ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1738.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1738/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka, ve věci žalobkyně Mgr. K. O. , bytem v B., P. 11, zastoupené JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská 34, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu – městské části Brno - Slatina , se sídlem v Brně, Budínská 2, zastoupenému Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 17/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011, č. j. 19 Co 236/2010-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011, č. j. 19 Co 236/2010-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 21 C 17/2010-55, ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2010, č. j. 21 C 17/2010-57, určil, že výpověď z nájmu bytu č. 5 na ul. P. 1001/11 v B. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalovaný žalobkyni podáním ze dne 7. 12. 2009, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 12. 9. 2005 smlouvu o nájmu předmětného bytu, že dopisem ze dne 7. 12. 2009, jenž jí byl doručen dne 11. 12. 2009, jí dal žalovaný výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 10. 2011 (dále též jen „obč. zák.“) a odůvodnil ji tím, že předmětný byt „bez vážného důvodu neužívá“ (dále jen „Výpověď). Dále zjistil, že žalobkyně byla od 28. 7. 2009 do 1. 8. 2009 hospitalizována v nemocnici, po operaci jí byl nařízen klidový režim s omezením fyzické námahy, že po propuštění z nemocnice bydlela u svého přítele, že do práce nastoupila 1. 9. 2009 a že v době Výpovědi - „nejméně po kontrole v listopadu 2009“ - v bytě opět bydlela. Provedl i dokazování ke zjištění, zda a kterým osobám přenechala žalobkyně byt do podnájmu. Dospěl k závěru, že žalobkyně sice bez souhlasu žalovaného jako pronajímatele přenechala byt do užívání paní M. a porušila tak své povinnosti nájemce, avšak jen v době od září do začátku listopadu 2009, protože v době doručení Výpovědi již v bytě bydlela, nebyl výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. dán.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, č. j. 19 Co 236/2010-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Za správná považoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně i jeho závěr, že rozhodným okamžikem pro posouzení existence uplatněného výpovědního důvodu je okamžik dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že protiprávní jednání nájemce nemusí trvat i ke dni doručení výpovědi; podle judikatury Nejvyššího soudu je pro naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. rozhodné, zda ke dni dání výpovědi z nájmu bytu k takovému porušení povinností nájemce (byť i dříve) došlo. Protože žalobkyně svým jednáním naplnila výpovědní důvod, neboť byt nejméně od počátku září do začátku listopadu bez závažných důvodů neužívala, není Výpověď neplatným právním úkonem a uzavřel, že se ani s ohledem na zjištěný skutkový stav nepříčí dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítla, že podle ustálené judikatury (odkázala na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1030/2009, sp. zn. 26 Cdo 637/2009, sp. zn. 26 Cdo 287/2003) se existence výpovědního důvodu i v případě výpovědi dle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. posuzuje k okamžiku doručení výpovědi. Soudům obou stupňů vytkla, že v rozporu s §711 odst. 3 obč. zák. (a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2205/2009) pominuly, že ve výpovědi nebylo zcela jasně a nezaměnitelně specifikováno závadné chování žalobkyně, jež mělo být důvodem dání výpovědi. Nesouhlasila ani s „příliš tvrdou“ aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., poukazovala na okolnosti jejího krátkodobého neužívání bytu a neoznámení změny počtu osob žijících v bytě (neodhlášení). Namítala rovněž, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť nebyla předem seznámena s jeho odlišným právním hodnocením věci, a nemohla se k němu proto vyjádřit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný, vyvracela námitky žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu potvrdil“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; napadený rozsudek přezkoumal bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení namítla (námitkou, že napadené rozhodnutí je překvapivé).
Podle ustálené právní teorie i praxe o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Poučovací povinnost (§118a odst. 2 o. s. ř.) se uplatní jen v případě, že z jiného „možného“ hmotněprávního posouzení věci vyplývá potřeba doplnit rozhodná tvrzení. Rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé považovat nelze, neboť je založeno na odlišném právním posouzení, zda (v řízení prokázané) protiprávní jednání nájemce musí trvat i ke dni dání (doručení) výpovědi.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila dovolatelka i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák., není trvání protiprávního jednání nájemce ke dni doručení výpovědi. Zpochybnila rovněž správnost (implicitně vyjádřeného) závěru odvolacího soudu, že Výpověď je platná, neboť uplatněný výpovědní důvod je ve Výpovědi dostatečně určitě skutkově vymezen.
Protože k prokazování naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu přistoupí soud jen, dospěje-li k závěru, že výpověď z nájmu bytu má všechny zákonem požadované náležitosti, zabýval se dovolací soud nejdříve dovolací námitkou, že výpovědní důvod nebyl ve Výpovědi skutkově vylíčen a Výpověď je proto neplatná.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním úkonem pronajímatele a musí splňovat jak obecné (§34 a násl. obč. zák.), tak i zvláštní (§711 odst. 3 obč. zák.) náležitosti tohoto právního úkonu. Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2950/2009 a ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2831/2010) je třeba, aby pronajímatel ve výpovědi mimo jiné i dostatečně určitě skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno, z čeho dovozuje jeho naplnění (§711 odst. 3 věty druhé obč. zák.), tedy uvede konkrétní skutečnosti, které ho v dané věci zakládají tak, aby tento skutek byl nezaměnitelný s jiným skutkem.
Požadavek určitosti specifikace výpovědního důvodu proto nesplňuje jeho vymezení - vedle odkazu na §711 odst. 2 písm. d) obč. zák - jen tak, že dovolatelka byt „bez vážného důvodu řádně neužívá“, jak to učinil ve Výpovědi žalovaný.
Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.), včetně závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se – z důvodu nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu (jen pro úplnost lze dodat, že pokud by Výpověď měla všechny zákonem požadované náležitosti, pak by se zřetelem k sankční povaze daného výpovědního důvodu nebylo jeho uplatnění podmíněno tím, že protiprávní jednání nájemce trvalo i ke dni doručení výpovědi – viz rozsudek ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006), nebo otázkou neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy (úvaha, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy, má své místo až poté, co soud učinil kladný závěr o tom, že jde jinak o platný právní úkon – viz např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu