ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3818.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3818/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. I. B. , bytem P., zastoupeného JUDr. Janem Nebřenským, advokátem se sídlem Lysá nad Labem, Palackého 177/35, proti žalovanému CIB Flats P10, a. s. , se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 823/33, zastoupenému Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Liberec, Mozartova 21, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 213//2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010, č. j. 55 Co 538/2009-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Jana Nebřenského, advokáta se sídlem Lysá nad Labem, Palackého 177/35, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 4. 2010, č. j. 55 Co 538/2009-45, potvrdil rozsudek ze dne 17. 9. 2009, č. j. 6 C 213/2009-23, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) určil, že výpověď ze dne 23. 4. 2009 (dále též jen „Výpověď“) daná žalovaným žalobci z nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 7. patře domu, P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) ve spojení s §689 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) byl naplněn, neboť žalobce (nájemce předmětného bytu) neoznámil žalovanému (pronajímateli bytu) změnu v počtu osob, které s ním v bytě žijí, konkétně mu neoznámil skutečnost, že jeho dcera A. B. se z předmětného bytu odstěhovala. Současně se ztotožnil i s jeho závěrem, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a to s přihlédnutím k tomu, že jednáním žalobce nevznikla žalovanému žádná materiální újma (byla mu placena vyšší částka na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu), že žalobce je dlouhodobým řádným nájemcem (nebylo tvrzeno, že by měl nedoplatky na nájemném či jinak porušoval své povinnosti), a že dání Výpovědi žalovaným, jež bylo zjevně reakcí na procesní neúspěch v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 172/2008 (v němž skutečnost, že došlo ke snížení počtu osob žijících v bytě vyšla najevo), je šikanózním výkonem práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neměl zkoumat, zda nesplněním oznamovací povinnosti nájemce stanovené v §689 odst. 2 obč. zák. mu jako pronajímateli vznikla újma, a namítá, že ačkoliv žalobce nesplnil tuto povinnost, což zákon kvalifikuje jako hrubé porušení povinností nájemce, byla přesto Výpověď vyhodnocena jako šikanózní výkon práva. Uvádí, že v této souvislosti vyvstává několik zásadních otázek, a to: 1) zda je možné považovat oznamovací povinnost za splněnou, pokud pronajímatel věděl o snížení počtu osob bydlících v bytě z předcházejícího soudního řízení, a to za situace, kdy ustanovení §689 odst. 2 obč. zák. předpokládá písemné oznámení a stanoví formu, lhůtu a jeho náležitosti, 2) zda na straně pronajímatele musí vzniknout újma, aby hrubé porušení povinností nájemce bylo způsobilé založit výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., a 3) zda může jednání, které je vyhodnoceno jako dlouhodobé porušování povinností nájemce, založit právo na ochranu nájemce dle ustanovení „o ochraně dobrých mravů“, a zda není naopak v rozporu s dobrými mravy upřít v takovém případě ochranu pronajímateli, který žádnou ze svých povinností neporušil. Dále vytýká odvolacímu soudu, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, o jaké důkazy se opírá, že se nevypořádal s jeho argumenty obsaženými v odvolání a že odůvodnění obsahuje pouze spekulativní domněnky, nikoliv konkrétní důvody, v nichž je spatřováno porušení dobrých mravů. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s posouzením věci odvolacím soudem z hlediska dobrých mravů s tím, že argumentace dovolatele je nesprávná. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem výslovně formulované otázky však zásadní právní význam nezakládají. Na řešení otázek ad 1), 2) napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl (na základě skutkového stavu, jež nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zpochybnit) k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) ve spojení s §689 odst. 2 obč. zák. byl naplněn. Pokud jde o otázku ad 3), jíž dovolatel – s poukazem na okolnosti tam uvedené – zpochybnil správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení platnosti Výpovědi z hlediska dobrých mravů, a předložil vlastní, odlišné hodnocení okolností v tomto směru významných, je nutno konstatovat, že podle ustálené judikatury posouzení otázky rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy v dané, konkrétní věci, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, z 16. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1886/2008, a z 19. 4. 2010. sp. zn. 26 Cdo 4801/2009). Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatel poukazoval na to, že ze strany žalobce se jednalo o dlouhodobé porušování povinností nájemce, je třeba zdůraznit, že sankcí upravenou v §689 odst. 2 a 3 obč. zák. lze postihnout pouze takové jednání nájemce bytu, jehož se dopustil poté, kdy tato ustanovení nabyla účinnosti – tj. po 31. březnu 2006, jak to ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného (viz §7 posléze citovaného zákona) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, a jeho usnesení z 24. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4539/2009.
Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nedostatky odůvodnění jeho rozhodnutí, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu