ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1504.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1504/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) L. M. a b) L. M. , obou zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovanému D. W. , zastoupenému Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 166/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 57 Co 305/2009-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 57 C 166/2007-127, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení 225.030,- Kč s příslušenstvím a placení 17.310,- Kč měsíčně počínaje květnem 2007 do právní moci rozhodnutí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu škody spočívající v úkonech péče o poškozeného J. M. (dále též jen „poškozený“), syna žalobkyně a) a bratra žalobce b), kteří konají denně úkony v hodnotě 577,- Kč, což měsíčně představuje částku 17.310,- Kč a tedy od března 2006, kdy se poškozený vrátil z Rehabilitačního ústavu Hrabyně, do dubna 2007 činí částku 225.030,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že dne 15. 1. 2005 žalovaný způsobil dopravní nehodu, v důsledku které utrpěl poškozený jako spolujezdec závažné poškození zdraví, je nepohyblivý a je trvale odkázán na péči druhé osoby. Poškozený je příjemcem příspěvku na péči ve IV. stupni závislosti, a to od 1. 1. 2007 ve výši 11.000,- Kč měsíčně, poskytovatelem pomoci je žalobce b), který od roku 2000 pracoval v zahraničí, zaměstnání ukončil dohodou na začátku roku 2006 a po návratu si vyřídil příspěvek státní sociální podpory na péči o osobu blízkou. Žalobkyně a) je od roku 1998 ve starobním důchodu, při kterém nepracovala, v péči se střídají se žalobcem b). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána aktivní věcná legitimace žalobců v tomto sporu, přestože se i třetí osoby mohou domáhat náhrady škody po škůdci v režimu §449 odst. 1, 3 obč. zák. Podmínkou při uplatnění toho nároku však je, aby došlo k prokazatelnému vynaložení nákladů spojených s léčením poškozeného jako skutečné škody, která tím měla vzniknout, přičemž nelze náhradu takové škody přiznat do budoucna. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobci jakékoliv náklady spojené s péčí, resp. léčením poškozeného vynaložili, když jimi požadované plnění má fakticky povahu odměny za úkony, které osobně činí v péči o poškozeného. S ohledem na nesplnění podmínky faktického vynaložení prostředků není dána aktivní legitimace žalobců jako nutný předpoklad pro vyhovění žalobě soudem. Soud prvního stupně dále podotkl, že žalobě by nebylo možné vyhovět i v případě dovození aktivní legitimace žalobců, a to s ohledem na spoluzavinění poškozeného na vzniku škodlivých následků na jeho zdraví a vyplácený příspěvek na úhradu péče v maximální možné výši. Poškozenému nemůže vzniknout škoda, neboť pokud platí žalobci b) za úkony péče, tak tyto jeho náklady jsou pokrývány příspěvkem ze státního rozpočtu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 57 Co 305/2009-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, změnil jej ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců. Žalobci uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody a soud prvního stupně jej správně posuzoval z hlediska ustanovení §449 odst. 1 a 3 obč. zák., neboť žalobní požadavek nelze podřadit pod žádné jiné ustanovení občanského zákoníku. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že náhrada účelných nákladů spojených s léčením přichází v úvahu pouze tehdy, pokud osoba náhradu škody uplatňující prokáže skutečně vynaložené náklady tohoto druhu. Žalobci v řízení před soudem prvního stupně netvrdili, že žalobní nárok představuje zcela konkrétní vynaložené náklady spojené s léčením poškozeného, a nic takového netvrdili ani v odvolání. Nárok žalobců tak není představován fakticky vynaloženými prostředky, jejichž náhrada by byla možná podle §449 odst. 1 a 3 obč. zák., ale má charakter odměny za poskytnutou péči poškozenému, která je již hrazena příspěvkem na péči.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňují je podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Rekapitulují skutkový stav věci, popisují zdravotní postižení poškozeného a péči o něj, kterou musí žalobci vynakládat. Nesprávné právní posouzení spatřují ve výkladu §449 odst. 1 a 3 obč. zák., který zcela vybočuje z dosavadní judikatury, a nesprávné aplikaci ustanovení §442 obč. zák., podle něhož se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo. Skutečnou škodou pro poškozené na zdraví jsou účelné náklady léčení, které kromě nákladů na léky, léčebné a rehabilitační prostředky, představují také náklady na odměnu osob, které léčebnou péči poškozenému na zdraví poskytují. Pokud by tomu tak nebylo, vzniklo by zde zákonné vakuum, které by sice přiznalo poškozeným právo uplatnit faktury a stvrzenky za nákup léků, ale hlavní léčebná péče by zůstala neuhrazena. Odvolací soud dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobců z úvahy, že žalobci nepředložili soudu konkrétní doklady o platbách za péči, tj. účty, faktury apod., když podle názoru soudu zákon vyžaduje „prokazatelně vynaložené náklady“. Nesprávnost výkladu spočívá v tom, že odvolací soud považuje za „prokazatelně vynaložené náklady“ výlučně listinné důkazy o provedených platbách za péči o poškozeného, namísto aby správně vyložil tento pojem jako náklady, které byly jednoznačně a nepochybně vynaloženy, i když nejsou prokazovány konkrétními účty. Soudy měly rozhodnout o nákladech za péči na základě volné úvahy podle §136 o.s.ř., kdy se nevyžaduje prokázání nároku konkrétními listinami. K výkladu §449 obč. zák. dovolatelé poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 357/2004 a k použití §136 o.s.ř. na 2 Cdon 2079/97, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2002. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že prostředky vyplácené poškozenému podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jsou dávky, které slouží k zajištění pomoci a péče o poškozeného a jde tak o prostředky, jimiž je poskytovaná péče o poškozeného hrazena. Není žádného zákonného důvodu vyloučit žalovaný nárok z důvodu výplaty příspěvků na péči o poškozeného, když tyto sociální dávky jsou poskytovány z jiných důvodů a nikoli s totožným účelem. Pečující osoba pobírá dávky sociální péče v souvislosti s péčí o postiženou osobu proto, že její příjem nepostačuje tuto péči zabezpečit, tj. z jiného právního důvodu, než je založena odpovědnost žalovaného. Smyslem těchto dávek je motivovat osoby blízké k péči o své rodinné příslušníky, kteří by jinak byli nuceni trávit dlouhou dobu ve zdravotnických zařízeních, jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006. Navíc je nepřijatelná situace, aby poškozeného odškodňovali daňoví poplatníci, když zásada úplné náhrady škody vyjádřená v občanském zákoníku vyžaduje, aby byl poškozený odškodněn škůdcem. Důvodem ke snížení nároku na náhradu škody mohou být pouze důvody podle §450 obč. zák. Dále vytýkají soudům obou stupňů, že se skutkově ani právně nezabývaly rozsahem péče o poškozeného a nepřipustily v tomto směru dokazování, protože se řídily nesprávným právním názorem, že žalobci k nákladům na péči o poškozeného nejsou aktivně legitimováni. Napadají také výrok o náhradě nákladů řízení, poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 a domnívají se, že jim v tomto případě nelze uložit hradit jakékoli náklady, a to ani v případě neúspěchu v řízení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že považuje za správný názor soudů, že žalobci nejsou v tomto řízení aktivně legitimováni. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, je třeba §449 obč. zák. vykládat tak, že musí dojít ke skutečnému, tj. faktickému uhrazení určitého nákladu a až po jeho vynaložení má osoba, která jej vynaložila, nárok na úhradu škody tomuto nákladu odpovídající za předpokladu, že se jedná o náklad prokazatelně vynaložený v souvislosti s léčením poškozeného, tj. že skutečně zaplatila za obstarání péče o poškozeného dalšímu subjektu. Žalobci však takové výdaje netvrdí a neuplatňují, jimi požadovaný nárok má charakter finančního ekvivalentu za úkony osobní péče o poškozeného, avšak k uplatnění tohoto nároku neposkytuje žalobcům ustanovení §449 obč. zák. věcnou legitimaci. Žalovaný odkazuje na skutkově podobnou a právně zcela shodnou věc vedenou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. Namítá, že žalobci dovozují svou aktivní věcnou legitimaci na základě rozsudků dovolacího soudu, které však na daný případ nedopadají, neboť se týkají jiné právní situace. Dále žalovaný poukazuje na to, že poškozenému je vyplácen příspěvek na péči, který kryje uplatněné nároky žalobců, a na nepravdivé tvrzení žalobců, že poškozený je po úraze zcela nesoběstačný. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, aniž by předtím došlo k jeho zrušení, proto může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Otázku nároku osob blízkých, které při škodě na zdraví poskytují bezúplatně péči poškozenému, vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. K náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2991, dále též jen „Soubor“). Protože v době léčení poškozeného se na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení §449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, Soubor C 9042); nemůže se tak stát formou peněžitého důchodu (renty) stanoveného do budoucna, nýbrž pouze zpětně na základě prokázání skutečně vynaložených nákladů (zde srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1981, sp. zn. 6 Cz 14/81, publikovaný pod č. 26/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zároveň platí, že úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou podřaditelné pod §449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, Soubor C 903, nebo již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2365/2008). Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, tak nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008). Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, v němž Ústavní soud uvedl, že „soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na §449 odst. 3 obč. zák., který zakládá možnost uplatnit nárok jiné osobě než poškozenému vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly do rozporu s kogentním ustanovením zákona.“ Toto pojetí odpovídá i právnické literatuře, která tradičně dovozuje, že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. (srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484). Vzhledem k tomu, že uvedený závěr nepovažuje Ústavní soud v citovaném usnesení za „extrémně formalistický“ a má za to, že je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, lze mít rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a souladné i s judikaturou Ústavního soudu.
Jestliže tedy z pohledu dovoláním vymezených otázek nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení pak není přípustné proto, že nejde o výrok ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu svých nákladů právo, zatímco výdaje žalovaného spojené s vyjádřením k dovolání, které je nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady; vedlejšímu účastníku pak v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu