ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.713.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 713/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ L. J. a b/ A. Janákové , obou bytem v T., V. Ne. 35/53, zastoupených JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti žalovanému J. Po. , bytem v T., D. 845/4, zastoupenému Mgr. Markem Sochorem, advokátem se sídlem v Třebíči – Vnitřním Městě, Jihlavská brána 10, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 EC 891/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25. října 2011, č. j. 54 Co 363/2011-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.320,- Kč k rukám JUDr. Rostislava Kováře, advokáta se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil částku 300.000,- Kč s úrokem z prodlení z titulu smluvní pokuty, kterou se zavázal zaplatit při porušení smluvní povinnosti (dohodnuté ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 30. listopadu 2007), že po celou dobu trvání nájmu bude v pronajatých nebytových prostorách čepovat výlučně pivo dodávané pivovarem Budějovický Budvar, národní podnik (dále též jen „pivovar“).
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2011, č. j. 13 EC 891/2009-78, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 300.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 54 Co 363/2011-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Dne 4. prosince 2003 uzavřeli žalobkyně (tehdy podnikatelka v oboru hostinské činnosti) a Budějovický Budvar, národní podnik, smlouvu o podpoře a propagaci piva značky Budějovický Budvar (dále jen „předmětná smlouva“) na dobu určitou do 30. listopadu 2011. V předmětné smlouvě se mimo jiné dohodli, že ve své provozovně – B. U. H., V. N. 53, T. (dále jen „provozovna“), a to na viditelná místa běžně dostupná veřejnosti, žalobkyně umístí reklamní předměty poskytnuté pivovarem s tím, že pivovar jí za pronájem ploch a míst určených k umístění reklamních předmětů poskytne úplatu ve výši 50.000,- Kč (dále jen „dohodnutá úplata“). Žalobkyně se rovněž zavázala, že po dobu osmi let (tj. po dobu trvání předmětné smlouvy) bude od pivovaru odebírat, řádně platit a prodávat v provozovně různé druhy piva značky Budějovický Budvar v množství dohodnutém v předmětné smlouvě. Smluvní strany si též sjednaly, že žalobkyně nesmí bez předchozího souhlasu pivovaru používat poskytnuté výčepní zařízení k výčepu piva jiné značky než Budějovický Budvar a že uvedený zákaz „přechází“ též na „nájemce nebo podnájemce“ provozovny. Za podstatné porušení předmětné smlouvy, pro něž je pivovar oprávněn od ní odstoupit a tím ji předčasně ukončit, smluvní strany považovaly rovněž situaci, kdy žalobkyně bez předchozího souhlasu pivovaru odebere nebo prodá v provozovně sudové pivo od výrobců nebo distributorů jiné značky než Budějovický Budvar. Pro případ předčasného ukončení předmětné smlouvy se dohodly na vrácení poměrné části dohodnuté úplaty, jež měla být vypočtena podle zásad uvedených v čl. 7.2. citované smlouvy. Žalobce pak učinil vůči pivovaru prohlášení, že uspokojí veškeré jeho peněžité pohledávky, jež mu vzniknou z předmětné smlouvy, jestliže je neuhradí sama žalobkyně. Dne 30. dubna 2007 uzavřeli žalobkyně a pivovar dodatek k předmětné smlouvě, v němž si s účinností od 1. května 2007 sjednali navýšení dohodnuté úplaty na částku 347.500,- Kč a prodloužení doby trvání předmětné smlouvy o 3 roky, tj. do 30. listopadu 2014. Současně změnili ujednání obsažené v čl. 7.2. předmětné smlouvy tak, že poměrná část dohodnuté úplaty, jíž je žalobkyně povinna vrátit pivovaru v případě předčasného ukončení předmětné smlouvy, nově činí násobek částky 3.584,- Kč a počtu kalendářních měsíců „počínaje měsícem následujícím po zániku této smlouvy do konce jejího trvání, tj. do 30. 11. 2014“ . Dne 30. listopadu 2007 žalobci jako pronajímatelé a žalovaný jako nájemce uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor, v nichž je umístěna provozovna (dále jen „pronajaté nebytové prostory“), a vybavení provozovny (dále jen „nájemní smlouva“), a to na dobu určitou od 1. prosince 2007 do 31. prosince 2013. Účelem nájmu bylo provozování hostinské činnosti žalovaným v pronajatých nebytových prostorách. V čl. XIV. nájemní smlouvy se žalovaný zavázal, že po celou dobu trvání nájmu bude v pronajatých nebytových prostorách čepovat výlučně pivo dodávané pivovarem Budějovický Budvar. Pro případ porušení uvedené povinnosti si účastníci sjednali povinnost žalovaného zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč (dále jen „ujednání o smluvní pokutě“). Nájemní smlouva byla ukončena výpovědí žalovaného ke dni 30. června 2009. Nejméně po dobu půl roku před ukončením nájemní smlouvy (tj. přinejmenším od ledna 2009) čepoval žalovaný v pronajatých nebytových prostorách rovněž pivo značky Ježek dodávané společností Pivovar Jihlava, a. s. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že právní vztah účastníků založený nájemní smlouvou je vztahem občanskoprávním; proto – na rozdíl od vztahů obchodněprávních – nepřichází v tomto případě v úvahu mimo jiné moderace výše uplatněné smluvní pokuty. Poté dovodil, že ujednání o smluvní pokutě není absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy a ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že sjednaná výše smluvní pokuty byla přiměřená hodnotě zajišťované smluvní povinnosti (zdržet se v pronajatých nebytových prostorách /provozovně/ čepování jiného piva než piva dodávaného pivovarem Budějovický Budvar), neboť v důsledku jejího porušení žalobcům hrozilo, že budou muset vrátit pivovaru poměrnou část dohodnuté úplaty ve výši, která ke dni uzavření nájemní smlouvy přesahovala (zhruba o 1.000,- Kč) sjednanou výši smluvní pokuty v částce 300.000,- Kč (3.584,- Kč x 84 měsíců /od prosince 2007 do konce listopadu 2014/). Dále rovněž dovodil, že ujednání o smluvní pokutě nemůže být absolutně neplatné podle §39 obč. zák. ani pro rozpor zajištěné smluvní povinnosti s právními předpisy upravujícími pravidla hospodářské soutěže, jelikož účastníci řízení nebyli vůči sobě v postavení „soutěžitelů“, na jejichž (soutěžní) činnost jedině uvedená pravidla dopadají. Za správný pak považoval též závěr, že uplatněný požadavek na zaplacení smluvní pokuty není – podle zjištěného skutkového stavu – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
K dovolání žalovaného se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili. Na jejich vyjádření reagoval žalovaný podáním ze dne 2. března 2012, k němuž však dovolací soud – v tomto případě při úvaze o přípustnosti dovolání – nepřihlížel, neboť bylo podáno až dne 5. března 2012, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§242 odst. 4 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolacími námitkami, že „je naprosto nelogické a neuvěřitelné, aby žalobci, kteří bydlí v domě, v němž se nachází prostory pronajaté žalovanému … po dobu cca jednoho roku nezjistili, že se zde točí i pivo jiného pivovaru než Budějovického Budvaru“ , že naopak „žalobkyně … byla ve vztahu k žalovanému odpovědným zástupcem při provozování živnosti“ , z čehož lze dovodit její „vědomí … či přímo … souhlas s točením piva jiného pivovaru“ , že tedy „cca 1 rok porušování povinností ze strany žalovaného nikomu nevadilo“ , jelikož „žalobci … neučinili sami žádný krok směřující k výtce na odstranění závadného stavu a až v okamžiku, kdy … vypověděl nájemní smlouvu … uplatnili nárok na smluvní pokutu“ , a že uvedené okolnosti svědčí o tom, že „všechny strany … se na okolnostech, pro jejichž údajné porušení je nyní požadována smluvní pokuta, dohodly“ . Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) není pochyb o tom, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008) rovněž dovodila, že v občanskoprávních vztazích – na rozdíl od obchodněprávních vztahů – není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací §3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle §3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010).
Od uvedené judikatury se odvolací soud v daném případě neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že ujednání o smluvní pokutě není absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., neboť sjednaná výše smluvní pokuty byla přiměřená hodnotě zajištěné smluvní povinnosti, jíž objektivně měla pro žalobce (věřitele) v době uzavření nájemní smlouvy. Odvolacímu soudu však v tomto konkrétním případě nelze úspěšně vytýkat ani to, že pominul „fakt, že výše dotace (rozuměno výše poměrné části dohodnuté úplaty) , kterou by byla … žalobkyně … povinna vrátit, kdyby Budějovický Budvar odstoupil od smlouvy ( rozuměno od předmětné smlouvy ), byla každý měsíc trvání smlouvy … menší“ . Tuto specifickou okolnost (postupné snižování hodnoty zajištěné smluvní povinnosti v závislosti na plynutí času) by sice bylo možné zohlednit při úvaze o rozporu žalobního požadavku s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), avšak pouze tehdy, jestliže by výše uplatněné smluvní pokuty výrazně převyšovala hodnotu zajištěné smluvní povinnosti, jakou měla v době, kdy byla porušena (a kdy tím vzniklo žalobcům subjektivní právo na smluvní pokutu). O takovou situaci ovšem v souzené věci nejde. Je tomu tak proto, že výše uplatněné smluvní pokuty (300.000,- Kč) zde nepřevyšovala natolik výrazně hodnotu zajištěné povinnosti v době jejího porušení (v té době /tj. nejpozději v lednu 2009/ hrozilo žalobcům za porušení zajištěné povinnosti, že budou muset vrátit pivovaru část dohodnuté úplaty ve výši zhruba 254.000,- Kč /3.584,- Kč x 71 měsíců/), že by to samo o sobě odůvodňovalo žalobcům odepřít – za použití §3 odst. 1 obč. zák. – právo na zaplacení smluvní pokuty jako celek. Nejde tu tedy o případ, kdy při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud opomněl některé (všechny) v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v řízení alespoň tvrzeny, tj. o případ, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pokládat za zásadně právně významné pro řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy pro zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 26 Cdo 4136/2010).
Dovolatel v dovolání napadl rovněž správnost právního názoru, že ujednání o smluvní pokutě nemůže být absolutně neplatné podle §39 obč. zák. ani pro rozpor zajišťované smluvní povinnosti s právními předpisy upravujícími pravidla hospodářské soutěže. Dovolací soud však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zastává názor, že ve vztahu k uvedenému právnímu názoru není uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nijak obsahově konkretizován. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) totiž nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§241a odst. 1 o.s.ř.), odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů (v daném případě na jeho „vyjádření … v rámci předchozích jednání, zejména pak na argumentaci obsaženou v jeho odvolání proti rozsudku /soudu/ prvního stupně“ ). Zbývá dodat, že poukázal-li dovolatel v uvedených souvislostech též na to, že z důvodů rozvedených v dovolání „podal … podnět Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže“ , nelze přehlédnout, že uvedenou okolnost tvrdil až v dovolání a tím uplatnil tzv. „skutkové novoty“. Přehlédl však, že v dovolacím řízení platí (podle §241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Konečně namítl-li dovolatel, že „soudy se … nezabývaly právním hodnocením té skutečnosti, že … neměl se společností Budějovický Budvar uzavřenu žádnou smlouvu, ať již o podpoře prodeje či smlouvu kupní na odběr piva“ , nelze bez dalšího opomenout, že nespecifikoval, jakým způsobem mělo toto „pochybení“ ovlivnit správnost jejich právního posouzení věci. Jinými slovy řečeno, z dovolání není ani zřejmé, jaký právní názor odvolacího soudu (soudu prvního stupně) dovolatel zmíněnou dovolací námitkou zpochybňuje. Z uvedené a tudíž příliš vágní obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto nelze dovozovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.720,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu