ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2458.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2458/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. Z. C. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem Zlín, Osvoboditelů, 91, proti žalovanému městu Luhačovice , IČO 00284165, se sídlem úřadu Luhačovice, náměstí 28. října 543, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 118/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 2. 2010, č.j. 60 Co 338/2009-123, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2011, č.j. 60 Co 338/2009-164, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 2. 2010, č.j. 60 Co 338/2009-123, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2011, č.j. 60 Co 338/2009-164, se odmítá .
II. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 150.000,- Kč z důvodu výpovědi z nájmu pozemku, na jehož části žalobce vlastnil prodejní stánek, čímž byla zmařena jeho investice do koupě stánku a ušel mu zisk z jeho pronájmu.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84, částečně zastavil řízení ohledně částky 17.323,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení 132.677,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce dne 17. 8. 2005 koupil prodejní stánek nacházející se na části pozemku žalovaného p.č. st. 275 v k.ú. L., který byl součástí komplexu stánků tamějšího tržiště. Nájemní smlouva na užívání předmětné části pozemku (19 m2) ze dne 7. 11. 2005 byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou jednoho roku. Žalovaný dal žalobci výpověď z nájmu pozemku dopisem ze dne 2. 1. 2006, tuto výpověď po dohodě se žalobcem vzal zpět dne 25. 1. 2007, dne 19. 2. 2007 však dal žalobci další výpověď. Žalobce považoval výpovědi za neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy a uplatňoval na žalovaném náhradu škody (ušlého zisku), neboť původní nájemce stánku nájem k 31. 10. 2006 z důvodu nejistoty ohledně užívání stánku skončil, a následně žalobce pronajímal stánek za horších podmínek. Z dokazování nevyplynulo, že žalobce byl žalovaným ujišťován o době trvání tržiště, ani že byl žalobce žalovaným uveden v omyl o době trvání tržiště po žalobcem uvažovanou dobu 4 let. Soud neshledal, že by žalovaný porušil právní povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, ve smyslu ustanovení §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil, že žalobce jako podnikatel si s ohledem na znění uzavřené smlouvy o nájmu části pozemku musel být vědom podmínek sjednaného nájemního poměru, tedy i možnosti jeho výpovědi žalovaným s výpovědní lhůtou jednoho roku. Za tohoto stavu nehodnotil výpověď z nájmu jako protiprávní úkon, ale naopak jako výkon práva. Poukázal též na nedostatek příčinné souvislosti mezi namítaným porušením právní povinnosti a tvrzenou škodou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, č.j. 60 Co 338/2009-123, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2011, č.j. 60 Co 338/2009-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém a nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že danou výpověď je třeba považovat za výkon práva, nikoli za protiprávní jednání, kterým by v daném případě byla porušena zákonná či smluvní povinnost. Vyloučil aplikovatelnost §415 obč. zák. s poukazem na to, že jeho použití přichází v úvahu jen tam, kde není konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, zatímco zde jde o postup podle §677 obč. zák. Neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním a tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku žalobce, když jednání žalovaného jako právem aprobovaný úkon a uplatněná škoda nemohly být ve vzájemném vztahu příčiny a následku. Jednání žalovaného nepovažoval za výkon práva odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že bylo zcela na žalobci jako podnikatelském subjektu, aby analyzoval situaci při koupi prodejního stánku jako stavby na cizím pozemku, jejíž užívání tak bylo ztíženo, nehledě na to, že se jednalo o stavbu dočasnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o názor, že napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Po obšírném popisu skutkového stavu vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný jako pronajímatel ukončil závazkový vztah v souladu s §677 obč. zák., a označil takový postup za rozporný s generální prevenční povinností podle §415 obč. zák. Tvrdí, že došlo ke špatným, ukvapeným a neuvážlivým rozhodnutím rady žalovaného města, která byla v rozporu se stavebně technickými podmínkami městem stanovenými, nerespektovala stavební podmínky v centru města, ohrožovala ochranu podzemních minerálních vod a ignorovala vložené investice vlastníků jednotlivých prodejních stánků. Domnívá se, že z uvedeného je zřejmá příčinná souvislost mezi nerespektováním vložených investic žalobce podle §415 a §420 obč. zák. a nemorálním a protiprávním rozhodováním žalovaného, které způsobilo žalobci (skutečnou) škodu a ušlý zisk. Má za to, že žalovaný svým postupem zneužívá své vlastnické právo k pozemkům v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a způsobuje tak újmu na právech druhých. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozsudky a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Z dovolání žalobce vyplývá, že za zásadně právně významnou považuje otázku, zda výpověď z nájmu pozemku, kterou mu dal žalovaný, je porušením prevenční povinnosti, popřípadě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a zda v příčinné souvislosti s touto výpovědí vznikla žalobci škoda spočívající ve zmaření investice do prodejního stánku.
Samotná výpověď smlouvy je právním úkonem dovoleným, nemá tedy charakter protiprávního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2206/2003). Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. (tj. posouzení výkonu práva jako rozporného s dobrými mravy) má místo jen ve výjimečných situacích, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací k výkonu práva založeného zákonem je úmysl poškodit či znevýhodnit jiného (tzv. šikanózní výkon práva) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003. Aplikace §415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, pod C 1212). V projednávané věci o takový případ nejde, neboť skončení nájmu výpovědí je postup upravený v §677 obč. zák. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu s uvedenými judikatorními závěry.
Skutkové závěry, že nebylo prokázáno, že pracovníci žalovaného ujišťovali žalobce, že může počítat s umístěním stánku na pozemku žalovaného po dobu nejméně 4 let, ani že žalovaný s úmyslem poškodit žalovaného zmařil jeho podnikatelský záměr, [vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] nepodléhají dovolacímu přezkumu.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Z povahy věci posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4549/2010).
Odvolací soud se otázkou rozporu jednání žalovaného zabýval, své závěry v odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnil a dovolací soud jeho úvahy podložené skutkovými zjištěními, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, neshledal zjevně nepřiměřenými.
Ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů nelze nalézt oporu pro tvrzené zneužití vlastnického práva žalovaným na úkor žalobce ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zkoumání rozporu s citovaným ustanovením Listiny ve vztahu k jiným osobám či jiným chráněným zájmům by překračovalo rámec občanskoprávního řízení, jehož účelem je uspořádat právní vztahy mezi jeho účastníky.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Ani závěr o nedostatku příčinné souvislosti a vznikem škody (jenž je samostatným a postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby) tedy není způsobilý založit přípustnost dovolání.
Je tedy zřejmé, že z hlediska námitek uplatněných žalobcem v dovolání není rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a že tak dovolání směřuje v uvedeném rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel výslovně napadá „dovoláním“ též rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Občanský soudní řád nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně, proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Jestliže žalobce v označené věci výslovně napadl dovoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu