ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2036.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2036/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce PhDr. O. Z. , zastoupeného Marií Kurkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Školní 784/10, proti žalované Ing. J. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Oehmem, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, o zaplacení částky 15.877,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 59.423,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 27/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 15 Co 489/2010-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (bývalý nájemce bytu) se domáhal, aby mu žalovaná (bývalá pronajímatelka bytu) zaplatila (vrátila) částku 15.877,- Kč s tam požadovaným příslušenstvím, která sestává z dosud nevráceného bezpečnostního depozita v částce 5.540,- Kč a z částky 10.337,- Kč jako rozdílu mezi zaplacenými zálohami na plnění poskytovaná s užíváním bytu a skutečně spotřebovanými službami souvisejícími s užíváním bytu v době od 1. března 2007 do 31. července 2007. Vzájemným návrhem se pak žalovaná domáhala, aby jí žalobce zaplatil dlužné nájemné z bytu v částce 57.000,- Kč za dobu od 1. srpna 2007 do 28. února 2008 a částku 2.423,- Kč jako dluh na spotřebovaných službách souvisejících s užíváním bytu v době od 1. března 2007 do 31. července 2007.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. května 2010, č. j. 22 C 27/2009-75, ve spojení s usnesením ze dne 29. července 2010, č. j. 22 C 27/2009-81, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.542,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (dále jen „vyhovující výrok I.“), ohledně částky 8.335,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a výrokem III. zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 59.423,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (dále jen „zamítavý výrok III.“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalované doplatit soudní poplatek (výroky IV. a V.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 15 Co 489/2010-98, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé (ve vyhovujícím výroku I. a v zamítavém výroku III.) a v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Ve vztahu k zamítavému výroku III. odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byť dohoda o ukončení nájmu bytu k 31. červenci 2007 je pro nedostatek písemné formy (§710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“) neplatná a nájemní poměr k bytu sjednaný na dobu určitou proto trval až do uplynutí dohodnuté doby (do 28. února 2008), je požadavek žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného z bytu za dobu od 1. srpna 2007 do 28. února 2008 výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že podle zjištěného skutkového stavu žalobce v tomto období byt neužíval, k 30. červenci 2007 jej fakticky vyklidil, žalovaná jej od něj převzala, zkontrolovala stav všech měřičů dodávaných médií, převzala i klíče od bytu a po tomto datu s bytem nakládala jako s právně volným (za měsíc či měsíc a půl jej pronajala dalšímu nájemci).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) řešil otázku přípustnosti dovolání zvlášť ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., a zvlášť ve vztahu k výroku, jím byl potvrzen zamítavý výrok III.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však dovolání podle odstavce 1 (v daném případě písm. b/ a c/) není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., by tedy mohlo být objektivně přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Bylo-li však tímto výrokem rozhodnuto o celkové částce 7.542,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), tj. o částce nepřevyšující 50.000,- Kč, nelze dovodit přípustnost dovolání z citovaných ustanovení, neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to vylučuje.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu v napadeném zamítavém výroku III. ohledně částky 59.423,- Kč (s příslušenstvím), tj. částky vyšší než 50.000,- Kč, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila (námitkami, že v několika svých podáních uvedla, že „nesouhlasí s tím, že 30.7. 2007 šlo o předání bytu s cílem ukončit nájem, neboť ve smlouvě byla dohodnuta forma výpovědi, kterou nedostala“ , že „popírá, že by jí žalobce klíče /od domu a od bytu/ předal“ , že „žalobce byt nemohl vyklidit, když veškeré zařízení včetně spotřebičů byly ve vlastnictví pronajímatelky – žalované“ , že „nemohla kontrolovat, zda žalobce odvezl z bytu všechny svoje věci“ , že „převzala byt, nikoli jeho zařízení ani spotřebiče a ani dvě sady klíčů“ , že „vzala na vědomí stavy měřidel“ , že „není zřejmé, z čeho soud dovodil, že byly předány i klíče“ , že „před soudem prvního stupně byl důkaz toho, že žalobce klíče předal, důkazním břemenem žalobce, nikoli žalované … žalobce takový důkaz nikdy nepředložil“ , že „z žádného důkazu nevyplývá, že žalovaná v době od srpna 2007 do konce února 2008 nezajistila žalobci praktickou možnost bytovou jednotku k bydlení užívat“ , že „žalobce ani neprokázal, že by se v období od 1.8.2007 do 28.2.2008, užívání bytu, který měl v nájmu, dožadoval na žalované a ta mu to neumožnila“ , že „žádný důkaz nesvědčí pro tvrzení odvolacího soudu, že žalovaná nakládala s bytem již po 31.7.2007“ , že „nájemce po dobu nájmu žádnou písemnou výpověď pronajímatelce nedal“ , že „změna nájemní smlouvy, navržená žalobcem dne 19.9.2008, nebyla žalovanou akceptována“ , že „přestože na skutečnost zaslání písemné výpovědi žalobcem žalovaná poukazovala, soud prvního stupně na ni v podstatě nijak nereagoval a vzal ji za prokázanou“ , že „nelze proto mít za prokázané, že úhrada plateb měla skončit ke dni skutečného předání a převzetí bytu“ a že „tento důkaz svědčí pro skutečnost, že žalovaná s bytem po 31.7.2007 nedisponovala“ ).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výtka, že rozsudek odvolacího soudu je „nepředvídatelný … soud nepostupoval podle §118a odst. 1 – 3 o.s.ř., neboť nesdělil stranám sporu ještě před tím, než došlo ke koncentraci civilního sporu, svůj předběžný skutkový a právní názor na projednávanou záležitost“ . Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. totiž přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně) právní otázky zásadního významu. Nad rámec uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však v dané věci nebylo žalované vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle §118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
K výtkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že – z důvodů v něm specifikovaných – je požadavek žalované na zaplacení dlužného nájemného z bytu za dobu od 1. srpna 2008 do 28. února 2008 (uplatněný vzájemným návrhem) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zpochybnila-li dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládala jiný právní význam – správnost právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle citovaného ustanovení, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nadto dovolací soud dodává následující. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu připustila, že není vyloučeno, aby žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení byl posouzen jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, z 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 802/2005, z 31. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 374/2006, z 2. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2310/2005 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 688/06/, ze 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 2535/2007, a z 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 4260/2007). Kromě toho Nejvyšší soud již v rozsudku z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005 (a dále v rozhodnutích z 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, a z 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 372/2008), dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; jinak řečeno nemůže jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nejde-li výjimečně o případ, kdy mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch názoru, že o výkon práva v rozporu s dobrými mravy jde. Ostatně Nejvyšší soud, byť ve vztahu k dlužnému nájemnému z nebytových prostor, již v usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 1975/2005, uveřejněném pod C 4067 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že žalobu o dlužné nájemné z důvodně neužívaných nebytových prostor lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Tomu ovšem musí odpovídat náležitá skutková zjištění.
Na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byť dohoda o ukončení nájmu bytu k 31. červenci 2007 je pro nedostatek písemné formy (§710 odst. 1 obč. zák.) neplatná a nájemní poměr k bytu sjednaný na dobu určitou proto trval až do uplynutí dohodnuté doby (do 28. února 2008), je přes to požadavek žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného z bytu za dobu od 1. srpna 2007 do 28. února 2008 výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že podle zjištěného skutkového stavu žalobce v tomto období byt neužíval, k 30. červenci 2007 jej fakticky vyklidil, žalovaná jej od něj převzala, zkontrolovala stav všech měřičů dodávaných médií, převzala i klíče od bytu a po tomto datu s bytem nakládala jako s právně volným (za měsíc či měsíc a půl jej pronajala dalšímu nájemci). Jestliže na základě těchto mimořádných okolností případu odvolací soud dovodil, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je napadené rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1edna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti výroku, jímž dovolací soud potvrdil zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Za této situace dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu