ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2310.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2310/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) Z. A., a b) M. M. , zastoupených JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalované G. N. , zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, o vyklizení bytu a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 27/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2010, č. j. 19 Co 21/2010-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Břeského, advokáta se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č. j. 19 Co 21/2010-97, potvrdil rozsudek ze dne 10. 11. 2009, č. j. 8 C 27/2008-71, kterým Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt č. 5 v domě č.p. 77 v k.ú. a obci Velké Meziříčí, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (výrok I.) a dále povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 9.880,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení bytu (proti části, v níž bylo potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 9.880,- Kč každému ze žalobců, dovolání evidentně nesměřuje, ostatně by nebylo přípustné - §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelé označili jako otázky, s nimiž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, všechny dovolací námitky, jimiž brojí (jak vyplývá z obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř.) proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalovaná je nájemkyní výše uvedeného bytu, a to na základě platné ústní dohody o užívání, kterou uzavřela v roce 1991 s paní A. (jednou z právních předchůdkyň žalobců). Jejich výtka, že dohoda o užívání bytu neobsahovala rovněž i dohodu o výši nájemného, a je tudíž neplatná, jakož i námitky směřující proti závěru odvolacího soudu, že doba nájmu nebyla dohodnuta, a tudíž se jednalo o nájem na dobu neurčitou, však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají, neboť směřují proti zjištěnému skutkovému stavu (resp. proti hodnocení výpovědí svědků). Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod R 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004).
Pokud dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože byl pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu