ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3710.2011.2
sp. zn. 22 Cdo 3710/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. D., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Přívoze, Škroupova 1114/4, proti žalovaným 1) V. D., a 2) A. E. M., zastoupené JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Ostravě-Moravské Ostravě, Sadová 553/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 188/97, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2011, č. j. 42 Co 41/2011-540, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.358,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Ostřížka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby domáhala určení, že je spoluvlastnicí dále specifikovaného domu v rozsahu jedné ideální ½ a žalovaný 1) je rovněž spoluvlastníkem tohoto domu v rozsahu jedné ideální ½.V katastru nemovitostí jsou však jako spoluvlastníci domu zapsáni žalovaný 1) v rozsahu ideálních ¾ a žalovaná 2) v rozsahu ideální ¼.
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 2006, č. j. 64 C 188/97-428, ve znění usnesení ze dne 15. prosince 2006, č. j. 64 C 188/97-474, určil, že „žalobkyně J. D., je spoluvlastníkem domu, budovy se způsobem využití bydlení č. p. 265 na pozemku parc. č. 7 zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. P., část obce P., obec O. v rozsahu jedné ideální ¼ a současně 1. žalovaný V. D., bytem O., V Zahradách 267, je spoluvlastníkem domu, budovy se způsobem využití bydlení č. p. 265 na pozemku parc. č. 7 zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. P., část obce P., obec O. v rozsahu jedné ideální ½“.
Výrokem pod bodem II. rozhodl tak, že „pokud se žalobkyně domáhala určení, že je spoluvlastníkem domu, budovy se způsobem využití bydlení č. p. 265 na pozemku parc. č. 7 zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. P., část obce P., obec O. v rozsahu jedné ideální ½, návrh se v rozsahu jedné ideální ¼ nemovitostí patřící 2. žalované A. M., zamítá“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Šlo o spor, kdo nabyl spoluvlastnické právo k domu jako jeho stavebník; dovolatelka odvozovala spoluvlastnické právo od své právní předchůdkyně - matky M. D., která jako původní stavebník měla být vlastnicí jedné ideální čtvrtiny. Podle ní byla stavba zahájena již v roce 1959. Naproti tomu žalobkyně tvrdila, že stavebníky byli jen ona a její již zemřelý bývalý manžel F. D. mladší (jejich manželství bylo v roce 1980 rozvedeno); ti se též stali v důsledku originárního nabytí vlastnictví bezpodílovými spoluvlastníky budovy, jejíž stavba byla zahájena v roce 1965.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními žadateli o vydání stavebního povolení ke stavbě předmětného domu byli rodiče bývalého manžela žalobkyně M. a F. D. Ti chtěli postavit nový dům proto, že mělo dojít k vykoupení jejich rodinného domu s pozemkem, ve kterém dosud bydleli. Stavbu hodlali financovat z peněz za vykoupené nemovitosti. K výkupu jejich domu však nakonec nedošlo; přesto byla zamýšlená stavba později zahájena; žalobkyně tvrdila, že stavebníky však nebyli D. starší, ale ona a její manžel. To dokládala mimo jiné listinami souvisejícími se stavbou předmětného domu; žalovaná 2) pak tvrdila, že jde o falzifikáty. Soud vyšel z posudku znalce z oboru písmoznalectví, písmo ruční a strojové, Ing. P. K., z nějž zjistil, že na části listin došlo k přepsání jména z M. D. na J. D., byly změněny podpisy a data z původního „1959“ na pozdější „1965“; proto k nim nepřihlédl.
Zjistil, že pozemky pro stavbu nového domu koupil 18. 3. 1958 F. D. starší společně s manželkou M. D., každý podíl ideální ¼, a jejich syn F. D. mladší podíl ideální ½. Z územního rozhodnutí hlavního architekta města Ostravy č. 70/65 z 27. 5. 1965 vzal soud za prokázané, že bylo rozhodnuto o stavbě rodinného domu na parc. č. 351/a v k. ú P. v ulici V Zahradách.
Manželství žalobkyně J. D. a F. D. mladšího, uzavřené v roce 1959, bylo rozvedeno ke dni 20. 8. 1980. V rozvodovém řízení F. D. mladší vypověděl, že spolu s manželkou J. D. ukončili výstavbu rodinného domu, do kterého se nastěhovali spolu s jejími rodiči. Dále soud zjistil, že předmětem dědického řízení po F. D. starším, který zemřel 23. 5. 1972, nebyl rodinný dům č. p. 265, ale pouze zůstavitelovy podíly ideální ¼ k pozemkům souvisejícími s domem, které nabyl kupní smlouvou z 18. 3. 1958. Tyto podíly zdědil zůstavitelův vnuk V. D. [žalovaný 1)]. F. D. mladší zemřel 2. 9. 1989. Předmětem dědického řízení po tomto zůstaviteli byly podíly na nemovitostech zapsaných na LV č. 307 v k. ú. P., a to ideální ½ pozemků parc. č. 7 stavební plocha a parc. č. 8 zahrada a dále ideální ½ domu č. p. 265, kolaudovaného rozhodnutím Obvodního národního výboru Ostrava 4 z 28. 4. 1970, dosud nezapsaného v evidenci nemovitostí. Tyto nemovitosti nabyl syn zůstavitele, žalovaný 1).
Darovací smlouvou z 8. 11. 1980 (správně 8. 11. 1989) M. D. darovala své dceři - žalované 2) ideální ¼ nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7 a parc. č. 8 v k. ú. P. Předmětem darovací smlouvy nebyl dům č. p. 265. Další darovací smlouvou z 21. 6. 1990 M. D. darovala žalované 2) ideální ¼ domu č. p. 265 na parc. č. 7 v k. ú. Poruba. V darovací smlouvě učinila prohlášení, že je dosud podílovou spoluvlastnicí uvedeného domu v podílu ideální ¼ a po smrti manžela F. D. staršího a syna F. D. mladšího se druhým spoluvlastníkem v rozsahu ideálních ¾ stal její vnuk V. D. Dům postavila se svým manželem, stavební povolení se nedochovalo a dům nebyl kolaudován.
Soud shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na předmětném určení; žalovaný 1) je podle tvrzení žalobkyně spoluvlastníkem ideální ½. Toto tvrzení považoval soud za nesporné mezi účastníky řízení, a v této části proto žalobě vyhověl.
Pokud se žalobkyně domáhala určení, že je spoluvlastnicí druhé ideální ½ domu, soud vyhověl žalobě pouze částečně. Určil, že je spoluvlastnicí pouze ideální ¼ a ve zbývající části ideální ¼ nemovitostí žalobu zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný dům byl vystavěn svépomocí a stavbu financovali výlučně ze svých prostředků manželé J. a F. D. za pomoci rodičů žalobkyně manželů R., což však soud nepovažoval pro určení vlastnictví za podstatné. Původními žadateli o stavbu byli manželé M. D. a F. D. starší. Tito se podíleli na výstavbě domu. Soud dospěl k závěru, že stavebníky domu byli společně žalobkyně a její manžel F. D. mladší a stejně tak rodiče F. D. mladšího. Dům byl dostavěn v roce 1970 za trvání manželství D. mladších, ale nebyl jako součást jejich bezpodílového spoluvlastnictví vyznačen v evidenci nemovitostí. Po rozvodu jejich manželství k 20. 8. 1980 nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a po marném uplynutí tříleté lhůty se uplatnila podle §149 odst. 4 občanského zákoníku („obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 1991, zákonná domněnka, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů.
Dále se soud zabýval darovací smlouvou z 21. 6. 1990 a ve smyslu §486 občanského zákoníku („obč. zák.“) dovodil, že pokud žalovaná 2) podíl na domě nabyla od nepravé dědičky, je chráněna, jako by jej nabyla od oprávněné dědičky. Věc též posuzoval podle §129 a §130 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaná 2) splnila zákonné podmínky vydržení, neboť si do své vydržecí doby může započíst i dobu, po kterou věc měla v oprávněné držbě její právní předchůdkyně. Žalovaná 2) se stala spoluvlastnicí ideální ¼ předmětného domu, neboť v řízení nebyla zpochybněna její dobrá víra o tom, že jí podíl na předmětném domě patří na základě darovací smlouvy.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. června 2011, č. j. 42 Co 41/2011-540, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně J. D. a žalovaný 1) V. D. jsou spoluvlastníky domu č. p. 265, objektu bydlení na pozemku parc. č. 7, zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. P., část obce P., obec O., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., na LV č. 307, každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body V. a VI., ve kterých bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud odkázal na zjištění soudu prvního stupně a sám zopakoval dokazování těmi důkazy, které soud prvního stupně sice provedl, ale neučinil z nich žádné závěry. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k dále uvedeným skutkovým zjištěním:
Manželé M. a F. D. se v roce 1959 rozhodli stavět rodinný dům a za tím účelem zakoupili spolu se svým synem F. D. mladším pozemky a nechali vypracovat projektovou dokumentaci, se stavbou však ve lhůtě tří let nezapočali. Stavět začali až v roce 1965 jejich syn F. D. mladší se svojí manželkou J., a to na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby z 10. 3. 1965 (správně z 10. 6. 1965), č. j. Výst. 1575/95 (správně Výst. 1575/65), vydaného na jména stavebníků „D. F. a J.“ odborem výstavby Městského národního výboru v Ostravě. Stavba byla zkolaudována rozhodnutím o uvedení stavby do trvalého užívání, vydaným technickým odborem Obvodního národního výboru Ostrava-Poruba dne 28. 4. 1970, č. 242/70. Na výstavbu čerpal F. D. mladší podnikovou půjčku od svého zaměstnavatele a finanční prostředky poskytli rovněž rodiče žalobkyně.
Do domu se po dostavbě nastěhovali manželé D. mladší a rodiče žalobkyně manželé R.. Manželé D. starší v domě nikdy nebydleli. Po smrti F. D. staršího v roce 1972 byl předmětem dědického řízení pouze jeho spoluvlastnický podíl na pozemcích (nikdo z dědiců tedy netvrdil, že je spoluvlastníkem domu).
Po smrti F. D. mladšího byl předmětem dědického řízení spoluvlastnický podíl ideální ½ předmětného domu.
Odvolací soud nepovažoval závěry soudu prvního stupně za správné, neboť je postavil jednak na zjištěních, která v řízení neučinil, a jednak na zjištěních rozporuplných. I když zjistil, že manželé D. starší neměli finanční prostředky na výstavbu nového domu, poněvadž nedošlo k výkupu jejich dosavadního rodinného domu, dospěl k závěru, že byli staviteli nové stavby. Dále z dědického spisu po F. D. starším nemohl dovodit závěr, že se mělo jednat o nabytí podílu na předmětném domě nepravým dědicem [žalovanou 2)], když dům ani ideální podíl nebyl předmětem tohoto dědického řízení. Podíl na domě byl předmětem pouze dědického řízení po F. D. mladším a zdědil ho jeho syn V. D. Rovněž za nepodložený považoval závěr o vydržení spoluvlastnického podílu k domu žalovanou 2), neboť M. D. do své smrti v domě nebydlela a žalovaná 2) nesplnila vydržecí dobu.
V řízení bylo prokázáno, že vlastnictví k předmětnému domu nabyli jako zhotovitelé věci žalobkyně spolu se svým tehdejším manželem F. D. mladším. Úmysl žalobkyně a jejího manžela stavět dům pro sebe dosvědčuje řada důkazů vztahujících se k vlastní výstavbě i jejich následné chování jako vlastníků předmětného domu. Jedná se jak o důkazy listinné, tak o výpovědi svědků. Přestože žalovaná 2) popírala vlastnictví žalobkyně a pravost řady listinných důkazů zpochybňovala, soud dospěl k závěru, že neunesla své důkazní břemeno. Se svým tvrzením, že se stavbou se započalo již v roce 1959, zůstala osamocená. Pravdivosti tvrzení žalobkyně, že při vyřizování žádosti o povolení stavby byly využity původní doklady manželů D. starších, na kterých stavební úřad pouze přepsal původní jméno M. na její jméno a opatřil je razítkem, nasvědčují další vydaná rozhodnutí znějící již na jména manželů D. mladších, která by nemohla být vydána, pokud by původní rozhodnutí nebyla vydána v jejich prospěch (jednalo se o stavební povolení a kolaudační rozhodnutí). Uvedenému závěru nasvědčuje i korespondence mezi Obvodním národním výborem Ostrava-Poruba a státním notářstvím a poskytnutí podnikové půjčky na výstavbu F. D. mladšímu. Soud nepovažoval za nezvyklé, že se na stavbě podíleli i příbuzní manželů D. mladších včetně manželů D. starších; to však nemohlo mít vliv na vlastnictví ke stavbě. Manželé D. mladší se také jako vlastníci předmětného domu chovali. O jejich vlastnictví svědčí i skutečnost, že ačkoliv dům byl zkolaudován v roce 1970, nebyl zahrnut do dědictví po F. D. starším, který zemřel v roce 1972. Nikdo z dědiců včetně žalované 2) a její matky M. D. rozsah dědictví nezpochybnil. Jako výluční spoluvlastníci domu vystupovali manželé D. mladší i po rozvodu manželství při řešení svých rozporů před úřady. Rovněž v dědickém řízení po F. D. mladším v roce 1989 nevznikly žádné pochybnosti o jejich spoluvlastnictví, přitom státní notářství mělo v té době k dispozici stavební spis včetně kolaudačního rozhodnutí a muselo se s otázkou spoluvlastnictví žalobkyně vypořádat. V řízení nebylo zjištěno, že by se některý z tvrzených domnělých spoluvlastníků svého spoluvlastnického práva dříve dovolával. Odvolací soud uzavřel, že manželé D. mladší byli výlučnými stavebníky předmětného domu a po rozvodu jejich manželství, kdy nedošlo k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, se stali jeho podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu ideální ½. Po smrti F. D. mladšího zdědil jeho spoluvlastnický podíl ideální ½ domu jeho syn žalovaný 1) a druhou spoluvlastnicí zůstala žalobkyně.
Za správný nepovažoval odvolací soud ani závěr soudu prvního stupně, že M. D. byla v postavení neoprávněného dědice v době, kdy darovala ideální ¼ předmětného domu své dceři [žalované 2)], neboť dům nebyl předmětem dědického řízení po F. D. starším, a nebyla ani dědičkou, tedy účastnicí dědického řízení po F. D. mladším. Nemohla tedy darovat něco, co nenabyla na základě dědického rozhodnutí (nabývacího titulu) nebo na základě originárního způsobu nabytí jako zhotovitelka. Dům také nikdy neužívala.
Darovací smlouvu z 21. 6. 1990, kterou měla spoluvlastnický podíl nabýt žalovaná 2), soud z uvedených důvodů posoudil jako absolutně neplatnou.
Žalovaná 2) nemohla spoluvlastnický podíl na předmětném domě ani vydržet, neboť držbu mohla nabýt nejdříve po uzavření darovací smlouvy, avšak nejpozději k okamžiku podání žaloby u soudu v roce 1997, tj. před uplynutím desetileté vydržecí doby, pozbyla (eventuální) dobrou víru ve své spoluvlastnictví. Do vydržecí doby si nemohla započíst vydržecí dobu své předchůdkyně, neboť ta nebyla oprávněnou držitelkou. V řízení nebyla prokázaná dobrá víra M. D., že jí podíl na domě patří. Nikdy s předmětným domem jako se svým vlastnictvím nenakládala, v domě nikdy nebydlela ani se toho nedomáhala, nedošlo u ní k uchopení držby. V dědickém řízení po svém zemřelém manželovi F. D. starším svůj nárok neuplatnila (podíl na domě nebyl předmětem dědického řízení) a rovněž za života svého syna F. D. mladšího se svého práva nijak nedomáhala. Z darovací smlouvy navíc vyplývá, že jí nebyl znám ani průběh dokončení stavby, neboť tam uvádí v rozporu se skutečností, že dům nebyl zkolaudován, ačkoliv pouze nebyl zapsán v katastru nemovitostí. Nevystupovala ve správních řízeních, týkajících se užívání domu, ale naopak F. D. mladší zde označoval sebe a žalobkyni jako výlučné spoluvlastníky domu. Odvolací soud uzavřel, že M. D. nesplnila podmínky vydržení spoluvlastnického podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že odchylně od soudu prvního stupně a neúplně zhodnotil provedené důkazy, dospěl tak k nesprávnému skutkovému zjištění a na základě toho i nesprávně věc právně posoudil, když neshledal spoluvlastnictví žalované 2) k předmětnému domu. Navíc považuje výrok rozsudku za nevykonatelný.
Namítá, že žalobkyně neprokázala, že manželé D. starší upustili od záměru postavit předmětný dům, když nedošlo k vykoupení jejich dosavadního domu, a rovněž neprokázala, že neměli na výstavbu finanční prostředky; opak byl pravdou, o čemž svědčí skutečnost, že ještě v době, kdy její bratr F. D. mladší byl svobodný, zakoupili pozemky, shromáždili veškerý materiál na stavbu, obstarali projekty a prokázali dostatek finančních prostředků prohlášením pro stavební úřad.
Dovolatelka na rozdíl od žalobkyně tvrdí, že stavební povolení získali její bratr a rodiče ještě před uzavřením sňatku F. D. mladšího s žalobkyní. Ta neprokázala, že byla stavebníkem, a pokud předložila stavební dokumenty, jednalo se podle znaleckého posudku o falzifikáty. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud důkaz znaleckým posudkem o jejich pravosti nezopakoval.
Odvolací soud učinil nesprávné závěry i z důkazu o poskytnutí podnikové půjčky F. D. mladšímu. Dům nebyl zahrnut do dědictví po F. D. starším v roce 1972, neboť v té době ani později nebyl kolaudován a zapsán v katastru nemovitostí.
Stavbu zhotovili jako stavebníci a tedy spoluvlastníci rodiče dovolatelky manželé M.a F. D. a její bratr F. D. mladší, v době zahájení stavby v roce 1958 svobodný. Všichni se podíleli na stavbě jak finančně, tak fyzicky. Stavebníci se ústně dohodli na podílech v poměru F. D. starší a M. D. každý ideální ¼ domu a F. D. mladší podíl ideální ½. Stavba probíhala po dobu několika let a nebyl důvod, aby se stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví F. D. mladšího a jeho manželka Jaroslavy, neboť před uzavřením manželství v roce 1959 byly na stavbě provedeny základy stavby a povrchové konstrukce stavby. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1992, č. j. 3 Cdo 11/92, uveřejněný pod číslem 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelka dále tvrdí, že kolaudační rozhodnutí dosud nebylo vydáno, vydáno bylo jen povolení o užívání stavby. Kolaudační rozhodnutí, předložené žalobkyní, je falsum. Rozhodně není správný názor odvolacího soudu, že stavebníci začali dům stavět až v roce 1965. Pokud soud svůj závěr odvíjel od stavebního povolení z 10. 3. 1965, č. j. V1575/95 (správně z 10. 6. 1965, č. j. Výst. 1575/65), vycházel z falešného dokladu v části uvádějící v čí prospěch bylo vydáno a ke kterému dni.
Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že doklady vztahující se k povolení stavby a jiné související doklady nejsou zásadně významné pro posouzení pojmu stavebníka z hlediska občanského práva, že pojem stavebníka podle práva správního je odlišný od pojmu stavebníka podle občanského zákoníku a že rozhodnutí vydaná správními orgány mají pouze podpůrný charakter. Sama se domnívá, že tato rozhodnutí jsou prioritní.
Za správný nepovažuje ani závěr, že se spoluvlastnice M. D. nedomáhala vstupu na své pozemky a stavbu, neboť tak činila, ale žalobkyně jí v tom bránila. Při konfliktech mezi nimi zasahovaly i příslušné správní a policejní orgány. Také dovolatelka se domáhala svého práva, a to uvolnění bytu v domě, který žalobkyně bez jejího souhlasu pronajala. Žalobkyně jí také bránila v užívání domu i zahrady. V této souvislosti bylo vedeno i trestní řízení. Dovolatelka zahájila ještě před podáním žaloby v této věci dne 11. listopadu 1996 soudní řízení proti žalovanému 1) a posléze i proti žalobkyni o strpění spoluužívání domu a vyklizení bytu, který v té době nebyl užíván, dále o umožnění vstupu geodeta k vytýčení hranic a pro dlužnou částku 19.654,- za výlučné užívání nemovitosti. Řízení, které je vedené pod sp. zn. 56 C 89/96 u Okresního soudu v Ostravě, soud přerušil do skončení řízení v této věci.
Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nemohla spoluvlastnický podíl vydržet. V tomto směru poukazuje na to, že její matka M. D. spolu se svým manželem a synem získali nejen stavební povolení, ale i další příslušná rozhodnutí pro sebe. M. D. byla stavebníkem a podle ústní dohody se stala i podílovou spoluvlastnicí domu, byla i spoluvlastnicí pozemků k domu náležejících, s věcí nakládala jako s vlastní již od roku 1958. Na stavbě se podílela jak finančně, tak prací. Byla tedy nepochybně v dobré víře, že jí podíl ideální ¼ stavby patří. Nikdo za jejího života její vlastnictví nezpochybňoval. Se stavbou nakládala jako s vlastní, když svůj podíl 21. 6. 1990 darovala dovolatelce, která od této doby věc měla ve své moci, v domě byla a je hlášená k pobytu a domáhá se vstupu. Odvolací soud pochybil, pokud k její vydržecí době nezapočetl i vydržecí dobu její právní předchůdkyně.
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud při vyhlášení rozsudku uvedl, že výši nákladů řízení vyčíslí až v písemném vyhotovení rozsudku, ačkoliv měl za situace, kdy je zástupce žalobkyně vyčíslil až po vyhlášení rozsudku, o nich rozhodnout v samostatném usnesení, proti kterému je dovolání přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalované 2) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s §151 o. s. ř. Má za to, že v řízení prokázala nejen svou výpovědí, ale i výpověďmi svědků, že manželé D. starší měli v úmyslu stavět dům v ulici V Zahradách 265 v O. až po výkupu jejich domu na adrese Nábřeží SPB 211 v O., ke kterému však nedošlo. Rovněž prokázala, že manželé D. starší podle původního stavebního povolení stavbu vůbec nezahájili, neboť neměli potřebu bydlení a v době zahájení stavby již byli v důchodovém věku, na rozdíl od jejího tehdejšího manžela F. D. mladšího. Ten se v roce 1959 oženil se žalobkyní a měl s ní dvě děti, pracoval ve stavebním podniku Bytostav, který mu poskytl podnikovou půjčku na stavbu domu, a byl odborně i technicky erudován k provedení stavby svépomocí. Žalovaná 2) neprokázala, že by manželé D. starší před stavbou zajistili stavební materiál, naopak žalobkyně předložila doklady o nákupu stavebního materiálu. Původní stavební povolení mělo platnost pouze dva roky, ve kterých stavba nebyla započata, takže podle tohoto rozhodnutí nebylo možné stavbu realizovat, a žalovaná 2) nedoložila žádné rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení. Jestliže je na projektu stavby přepsané její jméno, neučinila tak sama, ale jméno přepsal stavební úřad poté, co s manželem F. D. mladším vyřizovali nové stavební povolení. Pokud by byl tento dokument falzem, nemohl by být dům kolaudován a přiděleno mu číslo popisné.
Žalobkyně se od počátku ohrazuje proti tvrzení žalované 2), že zfalšovala jakékoliv doklady. Přepis v jejím jméně, případně v datu provedl úřad, když její manžel vyřizoval povolení ke stavbě; to žalobkyně nikdy nepopírala. Existují však další dobové listiny, jimiž byly provedeny důkazy, jako např. územní rozhodnutí č. 70/65 z 27. 5. 1965, ve kterém se konstatuje, že stavebník F. D. předložil podáním ze dne 29. 4. 1965 návrh na vydání územního rozhodnutí pro stavbu rodinného domku v P., V Zahradách. To že stavebníky byli manželé D. mladší, vyplývá i z dalších dokumentů, jimiž byly provedeny v řízení před soudem důkazy. Doba zahájení stavby byla prokázána i svědeckými výpověďmi a dobovými fotografiemi, na kterých jsou i jejich děti narozené v manželství. Stavba byla zahájená v roce 1965 a staviteli byli ona spolu s manželem, což bylo v řízení prokázáno. Dům se tak stal součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Za života jejího manžela F. D. mladšího se jeho rodiče M. a F. D. nikdy nedomáhali jakýchkoliv práv k tomuto domu. Matka jejího bývalého manžela F. D. mladšího prohlásila, že je podílovou spoluvlastnicí domu v podílu ideální ¼ teprve po smrti svého syna. V této souvislosti je podstatné, že v dědickém řízení po F. D. starším, který měl být podle tvrzení žalované 2) spoluvlastníkem další ideální ¼ předmětného domu, nebyl v majetku zůstavitele tento podíl uveden a nebyl ani zmíněn v závěti, kterou zůstavitel pořídil. Z toho vyplývá, že pokud by žalobkyně nebyla spoluvlastnicí uvedeného domu, musela by uvedená ideální ¼ náležet F. D. staršímu a o této nebylo rozhodnuto. Žalovaná 2) ani její matka se nikdy dříve spoluvlastnictví k domu nedomáhaly a skutečnost, že si žalovaná 2) v domě zřídila evidenční adresu, nedokazuje vlastnictví a není ani formou držby. Vstupu se začala domáhat až na základě darovací smlouvy z roku 1990, a to takovým způsobem, že byla trestně stíhaná pro porušování domovní svobody. Žalovaná 2) ani její matka nikdy dům neobývaly a nemohly být v dobré víře, že splnily zákonné podmínky pro vydržení spoluvlastnického podílu k němu. Naopak toto právo, pokud by mělo být posuzováno, by náleželo spíše žalobkyni, která dům od jeho hrubé stavby v roce 1965 se svými rodiči až do jejich smrti obývala a se svými dětmi dosud obývá. Žalobkyně je přesvědčena, že unesla důkazní břemeno a že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované 2) zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci - viz §135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. III ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (srov. rozhodnutí publikované pod č. 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna.
Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. jde-li o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 1536). „Stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§132 OSŘ)“. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 5213).
Otázka, kdo je stavebníkem podle stavebního práva a komu je adresováno stavební povolení, je pro posouzení toho, kdo je stavebníkem ve smyslu občanského práva významná, nikoliv však rozhodující. V praxi se totiž vyskytly případy, kdy osoba, které bylo vydáno stavební povolení, ve skutečnosti dům nestavěla a neměla ani v úmyslu stát se jeho vlastníkem. Rozhodující je v takovém případě úmysl nabýt vlastnictví; nemá-li jej osoba uvedená ve stavebním povolení jako stavebník, a naopak jej s vědomím této osoby má někdo jiný, kdo stavbu ve skutečnosti zhotovuje, nemůže být rozhodující, komu je adresováno stavební povolení. Stejný názor zaujal již bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku publikovaném pod č. 29/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro posouzení věci je tak podstatné zjištění, jaká byla (byť jen mlčky vyjádřená) vůle těch, kdo se na stavbě společně podíleli.
Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. (rozsudek ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8836).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Z výpovědi svědků citovaných v rozhodnutí, z užívání domu po jeho dokončení (v domě bydlela žalobkyně, její manžel a její rodiče) i z toho, že po smrti F. D. staršího ani jeho manželka ani nikdo jiný z dědiců nenavrhl, aby do aktiv dědictví byl zařazen jeho údajný spoluvlastnický podíl, odvolací soud dovodil, že stavebníky byla žalobkyně a její zemřelý (bývalý) manžel, zatímco jiné osoby se na stavbě podílely z důvodu rodinné výpomoci. Takové hodnocení není zjevně nepřiměřené a dovolací soud jej nemůže zpochybnit. Naopak je zcela logický závěr, že pokud by M. D. měla v té době za to, že je spolu se svým manželem spoluvlastnicí, jistě by ona či další dědicové požádali o zařazení podílu do dědictví; to se však nestalo. K dovolací námitce se poznamenává, že skutečnost, že dům nebyl ke dni smrti F. D. staršího podle tvrzení dovolatelky (které však neodpovídá skutkovému zjištění odvolacího soudu) kolaudován, nemohla bránit jeho projednání v dědickém řízení, neboť v roce 1972 nade vší pochybnost již existoval jako stavba ve smyslu občanského práva a byl tedy předmětem právních vztahů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 3408).
Tvrzení dovolatelky, že předložené listiny týkající se stavebního povolení a kolaudační rozhodnutí jsou falsa, je jen opakováním toho, co tvrdila v nalézacím řízení a s čím se odvolací soud řádně vypořádal. Závěr, že stavební povolení mělo být původně vydáno na M. D. a že po změně v osobách stavebníků jej stavební úřad upravil na jméno žalobkyně, v souvislosti s provedenými důkazy obstojí a není zjevně nepřiměřený. Zejména je třeba upozornit na skutečnost, že z korespondence mezi okresním soudem a městským úřadem vzal soud za zjištěné, že státní notářství mělo k dispozici stavební povolení z roku 1965. Tvrzení, že nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nebylo prokázáno, stejně jako to, že fotokopie jeho vyhotovení, předložená v soudním řízení, je padělek.
K fotokopiím dalších dokladů (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně) se znalec vyjádřil tak, že upravované nejsou, a nebyl tak důvod z nich nevycházet. Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, a dále též např. v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř.
K dovolací námitce, že odvolací soud nezopakoval dokazování znaleckým posudkem, se uvádí, že takový postup by byl namístě jen, pokud by odvolací soud chtěl tento důkaz hodnotit jinak, než soud prvního stupně (srov. např. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); odvolací soud však závěry posudku převzaté soudem prvního stupně o tom, které listiny byly upraveny, nijak nezpochybnil.
Nelze přisvědčit ani námitce, že dovolatelka spoluvlastnický podíl vydržela.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Držitelem věci je podle §129 odst. 1 obč. zák. ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní. Kdo věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní).
V dané věci nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně dovolatelky byla držitelkou spoluvlastnického podílu. Do smrti F. D. mladšího neuplatňovala v této souvislosti nějaké nároky, na dovolatelku dokonce převedla jen (nesporně jí náležející) ideální podíl k pozemku, na kterém dům stojí; teprve po smrti F. D. darovala 21. 6. 1990 dovolatelce i podíl k domu. Teprve k tomuto dni lze uvažovat o tom, že s podílem nakládala; ostatně ani případné uplatnění nároku na držbu ještě nezakládá držbu samu („nakládání s věcí“), neboť zde chybí „faktické ovládání věci“. Proto je nedůvodná námitka, že spoluvlastnický podíl držela již M. D. a že si dovolatelka může do vydržecí doby započíst dobu její oprávněné držby. Proto také již nebylo třeba zabývat se otázkou, zda sama dovolatelka byla skutečně držitelkou, natož oprávněnou, sporného podílu; i kdyby tomu tak bylo, desetiletá vydržecí doba nemohla uběhnout, neboť věc měla nabýt až v roce 1990 a žaloba, obsahující tvrzení způsobilé vyvolat pochybnost o právu dovolatelky, byla podána 22. 9. 1997.
Rozhodnutí odvolacího soudu není „nevykonatelné“; je jím určen okruh spoluvlastníků nemovitosti a může být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí. Na tom nic nemění to, že skutečnost, že dovolatelka spoluvlastnicí není, je ve výroku rozhodnutí obsažena jen implicitně.
Dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované 2) bylo zamítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly. Představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 10.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy 12.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že sám žalovaný 1) dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodal, nebyla mu povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení uložena (§150 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 2) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu