ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.925.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 925/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, identifikační číslo osoby 60162694, jejímž jménem jedná Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, proti žalované Realitní a stavební společnosti s. r. o., se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 41432037, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, o zaplacení částky 2.476.687,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 159/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29 Co 387/2009-194, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29 Co 387/2009-194, v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. května 2009, č. j. 8 C 159/2007-169, v části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 2.376.687,- Kč s úrokem z prodlení tam vymezeným, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. května 2009, č. j. 8 C 159/2007-169, v části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 2.376.687,- Kč s úrokem z prodlení tam vymezeným, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně, pokud směřuje proti zbývající části výroku o věci samé rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29 Co 387/2009-194, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. května 2009, č. j. 8 C 159/2007-169, v části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 100.000,- Kč, se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 29 Co 387/2009-194, potvrdil rozsudek ze dne 12. května 2009, č. j. 8 C 159/2007-169, jímž Okresní soud v Kutné Hoře zamítl žalobu o zaplacení částky 2.476.687,- Kč s úrokem z prodlení z částky 2.376.687,- Kč tam vymezeným, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že podle smlouvy o dílo ze dne 22. září 2005 se žalovaná zavázala provést pro žalobkyni opravu ubytovny na letecké základně Čáslav za cenu v výši 2.376.687,- Kč, včetně DPH, přičemž podle dodatku ze dne 18. listopadu 2005 mělo být dílo provedeno do 28. listopadu 2005. Podle smlouvy se dílo považuje za dokončené okamžikem předání a převzetí celého předmětu plnění bez vad a nedodělků. Pro případ, že zhotovitel nedodrží termín dokončení díla a sjednaný rozsah prací, bylo sjednáno právo objednatele na smluvní pokutu ve výši 1 % ceny celkového plnění bez DPH za každý započatý kalendářní den prodlení. Byla sjednána záruční doba v délce 36 měsíců. Případné vady díla měl zhotovitel povinnost odstranit v termínu dohodnutém v reklamačním řízení. Zjištěné vady měl objednatel reklamovat písemně bez zbytečného odkladu po jejich zjištění a zhotovitel měl do 15-ti dnů sdělit, zda reklamaci uznává a navrhnout lhůtu k odstranění vad, případně uvést důvody, pro které reklamaci neuznává. Pro případ, že zhotovitel nenastoupí k odstranění vad do 30 dnů od přijetí reklamace, bylo sjednáno oprávnění objednatele pověřit odstraněním vady třetí osobu na náklady zhotovitele, a bylo ujednáno, že za každý den, kdy bude zhotovitel v prodlení s odstraněním vad díla, vzniká objednateli nárok na smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč. Dílo bylo fakticky dokončeno 28. listopadu 2005 a dne 30. listopadu 2005 došlo k předání a převzetí díla, přičemž bylo potvrzeno, že dílo bylo převzato bez vad a nedodělků. Žalobkyně poté na díle zjistila vady, které dopisem ze dne 31. července 2006 reklamovala Vojenská ubytovací a stavební správa Pardubice a dne 20. října 2006 sama žalobkyně. Šlo o vady, které byly, kromě vadné hydroizolace a vadného kotvení podhledu, při předání díla viditelné. Žalovaná reklamaci neuznala, přesto některé vady odstranila a dne 4. ledna 2007 předala žalobkyni práce spočívající v odstranění vad. Dopisem doručeným dne 20. října 2006 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty ve výši 6.470.979,84 Kč za 324 dnů prodlení s dodáním díla bez vad a nedodělků, přičemž u soudu uplatnila nárok na tuto smluvní pokutu pouze do výše ceny díla, tedy v částce 2.376.687,- Kč, a dále uplatnila nárok na smluvní pokutu za 100 dnů prodlení s odstraněním reklamovaných vad díla v celkové výši 100.000,- Kč.
Odvolací soud se v plné míře ztotožnil též s právním posouzením odvolacího soudu. Shledal správným jeho názor, že je třeba rozlišit vztah mezi odpovědností za prodlení s provedením díla a vztah z odpovědnosti za vady, zejména ve vztahu k dohodě účastníků o předání díla, a že není možné, aby se v jednom okamžiku sbíhala odpovědnost za prodlení s provedením díla s odpovědností za vady díla. Způsob splnění díla sjednaný v článku IX. smlouvy o dílo posoudil jako způsob odchylný od zákonné úpravy a na základě úvahy, že termín „považuje se“ obchodní zákoník nezná, dovodil, že toto slovní spojení je třeba vyložit jako fikci splnění závazku. Na základě toho uzavřel, že efekt provedení díla nastal v tomto případě okamžikem, kdy žalobkyně dílo převzala, nevytkla žalované žádné vady a navíc výslovně uvedla, že dílo je bez vad a nedodělků. Od tohoto okamžiku, kdy se dílo považuje za předané, již není možno hovořit o prodlení s předáním či s provedením či dokončením díla . Protože dílo mělo být provedeno 28. listopadu 2005, na základě předání však k provedení došlo až 30. listopadu 2005, byla žalovaná po dva dny v prodlení s provedením díla. Výkladem článku X. smlouvy o dílo však odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána za každý den, kdy nebude dodržen termín dokončení díla a současně (kumulativně) sjednaný rozsah prací. Na základě tohoto uzavřel, že bylo-li dílo fakticky dokončeno dne 28. listopadu 2005, sjednaný termín rozsahu prací dodržen byl a nebyly tak současně splněny obě sjednané podmínky pro vznik nároku žalobkyně na smluvní pokutu.
Stran smluvní pokuty za prodlení s odstraňováním vad se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně vady reklamovala až dopisem ze dne 18. října 2006, přičemž nerespektovala sjednaná pravidla a namísto toho, aby iniciovala jednání o lhůtě k odstranění vad, stanovila žalované lhůtu jednoho měsíce od doručení reklamace. Lhůta k odstranění reklamovaných vad, na jejíž nedodržení byl vznik nároku na smluvní pokutu vázán, tak nebyla dohodnuta a žalobkyni právo na tuto smluvní pokutu nevzniklo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) a spatřující jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Dovolatelka především namítla, že odvolací soud aplikoval právní normu, která na věc nedopadá, jestliže na smluvní vztahy mezi účastníky založené ujednáním o smluvní pokutě aplikoval ustanovení §324 odst. 2, 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ačkoliv ustanovení §324 odst. 4 obch. zák. takovou aplikaci vylučuje. Odvolací soud podle jejího mínění nesprávně dovodil, že není možný souběh odpovědnosti za prodlení s provedením díla a odpovědnosti za vady díla. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil první z uplatněných nároků na smluvní pokutu jako nárok z prodlení s provedením díla; argumentovala, že podle ustanovení §324 odst. 3 obch. zák. lze po převzetí díla uplatnit pouze nároky z vad díla, smluvní pokuta však nebyla sjednána za prodlení se splněním zákonné povinnosti předat dílo, ale za prodlení s předáním díla bez vad a nedodělků, tedy za porušení smluvně definované povinnosti, přičemž takové ujednání v rozporu s ustanovením §324 odst. 3 obch. zák. není. Vyjádřila přesvědčení, že doba, jejíž plynutí bylo sankcionováno smluvní pokutou, tj. doba prodlení žalované s předáním díla bez vad a nedodělků, skončila až dne 4. ledna 2007, kdy jí žalovaná předala dílo po odstranění reklamovaných vad.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nesprávnost závěru dovozeného výkladem smlouvy o dílo, že povinnost provést dílo bude splněna, když je zhotovitel předá a objednatel převezme. Namítla, že závěr, podle něhož nárok na smluvní pokutu vzniká pouze v případě, že objednatel nepřevezme dílo s tím, že mu vytýká „nedostatky“, je v rozporu s dikcí a obsahem příslušného ujednání.
Vadu řízení dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací soud neučinil z provedených důkazů zjištění, že vady se na díle vyskytovaly již v době jeho předání a žalovaný o nich věděl nebo alespoň musel vědět. Vytkla odvolacímu soudu, že tuto skutečnost ignoroval a neaplikoval ustanovení §562 obch. zák. s odkazem na ustanovení §428 odst. 3 obch. zák. a v tomto smyslu věc nesprávně právně posoudil, neboť jinak by nemohl dovodit, že zhotovitel nemohl ovlivnit délku svého prodlení.
Dovolatelka podrobila kritice též závěry, k nimž odvolací soud dospěl výkladem smlouvy o dílo v otázce předpokladů pro vznik nároku na smluvní pokutu za prodlení s provedením díla. Argumentovala, že spojku „a“ je nutno posoudit jako spojku alternativní, a vytkla odvolacímu soudu, že opačný závěr neodůvodnil. Vyjádřila mínění, že z kontextu smlouvy vyplývá povinnost zhotovitele provést dílo řádně a včas, tj. splnit obě povinnosti, je proto logické, aby smluvní pokuta sankcionovala porušení kterékoliv z nich.
Odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky pochybil též v tom, že neposoudil jako neplatné ujednání o „způsobu reklamace“, podle něhož měl v případě, že zhotovitel nenastoupí k odstranění vad díla do 30 dnů po obdržení reklamace, pověřit odstraněním vad jinou specializovanou firmu na náklady zhotovitele. Dovolatelka má za to, že v takovém případě by odvolací soud musel dospět k závěru, že na místo neplatného ujednání nastupuje dispozitivní právní úprava nároků z vad díla a „bylo jistě možné, aby žalobce aplikoval §436 a násl. obch. zák. odkazem na ust. §564 cit. zák. a po uplynutí přiměřené lhůty, poskytnuté žalobci k odstranění vad, věc právně hodnotil tak, že žalovaný je v prodlení s plněním své právní povinnosti, spočívající v prodlení s odstraněním vad“.
Podle mínění dovolatelky žalovaná tím, že s ní nedohodla termín pro odstranění vytčených vad, zmařila podmíněný právní úkon a na tento úkon je nutno hledět jako na nepodmíněný. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že ze smlouvy o dílo nezjistil a nevyvodil z toho právní důsledky, že podle článku XI. smlouvy je to zhotovitel, kdo je povinen navrhnout lhůtu k odstranění vad.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné. Argumentovala, že účastníci sjednali ve smlouvě podmínky odlišné od zákonné úpravy, napadené rozhodnutí tak řeší zcela specifický případ a nemá judikatorní přesah. Jde přitom o rozhodnutí správné.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ), za niž jedná osoba uvedená v ustanovení §21a odst. 3 o. s. ř. (zaměstnanec příslušné organizační složky státu pověřený vedoucím této organizační složky), která má právnické vzdělání a jíž bylo dovolání též sepsáno [§241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř.], se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
V části, v níž odvolací soud rozhodl o uplatněném nároku na smluvní pokutu za nedodržení termínu dokončení díla a sjednaného rozsahu prací, je jeho rozhodnutí založeno na výkladu smlouvy o dílo, jak v otázce, co je třeba rozumět pod pojmem „dokončení díla“ užitým v článku X. smlouvy ve vztahu k ujednání v článku IX. o tom, kdy se dílo považuje za dokončené, tak v otázce, zda nedodržení „sjednaného rozsahu prací dle předmětu plnění podle čl. V.“ bylo sjednáno jako další podmínka pro vznik nároku na smluvní pokutu. Dovolatelkou zpochybněný postup, který odvolací soud zvolil při výkladu smlouvy, neodpovídá zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Též Ústavní soud zdůraznil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Odvolací soud v souzené věci založil závěry o tom, co bylo stranami ve smlouvě o dílo ujednáno, toliko na zkoumání samotného textu smlouvy, tj. jazykového vyjádření právního úkonu, a rezignoval na povinnost soudu posoudit na základě výsledků provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran při uzavírání smlouvy (§35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 obch. zák.). Zejména za stavu, kdy tu byla mezi stranami neshoda v otázce, co bylo mezi nimi ve skutečnosti ujednáno (jaká vůle měla být projevena užitými výrazy a slovními spojeními), a kdy jazykové vyjádření právního úkonu zdaleka není do té míry pregnantní, že by neskýtalo prostor k pochybnostem, bylo třeba zjistit (s využitím poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.) a vyhodnotit okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, popř. též další skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na vůli stran smlouvy při jejím uzavírání (§266 odst. 3 obch. zák.). V případě, že by se vůli (úmysl) stran zjistit nezdařilo, bylo třeba využít výkladové hledisko upravené v ustanovení §266 odst. 2 obch. zák., a nebylo-li by možno projev vůle vyložit ani podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, popřípadě podle významu, který se takovému výrazu zpravidla přikládá v obchodním styku, bylo projev vůle obsahující výraz připouštějící různý výklad třeba v pochybnostech vyložit k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst. 4 obch. zák.).
Výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní [(srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod čísly C 7502 a C 7503, svazek CD-10)]. Nebyl-li proto při výkladu projevu vůle dodržen postup odpovídající zákonu a judikatuře, nelze než dospět k závěru, že v této (shora označené) části má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zároveň k závěru o důvodnosti dovolání v příslušné jeho části, neboť v tomto ohledu je opodstatněn uplatněný dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ostatním dovolacím námitkám vztahujícím se k této části napadeného rozhodnutí (o nároku na smluvní pokutu za nedodržení termínu dokončení díla a sjednaného rozsahu prací) důvodnost přiznat nelze.
Ve své obsáhlé argumentaci stran předpokladů aplikace ustanovení 324 odst. 3 obch. zák. dovolatelka pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci tohoto ustanovení, nýbrž opřel je toliko o ujednání smlouvy o dílo, jak je vyložil, a dovodil, že sjednané předpoklady pro vznik nároku na tuto smluvní pokutu naplněny nebyly. Dovolatelka má pravdu v tom, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti souběhu odpovědnosti za prodlení s provedením díla a odpovědnosti za vady díla, postrádající odkaz na právní předpis, se dotýká ustanovení §324 odst. 3 obch. zák. (podle něhož jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením). Na této úvaze, převzaté z argumentace žalované bez zřejmé souvislosti se závěry učiněnými ze smlouvy, však rozhodnutí odvolacího soudu - objektivně vzato – v žádném ohledu nespočívá. Právní argumentace dovolatelky ostatně vychází z jiného (opačného) výkladu ujednání v první větě posledního odstavce článku IX. smlouvy o dílo, než k němuž dospěl odvolací soud, takže dovolatelka poměřuje správnost právního posouzení odvolacího soudu cestou konfrontace se svými právními názory založenými na zcela jiném základě, než na jakém spočívá kritizované právní posouzení.
Námitkou založenou na výhradě, že odvolací soud neučinil z provedených důkazů zjištění, že vady se na díle vyskytovaly již v době jeho předání a žalovaný o nich věděl nebo alespoň musel vědět, dovolatelka podle obsahu uplatňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování též tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. , protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (srov. např. rozsudek ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 828/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6473, svazek CD-8). Z tohoto důvodu lze však, jak výslovně určuje ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podat dovolání pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a). Totéž pak platí i ve vztahu k námitce, že soudy nižších stupňů neučinily skutkové zjištění, že některé vady díla měly povahu nedodělků, neboť některé části díla nebyly provedeny vůbec (z čehož pak dovolatelka dovozuje nesprávnost závěru, že byl dodržen sjednaný rozsah prací). Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. je uplatněn též námitkou, že zjištění odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně převzetí díla později odvolala, nemá oporu v jejích tvrzeních.
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelka zřejmě přehlédla skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž šlo o vady, které byly (až na výjimky) viditelné při předání díla. Není však zřejmé, jaký význam pro posouzení uplatněného nároku na smluvní pokutu by měla aplikace ustanovení §562 obch. zák. ve spojení s §428 odst. 3 obch. zák., vztahující se k předpokladům, za nichž může být soudem přiznáno objednateli právo z vad díla. Otázka, zda žalovaná mohla ovlivnit délku svého prodlení (včasným odstraněním vad, o kterých věděla či měla vědět), je bez významu v situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná se do prodlení s „dokončením díla a sjednaným rozsahem prací“ vůbec nedostala.
Dovolání proti té části výroku odvolacího soudu, jež se týká nároku na smluvní pokutu za prodlení s odstraňováním vad, uplatněného ve výši 100.000,- Kč, Nejvyšší soud přípustným neshledal, neboť nedospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má v této části po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka v tomto směru žádnou otázku zásadního právního významu neotevřela. Dovoláním kritizovaný závěr o tom, že účastníci v článku XI. smlouvy o dílo „sjednali nároky z vad, jimiž zcela vyloučili nároky z vad, jak je upravuje obč. zák.“, není v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsažen ani implicitně. Pro rozhodnutí odvolacího soudu v této části je rozhodný závěr, že byla-li žalovaná podle smlouvy povinna vady odstranit v dohodnuté lhůtě a nebyla-li taková lhůta dohodnuta, nemohla se žalovaná dostat s odstraněním vad do prodlení. Z dovolání (formulačně značně nepřesného) není zcela zřejmé, zda dovolatelka mínila zpochybnit též správnost tohoto závěru. V pochybnostech tedy Nejvyšší soud konstatuje, že právní úprava obsažená v ustanovení §436 a násl. obč. zák., na niž odkazuje ustanovení §564 obch. zák., je dispozitivní (srov. §263 odst. 1 obch. zák.) a nic tedy nebrání tomu, aby si strany odchylně sjednaly způsob, jakým bude určena lhůta k odstranění oznámených vad. Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl být uvedený právní závěr odvolacího soudu shledán nesprávným. Dovolatelkou položená otázka platnosti ujednání, jež ji pro případ, že žalovaná nenastoupí k odstranění vad díla do 30 dnů po obdržení reklamace, opravňovalo pověřit odstraněním vad jiný subjekt, je v této souvislosti zcela bez významu, neboť se určení lhůty k odstranění vad nijak nedotýká. Stejně tak je v poměrech projednávané věci nevýznamné pro posouzení, zda došlo k prodlení žalované s odstraněním vad, zda byly vady reklamovány až dopisem ze dne 18. října 2006 či dříve.
Výtkou, že soudy nižších stupňů neučinily skutkové zjištění ze smlouvy o dílo, že to byl zhotovitel, kdo měl povinnost navrhnout lhůtu k odstranění vad, je uplatněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena být nemůže. Dovolatelka ostatně i zde přehlédla, že toto zjištění učiněno bylo. Její názor, že z této skutečnosti lze dovozovat ty právní závěry, které naznačuje, však otázku zásadního právního významu neotvírá, neboť vychází (podle všeho) jen z nepodloženého předpokladu, že v článku XI. smlouvy o dílo byla sjednána odkládací podmínka ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák.
V této části proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 2.376.687,- Kč s úrokem z prodlení, kterou Nejvyšší soud vzhledem k přípustnosti dovolání podrobil dovolacímu přezkumu, není rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v této části podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v příslušném rozsahu (v příslušné části výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu