ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1026.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1026/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. M. P. , zast. Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalovaným 1) P. T. , 2) Ing. R. T. , oběma zast. JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, o zaplacení 191.508,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 446/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2011, č. j. 12 Co 238/2010-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2010, č. j. 14 C 446/2006-85, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 191.508,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaní a manželé L. a J. S. byli společně a nerozdílně zavázáni splácet České spořitelně, a. s. poskytnutý úvěr úhradou měsíční splátky 16.500,- Kč. Dluh měl být doplacen v dubnu 2006. Poté, co žalobkyně s L. S. sjednala dohodu, na jejímž základě se mu zavázala poskytnout peněžní prostředky potřebné k úhradě úvěrového dluhu, byla zbývající dosud nesplatná část tohoto dluhu ve výši 407.134,- Kč uhrazena již dne 9. 6. 2005, a to z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelkou byla žalobkyně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že byť peněžní prostředky sloužící k úhradě úvěrového dluhu byly poukázány z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelkou byla žalobkyně, nebyl dluh doplacen žalobkyní, nýbrž L. S. Žalobkyně totiž poukázáním předmětné částky toliko plnila závazek ze sjednané dohody, na jejímž základě měla L. S. přenechat své peněžní prostředky tím způsobem, že je použije na úhradu jeho úvěrového dluhu. V důsledku doplacení dluhu se tudíž žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili (§§451 odst. 1, 454 občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“). K bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně by dle závěrů odvolacího soudu ostatně nemohlo dojít ani tehdy, pokud by žalobkyně poskytla plnění bez dohody s L. S. V takovém případě by totiž z popisu příkazu k odepsání částky z účtu žalobkyně „úhrada úvěru L. S.“ vyplývalo, že celý dluh byl uhrazen toliko za uvedeného solidárně zavázaného dlužníka (§511 obč. zák.). K vydání bezdůvodného obohacení by tudíž byl pasivně věcně legitimován pouze ten dlužník, za něhož bylo plněno, nikoliv též žalovaní coby ostatní solidárně zavázaní dlužníci, za které plněno nebylo (§451 odst. 1, §454 obč. zák.). Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o vydání bezdůvodného obohacení nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1404/2001, že dluh může být splněn třetí osobou i bez souhlasu dlužníka. Společný dluh může být dle názoru dovolatelky splněn třetí osobou i tehdy, když se splatnými stanou splátky byť jen jednoho ze spoludlužníků. Z okolnosti, že úvěrový dluh nedoplatili bance ani L. S., dovozovala, že se žalovaní na její úkor museli bezdůvodně obohatit. Zpochybňovala rovněž závěr odvolacího soudu o sjednání dohody, na jejímž základě měla L. S. přenechat peněžní prostředky tím způsobem, že za něj uhradí úvěrový dluh. Uvedla, že již má k dispozici listinu, která prokazuje, že jí L. S. pohledávku za žalovanými postoupil. Vytýkala též nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, tvrdíc, že jeho odůvodnění postrádá „analýzu obsahu její vůle“ a právní posouzení věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a na jejichž posouzení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právních závěrech, že přenechá-li věřitel na základě vzájemné dohody dlužníkovi peněžní prostředky tím způsobem, že za něj uhradí dluh vůči třetí osobě, není dluh plněn věřitelem, nýbrž dlužníkem a ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného v takovém případě nedochází; a že k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním za jednoho ze solidárně zavázaných dlužníků je pasivně věcně legitimován pouze ten ze spoludlužníků, za kterého bylo plněno, a nikoliv též ostatní spoludlužníci.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu v řešení právních otázek, zda dluh může být splněn třetí osobou i bez souhlasu dlužníka, či zda společný dluh může být splněn třetí osobou i tehdy, když se splatnými stanou splátky byť jen jednoho ze spoludlužníků, nezbývá než uvést, že právní otázky označené dovolatelkou odvolacím soudem řešeny nebyly a rozsudek odvolacího soudu na jejich posouzení ani nespočívá. Jejich prostřednictvím tudíž na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze. Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových závěrů odvolacího soudu o sjednání dohody, na jejímž základě měla L. S. přenechat peněžní prostředky tím způsobem, že za něj uhradí úvěrový dluh, a o neexistenci písemně uzavřené smlouvy, na jejímž základě měl L. S. postoupit své pohledávky za žalovanými na žalobkyni, sluší se uvést, že námitky týkající se otázek skutkových spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Dovolací důvod se přitom neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Zpochybňuje-li dovolatelka prostřednictvím námitky, že za situace, kdy úvěrový dluh nedoplatili bance ani L. S., jsou žalovaní pasivně věcně legitimováni k vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni, toliko právní závěr odvolacího soudu, že k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním za jednoho ze solidárně zavázaných dlužníků je pasivně věcně legitimován pouze ten ze spoludlužníků, za kterého bylo plněno, je třeba uvést, že nebyl-li dovoláním zpochybněn též závěr o tom, že dluh byl plněn dlužníkem L. S. a nikoliv žalobkyní, na němž potvrzující rozsudek odvolacího soudu rovněž spočívá, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2006). Na zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu nelze usuzovat ani z výtek dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, z odůvodnění dotčeného rozhodnutí totiž vyplývá, které skutečnosti měl soud při posuzování nároku žalobkyně za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po stránce právní (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu