ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2103.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2103/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně L. G. , bytem v K., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalovanému K. G. , bytem v K., zastoupenému JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o určení nájemce bytu in eventum o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 350/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2012, č. j. 42 Co 463/2008-159, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. června 2008, č. j. 13 C 350/2007-47, ve spojení s usnesením ze dne 16. června 2008, č. j. 13 C 350/2007-58, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní „bytu I. kategorie o velikosti 4+1 v přízemí domu v K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a výroky II., III. a IV. vyhověl žalobě na zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude dále užívat žalobkyně jako jeho nájemkyně, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V. ve spojení se shora citovaným usnesením).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 42 Co 463/2008, 42 Co 464/2008-83 (dále též jen „první rozsudek odvolacího soudu“), změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II. – V., tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako jeho nájemkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 26 Cdo 541/2009-112, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 13. března 2012, č. j. 42 Co 463/2008-159 (dále též jen „druhý rozsudek odvolacího soudu“), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II. – V., tak, že zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Při právním posouzení nároku na zrušení práva společného nájmu bytu vyšel z následujícího skutkového stavu. Účastníci (společní nájemci předmětného bytu), jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno k 16. březnu 2006, se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli. Dne 1. září 2009 uzavřel žalovaný nájemní smlouvu na dobu určitou (do 31. srpna 2012) k bytu v K. a dne 23. května 2007 žalobkyně vystěhovala z předmětného bytu jeho věci a vyměnila zámek u vstupních dveří bytu. Vlastníkem předmětného domu a bytu se k 21. dubnu 2010 stalo Bytové družstvo Francouzská 1018, se sídlem v Kopřivnici, Francouzská 1018, IČ: 28609646 (dále jen „bytové družstvo“). Do bytového družstva vstoupila jako jeho členka pouze žalobkyně, s níž následně uzavřelo bytové družstvo nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2435/2002 a 26 Cdo 2198/2003 a usnesení Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 31/04 – dovodil, že jestliže ke dni, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k bytovému domu, svědčilo rozvedeným manželům právo společného užívání nedružstevního bytu v tomto domě, pak se toto jejich právo k uvedenému dni transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v bytovém družstvu. Za této situace tedy účastníkům vzniklo (a ke dni rozhodování odvolacího soudu trvalo) právo společného nájmu družstevního bytu manžely a také společné členství v bytovém družstvu. Protože žalobkyně ani přes poučení, jehož se jí dostalo u odvolacího jednání dne 14. listopadu 2011, neučinila předmětem řízení zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely (podle §705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.“/), nemohl odvolací soud – při vázanosti žalobou – vyhovět její žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu (podle §705 odst. 1 obč. zák.); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací důvody podřadila pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b, odst. 3 o. s. ř., byť – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – ve skutečnosti uplatnila pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společné členství v bytovém družstvu. V této souvislosti namítla, že odvolací soud svým prvním rozsudkem (jeho právní mocí) „ukončil“ společný nájem účastníků k předmětnému bytu. Jestliže pak k 21. dubnu 2010 nabylo předmětný dům do vlastnictví bytové družstvo, nenastal – právě vzhledem k této změně ve skutkovém stavu – předpokládaný obecný důsledek zrušení jeho rozhodnutí dovolacím soudem, tedy „navrácení věci v původní stav před vydáním zrušeného rozhodnutí“. Podle jejího názoru tedy nelze v této situaci uvažovat o existenci práva společného nájmu bytu manžely ke dni, kdy předmětný dům nabylo bytové družstvo, a proto ani o jeho transformaci na právo společného nájmu družstevního bytu manžely při jejich společném členství v bytovém družstvu. Zdůraznila, že právě z těchto důvodů jsou v dané věci nepoužitelné právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002; současně však nesouhlasila ani s analogickou aplikací ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. a v této souvislosti zdůraznila, že právo společného nájmu družstevního bytu (a s tím spojené společné členství manželů v bytovém družstvu) může ve smyslu §700 odst. 3 obč. zák. vzniknout jen mezi manžely. Je-li tedy, jako v souzené věci, pravomocně zrušeno právo společného nájmu bytu manžely a teprve následně vzniklo jednomu z nich (v daném případě dovolatelce) členství v nově vzniklém bytovém družstvu, je vyloučena úvaha, že rozvedeným manželům svědčí právo společného nájmu družstevního bytu při jejich společném členství v bytovém družstvu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Ani tyto vady nebyly v dovolání ve skutečnosti uplatněny (viz výklad shora).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právních názorů, že účastníkům (rozvedeným manželům) svědčí k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu právo společného nájmu družstevního bytu manžely při jejich společném členství v bytovém družstvu a že (také) proto nelze vyhovět žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu manžely (ve smyslu §705 odst. 1 obč. zák.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v době před prvním rozsudkem odvolacího soudu svědčilo účastníkům jako rozvedeným manželům právo společného nájmu bytu (proto, že se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli a právo společného nájmu bytu nebylo do této doby – na návrh jednoho z nich – zrušeno ani soudem). Dovoláním však nebyly zpochybněny ani právní názory, že v době následující po zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu se změnil charakter předmětného bytu (z bytu obecního se stal bytem družstevním) a že v důsledku změny vlastnictví k předmětnému domu se změnil pronajímatel předmětného bytu (namísto obce se pronajímatelem bytu stalo bytové družstvo). Za této situace dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.
Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolatelka si ve skutečnosti protiřečí, jestliže na straně jedné tvrdí, že právo společného nájmu bytu manžely bylo pravomocně „ukončeno“ (zaniklo) prvním rozhodnutím odvolacího soudu, a připouští, že v případě předmětného bytu jde nyní o byt družstevní, jehož pronajímatelem je bytové družstvo, avšak na straně druhé setrvává na žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu manžely (podle §705 odst. 1 obč. zák.), tedy jakoby stále šlo o byt nedružstevní, k němuž účastníkům do současné doby svědčí právo společného nájmu bytu manžely (vzniklé podle §703 odst. 1 obč. zák. a zrušitelné podle §705 odst. 1 obč. zák.). Navíc namítá-li, že právo společného nájmu bytu manžely bylo pravomocně „ukončeno“ prvním rozhodnutím odvolacího soudu, přehlédla, že poté, co byl uvedený rozsudek odklizen kasačním rozsudkem dovolacího soudu ze dne 28. června 2011, č. j. 26 Cdo 541/2009-112, nebylo možné v další fázi řízení vycházet ze skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů v něm formulovaných, a tudíž ani z toho, že tímto rozsudkem bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného bytu manžely. Kdyby tomu tak bylo (jak v dovolání naznačuje dovolatelka), vedlo by to kromě toho k absurdním důsledkům v tom smyslu, že v řízení následujícím po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem by odvolací soud (soud prvního stupně) nemohl dále o věci jednat (ve smyslu §243d odst. 1 o. s. ř.) jednoduše proto, že již byla „vyřízena“ jeho předchozím (zrušeným) rozhodnutím. Změna ve skutkovém základu, z něhož vycházel závazný právní názor dovolacího soudu obsažený v jeho zrušujícím rozhodnutí (§243d odst. 1 ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř.), má za následek pouze to, že odvolací soud (soud prvního stupně) není při dalším rozhodování věci vázán jeho právním názorem, jak to ostatně v napadeném rozsudku správně uvedl již odvolací soud.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku z 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 5 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní názor, že jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a §704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva. V rozsudku z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněném pod C 2107 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04), tj. v rozsudku, na nějž odkázal odvolací soud, Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud ke dni, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k bytovému domu, svědčilo rozvedeným manželům právo společného užívání nedružstevního bytu v tomto domě, pak se toto jejich právo k uvedenému dni transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v bytovém družstvu. K obdobnému závěru dospěl rovněž v rozsudku ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3446/2007, a neodklání se od něj, a to ani přes uplatněné dovolací námitky, ani v projednávané věci.
Jestliže v posuzovaném případě (s přihlédnutím ke shora řečenému) svědčilo účastníkům k 21. dubnu 2010, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k předmětnému domu, právo společného nájmu bytu manžely, pak se toto jejich právo k uvedenému dni transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v bytovém družstvu, jak správně uzavřel odvolací soud.
Hmotněprávním předpokladem zrušení práva společného nájmu bytu manžely (ve smyslu §705 odst. 1 obč. zák.) je, že toto právo vzniklo a že trvalo (existovalo) ke dni rozhodování soudu. Jestliže v daném případě toto právo ke dni rozhodování odvolacího soudu neexistovalo (neboť se transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely při jejich společném členství v bytovém družstvu), nemohl už z tohoto důvodu odvolací soud vyhovět žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu manžely podle §705 odst. 1 obč. zák., natož v situaci, kdy dovolatelka je přesvědčena, že je výlučnou nájemkyní předmětného družstevního bytu a výlučnou členkou bytového družstva, jak vyplývá z jejího podání na č. l. 209 spisu. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu