl o vypořádání společných závazků vzniklých za trvání manželství, jestliže je přikázal oběma účastníkům rovným dílem.
Podle §149 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Z třetí věty citovaného ustanovení přímo vyplývá princip dělení společných závazků rovným dílem mezi účastníky. V souladu s ním oba soudy shodně rozhodly. Pokud jde o skutečnost, že sporné závazky jsou ohroženy eventuální námitkou promlčení, není to v zásadě, a to ani v poměrech účastníků důvodem k jinému způsobu vypořádání jejich přetrvávajících společných závazků vůči D. M. – rozhodnutí je v tomto ohledu v souladu se stále respektovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu SSR ze dne 29. března 1989, sp. zn. 3 Cz 6/1989, publikovaným jako R 7/91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Z uvedené zásady jsou ovšem v odůvodněných případech možné výjimky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, publikovaný v Souboru jako C 2529). Oba soudy se způsobem rozdělení společných závazků zabývaly odpovědně a jejich úvahy v tomto směru nejsou zjevně nepřiměřené či nepatřičné. Protože dovolací soud takovéto úvahy přezkoumává (zcela obdobně jako úvahy o tom, kterému z účastníků přikázat určitou věc ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, publikovaný v Souboru jako C 8268) jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti, není tu důvodu, který by zakládal přípustnost dovolání pro řešení uvedené otázky v konkrétních poměrech účastníků tohoto řízení – rozpor se hmotným právem tu dovolací soud neshledává. Pokud odvolací soud ve vzotahu k pohledávce věřitele Zepter International, s. r. o., rozhodl odlišně, bylo to odůvodněno odlišností od sporných závazků spočívající v zániku uvedené pohledávky splněním dluhu žalobcem ve smyslu §559 obč. zák.
K dovolatelem uplatněnému důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze pouze uvést, že tímto důvodem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem. Také proto dovolací soud nemůže brát zřetel na dovolací námitky vůči posuzování otázky nabytí domu ve Dvoře Králové žalovanou. Právní posouzení odvolacího soudu je v tomto směru postaveno na již nezpochybnitelných skutkových zjištěních a řešení otázky zásadního právního významu se tu ani nenabízí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §3 odst. 1, bod 5 (z částky 603.744 Kč), §4 odst. 1 a 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000 Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 10.300 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu