ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.437.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 437/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce K. D. , zastoupeného JUDr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem Tachov, Náměstí Republiky 57, proti žalovanému Mgr. O. S. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Buriánkem, advokátem se sídlem Praha 5, Ovčí Hájek 16/2159, o určení práva nájmu k nebytovým prostorám, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 394/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 28 Co 491/2009-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Buriánka, advokáta se sídlem Praha 5, Ovčí Hájek 16/2159, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č.j. 22 C 394/2006-137 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 10. 3. 2008, č.j. 22 C 394/2006-55, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, č.j. 28 Co 303/2008-111, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovaným dne 1. 5. 1992 nájemcem veškerých nebytových prostor pod uzavřením v I., II. a IV. patře a ve II. nadzemním podlaží v budově č.p. 391 na pozemku p.č. 485 v k.ú. S., obec Praha a nebytových prostor situovaných v přízemí uvedené budovy do ulice Provaznická o velikosti 16m2 (dále též jen „předmětná budova“ a „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č.j. 28 Co 491/2009-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor (dále též jen „Smlouva“), kterou uzavřel žalovaný (tehdy jako většinový spoluvlastník předmětné budovy) s žalobcem dne 1. 5. 1992, a jejímž předmětem byly nebytové prostory v 1., 2., a 4. patře předmětné budovy o celkové ploše 900 m2 (resp. dle dodatku č. 3 ze dne 4. 3. 1994 veškeré nebytové prostory v 1., 2., a 4. nadzemním podlaží předmětné budovy o celkové ploše 900 m2), je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč.zák.) a pro neurčitost (§37 odst. 1 obč.zák.). Uvedl, že Smlouva je neplatná především pro nesprávné vymezení výše úhrady za nájem nebytových prostor, neboť v ní není rozlišena výše nájemného a výše úhrady za služby spojené s jejich užíváním, což je v rozporu s ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (tj. ve znění do 2. 12. 1999). Další důvod neplatnosti spatřoval v neurčitém vymezení účelu nájmu (ve Smlouvě bylo ujednáno, že předmětné nebytové prostory budou sloužit jako místnosti určené k pohostinství a k výkonu hostinské činnosti, skladové, výrobní, kancelářské a provozní činnosti) a z důvodu neurčitého označení účastníka Smlouvy – nájemce; odkázal přitom na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, ve věci sp.zn. 35 Co 344/2009 (v tomto řízení vedeném Mgr. O. S. jako žalobcem proti žalovanému J. S., podnájemci předmětných nebytových prostor, byla posuzována platnost Smlouvy jako otázka předběžná). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že vymezení předmětu nájmu nebylo neurčité, neboť nebytové prostory byly označeny jako prostory v patrech či podlažích v ní uvedených, včetně jejich rozlohy, a mezi účastníky nebylo po řadu let sporu, co má být jako předmět nájmu užíváno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., aniž výslovně označil dovolací důvody. Uvádí, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny otázky: 1) zda je absolutně neplatná smlouva, která nesplňuje zákonné požadavky, které budou platné a účinné dle ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., a to ve znění, které bude platné a účinné v „době budoucí“, 2) zda je možné „rozhodnout“ o neurčitém vymezení účelu a předmětu nájmu a neurčitém označení účastníka smlouvy (nájemce), když z vůle účastníků, projevované více než dvanáct let, nevyplývají v tomto směru pochybnosti. V souvislosti s otázkou ad 1) vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná, neboť v ní není rozlišena výše nájemného a výše úhrady za plnění poskytování s užíváním nebytových prostor, a namítá, že nic takového zákon v době uzavření Smlouvy nevyžadoval (stalo se tak až novelou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb., účinnou ke dni 19. 10. 2005), a proto je v ní uvedena toliko výše nájemného, což bylo v souladu s tehdy platným ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Nesouhlasí ani s dalšími důvody neplatnosti Smlouvy spočívajícími v její neurčitosti pokud jde o vymezení účelu a předmětu nájmu a označení nájemce, přičemž zdůrazňuje, že mezi účastníky nebylo po dobu čtrnácti let o těchto ujednáních sporu, k čemuž je třeba při výkladu obsahu jejich vůle vtělené do Smlouvy přihlížet. Poukazuje na rozhodnutí „č.j. 53 Co 376/2009-228 a č.j. 53 Co 494/2007-110“ (v nichž byla platnost Smlouvy řešena jako předběžná otázka), s tím, že soud se ztotožnil s jeho argumentací, že zákon nevylučuje souhrnné vymezení účelu nájmu a že tento byl naprosto přesně vymezen v dodatku č. 3 ze dne 4. 3. 1994, který byl součástí Smlouvy (v této souvislosti odkazuje na „rozhodnutí 28 Cdo 1029/2002“). Pokud jde o neurčitost vymezení osoby nájemce konstatuje, že ve všech dodatcích (tj. ode dne 16. 6. 1992) je uváděn jako jediný účastník smlouvy na straně nájemce a že je jako nájemce rovněž podepsal. Je dále toho názoru, že předmět nájmu je ve Smlouvě zcela jasně konkretizován, a to tak, že se jedná o veškeré nebytové prostory v 1., 2., a 4. patře, že údaj o jejich výměře ve Smlouvě je toliko údajem doprovodným a jeho nepřesnost nemůže mít za následek neplatnost Smlouvy, stejně tak rozpor v označeních různých částí předmětné budovy způsobený používáním slov „patro“ a „nadzemní podlaží“ (jež jsou v běžném styku vnímány jako synonyma); odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp.zn. 28 Cdo 2085/2005, a dále jeho rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 2139/2000 a 20 Cdo 1713/98). Na podporu svých argumentů pak poukazuje na právní expertizu prof. JUDr. Dr. Eliáše ze dne 28. 6. 2010, přiloženou k dovolání. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím i se závěrem o absolutní neplatnosti Smlouvy pro nesprávné vymezení výše úhrady za užívání (do výše nájemného byla bez bližší specifikace zahrnuta i cena služeb spojených s užíváním nebytových prostor) a neurčité vymezení účelu nájmu (nelze dovodit, které z pronajatých nebytových prostor mají sloužit ke kterému účelu nájmu). Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jím byla – stejně jako zrušeným rozhodnutím – žaloba zamítnuta, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (který byl zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11, s účinností k 31. 12. 2012) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem označená otázka ad 1) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Nejvyšší soud totiž již v svém rozsudku ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 1 Odon 98/97, dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy účinného znění §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného. K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 24. 9. 2007, sp.zn. 28 Cdo 3487/2006 a z 11. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2359/2008 a v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2527/2010) a nemá důvodu se od nich odklánět ani v projednávané věci. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, obstojí.
Vzhledem k výše uvedenému je další dovolatelem označená otázka zásadního právního významu bezpředmětná. Ostatně jeho námitky, jimiž brojí proti závěru odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná rovněž pro neurčitost, ve skutečnosti směřují proti zjištěnému skutkovému stavu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Navíc pokud dovolatel namítal, že předmět nájmu byl ve Smlouvě vymezen určitě, je třeba poukázat, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí s tímto jeho názorem (uváděným již v rámci odvolání) ztotožnil.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.060,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu