ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.315.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 315/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce P. Č. , zastoupeného Mgr. Petrem Olivou, advokátem, se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalovanému JUDr. K. F. , advokátovi se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 6, o náhradu škody a omluvu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 46 Nc 1825/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. prosince 2010, č.j. 8 Co 2933/2010-11, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 11. 2010, č. j. 46 Nc 1825/2010-7, odmítl pro neodstranění vad podání žalobce ze dne 24. 6. 2010 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce v podání doručeném soudu prvního stupně 24. 6. 2010 požadoval, aby byla žalovanému uložena povinnost 1) omluvit se žalobci „za protiprávní jednání“, 2) „uhradit způsobenou škodu - náklady na zajištění právní služby i na ústavní stížnost“ a 3) „nahradit náklady řízení – papír, tužka, inkoust, poštovné“, s odůvodněním, že žalovaný svým „úmyslným a zlovolným jednáním“ žalobce poškodil. Soud prvního stupně opakovaně (usnesením ze dne 20. 7. 2010, č. j. 46 Nc 1825/2010-3, a usnesením ze dne 17. 9. 2010, č. j. 46 Nc 1825/2010-5) podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobce vyzval, aby odstranil vadu podání spočívající v nedostatečné specifikaci žalobního petitu (požadované omluvy a náhrady škody), a poučil jej, jak má chybějící náležitosti podání doplnit; rovněž poučil žalobce o následcích nevyhovění výzvě. Žalobce reagoval dvěma podáními. V prvním podání uvedl, že se jeho žaloba doplňuje pod bodem 2. o slova: „poštovné, papír, kopírování, tisk – celkem 87,- Kč“, a ve druhém formuloval znění požadované omluvy: „za své velelživé, neempatické a hňupovské úkony, jimiž jste byl poškozen v potvrzeném právu na právní pomoc, o čemž musí při svém vzdělání i profesi vědět, se mimo nahrazení materiální škody i tímto omlouvám“. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce neodstranil vady žaloby ve smyslu jeho opakované výzvy, a proto žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 12. 2010, č. j. 8 Co 2933/2010-11, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně (nad rámec svých povinností opakovaně) žalobce vyzval k doplnění žaloby a poučil jej o náležitostech žaloby a konkrétních vadách jeho podání. Ani jedno z podání, kterými žalobce na výzvy soudu reagoval, nelze považovat za řádnou opravu a doplnění návrhu na zahájení řízení; vady ostatně nebyly odstraněny ani v rámci odvolání.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že jeho podání bylo dostatečně úplné, určité a srozumitelné, a proto jej měl soud prvního stupně posoudit jako žalobu a rozhodnout o ní. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 792/2005, a uvádí, že z textu usnesení soudu prvního stupně, jímž byl žalobce vyzván k odstranění vad podání, je zřejmé, že soudu bylo zcela jasné, že žalobce podává žalobu na ochranu osobnosti a žalobu na náhradu škody. Stejně tak z konstatování odvolacího soudu, že se žalobce „domáhal, aby žalovanému bylo uloženo 1) omluvit se žalobci za protiprávní jednání, 2) uhradit způsobenou škodu a 3) nahradit náklady řízení“ , je zřejmé, že žaloba obsahovala zákonné náležitosti. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně zařadil srozumitelnou a určitou žalobu k projednání senátu 46 Nc, namísto postoupení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému k projednání žaloby ve věci ochrany osobnosti a vyloučení žaloby na náhradu škody k samostatnému řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), přípustné, avšak obdobně platí ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., tzn. že nejde-li o otevřeně či skrytě diformní rozhodnutí odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.], je předpokladem přípustnosti dovolání zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§79 odst. 1 o. s. ř.), předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, což předpokládá, že žalobce v dostatečné míře uvede, čeho se žalobou domáhá, tedy přesně a jednoznačně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261).
V posuzované věci nebylo z podání žalobce zřejmé, jakou konkrétní částku žalobce požaduje, od jakých skutečností odvozuje svůj nárok, resp. v důsledku jakého konkrétního protiprávního jednání žalovaného měla žalobci vzniknout škoda, žalobce jednoznačně nevylíčil skutečnosti, od nichž odvozuje svůj nárok na náhradu škody, toliko popsal své výhrady k osobě žalovaného, a nespecifikoval, v čem měly spočívat požadované „náklady na zajištění právní služby i na ústavní stížnost“, proto soud prvního stupně žalobce postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. žalobce opakovaně vyzval, aby své podání opravil a upřesnil, poučil jej, jak má být oprava a doplnění provedeno a o následcích nevyhovění výzvě.
Žalobce po výzvě soudu prvního stupně žalobu sice doplnil, nikoli však tak, aby splňovala náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., tj. ani po opakovaném doplnění žaloby není zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání žalovaného, jaká konkrétní škoda (újma) měla v jeho důsledku žalobci vzniknout, co konkrétně žalobce v soudním řízení požaduje, tedy jak vyčísluje náhradu škody ve vztahu k jednotlivým položkám tvrzené škody a za jaké konkrétní jednání se má žalovaný žalobci omluvit. Znamená to, že skutek ani žalobní petit nebyly dostatečně vymezeny, navrhovaná omluva není dostatečně konkrétní a srozumitelná. Projevy žalobce navíc nesou rysy zneužití práva na soudní ochranu (čemuž nasvědčuje i okolnost, že za poslední čtyři roky je v elektronickém rejstříku Nejvyššího soudu evidováno cca 50 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako dovolatel, v naprosté většině dosud skončených věcí bezúspěšně). Postup soudu prvního stupně, který žalobu odmítl, ani postup odvolacího soudu, jenž jeho rozhodnutí potvrdil, nelze tedy považovat za odporující zákonu a ustálené soudní praxi a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z pohledu námitek vznesených v dovolání mít za zásadně právně významné.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem citovaným rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09 (jež považuje za ústavně konformní požadavky kladené na žalobce stran náležitostí žaloby, pouze odmítá přehnaně formalistické pojetí petitu žaloby, jež v daném případě nebylo soudy obou stupňů uplatněno) či rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 792/2005 (které vyžaduje, aby usnesení soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř. obsahovalo i poučení, jak je třeba opravu a doplnění podání provést, což bylo v daném případě splněno). Evidentně mylný je i názor dovolatele, že bylo-li soudu zřejmé, že se žalobce domáhá ochrany osobnosti a náhrady škody, nemůže se jednat o nejasné podání; z výše uvedeného totiž jednoznačně plyne, že pouhá právní kvalifikace uplatněného nároku žalobcem nepostačuje ke splnění požadavků kladených na projednatelnou žalobu.
K námitkám, jimiž dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytýká vadu řízení, jež měla spočívat v tom, že věc byla v prvním stupni v rozporu s rozvrhem práce přidělena k projednání senátu 46 Nc Okresního soudu v Českých Budějovicích, namísto aby okresní soud věc v části týkající se práva na ochranu osobnosti postoupil věcně příslušnému krajskému soudu a v samostatném řízení rozhodl o náhradě škody, dovolací soud nepřihlížel. Vady řízení jako dovolací důvod jsou totiž u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (i v případě jeho obdobného užití) výslovně vyloučeny (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož ze shora uvedených důvodů dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu